K staré hře v karty zvané flus

Dr. Josef Šmahel

[Články]

(pdf)

-

Ferd. Strejček rozebral v Smetánkově sborníku (Naše řeč 19, 1935, 303 n.) názvy starých her společenských u nás. Pojednává také (str. 305) o hře flus, o její podstatě a o významu toho slova. Byla to hra velmi oblíbená, jak svědčí i dosti rozsáhlá politicko-satirická báseň »Hra flus v Čechách léta 1512«, otištěná v »Starých letopisech českých« na str. 519 a v Erbenově »Výboru z literatury české« na str. 1205—1208.

[224]K výkladům Strejčkovým mám tyto poznámky:

1. Etymologie slova flus:

Strejček praví, že ani Jungmann ani Gebauer neznají původu tohoto slova. Sám pak odvozuje »flus« od jména známé hry »velus«, avšak souvislost obou těchto slov podrobněji nevysvětluje. Ale:

U Jungmanna I, 548 se čte: »flus, -u, m. (z něm. Fluß a to z lat. fluxus)… d) flus, -a, m., hra jakási« (s citátem ze skladby »Hra flus…«). Gebauer, Slovník st.-český I, 384 píše: »flus, -a, -u, masc., tok, tečení; z něm. vluß, Fluss, lat. fluxus. — Nemoc toho jména« (s citátem). — »Toho jména hra v karty, známá od XV. st.« (s citáty ze skladby »Hra flus… «). — »flus, fluxus = řada karet téže barvy.« Brandl, Glossarium str. 48 praví: »Flus, entlehnt aus dem deutschen Fluss, 1. ein Kartenspiel.«

Všecky tři tyto slovníky odvozují tedy slovo flus z lat. fluxus, něm. Fluß, s významem (podle Gebaura) »tok, tečení«. V našem případě tato etymologie úplně vyhovuje a je myslím správná. Znamená totiž flus takovou hru, kde teče, proudí něco stejného, t. j. stejná barva karet, neboli, jak to formuluje stručně Gebauer l. c., »řada karet téže barvy«. Souvislost obou slov poznáme dále při rozboru, která hra flus je.

Strejčkův výklad slova flus z velus je méně pravděpodobný. Musili bychom předpokládati synkopu e v první slabice a změnu souhlásky v v f, podobně jako je tomu v něm. vließ z velus. Soudím však, že samohláska e ve velus je v našem jazyku příliš pevná, aby se synkopovala; je to vidět i z toho, že se toto slovo u nás drží plně v původním tvaru velus.

Po stránce věcné by bylo ovšem možné vysvětliti vztah mezi slovy velus a flus. Lat. velus, veleris znamená rouno, ovčí kožich, stejně jako něm. Vließ. Velusem se jmenuje v t. zv. německých kartách nejpopulárnější karta, obluda v ovčím rouně, postrach malých dětí, kterým se dostanou karty do ruky, t. j. žaludské eso, jinak »černý Petr, dusák, baba« a pod. Rozšířením významu se pak jmenuje velusem každé eso, ve hře jedenadvacet dvě esa, nejvyšší to seskupení karet v této hře, a dalším rozšířením významu slovou tak i rozličné hry v karty, hlavně hazardní, především jedenadvacet (oko, očko, jedník), pak i ferbl (barvička), capáry, cvik, komando a j. »Hodit si velusa«, »hrát velusa« je konečně běžný výraz pro hru v karty vůbec. Tak bylo asi už také v starší češtině; srov. v Gebaurově Slovníku stč. I, 384 heslo flusník = kdo hraje v karty.

[225]2. Jaká to byla hra »flus«?

Prameny nás nechávají v nejistotě o podstatě této hry a vykladači podstatu tu vysvětlují jen dohadem, přibližně nebo nesprávně.

Hlavní pramen. »Hra flus v Čechách léta 1512«, dosvědčuje, že to byla hra hazardní, a vyčítá její zlé následky. Jedno místo praví: »Mišňaři přes hory nakoukají, || již-li v Čechách flusa hrají, || o nic více by nestáli, || jen aby jedenatřicet měli.« Z toho se soudilo, že to byla hra »jedenatřicet«. Jungmann l. c. praví jen: »hra jakási«. Erben v úvodu ke »Hře flus v Čechách léta 1512« l. c. vykládá: »Flus jmenovala se nějaká hra v karty.« Gebauer l. c. vysvětluje: »Toho jména hra v karty, známá od XV. st.« a »řada karet téže barvy.« Brandl l. c. má výklad »ein Kartenspiel« a pokračuje definicí z Grimmova slovníku: »dessen Pointe wahrsch. darin bestand, mehrere gleiche Karten in unmittelbarer Nacheinanderfolge ausspielen zu können.« Hned však opravuje podle »Hry flus v Čechách léta 1512«: »Aus S R B 3, 519 (t. j. Scriptores rerum bohemicarum) geht aber hervor, daß dieß das sogenannte einunddreißig sei«, a dokládá to citátem o Mišňařích, výše uvedeným. Strejček l. c. vykládá: »Jde tu beze vší pochyby o známou hru velus, což vlastně nic jiného není než nynější »jedenadvacet«… Číslovka jedenatřicet se dostala do tohoto verše (t. j. o Mišňařích; viz výše) nějakým nedopatřením místo jedenadvacet, což není při číslovce zjev ojedinělý.«

Ze všech těchto dokladů vysvítají dva podstatné znaky této hry: 1. základem je řada karet stejné barvy (Gebauer, Grimm), 2. hodně ok, bodů (rozumí se v stejné barvě): jedenatřicet (»Hra flus…« a podle ní Brandl) a — nesprávně — jedenadvacet (Strejček).

Na správný výklad o podstatě této hry uvádí náš mistr historické miniatury Zikm. Winter. Znám už léta lapidární, ale přesný popis této hry z jeho povídky »Rozina sebranec«. V II. kap. podniká převor kláštera sv. Anežky prohlídku po rozsáhlém dvoře klášterním a najde u kůlny dva řemeslnické chasníky, zabrané do hry v karty. »Ihned postřehl, že hrají prim a flus, hru převorovi oblíbenou. Drželť každý po čtyřech kartách, odkládal jednotlivé, snímal jiné karty… na konec druh druhu ukázal karty: jeden měl čtyři rozličné barvy, to byl prim, druhý měl čtyři stejné, to byl flus. Flus vyhrál.« (Str. 43 vydání v Salonní bibliotéce r. 1905.)

Z tohoto jadrného popisu je, zdá se, jasné, že zde je řeč o hře ferblu, barvičce, při níž jde o to, aby hráč dostal [226]do ruky ze čtyř karet co možná největší počet karet stejné barvy a s největším počtem ok, bodů nebo, ještě lépe, t. zv. figuru, t. j. tři a ještě lépe čtyři karty různé barvy, ale stejné hodnoty, na př. tři nebo čtyři spodky. Třebaže se první část Wintrova popisu neshoduje přesně s nynějším způsobem této hry, svědčí druhá část popisu naprosto nepochybně pro ferbla, barvičku.

Tento výklad potvrzují najisto i dva doklady ze »Hry flus…«. První je výše uvedený citát o Mišňařích, kteří by měli nejraději v ruce »jedenatřicet«, a druhý zní: »Města chtí míti tři touše, || jistě ten flus někoho zkouše.«

Zde musíme předpokládat, že tento flus 1512 byl hrán jen se třemi kartami, což je docela dobře možné, ježto jsou známy hodně pestré modifikace rozličných her v karty. (Wintrova povídka jedná právě o sto let později, r. 1612, a flus se tu hraje už se čtyřmi kartami jako dosud.) Pak má podle obou citátů jeden hráč v ruce »jedenatřicet«, t. j. nejvyšší počet bodů, ok v stejné barvě, druhý však »tři touše«, esa, t. j. nejvyšší figuru a tím také nejvyšší hru ve ferblu vůbec; proto také »jistě ten flus někoho zkouše«, t. j. porazí, obehraje. Pak také padá Strejčkova domněnka o »nedopatření« s číslovkou »jedenatřicet« místo »jedenadvacet«. Je ovšem možné, že se tato hra jmenovala také skutečně »jedenatřicet«, jak uvádí Brandl.

Shrnuji: 1. Hra »flus« má své jméno z lat. fluxus a z něm. Fluß a znamená podle Gebaura »tok, tečení«, proud, t. j. řadu karet stejné barvy. 2. Tím je dána také její podstata; je to nynější ferbl, barvička, nebo prazáklad nynějšího ferbla.

*

Zatím co můj článek čekal na uveřejnění, otiskl prof. Arnošt Kraus v NŘ. XX, 154 poznámku k této hře. Poznamenává správně, že to nemůže býti hra jedenadvacet, neboť se při ní mluví o třech touších, kdežto ve hře jedenadvacet mohou býti jen touše dva. Soudí, že jde o hru podobnou hazardnímu pokeru nebo rodinné hře à la guerre. Také mně se jeví pravděpodobné, že by starý »flus« mohl být hrou à la guerre. Podstata obou her, ferbla a à la guerre, je totiž stejná: hráč hledí dostat do ruky co nejvíc karet stejné barvy a v nich co nejvíc bodů neboli ok, anebo t. zv. figuru. Rozdíl je v tom, že se à la guerre hraje se třemi kartami, které si může každý hráč dále vyměňovat z t. zv. talonu, kdežto ferbl se hraje se čtyřmi kartami a karty se nevyměňují. Pro hru à la guerre by svědčila »Hra flus v Čechách [227]léta 1512«, hraná se třemi kartami, a snad i popis u Wintra »odkládal jednotlivé« (t. j. snad vyměňoval z talonu), pro ferbla pak čtyři karty a ostatní popis u Wintra. Možná také, že flus byl nynější à la guerre, Wintrův prim a flus nynější ferbl. Proti podobnosti s pokerem svědčí myslím to, že se poker hraje s pěti kartami, dále jeho značná kombinovanost a snad i jeho americký, a tím tedy daleko pozdější původ.

*

3. K slovu lurč:

Na téže str. 303 Strejčkova článku čte se tiskovou chybou lunč místo správného lurč. (Viz i u Jungmanna I, 745 heslo »hraji« a II, 364 »lurč, -e, m., hra, náčiní ke hře kostkami a kameny«.) Je to hra místy dosud hraná podobným způsobem jako mnoho her jiných. Hraje se kameny a kostkami na desce rozdělené na dvě řady ostře proti sobě vybíhajících polí. Hráč posunuje kameny s pole na pole podle toho, kolik mu padne ok při vrhu kostkami. Kdo převede dříve všechny své kameny přese všechna pole, vyhraje. Původ jména jsem zatím nezjistil.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 9, s. 223-227

Předchozí Stanislav Petřík: O plzeňském „zpívání“

Následující Václav Polák: Lexikální a etymologické drobnosti II. (čaj – thé)