Časopis Naše řeč
en cz

Člověk mění kůži

Josef V. Bečka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Bruno Jasenskij: Člověk mění kůži. Dva díly (317 a 342 str.). Přeložil red. Vlasta Borek. Vyšlo v dubnu a v červnu 1935 nákladem Jana Fromka jako 71. a 72. svazek edice »Odeon«.

Základním dějovým pásmem tohoto nového sovětského románu (byl dokončen v létě 1933) je stavba velikého zavodňovacího kanálu na řece Vachši, přítoku Amudarje v sovětském Tadžikistaně. Tadžikistan, součást bývalé Buchary, leží v koutku střední Sibiře a za sousedy má na východě Čínu a na jihu Afganistan. Je z velké části obydlen Tadžiky, [16]kmenem příbuzným s Peršany, a za hlavní město má nově vzniklý Stalinabad. Sovětská moc se tu upevňovala jen velmi těžko, neboť musila zápasiti jak s intrikami sousedního Afganistanu, jež podporovala Anglie, tak s nedůvěrou místního obyvatelstva, které jen nerado přijímalo nové zřízení a nové zvyky. Zavodňovací kanál na řece Vachši má učinit zprahlé kraje jihozápadního Tadžikistanu úrodnými, aby se v nich mohla pěstovat bavlna, a tím poskytnout obyvatelům obživy a Rusku vzácné suroviny, kterou dosud musí draze kupovat.

Román Jasenského je spíše filmem než románem. Je přímo nabit dějem, který probíhá stejně rychle a stejně bohatě a pestře se střídá jako děj promítaný na plátně. I filmová technika tu je: děj naznačit, napovědět, vše ostatní ponechat čtenáři a hned spěchat dál tím horečným tempem, jakým stavba pokračuje. Román Jasenského je napínavým a úžasně živým obrazem nového Ruska, který musí zaujmout i toho, kdo není zrovna jeho přítelem. Začíná poměrně klidně. Tři američtí inženýři letí z Moskvy letadlem do Stalinabadu. Ale jak se octnou u stavby kanálu, děj se rozvíří a tito tři Američané, které čtenář maně povýšil na hrdiny románu, rozplynou se a ztratí mezi tisíci hrdiny práce, kteří dnem a nocí pracují na stavbě kanálu. Ta stavba není jen usilovná práce, je spíše boj, boj na několika frontách. Je to boj s nedostatečnou organisací, boj o materiál, o potřebné stroje, je to boj s přírodou, která záludně klade stavbě nové a nové překážky, ale nejhorší je boj se skrytými nepřáteli nového režimu, kteří přímo s orientální úskočností a lstivostí sabotují práci a kazí vykonané dílo. Konec románu je vyhrocen velmi dramaticky: kanál musí býti hotov, vždyť pole jsou již oseta a potřebují vláhy. Obětovnost a nadšení vítězí, kanál je hotov včas a žilami zavodňovacích příkopů kanál vlévá nový život do nové země. Idea nového života přemohla mohamedánský fanatismus, spojila dvacet národů k společné práci a jako nějaké nové náboženství hnala lidi až k hranicím sebeobětování.

Román Jasenského je pro neruského čtenáře nadmíru poučný. V něm pozná lépe než kdekoliv jinde sovětský život takový, jaký je. Jasenskij sice není úplně nestranný, o novém zřízení mluví se zřejmou láskou, ale dovede také říci trpkou pravdu a nezamlčuje ani stínů nového režimu. Dovede krásně vystihnout sílu nadšení dělníků pracujících pro vítězství nových myšlenek, ale dovede vystihnout a vyložit nenávist a nedůvěru nepřátel nového režimu. V románě tom čtenář brzy pozná, jak se v šílené překotnosti práce ztrácí zájem o vše, co s prací nesouvisí. Duševní život, tak [17]skvěle traktovaný ruskými klasiky, jest tu jen jedním z faktorů práce, který lze zvládnout stejně jako vzdorující přírodní síly. Tento přerod vyžaduje veliké energie. Mnoho lidé vytrpí, než změní kůži, přiznává sám autor, a než se naučí žít podle nových myšlenek a novým způsobem. Nejvíce trpí život rodinný, neboť je naprosto rozvrácen a zbaven svého tichého kouzla a štěstí.

Ději románu dovede Jasenskij svůj sloh přizpůsobit neobyčejně šťastně. Jeho sloh je plynný, živý a má prudký spád. Někde je ten spád až příliš prudký, někde jsou věty příliš, až nervosně roztříštěny, ale takových míst není mnoho. Svůj sloh má autor plně v moci, nepřeplňuje jej přílišnými metaforami, jak je dnes v módě, nýbrž vybírá výraz co nejprostší a nejvýstižnější. Statických míst v jeho románě téměř není, protože se nezastavuje u žádného líčení a popisu. Stručnosti, při tom však bohaté výraznosti dosahuje často překvapivě volenými srovnáními. Přirovnání, většinou nově volená, jsou v jeho románě velmi častá a jsou jeho nejhezčí a nejpůsobivější ozdobou. Působivá jsou nejen proto, že jsou nově viděna očima básníka, nýbrž že zpravidla jsou i vtipně spjata s okruhem věcí líčených. Není tu násilných a nápadně chtěných skoků myšlenkových, jak v moderní próze často bývá. Podobného druhu jsou i Jasenského metafory, je jich však méně než přirovnání. Uveďme několik příkladů: Za svítání přešel dešť a jako pečlivý hospodář, očekávající hosta, pokropil zaprášenou zemi. Den přišel od východu, z Kašgarie, dovednou rukou rozprostíraje všude množství svého rozmanitého zboží: střechy se leskly jako smaltované nádobí a i listí na stromech se ježilo jako neobnošené chaláty, rozvěšené pro přikázání (II, 5). Tropické slunce drtilo hlavu jako rozpálená přílba. Prach se ukládal jako popelavý pudr na spálené tváře lidí, sedících v automobilu. Barker a Muri, s tvářemi barvy popele (!), podobali se čerstvě vykopaným mumiím, které se rozpadnou v prach při prvém neopatrném doteku (I, 44). Při cestování ve vlaku »noc přišla náhle jako tunel« (II, 19). Jinde autor mluví o »stádech traktorů« (II, 210). Město je u něho »otřásáno proudem vysokého napětí (II, 6). Lidé mluvící o pěstění bavlny »skloňovali ve všech pádech huňaté slovo: bavlna« (II, 19). Jinde praví: »Osevní kampaň se v republice rozpoutala jako první jarní bouře, rozevřela dokořán okna i dveře úřadů, které se přes zimu pokryly pavučinami, rozmetala hromady papíru a vyhodila lidi z kanceláří na pole, aby tam v živé půdě pěstovali číslice, které vyklíčily ve sklenících Gosplanu« (II, 210).

[18]S těmito přirovnáními a metaforami, ke kterým je potřebí očí a citu básníka, ve zvláštním kontrastu jsou v slohu Jasenského obraty čistě novinářské, které prostupují celým románem. Jak si máme tento kontrast vyložiti? Když jsem je četl, zdálo se mi, že tyto obraty, novinářské a knižní, mají býti symbolem dogmatičnosti komunistické myšlenky, mají býti symbolem toho, jak se theorie napsaná do knih a šířená novinami mění v praktický život, jak její slova vnikají do života a přeměňují jej. V ústech dělníků, inženýrů a vedoucích úředníků mají tyto obraty býti znamením jejich poslušnosti a oddanosti k novému režimu, mají dokazovat, že oni všichni jsou poslušnými žáky nových ideí. Několik příkladů snad postačí: Otázka Chakima-smolaře se stala předmětem dlouhých a vážných debat (II, 116). Iniciativa v rámci odpovědnosti jediné osoby je dobrá věc (I, 215). Současně se vzrůstem kolchoznického sektoru docházelo po celém okolí k ničení a likvidaci (!) ctihodných musulmanů (II, 269). Nelze zdokonaliti svět cestou násilných nynějších přeměn (II, 128). Den byl pracovně zahájen (II, 141). Je to veliká důvěra se strany komsomolské organisace (II, 149). Do studny, která byla … vykopána … k vůli získání pitné vody (I, 116) atd. Příkladů bychom mohli ještě uvésti velmi mnoho. Abychom je však mohli rozebírat, musili bychom srovnávat překlad s originálem, protože by bylo třeba zjistit, do jaké míry se překlad shoduje s originálem. Ale každým způsobem je Jasenského román zajímavým příkladem vnikání novinářských prvků do jazyka krásné prózy. Není to ovšem příklad první.

Orientální kolorit románu, třebaže je zastřen moderním dějem s technickými prostředky a cíli, přece jen se nedá úplně potlačit. Je podbarven i četnými orientálními slovy, která prostupují celým románem a naši mysl stále zanášejí na východ. Slovo dechkan (»sedlák«) je snad na každé druhé stránce, v druhém díle co chvíli najdeme slovo šariat (»mohamedánské zřízení«). Mluví se o kišlaku (»vesnici«), chalátech (orient. kabátech), mluví se o nepřátelství moham. mullů a domullů (duchovních). Orientální kolorit dovedl na vhodných místech autor vystihnout mistrným napodobením orientálního způsobu rozhovoru s přemnohými příslovími, bajkami, parabolami a citáty z koránu. Na komunistické zřízení upozorňují slova vzniklá za nového zřízení společenského, na př. kolchoz, sovchoz, sovnarkom, gosplan a oblíbené písmenové zkratky, jako na př. i u nás známá GPU.

Všechny tyto prvky, na pohled tak kontrastní, určují sloh [19]Jasenského, tvoříce jeho pestrost, živost a působivost. Je zásluhou našeho překladatele, že se mu podařilo tlumočit jeho sloh velice pěkně, takže se toto dílo v češtině čte téměř jako originál a ne jako překlad. Překladatel se vyhnul všem svodům ruského pořádku slov a ruské skladby a překládá skutečně plynnou, čistou češtinou. Jen na několika málo místech se projevuje ruský originál; neznějí však tato místa špatně, naopak podporují ve čtenáři ilusi ruského prostředí. Můžeme se tedy právem domnívat, že tak překladatel učinil úmyslně. Na př.: zmizel však, jako když kámen do vody hodíš (I, 316). Tvůj tatínek jistě sedí na Solovkách, ale tebe v sovětském úřadě mají a čajem tě napájejí (II, 8). A právem se zlobí, protože potřebuje chalátu i jeho syn potřebuje chalátu a i jeho žena potřebuje chalátu (II, 227). To je proti malarii. Komáři nebudou štípat. Nebudete pít — onemoc níte (I, 129). Nu a když se ženy nebojí, tak je i mužským stydno se bát (II, 208).

(Příště ostatek.)

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 1, s. 15-19

Předchozí Jaroslav Franke: Poznámky k některým místním názvům na kladském pomezí

Následující Václav Polák, H.: Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1