Jak jsem uvítal mladou »Naši řeč«

Arnošt Kraus

[Články]

(pdf)

-

Besedy z »Union« dne 7. a 11. dubna 1917.
Jako pozdrav příteli Smetánkovi opakuje
Arnošt Kraus.
UNSERE SPRACHE
Betrachtungen aus Anlass einer neuen Zeitschrift.

I.

»Der distinguierte Portier restaurierte im Korridor unter der Ägide seines Chefs, eines wohlkonservierten Gentelmans von soigniertem Exterieur, und unter Assistenz eines livrierten Lakaien des kommandierenden Generals, dann der Ordonnanz seines Adjutanten und des Liftboys, die Paradeuniformen und Interimsröcke der Offiziere, den Talar des Justizchefs, die Roben seiner Kusine, der Komtesse, die Toiletten der eleganten Damen aus dem Parterre und der Aktrice, des Filmstars, der die Beletage okkupierte, die Dress des Sportsmans, Smoking und Pantalons des Studenten, Jacket und Gilet des Privatiers bis zu den Pelerinen, Blusen und Tricots der Artistenfamilie, die in der Man[232]sarde logierte; die Garderobe aller Passagiere des Hotels war durch die elementare Wetterkatastrophe total ruiniert.«

Iam claudite rivos, ich muss aufhören, obwohl ich noch Atem genug hätte, um lange fortzufahren. Aber der geneigte Leser könnte eher die Geduld verlieren als ich und so erkläre ich denn, dass der voranstehende deutsche Satz weder einem Kriminalroman, noch einer Persiflage, etwa aus der Zeitschrift des deutschen Sprachvereins, entlehnt ist. Nein, ich habe ihn selber erfunden, aus Dankbarkeit erfunden, und das kommt so:

Seit drei Monaten gibt die dritte Klasse der Böhmischen Akademie eine Monatsschrift heraus, deren Name dem Titel und Refrain von Svatopluk Čechs kraftvollem Gedicht Naše řeč entnommen wurde. Eine Zeitschrift, welche Sprachbesinnung, Sprachgefühl, Sprachgewissen, Sprachfreude wekken und aufrechterhalten und der Sprachverhunzung und Sprachverwilderung entgegenarbeiten soll. Der Krieg mit seiner Betonung der Autarkie und des staatlichen und nationalen Wertes der Bodenständigkeit hat diese Bestrebungen naturlich gefördert, besonders dadurch, dass er ihnen die behördliche Weihe gab, welche man den böhmischen Bestrebungen nicht versagen konnte, nachdem man die deutschen autorisiert hatte. Diese Beziehung besteht also zwischen der böhmischen und der deutschen Sprachbewegung tatsächlich, das ist aber etwas ganz anderes, als was eine kurze Notiz in der »Deutschen Arbeit« vom Jänner 1917 daraus macht, wo es heisst:

»Die mächtige Bestrebung nach Wohlgestaltung unserer Sprache und Ausmerzung aller entbehrlichen Fremdwörter hat nun auch zu den Tschechen hinübergegriffen… Dagegen strotzt die Sprache des Volkes auch jetzt noch von allen möglichen Verstümmelungen von deutschen Worten (soll heissen: Wörtern) sogar für Grundbegriffe des alltäglichen Lebens, wie Vater, Wachmann, Sessel u. s. w.«

Daran ist nun gleich die objektivtuende Einleitung ganz irreführend. Wir brauchten mit unserer Sprachreinigung nicht auf das neueste Bestreben der Deutschen zu warten. Seit unserem Zesen, dem berüchtigten Pohl, dem nicht einmal nos böhmisch genug war, reisst der Faden des Purismus mit seinen Brussen und anderen Antibarbarussen die anderthalb Jahrhunderte lang kaum ab. Aber was soll gar der Dagegensatz? Unser Volk sollte für Vater ein Fremdwort, eine Verstummelung eines deutschen Wortes gebrauchen? Unser feierliches otec, unsere traulichen táta, tatík, tatíček, tatínek sollten uns nicht genügen? Wir sollten den [233]Deutschen ihr schmetterndes, schnarrendes Wort dafür nicht gönnen? Wir, die wir als männliches Objekt der Zärtlichkeit den Kleinen auch noch den guten děd, dědeček, dědoušek beschert haben, wofür die Deutschen sich mit der langweiligen Übersetzung des französischen grandpère behelfen müssen, weil sie ihre eigenen Ahnen schnöde verleugnet haben!

Dass der Wachmann ein Grundbegriff des täglichen Lebens ist, habe ich gar nicht gewusst; diejenigen von uns, die von diesem Grundbegriff am ehesten ergriffen werden, nennen ihn tatsächlich seltener strážník als policajt (auch polda, der deutsche Student sagt Polyp). Aber ist das eine Verstümmelung eines deutschen Wortes? Und was hat der Deutsche von seinem bodenständigen Reichtum auf diesem Gebiete? Wenn ihn nach einer besonders animierten Kneipe unter den einen Arm ein Wachmann, unter den anderen ein Schutzmann nimmt, wohin führen sie ihn schliesslich? Doch nur zum Polizeikommissär, der in seiner Kanzlei auf keinem gewöhnlichen Sessel thront, sondern auf einem Fauteuil… Doch mag den Wachmann sammt seinem Sessel der Teufel holen, aber der Vater, der Vater, wie kam der Schreiber auf diesen verrückten Einfall?

Ich glaube, ich bin auf der Spur des merkwürdigen Irrtums: er hat an den alten Satz gedacht, mit dem unsere Gross- und Urgrossväter geneckt wurden, an das berühmte »hausmistr pucuje na konku fotrovi šláfrok«. Man denke! Ein böhmischer Satz von vollen fünf deutschen Wörtern. Was tut es, dass alle fünf auch im Volke durch vollwichtige, alte und allgemein übliche Wörter ungezwungen ersetzt werden? Dass namentlich fotr gar nicht mehr dasselbe bedeutet wie Vater, sondern seine ganz bestimmte Bedeutung hat? Trotzdem wiederholte in rührendem Konservatismus, der halbe Jahrhunderte verschläft, vor einem Jahre oder etwas weniger sogar die Münchener »Jugend« den Witz und eine Prager Zeitschrift entnimmt ihm die Tatsache, dass das böhmische Volk kein Wort für Vater hat!

Und das ist die Veranlassung meiner deutschen Stilübung, die am Eingang dieser Zeilen steht. Fur einen Satz von fünf Worten spende ich einen von über fünfzig, ich lasse mich nicht lumpen, wie man sieht, und man mache mir folgendes Experiment gefälligst nach: man verwandle ihn ebenso glatt, ungezwungen und leicht in einen fremdwortlosen, wie ich jenes europäisch berüchtigte Monstrum in den reinböhmi[234]schen Satz verwandle: »Domovník čistí na chodbě tatínkovi župan!«

Wie schön und angenehm ist es, wenn Brüder einträchtig zusammen wohnen, sagt der Psalmist, und welchen schöneren Liebesdienst könnten wir einander erweisen, als wenn wir uns gegenseitig fein säuberlich die Splitter aus den Augen entfernen!

Další část článku stůjž zde přeložena do češtiny.

Naše jazykové hnutí je tak málo přejato z jazykového hnutí německého, že otázka cizích slov je pro nás skoro věcí vedlejší nebo jenom paběrkováním po Jungmannových žních. Je třeba projíti dosud vyšlé tři sešity časopisu »Naše řeč« a každý bude udiven, jak málo je tu navrhováno »náhražek« za cizí slova. Daleko více se bojuje proti neblahým novotvarům a překladům cizích slov, proti nesprávnému užívání dobrých českých slov, proti nečeskému slovosledu (ve skvěle vtipném článku F. Táborského), proti chybám ve skladbě sloves a předpon (v referátech o původních a přeložených dílech), zkrátka nás tlačí střevíc docela jinde než Němce, ale tlačí nás velmi bolestně, a i když bychom nechtěli strpěti drzou poznámku neznalce, poučí nás jediný pohled do tří sešitů, že naše řeč je v tom špatně a že je nutně třeba pomoci.

Proč jsme to nechali dojíti tak daleko? Ano, to je dlouhá historie a právě historie řeči učí nás všechno chápat a mnoho odpouštět, ale ukazuje také, že nelze ztrácet čas.

Dějiny každé řeči mají tři stránky; především řeč prochází vývojem, který byl srovnáván s vývojem organismů, ale je to jenom přirovnání (řeč není organismus, byť nám to byl Kosina sebe více vtloukal ve své čítance), přes to však přirovnání neobyčejně případné; tak jako přírodozpytec, pozoruje také linguista živé tvary, ukládá uschlé do svého herbáře, studuje vývoj tak jako paleontolog ve stopách zkamenělých fází. Je tu tiché klíčení, oplodňování, květ, vadnutí a hynutí; listům a květům stromů se podobají slova, po stoletích nebo po tisíciletích učinila místo jiným, která však jsou přece jen tatáž, ačkoliv jejich samohlásky, jejich souhlásky nebo obojí se změnily nebo si vyměnily místa, ačkoliv ztratily koncovky a přijaly předpony. Jako větve ze společného kmene, jako kmeny ze společného kořene, tak vyrůstají nové řeči ze společného prajazyka, rozdělují se v nářečí. Nejen nos a Nase, oko a Auge, také zcela různě znějící ucho a Ohr, srdce a Herz, nejen tři a drei, také osm a acht, deset a zehn ukazují pod drobnohledem badatelovým stejnou totožnost v pravěku.

[235]To je nejpokojnější, nejtišší historie; každá řeč ji prožívá ve svém dětství, nebo lépe, zůstává po této stránce stále dítětem, jež vždy znova, byť bylo sebe starší, napodobuje žvatláním, co slyší, tak jak to dovede, a neuvědoměle to proměňuje pod vlivem bezvýjimečných fysiologických zákonů a pod vlivem analogií v podvědomí. Těmito blábolivými jazykovými změnami se obírá historická gramatika nejraději. Nejčistěji probíhá tato historie hlásek v jazykových odvětvích místně omezených, která nazýváme nářečími, jimž však jen zřídka je dopřán zcela nerušený vývoj. Kmen, abychom zůstali v obraze, roste a nasazuje větve, listy a květy, dává dozrávati plodům a shazuje je, ale sousední kmen ubírá jeho kořenům půdu, jeho listům vzduch a světlo… Také řeči se tlačí k sobě; nejsou-li odloučeny nepřekročitelnými překážkami, působí jedna na druhou, vyvolávají »neorganické« změny, vnucují leccos z vlastního bohatství, způsobují tvoření jiným směrem, než který by si řeč sama byla zvolila, kdyby byla bývala přenechána jen sama sobě.

A velmi různý jest osud řečí po té stránce, jedna při tom zahyne, druhá stráví a připodobňuje cizí součástky a stane se jimi jen bohatší a mocnější. Je to historka o hoších a mladících, kteří vědomě, ale bez výběru napodobují velké, je to historie, často tak pohnutá a sporná, vlivu nářečí na nářečí, jazyka na jazyk, vlivů, které se mnohotvárně uplatňují v přejímání slov, v tvoření slov, v slovosledu, v skladbě, ve volbě a spojování slov. Tuto ne již dětskou, ale mladistvou stránku řeči projednává historie výrazová.

Řeč dříve vyvinutá, řeč mocného souseda, bude ovšem uplatňovati svůj vliv v míře nepoměrně větší, než jak dá na sebe sousední řečí působit, a je pošetilé to kárat, ale ještě pošetilejší požadovat dík za tyto neuvědomělé, nechtěné vlivy; což ho vždycky zasluhují?

Když Hus stál v Kostnici před koncilem, tu popíral, že pronesl ve svých českých spisech jistý výrok, odůvodňuje to tím, že onen abstraktní pojem nelze česky vůbec vyjádřit. Tehdy byla česká řeč již déle než dvě stě let v ovzduší vlivu německé řeči a Hus sám káral drsně své krajany, že říkají hantuch místo ubrusec, knedlík místo šiška. Tedy z napodobovacího pudu a z pohodlí byla zaměněna slova za jiná, ač byla při nejmenším stejně dobrá, ale pro nové duchovní hnutí nebyla řeč připravena. Zde musilo být tvořeno z vlastního, nelze již mluvit o německém vlivu, řeč se rozpomíná sama na sebe, pak jde do latinské školy a za 80 let píše znamenitý Viktorin Kornel ze Všehrd (jeho slova uvádí F. Táborský v jednom článku našeho časopisu): »neb jazyk nenie [236]tak úzký, ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnost a bohatství jeho z toho muož poznáno býti, že cožkoli řecky, cožkoli latinsky, muož pověděno býti to též česky…« Jen co se týče jeho hladkosti, musí prý se učiti od klasických řečí, a to tak poctivě dělal po celé století.

Titíž sousedé a učitelé, od nichž se chlapec nebo mladík tolik učí, rádi by hráli dále svou úlohu mentorů, když už je plnoletý a cítí se dosti mužem, aby mohl stát na vlastních nohou. Má setrvat ve věčné bezcharakterní nezletilosti, aby se s ním pohodlněji dorozuměli a mohli mu dávati bez námahy své rozkazy. Zde začíná třetí, mužná stránka historie řeči. Jedno nářečí je stlačeno v selskou řeč, kdežto druhé se vyvine v řeč panskou, dvorní, obcovací, státní, spisovnou, ve společnou řeč pro půltucet nebo celou kopu nářečí. Také cizí řeč se může výboji, kolonisací, pohodlným užíváním uhnízditi ve vrstvách, které udávají tón ve státě a ve společnosti, a v obou případech může jednu řeč nebo jedno nářečí omrzeti tato cizí vláda a tato řeč nebo toto nářečí mohou se chtít postavit na její místo, často za živých a bolestných, duchovních nebo hmotných bojů. Toto hnutí, které dříve nebo později nastává v historii každé spisovné řeči, které v jistém směru přímo vtiskuje svou pečeť devatenáctému století a ve dvacátém je nikoliv poslední z příčin světové války, dostalo v Norsku krátké, výstižné a všeobecně doporučitelné jméno: Maalsträv.

II.

Naše řeč pronikla ve čtrnáctém století do listin a spisů, zažila svoji periodu lesku, kdy působila mocně na venek, pak byla znenáhla vypověděna z panských komnat a občanských světnic a živořila už jenom na vesnici, ale dařilo se jí přece jenom znamenitě, jak ukazují písně, které zpívala. Pak koncem osmnáctého století jsme zažili svůj druhý maalsträv, nebo lépe: prožíváme jej dosud, neboť dosud nedosáhla naše řeč zcela své staré hodnosti, dosud není zcela svobodná.

(Zabaveno; co na vybíleném místě stálo, nevím.)

S těmito nepřáteli by byla naše řeč dříve nebo později snadno nebo těžko hotova, jen kdyby ji milý Pán Bůh byl chtěl lépe chránit před jejími přáteli.

Naše probuzení přišlo jistě příliš pozdě, ale v jistém smyslu přece o třicet let příliš brzy: do nejposlednější periody klasicismu. Humanisty, lidmi renaissančními jako učenci našeho zlatého věku, byli také Voigt, Pelcl, Procházka, Dobrovský, jaký div, že se opájeli klasicistickou znamenitostí [237]oné řeči učenců a neměli smysl pro její časovou podmíněnost, že neznali úcty k lidové řeči, které nás měla naučit teprve počátkem devatenáctého století německá romantika a historická gramatika. Po té stránce byly v tom řeči, které procitly později k novému životu, lépe, zato u nás došlo pod vládou klasicismu k tomu, že nejlepší muži, kteří to s ní myslili nejlépe, způsobili naší řeči nejtěžší rány.

Především je to znamenitý a záslužný František Martin Pelcl, první, který referoval o novočeských knihách, a co dělá? Vytýká, že Tomsa píše milovat tak, jak mluví, milovat prý není infinitiv, nýbrž supinum. »Dokonce i Žižka to pozoroval« praví skvostně, »dokonce«! Zřejmě chtěl říci: »Žižka, který vůbec nestudoval.« Že, co se týče supina, měl před Tomsou nesmírnou přednost, že se narodil ve čtrnáctém století a nikoliv v osmnáctém, kdy už supinum dávno odešlo cestou všeho smrtelného, to nechápe a píše osudná slova:

»Na české řeči nelze už nic zlepšovat, musíme se jen snažit, abychom ji udrželi, jak byla ve svém zlatém věku. Je nyní v tom tak, jako řeč latinská a řecká. Píše se v infinitivu amare, docere, protože tak psal Cicero, tedy také milovati, učiti, protože tak psal Veleslavín.«

Strašné slovo! Hrozný osud! Sotva procitne řeč ve smyslu svého uplatnění k životu, je v jiném smyslu pronesen nad ní rozsudek smrti a její živé tělo je přikováno k balzamované mrtvole humanistické dikce šestnáctého století. Neboť Pelcl je autorita, literatura se řídí jeho předpisy a vylučuje tím každého, kdo není filologicky vzdělán, z každé činné účasti. Miliony stojí bezradně před »svou« řečí.

Neboť zatím co byla řeč společensky mrtva, zatím co byla na nejhlubším bodu, co se týče její výrazové historie, její historie neuhasla. Její dětské, neuvědomělé žití bylo činné; jsouc nerušeno všemi vnějšnostmi, organicky staré vylučovalo a nové tvořilo. Řeč nebyla hláskoslovně již táž, jakou psal Veleslavín, její hláskový a tvarový sloh jevil nejnápadnější změny. Dlouhé é bylo vyslovováno jako dlouhé í, tak jako v angličtině, rozdíl mezi y a i vymizel, bylo už jenom i; starý rozdíl pohlaví: velcí voli, velké krávy, velká telata zmizel, zbylo už jenom velkí; přestal také rozdíl mezi 1. a 4. pádem v množném čísle jako v ostatních moderních řečech (jen holubi, oráči). Tím mocně přibylo i a byla by vtiskla řeči svůj ráz, kdyby řeč sama v mimovolné účelnosti nebyla na druhé straně zrušila stejný počet i: neříkalo se už píši, píší, nýbrž píšu, píšou; dlouhé ý se vyslovovalo ej, místo instrumentálů holuby, poli, ženami byly tu plnozvučné tvary holubama, polema, ženama, místo ptácích ptákách; skladba [238]ve svém zdivočení úplně odhodila svěrací kazajku latinských konstrukcí, panenská řeč čekala na genia, který se jí měl zmocnit; místo toho přišli filologové a posadili na trůn zdánlivě živoucí řeč humanistickou.

Není divné, že se uplatňovala jen pomalu a s obětmi, že jen vlastenci se vzdali řeči, které se s námahou naučili, pro jinou, které se teprve s námahou musili učit a které se přece nikdy úplně a pořádně nenaučili.

Když pak humanistické ocenění řeči učinilo místo ocenění jinému, historickému, bylo spíše hůře nežli lépe, neboť filologové se zakoukali (jako Jakub Grimm do staré němčiny) do nádhery jazykových tvarů ještě starších, teď by se byli rádi vzdali veleslavínské češtiny ve prospěch jazykových tvarů čtrnáctého století, byli by chtěli říkat nebo aspoň psát tú místo tou, plakali hořké slzy pro vyhynulé staré imperfektum a aorist a skutečně se jim podařilo vpašovati starý přísný přechodník místo »zbloudilého« modernějšího.

Učiňte nám jho lehčím, vzdychali němě a neuvědoměle nezletilí; školní děti, které trpěly pod metlou, a kantoři, kteří jí švihali nadarmo, šosáci a jejich dcery, kteří se styděli psát česky, protože to neuměli, ale nikdo je neslyšel, stále nová břemena byla na ně uvalována.

Psalo se tehdy podle výslovnosti šestnáctého století racy, kosy; bylo hračkou nahradit již nevyslovované y měkkým i, a to by bylo jistě po několika málo desítiletích samo nastalo, ačkoli, jak Dobrovský zdůrazňoval, bylo zde vlastně třeba rozeznávat původní kosi a kosy. Když velmistr vyslovil takové vědecké poučení, co zbývalo malému mistrovi? Diktovat: Musíme rozeznávat po s a z, i a y, a to udělal, totiž Václav Hanka, s takovým úspěchem, že byl veden po desítiletí rozhořčený boj učenců, bouře ve sklenici vody, hromobití pro maličkost, se slavným výsledkem, že byl český pravopis ztížen. V další snaze po reformách se kráčelo s úspěchem po této dráze, nepřáli si, aby byl pravopis snazší, nýbrž »organičtější«, vlastně spíše mechanicky pravidelný, i psalo se místo gj, které se od gi velmi zřetelně rozlišovalo, nadále stěží rozlišitelné jí a ji. Patrně to máme v krvi; jsou ještě dnes reformátoři pravopisu, kteří chtějí, abychom si místo ti a ty zvykli psát ťi a ti — nevědí co činí!

Následky tohoto mistrování, které se pojí ke jménu našeho zlého genia, byly nepřehledné a neblahé. Pravopis byl tak těžký, že velká masa nedošla pro samá y a i k hlubšímu poznání řeči, k zájmu o jemnosti skladby, slovosledu, frazeo[239]logie, a byla ráda, jen když překonala nejzákladnější pravopis.

Je pravopis skutečně tak těžký? Sta a tisíce lidí to bude bohudíky popírat a mají pravdu, když mi ukazují, oč nedůslednější je po daleko četnějších reformách pravopis německý. Ale ta věc se má trochu jinak. Když Němec rozeznává i a ü, e a ö, má vlastně ve výslovnosti naznačit tentýž rozdíl, učitel má, ano musí, chce-li učit správně mluvit, také při diktování odlišovat slova Schieler a Schüler, Helle a Hölle; český učitel musí tvary kosi a kosy vyslovovat docela stejně, rozdíl není fonetický jako u svrchu uvedených německých slov, také ne čistě pravopisný, jako v německém malen a mahlen, je gramatický. Kdo chce správně psát, musí si alespoň v podvědomí ujasnit, že kosi je první pád a kosy pád čtvrtý, a — tady to vězí — tento dar abstrakce mnoha lidem schází nebo je vyvinut jen velmi nedokonale, a proto jim působí tyto případy (a jsou ještě mnohem spletitější) nepřekonatelné potíže. Zejména — tuto otázku doporučuji ke zkoumání psychologům — zdají se mnohé ženy zcela agramatické a v tomto starém pozorování mě posiluje, co čteme v posledním sešitě našeho časopisu: Výpomocná učitelka udělala v protokole o konferenci 22 hrubých pravopisných chyb, zřejmě hlavně gramatických, a to je skutečně pobuřující.

Neštěstí bylo, jak řečeno, že lidé pro samý pravopis a nejprimitivnější gramatiku neviděli řeč, že směli, jen když obětovali molochu y a jeho sourozencům a vyhýbali se nejhrubším cizím slovům, zraňovat duši řeči, ježto, místo co by česky myslili a mluvili, překládali z cizích řečí, zejména z němčiny, která byla prostorově nejbližší a jazykově nejvzdálenější. To všechno vězelo již ve vajíčku v krvavé větě hodného profesora Pelcla.

Jak zcela jinak to vypadalo s německou řečí, když o tři čtvrti století dříve pronikl Gottsched u vznešených a mocných, u učenců a světáků v severním a jižním Německu se svým požadavkem, aby se psalo německy a dobře německy! Literatura, kterou nalezl, byla bídná, a přece nepoukazoval na žádný zlatý věk, nehlásal gramatiku Lutherovu. Nyní, pravil směle a dvořansky, nyní je zlatý věk naší literatury, Augustův věk, neboť v Sasku, v nejvzdělanější zemi říše, vládne už druhý Augustus, a v Míšni, zejména ve vzdělaném a mnoho tisknoucím a čtoucím Lipsku, kde já sídlím, mluví se klasickou němčinou nejčistěji. A Němci přijali jeho poučení, začali gottschedsky mluvit? — ne, to nedokázali, ale začali tak psát, dokonce i v Bavorsku [240]a ve Vídni. Analogicky by byli měli Čechové udělat pražskou češtinu z roku sedmnáctistého osmdesátého, ovšem nikoliv žargon velkého města, nýbrž češtinu širšího pražského okolí, normou, byť, jsouc napsána, připadala jejich humanistickým očím sebe příšerněji; míšeňská němčina Gottschedova a Adelungova připadala Jakubu Grimovi, jsouc srovnána se středohornoněmčinou, ještě daleko hroznější. Všechno chápati znamená všechno odpouštěti, a kdo sleduje s otevřenýma očima dějiny naší řeči (dějiny hlásek, dějiny výrazu a náš maalsträv), bude pohlížeti méně s rozhořčením než se soucitem na fakt, že máme sice zcela nepatrný počet analfabetů, ale (užijeme-li neodpustitelně snobského špatného vtipu), nepoměrně mnoho »agamadeltů«, kteří nepřestoupí první krok v poznání řeči a v českých slovech a často bezvadným pravopisem píší nejhroznější »německou« češtinou. To jest, pro minulost to můžeme odpustit, jestliže si nyní všichni uvědomíme, že pro budoucnost je takový stav neudržitelný. Zde běží nejméně o pravopis a o cizí slova. Pravopis si může vynutit, aby se mu naučily i široké vrstvy nefilosofické, sice jej tyto vrstvy zákonnou cestou opraví, neboť budou míti k tomu moc. Cizí slova se na štěstí sama opotřebují a vždy znova budou pronikat cizí slova nová, ale duše řeči se nesmí nikdo dotknout. A v čem záleží duše řeči, tomu nás budou po tolika brusech učit měsíční sešity Naší řeči. Jak to dělají a co dosud vykonaly a slibují, to nechť se ukáže v posledním článku, který bude laskavý čtenář číst, maje, doufám, vedle sebe dosud vyšlé sešity její.

(K napsání toho článku již nedošlo.)

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 231-240

Předchozí Josef M. Kořínek: K čes. dareba, darebný, daremný atd.

Následující Jan Kubišta: Denní tisk jako pramen lexikografický