A ještě jednou jména Čupr a Zeyer

Josef Janko

[Články]

(pdf)

-

1. Ke jménu Čupr se vracím v publikaci, věnované vždy milému kolegovi Smetánkovi, proto, že se mi koncem ledna t. r. dostalo od nositele toho jména Karla Čupra, komerčního rady a bývalého redaktora »Nár. listů«, delšího dopisu obsahu etymologického, kde vedle Jos. Zubatého jest připomenut právě také náš jubilant jakožto člen přátelského kroužku, jenž se bavíval i o učených věcech a zejména též o původu adjektiva čupr a osob. jména Čupr.

Tehdy prý byl přetřásán názor Ignáta Herrmanna (srov. stať »Čupr!« v jeho »Bodrých Pražanech« z r. 1893; v SS. je to v IX. sv., str. 218 n.), že příd. jméno čupr, tak nezvykle a přímo davově oblíbené v pozdních osmdesátých a i devadesátých ještě letech minulého století, značící »něco veselého, čiperného, rafinovaného, vykutáleného, ale hlavně dobrého« (SS., IX, 227), vzniklo podle jména onoho komerčního rady, tehdy ještě mladého aktivního novináře Karla Čupra, dosud žijícího syna našeho svérázného myslitele Františka Čupra (1821—1882), a to prý proto, že Karel Č., elegán od hlavy až k patě, dovedl zvláště do veselé společnosti herecké, hrající tehdy v Kravíně, přinášet nejnovější veselé anekdoty, jež si třeba sám vymýšlel; obdobu tohoto výkladu podal o hodně let později redaktor Josef Vejvara v svých vzpomínkových feuilletonech »Redakce Nár. Listů před 40 lety« (v listě »Ránu« ze 24. prosince 1928), a to v ten rozum, že se týž bezvadně módný a elegantně vystupující muž stal vzorem všemu, co bylo »pěkné anebo — podle nynější mluvy studentské a i obecné — správné«. A s tímto druhým výkladem projevil souhlas, dokonce i veřejný, Josef Zubatý v Naší řeči 13 (1929), str. 88. Je to sémantický pochod jistě možný, mnou však — jak ještě uslyšíme — v ČMF. 21, 34 n. právě tentokrát popíraný.

Kterak si však oni pánové vykládali vznik samého osobního jména Čupr? Zubatý l. c. přiznal tu svou nevědomost, ačkoli správně pomýšlel — jako zčásti kdys též Ignát Herrmann — na spojení s příbuznými, jemu ovšem rovněž nejasnými slovy jako mor. čuprný, p. czupryna, č. čupryna, sloven. čupra [215]»čtveračivé děvče«, a j., kdežto Vejvara o tom mlčí; zato Karel Čupr sám, který by nerad uznal, že podle dávného adj. čupr »hbitý, ladný, veselý« byl nazván kdysi už některý jeho předek, že tedy zrovna v něm ožilo a stalo se i na venek, v širší veřejnosti, účinným zase to, co bylo lidem nápadného na dávném prapradědu jeho, béře na pomoc paměti své rodiny a brání se proti mé prý jen »hypothesi« o atavistickém původu své bývalé elegance poukazem k tomu, že jeho předkové po meči, nositelé jména Čupr, byli, pokud lidská pamět sahá, samí kováři, až na otce jeho, filosofa a pedagoga. Dále, že rodinná kronika jejich, arciť jen ústně podávaná a teprve Františkem Čuprem v listě »Politik« asi v druhé polovině let sedmdesátých uveřejněná, spojovala jméno Čup(p)r, vyskytující se snad (?) jen u kovářů v kraji chrasteckém, s příchodem tam Srbů pod vedením knížete Srbska a Valašska Kantakuzena, jenž, poražen byv r. 1685 od Turků, opustil své země a dostal se až do Chrasti, kde prý též byl pohřben.

Potud rodinné podání, z valné části Františkem Čuprem teprve pracně zbudované, jehož cena jako hodnota všech podobných zvěstí jest a priori pochybná.[1] Proto také vyvolal článek Čuprův už tehdy v časopisech rozsáhlou polemiku, kterou zahájil »Pokrok« popřením toho, že by se jméno Čupr teprve od doby příchodu nějakého Kantakuzena do Chrasti tu vyskytovalo atp. Slovozpytce při tom zajímá jen to, že už František Č. pátral po původu svého jména »v maloruštině a v maďarštině«, kde všude (i v slovenštině, srov. ČMF. 20, 282) se však vyskytuje útvar čupor »hrnek«, s nímž si pisatel ovšem zase nevěděl rady, konečně že pomýšlel zcela správně na jakousi spojitost rodinného jména Čupr se jménem srbského kraje a místa Čuprija, jež arciť zase nikam nedovedl zařadit.

Že by pak s významové stránky byla moje »hypothesa« atavistická nepodobna k pravdě, lze snadno vyvrátiti tím, že přece ani kovář nemusí být vždycky jen pádný a neohrabaný, naopak, snad zrovna taková nezvyklá u těchto řemeslníků ladná hbitost a veselost zavdala kdysi příčinu k tomu pojmenování. Byl to nápadný znak asi celého rodu, a Karel Č. sám na konci dopisu cituje charakteristiku svého otce, když studoval, z pera Zd. Nejedlého (»Litomyšl«, 1934), [216]že býval velmi veselý student, jenž tančil, pil, kvasil, deklamoval i divadlo hrál, a to vášnivě — slovem (dodávám sám) »čupr student«.

Nezbude tedy ani odpůrcům mé atavistické theorie nic jiného než uznati, že v mých studiích v ČMF. XIX. násl. o základech CAB-, CEB- atd., CAP-, CEP- atd. a CAF-, CEF- atd. (všude i s Č- a s infixy), v studiích, jež už příštím rokem budou ukončeny, bylo jak adj. čupr, tak subst. (slc.) čupra i os. Čupr zasazeno do takového pevného, přímo nerozborného rámce nejen co se útvarů, nýbrž i co se významů týče, že prius zůstává adj. s pomyslem »pohybu ne obyčejného, ale drobně členěného«, tedy s význakem »hbitý, rychlý, obratný, podle celkového dojmu ladný, ano elegantní a spíš veselý než trudný« (ČMF. 21, 35) — a že s úlohou posteriorní nutně se musí smířiti kterýkoli Čupr.[2] Výtěžky soustavného zkoumání onomatopoicko-symbolistického vítězí tu, jako v mnoha případech jiných, zase jednou nad výklady tak neb onak vrátkými.

2. Při druhém jméně, výše nadepsaném Zeyer, zase je nám podávána historie rodiny (srov. čl. Jaroslava Homoly ve »Večerníku Nár. listů« z 22. ledna t. r.), že byla původem francouzská, takže v Paříži dosud žije několik rodin toho jména, vyslovovaného tam Zejér, že však někteří Zeyerové sídlí v Alsasku a jsou i Němci, vyslovující své jméno po německu Caj(e)r, že konečně, když se otec básníkův, jenž pocházel ze Štrasburku, uchýlil za válek napoleonských do Prahy a zařídil si pod novoměstskými hradbami jakožto vyučený tesař pilu, slul nejdříve právě proto, že byl Němec, Cajer, kdežto v českém, zejména školském prostředí jeho synové Julius a Jan byli po česku nazýváni Zajrové. Výslovnost jména, ostatně dost podivného, tedy kolísala, dokonce bez protestu samých příslušníků rodiny. Kterou výslovnost pak pokládal za správnou sám básník nebo jeho bratr Jan, otec akad. malíře Jana Angela Zeyera, jenž sám vyslovuje Zejér, nebylo dosud hodnověrně zjištěno.

Chtěl jsem proto té věci přijíti na kloub po stránce etymologické, i dovodil jsem v témže »Večerníku Nár. listů« ze dne 25. ledna t. r., že Zeyer je jméno německé nebo i židovsko-německé Sauer »Kysela«, s přehláskou analogickou [217]Säuer, s dialektickou nebo »jiddisch« výslovností hlasnou Zäuer, po ztrátě zaokrouhlení Zeier, s grafikou zvláště francouzskou Zeyer. Teprve Francouzi začali vyslovovat Zejér, což by Němci byli změnili po svém v Cajer a Češi v Zejer nebo obdobně podle Němců dokonce v Zajer.

Přiznávám dnes, že jsem před půl rokem přece jen příliš důvěřoval rodinné tradici o francouzském sídlišti Zeyerů a že jsem proto mlčky zamítal druhý možný slovozpytný výklad, který vede k původní výslovnosti jména s C-. Dnes nehodlám rodinného podání, zpravidla nespolehlivého, dbáti, leda jen jakožto článku podřadného, stále vlastně mnohoznačného. Promlouvej tedy napřed jediná jazykověda!

Nepopírám ani dnes, že jméno to je najisto německé a že může značiti »Kyselu«, jak vyloženo výše; avšak možný je také výklad ze střhněmeckého zouwaere, zouwer »eine Art Tuchweber« (od slovesa zouwen — zauen »připravovati«, příbuzného s gotským taujan »činiti«): výraz Zauer[3] (tedy s C-) byl a jest částečně dosud bavorský i rýnsko-francký s významem »Bereiter, Aufbereiter von Wolle, Weber — též Weberknecht nebo Webergeselle« (v dolní němč. touwer značí »koželuha«). Zde bychom tedy vycházeli z útvaru Zäuer s přehláskou u takových nomin agentis běžnou i v němčině nářeční a zvláště také v němčině židovské: po ztrátě zaokrouhlenosti znělo by to jméno Zeier, vyslovované Cajer a psané po případě i na půdě německé Zeyer, Francouzi a Češi by opět čítali Zejér, Zejer nebo i Zajer (se Z-).

Úhrnný výsledek jest, že ani etymologie nás zde neuchraňuje kolísání mezi Z- a C-, že i v druhém podaném výkladě stále se vtírá možnost, a to při prvém výkladu větší než při druhém, že prapředek rodiny po meči byl žid (zatím víme jen o matce básníkově, že byla hebrejka), ale že konečné rozhodnutí mezi oběma eventualitami podanými by nám mohly poskytnouti jediné autentické, ne romanticky přibarvované dějiny Zeyerova rodu.

---

[1] Jiný příklad nesprávné rodinné tradice je ten, že jméno Janko, poctivě slovanské, pochází z maďarštiny (srov. Beckův »Janko, der Roßhirt« — anebo že se podkrkonošští nositelé jména Vaina (Vajna) brání i jen té možnosti, že by místo českého Váňa mohlo býti základem něm. Weiner »Plaček« v kraji, kde jsou též Vejnarové atp.

[2] Ostatně v doušce ke vzpomenutému nahoře dopisu sám Karel Č. jest ochoten ke kompromisu a chce místo »podvědomého atavismu« — můj termín! — uznati přímé (rozuměj: po otci) dědění, čímž se však jasně zříká jádra výkladu Herrmannova, Vejvarova a Zubatého.

[3] Srov. slovníky střhněmecký Lexerův, bavorský Schmellerův, pak Grimmův a jiné s. vv.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 214-217

Předchozí Miloslav Hýsek: K textu Tylovy »Řemeslnické merendy«

Následující Josef M. Kořínek: K čes. dareba, darebný, daremný atd.