Časopis Naše řeč
en cz

Studie z oblasti onomatopoje

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

J. M. Kořínek, Studie z oblasti onomatopoje. Příspěvek k otázce indoevropského ablautu. Práce z vědeckých ústavů filosofické fakulty university Karlovy, sv. 36. V Praze 1934, XII, 296 stran, za 51 Kč.

Tento jazykozpytný spis obsahuje dva poměrně samostatné oddíly. V prvním z nich se autor obírá základními otázkami, jež se týkají přímo nebo nepřímo onomatopoik, totiž výrazů, kterými se v rozličných jazycích napodobují a vyjadřují zvuky přírodní, ale i rozmanitých jiných výrazů expresivních a citoslovečných, žvatlavých slov z dětské řeči, slovcí, kterými se volá na zvířata, a j. Předně podává Kořínek nové určení citoslovce, citoslovečného základu slovního a citoslovečné oblasti slovníku s hlediska hláskového skladu jazyka. V každém jazyku jsou dvě základní oblasti slovních základů — s hranicemi ovšem jen neurčitými —, lišící se po významové stránce povahou buď převážně intelektuální — autor užívá obyčejně výrazu »normální« —, nebo převážně citovou, emocionální (t. zv. semantická funkce); a tato emocionální oblast se od oblasti základů intelektuálních liší po hláskoslovné stránce dvěma charakteristickými znaky, z nichž jeden je povahy synchronické (statické), druhý povahy diachronické (historické, vývojové); je to 1.) nezávislost citoslovečných základů na normálním hláskovém skladu příslušného jazyka a 2.) jejich neměnnost vývojová. Čistá citoslovce se proti ostatním slovům vyznačují tím, že jsou to pouhé základy (semantémy) bez jakékoli z gramatických funkcí charakterisujících t. zv. části řeči, s hlediska semantické funkce pak nejvyšším stupněm interjekcionality; opakem je slovní základ oblasti normální ve smyslu abstrakce naivní (lidové, tak jak žije v jazykovém povědomí prostých mluvčích) i abstrakce vědecké, který je charakterisován rovněž nedostatkem příslušné funkce gramatické a naopak nejvyšším poměrně stupněm intelektuality. Odtud získává autor také nové vodítko k vyjasnění starého sporu o to, existovaly-li předhistorické slovní základy, jak je sta[58]noví srovnávací jazykozpyt, vskutku jako samostatné jazykové útvary. S větoslovného hlediska mají citoslovce povahu jednočlenných vět, a tato vlastnost je sbližuje s vokativem podstatných jmen a s rozkazovacím způsobem sloves. Jsou však i jiné podobnosti mezi citoslovci, vokativem a imperativem: s hlediska sémantické funkce (podobný stupeň interjekcionality) a s hlediska vnější formy — tuto podobnost lze vyjádřit jako tendenci po základové (kořenné) podobě u výrazů citoslovečné povahy, a lze tou tendencí vysvětlit jisté neorganické zkracování vokativních a imperativních tvarů v indoevropských jazycích.

Potom probírá autor příčiny, pro které se často nedoceňuje důležitost citoslovečného živlu pro strukturu a vývoj jazyků, a tím i důležitost jeho studia pro jazykozpyt. Zkoumá zejména nesouhlasné názory starších badatelů na množství citoslovečných prvků v jednotlivých jazycích světa a tvrzení, že v některých jazycích jsou tyto prvky činitelem o mnoho důležitějším než v jazycích jiných. V dalších odstavcích vyvrací Kořínek mylný názor některých jazykozpytců o nesnadné »gramatikalisaci« citoslovcí, t. j. že nabývají nesnadno povahy některé z t. zv. částí řeči, a upozorňuje na jisté zvláštní případy a prostředky této gramatikalisace (zvláště zajímavé je to, že citoslovce mohou býti gramatikalisována také jako prostředek tvaroslovný: citoslovce, jež se kladou před vokativ, se někdy stávají morfologickým vyznačením tohoto pádu, na př. v řeckém vokativu ó andres »mužové!«). Potom ukazuje autor na význam dosavadních prací o citoslovečném živlu v jazyce pro vývoj vědy etymologické. Mezi příklady z cizích badatelů jsou obsaženy též doplňky k staršímu výkladu slovanského názvu psa (pьsъ) z citoslovečného základu ps! p’s! a pod., kterým se volá na psy (o této Kořínkově etymologii, uveřejněné v Listech folologických 58, 1931, 427 a násl., podali jsme v tomto časopise zprávu v roč. 16, 1932, 157 a násl.); z jiných citoslovcí toho druhu vysvětlují se tu nove slovanské názvy pro kura a ptáka (kurъ, pъta).

V ostatních kapitolách prvního dílu se blíže zkoumají ony charakteristické znaky hláskoslovné, jimiž se vyznačují citoslovečné základy, totiž jejich nezávislost na normálním hláskovém skladu jazyka a jejich neměnnost ve smyslu vývojovém. Autor se tu zabývá také některými otázkami speciálními, jež souvisí tak nebo onak s výkladem hláskového skladu i vývoje jazyka vůbec; je to zejména problém t. zv. expresivity a symboliky jednotlivých hlásek nebo hláskových skupin a dále problém hláskoslovného zákona. [59]Ve všech těchto otázkách, jimiž se tu podrobně nemůžeme zabývati, rozbírá Kořínek velké množství starší literatury, staví proti sobě nesouhlasné domněnky rozličných badatelů, snaží se z nich vybrati a znovu odůvodnit to, co je podle jeho názoru nejblíže pravdě, a i jinak přispět k prohloubení dosavadního stavu vědeckého zkoumání na tomto poli; tak zvláště podává nové příspěvky k vysvětlení podstaty hláskové expresivity, k otázce tvoření onomotapoických útvarů a jejich významu pro vznik a vývoj lidské řeči, k otázce t. zv. novotvoření citoslovečných základů a slovních základů vůbec, a konečně k dokonalejší formulaci bezvýjimečnosti hláskoslovných zákonů. Všude se tu uplatňuje vedle starších metod nová metoda strukturální a funkční. Hlavní thesi Kořínkovu, kterou velmi podrobně odůvodňuje, lze shrnouti těmito slovy: to, že citoslovečné základy nepodléhají hláskovému vývoji, jak jej známe z oblasti slov normálních, není způsobeno ustavičným obnovováním těch základů v původnější hláskové podobě, jak se často tvrdilo a dosud tvrdí, nýbrž tím, že zvláštní citové zabarvení významu citoslovečných základů v jazykovém povědomí jistého společenského celku zamezí normální vývoj jejich hláskových prvků v jazyce tohoto celku na tu dobu, dokud ono citové zabarvení významu trvá. Autor to ukazuje také na českých příkladech. Na př. slovo necuda, jež náleží k slovesu cíditi ze staršího cúditi »čistiti«, nabylo významu nečistoty mravní a tím silného přízvuku emocionálního, kterým bylo nadále chráněno před normální vývojovou změnou, staročeskou přehláskou u > i; ve slovese cúditi, kde toho zabarvení nebylo, se ovšem přehláska náležitě provedla. Rozumí se, že v podrobnostech nesmíme pravidlo o hláskové neměnnosti citoslovečných základů aplikovati mechanicky; nehledě k rozmanitým obměnám jejich vnější formy, které s hláskovým vývojem příslušného jazyka nemají nic společného a v oblasti citoslovečných výrazů jsou právě velmi časté, upozorňuje autor na rozmanité případy zvláštní, v kterých je hláskový vývoj možný i při plném citovém zabarvení. Zajímavé jsou pro českého čtenáře dále české příklady na druhotnou interjekcionalitu a expresivitu základů původně normálních. Je to na př. české podst. jméno slovesné klekání ve významu známé katolické pobožnosti nebo modlitby; výraz ten — zvláště v lidovém jazyce — připomíná vlivem onomatopoik jako klinkati spíše hlas zvonu než padání na kolena. Rovněž slovanský výraz pro déšť (dъždžь n. dъščь) může býti takové sekundární onomatopoikum. Velmi názorný je příklad z němčiny: substanti[60]vum Peitsche »bič« se cítí v jazykovém povědomí Němců silně expresivně jako napodobení rány bičem, a přece je to výraz přejatý ze slovanštiny (bičь), kde byl odedávna a je dosud povahy »normální«.

Důležitá je část jednající o »odvětvování« normálních slov z citoslovečných základů. Jistého slova s takovým základem počne se v jisté době užívat též mimo jeho dosavadní významový okruh, a to tak, že jeho základ funguje v tomto případě »normálně«, t. j. nemá emocionálního zabarvení. Tím se slovo to jaksi rozštěpí po stránce významu, a poněvadž v nové významové funkci začne se podřizovat normálnímu hláskovému vývoji, rozštěpí se brzo i po stránce hláskové. Jako příklad probírá autor m. j. vznik slovanského názvu pro býka (bykъ): název ten náleží k slovesu bučati, jehož základ bû- si zachoval onomatopoickou povahu od prajazyka až do dob historických, ale v názvu zvířete, odvozeného k-ovou příponou již v nejstarší praslovanštině, potuchla velmi brzo onomatopoická povaha základu, takže se v něm staré û mohlo změnit normálním praslovanským vývojem v hlásku y.

V druhé části své knihy jedná Kořínek o tom, jak lze užít výsledků, k nimž došel v části první, k řešení výkladu t. zv. ablautu v indoevropských jazycích, t. j. zjevu, že na témž místě slov etymologicky příbuzných střídají se od prajazykových dob samohlásky různé trváním i jakostí (na př. čes. nésti nositi přinášeti, něm. singen Gesang, min. čas sáng — příč. trp. gesungen, atd.). Autor předně upozorňuje na to, že v základě jistých indoevropských onomatopoik je nápadná převaha jednoduché hlásky i nebo u nad příslušnými dvojhláskami ei, ai, eu atd. na rozdíl od normálních slov tohoto ablautového typu, a vysvětluje tento zjev tak, že v oblasti výrazů onomatopoických a vůbec citoslovečných jest ablautový stupeň i, u — s hlediska normálních slov stupeň oslabený nebo zánikový, na rozdíl od normálního plného stupně ei, ai, eu a pod. — mnohem častěji normální a také původní než ve výrazech ostatních. Základová dvojhláska, pokud se v takovýchto slovních skupinách vyskytuje, je často původu sekundárního; to je ve shodě i s tím, že se objevuje zpravidla v jazycích, v nichž se stal ablaut jako tvaroslovný a slovotvorný prostředek zvlášť produktivním, na př. v germánštině. Z toho plyne ovšem velký význam onomatopoického a vůbec citoslovečného živlu pro výklad ablautových zjevů. Dosud se tu vycházelo obyčejně z vokalického stavu v základech slov normálních, a do ablautových soustav, pořízených z materiálu takto jednostran[61]ného, snažili se pak badatelé nejvýše ještě vtlačit ex post ona slova citoslovečné oblasti, která se jim k tomu zdála dost starobylá a důležitá a jejichž hláskově vývojové poměry se daly teoreticky upravit tak, aby nerušily souměrnost a jednoduchost soustavy, do níž byly přibírány. Podle Kořínka třeba pamatovat na to, že rozvrstvení prajazykových základů na normální a citoslovečné, jak si je konstruujeme zhruba podle srovnání historických slov indoevropských jazyků, platí jen pro nejmladší stadium prajazyka; v stadiích starších bylo asi jiné — nutno tu počítat s tím, co pozorujeme i v historické době na všech jazycích, že totiž nemálo slov v jisté době »normálních« bylo dříve živé povahy citoslovečné. A tak i v době vzniku a pronikání ablautu bylo rozvrstvení prajazykových základů na normální a citoslovečné jiné než v době před samým rozchodem indoevropských jazyků. Jisté vodítko při zjišťování, náleží-li některý prajazykový základ do té neb oné oblasti odedávna či teprve druhotně, vidí autor v poměru hláskového skladu toho základu k hláskovému skladu příslušných citoslovcí historických; a obdobně hledá v tomto poměru pomoc při zjišťování původního vokalismu základů odedávna citoslovečných. Na př. z toho, že indoevropský základ dhû- pro představu ‚dutí, foukání‘ třeba podle uvedeného vodítka pokládat za primární onomatopoický útvar s původní samohláskou û, plyne, že je nepravděpodobné, konstruovati proň předablautovou basi *dheuê-, jak se to podle Hirtovy teorie ablautových basí dosud zpravidla děje. Kořínek se sice v zásadě přiklání ke stanovisku Hirtovu, že příčinou prajazykového ablautu kvantitativního byl dynamický přízvuk slovní, a vyvrací odchylné pojetí Meilletovo, při tom však zdůrazňuje, že v oblasti citoslovečných základů mohl býti odedávna a nezávisle na přízvuku vokalismus »oslabený« nebo »zánikový«, a naopak vokalismus odedávna a stále »plný«, nepodléhající — ve shodě s obecnou hláskovou neměnností takových základů — změnám způsobeným v době prajazykového ablautu přízvukem. Bylo tedy v době kvantitavního ablautu i později stále mnoho slov, jejichž kořenná samohláska nebyla s přízvukem v tom poměru, jaký nutno uznat pro oblast slov normálních. Ablautové poměry starých citoslovečných základů, tak jak je známe z jazyků doby historické, jsou většinou sekundární v tom smyslu, že se kořenná samohláska přizpůsobovala podle příslušných kategorií slovotvorných a tvaroslovných ke kořenné samohlásce těch slov, která do období dynamického přízvuku vstoupila jako normální. K slo[62]vům s kořennou samohláskou od původu »redukovanou« nebo »zánikovou«, tedy s i, u, samohláskovým r atd., přibyly takto tvary a odvozeniny s kořennou samohláskou druhotně plnou, tedy s dvojhláskou ei, eu, er atd., a k slovům s kořennou samohláskou od původu plnou, avšak ablautem dosud nedotčenou, přibyly tvary a odvozeniny s kořenným vokalismem redukovaným a zánikovým. Autor to ilustruje podrobněji na třech indoevropských základech onomatopoického původu: perd- a pezd- ‚pedere‘ a (s)p(h)er- ‚sršeti, tryskati, pučeti‘.

Jiný vývoj základového vokalismu lze podle Kořínka předpokládat pro dobu již před prajazykovým ablautem, totiž vznik dvojhlásek v kořenech původně monofthongických, na př. v prastarém a velmi rozšířeném kořeni bheu-‚vznikati, býti, rostlina, země‘, totožném pravděpodobně s onomatopoickým kořenem bhû- ‚nafukovati, nadouvati se, bobtnati‘. Konečně mohla vést k nepravému ablautu existence dvou nebo i více paralelních základů, zpravidla citoslovečných; autor probírá několik bohatých slovních skupin indoevropských, jež podle něho asi ukazují na tento případ.

Jak vidět, zahrnuje pojem indoevropského ablautu v pojetí autorově shluk jevů značně různorodých: vedle změn způsobených prajazykovým přízvukem množství případů kategoriálního přizpůsobení vokalismu slov citoslovečného původu, a to i v pozdějších vývojových stadiích, tedy také až v dobách samostatného života jednotlivých indoevropských jazyků, dále případy nepravého ablautu v paralelních základech, existujících vedle sebe od předablautových dob samostatně nebo jako samohláskové varianty základu od původu jednoho, a konečně snad i jisté samohláskové změny z dob před ablautem. Naše dosavadní představy o indoevr. ablautu zpřesňuje zvláštní poznání, že předablautové základy nepodlehly v době působení dynamického přízvuku normálním změnám vokalickým, byly-li v té době citoslovečné povahy, a dále že pro skupiny slov s takovými základy je pochybná existence předablautových basí v podobě konstruované podle ablautových a přízvukových poměrů v základech s obdobným skladem hláskovým, ale po stránce významu odedávna »normálních«.

Kořínkovy výklady se nesetkaly všechny se souhlasem, a dosavadní posudky o jeho spisu se značně rozcházejí. To je ovšem zcela pochopitelné u knihy, která se zabývá problémy tak početnými a složitými a která v nejedné věci boří dosavadní předsudky a přináší nová hlediska. Vedle příznivého přijetí, jehož se jí dostalo obšírným referátem [63]kielského profesora srovnávacího jazykozpytu E. Fraenkla v Göttingische gelehrte Anzeigen 197, 1935, 289 a násl., narazila v posudku klasického filologa K. Janáčka v Naší vědě 16, 1935, 165 a násl. na stanovisko z velké části odmítavé. Že je to stanovisko unáhlené, plynoucí také z neporozumění a zřejmých omylů kritika samého, ukázal Kořínek v své obraně, otištěné v Listech filologických 62, 1935, 373 a násl.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 2-3, s. 57-63

Předchozí Josef V. Bečka: Člověk mění kůži

Následující Z kanceláře Slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1