Časopis Naše řeč
en cz

Historická mluvnice jazyka českého

Josef Zubatý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jan Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého. Díl IV. Skladba. K vydání upravil Frant. Trávníček. V Praze nákladem České akademie věd a umění. 1929. Str. VI a 764.

K velikým svazkům Historické mluvnice jazyka českého — díl I., hláskosloví, vyšel 1894, dílu III., tvarosloví, část I., skloňování, 1896, část II., časování, 1898 (v 2. vyd. 1909) — po dlouhé časové mezeře přistupuje svazek nový, díl IV., věnovaný skladbě. Schází ještě díl II., výklad o tvoření kmenů v češtině. Že mezi díly I. a III., vydanými ještě za Gebaurova žití, časová mezera bude, dobře věděl již historiograf jazyka českého sám; v předmluvě k dílu I. sám oznamoval, že po něm má, dá-li mu Bůh života a síly, následovati díl III., pak že přistoupí k vydání staročeského slovníku, veliké jeho životní dílo pak mělo býti dovršeno ostatními díly mluvnice. Tento postup si ustanovil Gebauer, »aby v slovníku byla pohotově snůška příkladů a dokladů« ke kmenosloví a skladbě. Přišla ovšem r. 1907 smrt Gebaurova, těžce dolehly na provádění jeho programu také dějinné události světové války a jejích následků. Ukázala se potřeba rozhojniti slovníkovou látku, jež byla pohotově, když vycházel slovník, jehož I. díl byl ukončen r. 1903; vždyť na díle I. i na části dílu II. posud vydané zřetelně jest viděti, jak látka v něm zpracovaná od sešitu k sešitu rostla přibíráním slov a dokladů hromadících se z památek stále hojnějších, zvláště z památek pocházejících z dob pozdějších, než jsou doby, v nichž leží hlavní základy Gebaurova díla. A i látka již za žití Gebaurova neshromážděná musí teprv býti před uveřejněním náležitě zpracována; jsou to sbírky slov ze stč. památek, jež musí teprv býti náležitě roztřiďovány, srovnávány s excerpovanými prameny, a pokud nepocházejí od Gebaura samého, ani nebývají vždy prosty všelijakých nepřesností. Pokračování slovníku se zdrželo, ale na jeho prospěch; pracuje se pilně, aby se látka k němu soustavně doplnila [111]a aby se pak dílo počaté mohlo dokonati s náležitou úplností a vyrovnaností obsahu.

Tím ovšem nastává také potřeba změniti postup ve vydávání velikého díla Gebaurova, jak jej naznačil r. 1894. Jednak proto, že by bylo na škodu, zadržovati do vzdálené budoucnosti, co Gebauer vykonal pro osvětlení nedokončených částí historické mluvnice české, jednak proto, že stejným právem jako ze slovníku staročeského historická mluvnice má těžiti i ze slovníku novočeského; a tomu se má dostati, nemá-li se spokojovati prací Jungmannovou a doplňky Kottovými i jinými, soustavného vybudování chystaným slovníkem akademickým. Slovník může býti a velmi často také bývá společným dílem několika pracovníků, třebas ovšem pod jednotným vedením; mluvnice je dílem příliš subjektivním, aby dovolovala podobnou součinnost (je možno, aby několik učenců si rozdělilo zpracování jednotlivých jejích částí, ale výsledek takové práce je několik doplňujících se monografií, ne jediné dílo). Z toho ze všeho plyne, že musilo dojíti k tomu, aby nedokončené části Historické mluvnice, zachovaly-li se v pozůstalosti Gebaurově v podobě dovolující uveřejnění anebo tak, že by mohly býti k tomu konci náležitě upraveny, staly se na prospěch vědy přístupnými každému, kdo by cítil toho potřebu. Lze pochybovati, bude-li to možné, pokud se týká dílu II.; ale bylo to lze doufati o skladbě již proto, že o ní Gebauer míval v akademická čtení, že z tohoto oboru uveřejnil i významné monografie a že svou skladbu zpracoval v rysech sice stručnějších, ale v celkovém přehledu v Mluvnici české pro školy střední a v Příruční mluvnici. Hůře je s dílem II.; o kmenosloví českém Gebauer na universitě nepřednášel nikdy a v jeho pozůstalosti, co vím, látky k němu není, kdežto díl IV. podle slov vydavatelových byl v pozůstalosti zhruba, ve skizzách hotov a bylo tedy lze jej vydati. Zbývalo ovšem práce ještě hojně a mimo rukopisnou pozůstalost musilo býti sáhnuto i k tištěným mluvnickým pracím Gebaurovým, k jeho Slovníku i k záznamům z jeho universitních čtení, jež vydavateli půjčili bývalí posluchači Gebaurovi, proff. dři Souček a Gregor; práce ta byla vykonána a její výsledek je kniha, o níž zde podáváme zprávu.

Prof. Trávníček v předmluvě vykládá, jak konal práci, jíž se ujal. Měl při tom »na mysli tu podobu, jakou by byla Skladba měla, kdyby ji byl býval vydal zvěčnělý Mistr sám«. To znamená především, že »nepřihlížel ani k materiálu ani k výkladům vyšlým po smrti Mistrově (25./5. 1907)«. Nepřihlížel ani k tištěným nebo rukopisným pracím, které Gebauer znal a jejichž výsledků nebo dokladů by asi byl užil. S tím se vším můžeme jen sou[112]hlasiti; úkolem vydavatelovým mohlo býti jen podati Gebaurovo dílo tak, jak se jeví v pramenech pocházejících od něho samého, neprováděti nijakých obsahových změn, ani takových, jaké bezpochyby by byl provedl Gebauer sám. Snad by Gebaurova Skladba vypadala jinak, kdyby ji byl k tisku upravil sám, snad by již pro pouhou úměrnost díla dokladů někde přidal, snad by byl látku někde jinak rozdělil, snad by byl některý výklad i změnil. Vydavatel sám uznává, že některé Gebaurovy výklady zastaraly; to vše uzná každý, kdo ví, jak lidské vědění se mění a zdokonaluje, ale každý, kdo se obíral nebo obírá dějinami českého jazyka, ví, jak vysoko naše vědění o nich povznesl právě Gebauer, a každý s vděčností přijme důležitý kus jeho životního díla, který posud nebyl znám v té úplnosti, v jaké se nám předkládá nyní. A každý, kdo zná Gebaurovo životní dílo, bude se s prof. Trávníčkem srovnávati v přesvědčení, »že Gebaurova skladba i v této podobě, v jaké vychází, vydá hojně ovoce nejen tím, že přímo rozhojní naše poznatky, nýbrž i tím, že se stane východiskem nových prací«.

Naši čtenáři jistě od nás neočekávají podrobného posudku ani o vydání Skladby, ani o ní samé. Kdo by chtěl posuzovati práci Trávníčkovu, musil by jeho vydání srovnávati s jejími tištěnými a psanými prameny, a o dílech Gebaurových platí slova Písma »po ovocích jejich poznáte je«. Snad bychom měli srovnávati IV. díl Historické mluvnice se skladbou jeho Mluvnice pro školy střední a Příruční mluvnice; ale stačí, řekneme-li, že ve IV. díle Historické mluvnice je látka i její výklad stejně jako v dílech I. a III. mnohem hojnější a že se při tom stále přihlíží k starším dobám dějin našeho jazyka. A proto jistě se budou naši čtenáři nadále často shledávati i s citáty ze IV. dílu Historické mluvnice. Ukážeme to hned na dokladech z nedávné doby, kde již dnes bychom se dovolávali této posmrtné knihy Gebaurovy.

Na str. 66 jsme mluvili o starých dokladech, v nichž se nezachovává náležitá shoda s mn. č. jmen stř. r. (jako na př. ty města, města byly); doklady podobné uvádí i Gebauer v § 156, 1 (na př. všecky kázanie tvé; utěšenie tvá obveselily sú duši mú). Tam se uvádějí i doklady z doby, kdy se již lišilo i, y, v nichž se v min. č. píše -i m. mluvnicky správného -a (sebrali se zvířata). V témže § pod č. 4 je řeč o indiferentních tvarech rodových v č. mn., o nichž jsme se zmiňovali na str. 64 n.; o zpodstatnělých příd. jménech stř. r. (67 n.) v § 185.

O moravské zálibě ve »figuře etymologické« podle Bartoše (leží ležmem a p.) mluví Gebauer v § 287, ve výkladu o instrumentálu vnitřním: »Instrumentálem jména soukmenného (bě[113]žeti během) nebo souznačného (hořeti ohněm) bývá určen pojem dějový za příčinou sesílení«. Je to jen zvláštní odrůda instrumentálu způsobu (§ 283, ve větách jako »bezpečněji krokem než skokem«, »pojeď honem«), již nalézáme i jinde, na př. zvláště zřetelně v jazycích baltských. V češtině zde nalézáme věci, kterých si naše mluvnice posud dobře nevšimly. Na př., že se podobně užívá někdy přechodníku přít. č., tedy tvaru, který také vyjadřuje způsob děje; na př. potřěbie jest nám rujíce řváti Div. Vít. A. 72, hledajíc baťka hledala Drk. 59, hoře milostí po tobě div neshořím Máj. sen 59, nemusíš jistotně v písních vycvičených smyslů míti; sic by (bys) vida viděl, že… Kom. brn. 15, 171. Anebo, že patrně je genetická souvislost mezi tvary, jaké vidíme na př. v dokladech: v tom Lipníci s hradu na Čechy zběhli a jako valem se na ně valili Háj. 1, 224 Flajšh., že se ihned [valem] valili Rokyc. Post. 2, 236 Šim., ano tráva jako hemže (plazí se, klade se) rostúc, ano sě obilé valmo z země valí Štít. (Čelak. Dod. 52), valmem se valí (Bartoš).[1] V článku »Dareba s darebou« (25 n.) z této etymologické figury dr. Machek odvozuje způsob nadávek naznačený titulem; z Ertlovy pozůstalosti jsme v č. 2 uveřejnili pod týmž titulem jeho výklad odchylný, také podle našeho mínění pravděpodobnější. Tam jsme uveřejnili také Ertlův výklad Machkova nadávkového typu rus. on stojit durak durakom, jejž Ertl spojuje s instrumentálem doplňkovým. O tomto instrumentálu vykládá Gebauer v § 286; pod č. 5 je tam řeč o instrumentálu srovnávacím jako druhu instrumentálu doplňkového. Jsou tam m. j. hanácké doklady jako cegánem žil, cegánem omřel. Dovedeme si dobře představiti na př. větu cikán cikánem žije, cikánem umře, v níž by byl soukmenný instrumentál srovnávací, tedy zase etymologická figura, která s etymologickou figurou instrumentálu způsobu souvislosti míti nemusí a bezpochyby ani nemá. Lidové etymologické figury srovnávací, [114]ovšem bez instrumentálu a i jinak poněkud odchylné, známe z Kubínových Lidových povídek z českého Podkrkonoší; na př.: černokněžník… se štětí jako starý štětidlo Rozpr. Č. ak. III. tř. č. 51, 24; co pak že tady hekáš jako ňákej hekal? 312; (král) kroutí hlavou jako kruťák 304.[2]

Na konec malou osobní vzpomínku. Míval jsem dosti často příležitost se zvěčnělým prof. Gebaurem mluviti o jeho Historické mluvnici. Zvláště za tisku Hláskosloví a předhistorických částí Skloňování a Časování (četl jsem na Gebaurovo přání korekturu těchto částí, při čemž ovšem nešlo jen o tiskové chyby). Také jsme mluvívali o rozdělení skladby, zejména o otázce, má-li zůstati staré rozdělení v nauku o větě a ve skladbu ve smyslu užším, jak se definuje v § 138, či má-li býti tato druhá část přičleněna do větosloví jako nauka o způsobu, jak se vyjadřují části věty. Mně se vždy zdálo rozdělení staré vhodnějším proto, že je při něm látka přehlednější; pamatuji se dobře, že podle slov Gebaurových také Jagić mu radil, aby svou skladbu nechal, jak mu ji vytvořila škola. Nikdo ovšem neví, jak by IV. díl Historické mluvnice vypadal, kdyby se k jeho konečnému zpracování byl dostal Gebauer sám; ale zůstalo rozdělení staré. Trávníček sám se k něčemu takovému ani odhodlávati nemohl, neměl-li se prohřešiti proti svému úmyslu, podati, pokud to vůbec bylo možno, dílo Mistrovo tak, jak se vytvářelo pod jeho rukou a v jeho mysli, než musil opustiti svou práci. A za ten úmysl i za pietu, s jakou jej prováděl, filologie česká i slovanská vůbec vždy mu zůstane vděčna.


[1] Aby nám bylo správně rozuměno: neříkáme, že by každý tvar na -mo (nebo mor. na -mem) byl musil vzniknouti z instr. na -em; jsou mezi nimi také příslovce vzniklá z přechodníku (ležmo, stojmo a p.) i příslovce bez přímého podobného východiště, jako na př. stavmo (s významovým vztahem k slovesu staviti ‚zastaviti, zameziti cestu‘) ve větách jako: »držitelé těch jiter… mezi nimi po mezích též mají hráze (ploty) dělati, vše (vždy) dva spolu jednu hráz na každé mezi vyplétanú trním stavmo mezi latmi« Arch. č. 20, 317 (1523), »Novoměští kázali na příkopích staroměstských plaňky dřevěnné stavmo dělati« Háj. 407a. Postup byl asi tento: z příslovečných instrumentálů vznikala napodobením příslovcí na -o příslovce na -mo (na př. z instr. darem přísl. darmo; pod. i v luž., pol., rušt., mrušt., slovinšt.), a podle nich vznikala i přísl. jiná, na př. ležmo, stavmo, k slov. kláti přísl. kolmo (v. 5, 11); pro etymologickou figuru si pak mor. nářečí vytvořila instrumentální tvary na -mem.

[2] Doklady těch rozličných způsobů etymologické figury objevují se především v mluvě lidové. I na př. v jazyce lotyšském, v němž zejména etymologické figury v instrumentálech způsobu jsou ze všech jazyků indoevropských daleko nejčastější, nalézáme je nejčastěji v lidové písni, řidčeji v jiných druzích lidových textů, zřídka ve vlastním písemnictví; a nesmíme při tom zapomínati, že si lotyšská lidová píseň libuje v aliterujících skupinách slov (na př. v ustálených rčeních jako balti bâleliňi »bílí bratříčkové«) a že tato záliba v etymologické figuře nalézá vydatnou pomoc. Ze zpráv, jichž se nám dostalo o nadávkové etymologické figuře typu dareba s darebou, vidíme, že v některých našich krajích je v lidu velmi rozšířena, kdežto v písemnictví nelidovém ji nalézáme jen v ojedinělých dokladech; podle toho ovšem musíme posuzovati také vzácnost stč. dokladů jako valem, valmo se valí, plovmo plove, vida vidí a pod. A nesmíme se proto také diviti, že takové vzácné doklady ušly zrakům našich gramatiků.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 5, s. 110-114

Předchozí Přes

Následující Obojetné souhlásky ve větách

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1