Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
Jiří Haller
[Články]
-
U slovesa čachrovati, které je do jisté míry souznačné se slovesem obchodovati (= nepoctivě obchodovati), je zajímavá vazba s čím, doložená v PS. z Jiráska (»To židé s tím nejvíc čachrují«) a z Dyka (»Hanba však, připustiti čachrování s ministerskými křesly«). Protože se jistě vyvinula zcela spontánně, t. j. bez zasahování mluvnické theorie, lze souditi, že naopak vazba obchodovati čím, která dnes zhusta vytlačuje původnější a správnější vazbu obchodovati s čím, byla jazyku jen uměle a ovšem zcela nevhodně a zbytečné naočkována (srov. NŘ. XIV, 1930, 194). Při hesle čár (obyčejně pl. čáry, čárů) se uvádí z básnického jazyka dvojí tvar čár a čar s významem »čarovnost, (kouzelný) půvab«. — U hesla čárka se dovídáme, že výraz ani čárky ve spojeních jako nesleviti ani čárky, nezapomenouti ani čárky (t. j. nic) souvisí s někdejším významem délkové míry, který slovo čárka mívalo a který se časem rozšířil v obecný význam nepatrné míry délkové a z toho konečně v pouhé zesilování záporu.
Bohaté na poučení je heslo čas. Nalézáme tu mnoho spojení, která se u slova čas vyvinula, na př. čas plyne, míjí, ubíhá, letí, čas tráviti, mařiti, tratiti, ubíjeti atd., celý čas (= dlouho, dlouhou dobu), jednou za čas, jednou za onoho času (= jednou za dlouhou dobu), na časy (= na dlouho, navždy), kolik n. tolik časů (= dávno), čas od času (= občas), před časy (= dávno), první čas (= zprvu, s počátku), poslední čas (= v poslední době), za mých časů (= za mé paměti, za mého života) a pod. Spojení svůj čas má význam »přirozeným během něčemu náležející, příslušná, hodící se doba«, na př. všecko má svůj čas. Výraz svým časem znamená »v náležitou, vhodnou chvíli«, na př.: Každé umění se svým časem k něčemu hodí (Světlá). Povím ti to svým časem. Genitivní výraz svého času má význam »v své době«, na př.: Také se tu (t. j. v Ratibořicích) zdržovala teta »paní kněžny«, svého času proslulá mysticismem a svými zbožnými písněmi (Jirásek). Nesprávně se užívá výrazů svým časem, svého času ve významu »někdy, kdysi«, na př.: Svého času jsme měli své království a svého krále (Dyk). V čet[257]ných rčeních má slovo čas význam »nějaká část doby«, na př.: Mluvilo se o tom čas po dědině (Herben), t. j. nějaký čas. Podařilo se to, ale jen na čas (Karásek), t. j. jen na nějaký čas. Podobně spojení za čas značí »za nějaký čas«, po čase = »po nějakém čase«, před časem = »před nějakým časem«. Jindy vyjadřuje slovo čas »dobu vhodnou, přiměřenou n. určenou k nějakému výkonu, lhůtu«, na př.: Čas k dílu, čas k jídlu. Je čas, již je čas, je svrchovaný čas (u Klicpery též vrchovatý čas), je na čase učiniti něco n. aby se něco učinilo a pod. Proto má předložkové spojení před časem také význam »před stanovenou, obvyklou dobou«, na př. strach a bída naučily hocha před časem rozumu, t. j. předčasně; stěhovati se před časem, t. j. před obvyklým stěhovacím termínem. Tak je tomu i ve spojeních po čase, na př. stěhovati se po čase, t. j. po stěhovacím termínu, přes čas, na př. pracovati přes čas, t. j. přes stanovenou hodinu; dostati, míti, dáti přes čas, t. j. dovolení k pobytu mimo kasárny po večerce, atd. Podobný význam má slovo čas také ve výrazech dáti komu čas nač, k čemu (= lhůtu), popřáti komu času (= lhůty, možnosti), má to ještě čas (= nespěchá to), dáti n. dávati si na čas s čím (= nepospíchati příliš), dáti někomu na čas (= nepoháněti ho) a j. Jiný významový odstín slova čas je »jistá míra volné doby, jíž je potřebí k provedení nějakého úkonu«, na př.: nemá pro mne čas, nemám k tomu času, má vždycky dost času, kde na to vzít čas a pod. Tu je třeba podle PS. rozlišovati spojení teď na to není času, t. j. není na to volná chvíle, a teď na to není čas, t. j. není na to vhodná chvíle. Příslovce časem má význam buď »čas od času, občas, chvílemi, někdy«, na př. ohlížel se časem po zahradě, nebo »postupem doby«, na př. snad se časem dopídíme něčeho určitějšího.
U hesla část se odkazuje k příslovci zčásti (= částečně) a je tedy třeba odlišovati je od výrazu z části (t. j. z dílu, z jedné části a pod.). Slovo částka má vedle významu »díl, část« význam »jisté množství něčeho, zejména peněz«. na př.: Již dříve přispěl selce nějakou částkou obilí a mouky (Jirásek). Založím vás ze svého, ovšem jen menší částkou (Klostermann). Podvody činily velmi značné částky (Rais). Archaisticky se vyskytuje tento význam také u slova část, na př.: Psal mu velmi důtklivě o větší část peněžitou (Jirásek).
Vlastní jméno Čech má podle PS. množné číslo bez rozdílu Čechové nebo Češi. Příd. jméno český je ve spojení království České, země Česká vlastním jménem a píše se velkým písmenem; avšak ve výraze země koruny české se píše malé č. [258]Poučení o pravopisu výrazů Čeští bratří, Bratří čeští (= Jednota bratrská) a český bratr (= člen Jednoty bratrské) podal PS. už při hesle bratr. Spojení republika Československá PS. při hesle československý výslovně neuvádí, ale rozumí se, že i zde je přívlastek jménem vlastním a že je třeba psáti jej písmenem velkým; na př. jméno Československo se vykládá jako »území republiky Československé«. K složeným slovům, která mají v první části výraz česko-, PS. poznamenává, že se druhá část složeniny připojuje někdy spojovací čárkou, když se chce zdůrazniti plný význam obou členů složeniny, na př. česko-americké styky (= Čechů a Američanů), česko-latinský slovník (= český a latinský) a pod. (naproti tomu českoamerický znamená »amerických Čechů se týkající«, českolatinský = týkající se Čechů píšících latinsky atd.). U slov zvláště běžných však té spojovací čárky nebývá, na př. českomoravský (= český a moravský i týkající se Čechů z Moravy), českoněmecký (= český a německý i německý z Čech), československý (= český a slovenský) a pod. K heslu českoslovenština PS. připomíná, že je to správnější znění než českoslovenčina.
Jméno čechel, které označuje staročeský šat ženský n. mužský, košili, sukni n. plachetku, plenu a žije ještě v nářečích s významem »umrlčí rubáš«, je rodu mužského a skloňuje se podle kmenů -jo: gen. sg. čechle n. čechele. Sloveso čekati ve významu »nadíti se někoho (t. j. příchodu něčího) n. něčeho, doufati več. předpokládati co« má zpravidla vazbu akusativní, zřídka gen., na př.: Dnes jsem tě opravdu nečekal (Třebízský). My čekáme lepší časy (Neruda). Domácí čekali nemocného neustále do hodinky (Světlá), t. j. myslili, že brzo zemře, a pod. Zvratné sloveso čekati se znamená »chystati se k smrti« anebo (o těhotné ženě) »chystati se k porodu«, na př.: Zubožený trpitel, čekaje se beztoho do hodiny, upíral ztrhané zraky své k obrazu Spasitelovu (Šmilovský). Čekala se do kouta, čekala se se čtvrtým dítětem atd. Ve významu »vyčkávati, připravovati se na příchod někoho n. něčeho« má sloveso čekati vazbu předložkovou na koho, nač. Obojí vazbu, akusativní i předložkovou, mívá pak ve významu »býti připraven, přichystán, nastávati, hroziti«, na př.: Teď tě čeká práce nejtěžší (Zeyer). Co čeká tebe, ty země Česká (Třebízský)? Odcházel zdrcen vědomím, že jej čeká smrt (Jirásek). Čekalo naň truchlivé podívání (Šmilovský). Nevím, jaký na vás čeká trest (Zeyer), atd. S předložkovou vazbou s čím má sloveso čekati význam »odkládati, odsunovati něco na pozdější dobu«; spojení čekati komu znamená »dávati na dluh, shověti s placením«.
[259]Podst. jméno čeleď se skloňuje podle kmenů -i (2. pád čeledi) i podle kmenů -ja (2. pád čeledě). Sloveso čeliti se pojí s 3. pádem (něčemu) nebo s předložkovým výrazem (do něčeho), znamená-li »průčelím býti obrácen«. Ve významu »směřovati, jíti k něčemu« má předložkovou vazbu k něčemu, na př.: Kroky všech čelily po kopci k zámku (Jirásek). Plány čelící k zničení císaře (Pekař) a pod. Spojení čeliti někomu, něčemu n. proti něčemu znamená »vzpírati se, příčiti se, býti v odporu, stavěti se na odpor, protiviti se«, na př. čeliti rozkazům, nepříteli, proti státu atd. Jméno čepel je buď rodu mužského (2. pád čepele), nebo rodu ženského (2. pád čepeli).
Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 10, s. 256-259
Předchozí Václav Polák: Lexikální a etymologické drobnosti III. (čokoláda)
Následující Jiří Haller: Pokosené pole
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1