Horská zahrada

J. F.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

František Taufer: Horská zahrada. Vydána péčí Moravskoslezské besedy v Praze 1918. Nákladem Em. Šolce v Praze 1918. Str. 179.

Úvod dra. J. V. Sedláka, který obsahuje úmysly a literární snahy auktora na bojišti zmizelého, dobře vystihuje význam tohoto spisovatele, jehož první kniha povídek, po čtyřech básnických, dostává se péčí Moravskoslezské besedy do rukou čtenářů teprve jako dílo posmrtné. Převahou jsa lyrikem, Taufer, toužící svým povídkám vtisknouti ráz moravský, vsouvá do vypravování lyrické vložky, [176]mající charakterisovati kraj boskovický a utvořiti takto vhodný rámec postavám, zachycujícím rázovité vlastnosti moravského lidu. Způsob tento, tak charakterisovati rázovité odstíny povahy, jest zajisté šťastný; ale přílišný romantismus, tak často podávající přehnané kontrasty, ruší nejen stavbu povídek, nýbrž i dobře započatou cestu charakteristiky. Romantismus se tu spojuje s auktorovou lyričností a s jeho subjektivností, ba druhdy s jakousi kazatelskou upjatostí a tendenčností. Proto také, jak vydavatel podotýká, jeho sloh není jednotný.

Po stránce jazykové pozorujeme u spisovatele vážné snažení po slohu jadrném, určitém vyjadřování, po stručnosti, výraznosti a původnosti. Některá místa (na str. 29) jsou dobrým a slibným dokladem vážných snah v tomto směru. Ač si je spisovatel vědom toho, že zjevy folkloristické jsou pouze vnějším znakem územní původnosti, přece vkládá do vypravování některá pojmenování krajinná: glgáč (od glgati = hltavě píti), záhumení, mlatevna, lepačka (plácačka), klásí, košulenky, travnice, skoré ovoce a j. —

Po mluvnické a pravopisné stránce jest ukázati na tyto chyby: oprosťovatel m. oprošťovatel (24), zmrazen m. zmražen (25), zapovězena m. zapověděna (33), rozesazených m. rozsazených (95), mnila jsem m. mněla jsem (101 a jinde), sepjetí m. sepětí (126), zdvihal m. zdvíhal (129), ve hloubi m. v hloubi (136), sešíleti m. zešíleti (164), mimo níž šla m. mimo niž (74), do kravínu m. do kravína (145), ať jej posloucháš m. ho (156).

Ze skladby také se tu vyskytují některé omyly, rušící přísnou jazykovou čistotu: neděje-li se jí ničeho zlého m. nic (41), království, jež dobývali jsme m. jehož (125), aniž bych se podíval m. aniž jsem (130), aniž bych toho pozoroval m. aniž jsem (134), tvoje práce je pouze přechodnou m. přechodná (135), dám na ni pozor m. budu míti na ni pozor (145), nevíme nic o Ječmínkovi, ani měl-li se naroditi (ani narodil-li se 153). Apostrofu při ty’s, myslel’s, byl’s, vykročil’s zajisté není třeba (a kdybychom jej psali, musili bychom jej psáti za s, nikoli před ním, tedy na př. tys’, neboť apostrofem označujeme odsutou samohlásku). Lehnouti třeba rozděliti leh-nouti. Moravskému auktoru zajisté lépe sluší úsloví nemám kdy než nemám času.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 6, s. 175-176

Předchozí Josef Zubatý: Jeden

Následující J. F.: Boží muka