Časopis Naše řeč
en cz

Česko-německá příjmení

V. Š.

[Články]

(pdf)

-

V bohatě se rozvíjejících linguistických studiích našich Němců zaujímá důležité místo zkoumání příjmení; jeť posilováno mocným zájmem rodopisným.

Nacházíme v něm znaky, které charakterisují linguistickou práci československých Němců v poslední době vůbec: živý kontakt s ostatní německou vědou a využívání všech jejích metodických pokroků, při tom však náležitý zřetel k zvláštním poměrům místním, daným hlavně trvalým soužitím a míšením s Čechy.

Jako Ernst Schwarz po Lessiakově korutanském vzoru vytěžil tak mnoho cenného poznání ze studia českoněmeckých jmen místních, tak se zabývá liberecký profesor Ernst Führlich příjmeními, řídě se při tom vzorem a zásadami Hanse Bahlowa. Se jménem tohoto roztockého knihovníka je totiž spjato zvědečtění těchto studií v Německu. Zapracovav se prozkoumáním jmen lehnických, podstoupil Bahlow (v časop. »Teuthonista«) boj s velmi oblíbeným, ale mělkým souborem Heintze-Cascorbiho, Die deutschen Familiennamen (od r. 1882 do r. 1934 sedm vydání), i s jeho následovníky (značně už lepšími: J. K. Brechenmachrem, Deutsches Namenbuch, 1928, a Maxem Gottschaldem, Deutsche Namenkunde, 1930). Sám pak dospěl k synthesi r. 1933 v »Deutsches Namenbuch«.

[50]Hlavní jeho zásady jsou:

a) studium třeba založit historicky; etymologisovati jen podle dnešních forem je zcela nemožné;

b) v bádání se musí uplatňovati zřetele jazykového zeměpisu: rozdíly jmen jsou hodně způsobovány psychologickými i dialektickými rozdíly mezi jednotlivými kmeny;

c) základním omylem Heintze-Cascorbiho bylo, že dnešní příjmení šmahem vykládal ze starogermánských jmen (sebraných Förstemannem); historické zkoumání nás však poučuje, že starogermánská jména už ve XII. stol. byla většinou zatlačena jmény křesťanskými, kdežto příjmení vznikala hlavně až ve stol. XIV. a pozdějších; není tedy mezi obojími jmény historické kontinuity;

d) původ jmen je vůbec prost vší romantiky; vedle jmen křestních jsou nejdůležitějšími prameny jména místní a názvy povolání.

E. Führlich prozkoumal podle těchto zásad příjmení svých rodných Rašovic (na jv. od Úštěku v severních Čechách), používaje při tom všech zachovaných pramenů (berní role z r. 1654, tereziánského katastru atp.).

Z jeho příkladů vybíráme některé, hlavně pokud se týkají jmen u nás dobře známých:

a) Z křestního jména Andreas je Ressel (Resl) a Dresler (což může býti i obměnou slova »Drechsler«); z Benedikt Bendel (Bendi) a Dick (Dyk), z Gallus (Havel) je Goll, z Hieronymus (Jeronym) Grolms (Krolmus), z Jakob Köppl, z Lorenz Lenz, z Nikolaus Nitsch a Loos, z Peter Petzold a Patzelt (Pácalt), z Thomas Demel (Deml).

b) Z českých obměn křesťanských jmen pocházejí tato německá příjmení: z Hanuš Hainisch, z Dobeš Dobsch, z Mi[51]ka Mücke, z Šebek Schöpke, z Řehoř Seeharz, z Řehák See-hackl, z Veník (Václav) Wenig a Wenzig, z Vavřínek Webersinke, z Karlík Kahlig atd.

c) Germánského původu jsou: Rieger z Rüdiger, Rippl z Rupprecht, Riedel z Rudolf (přes Rüdel), Seifert ze Siegfried; česká forma Heřman byla lidovou etymologií proměněna na Hirschmann.

d) Jennewein je obměnou jména Ingenuin, Scheinpflug vznikl z větného jména Scheuenpflug (scheu den Pflug!), Hönig není »med«, ale je to Hennig, lichotná forma k Johann, k němuž patří i Hahn.

e) Z Doležal vzniklo lidovou etymologií Dohlenschall, z Kulhánek Kuhlang.

f) Z překladů německých jmen do češtiny jsou zajímavé dva případy: r. 1544 připomíná těšínský rodák Klein v podání k úřadům své rodné obce, že mu litoměřická městská rada proměnila jméno na Malý; r. 1654 vyskytuje se jméno Bílá kůže, což je mylným překladem německého Weisshaupt, v dialektu vyslovovaného Weisshaut (z téhož jména pochází i příjmení Weissheit).

Druhým příspěvkem k dějinám příjmení je článek Adolfa Gücklhorna, Namengebung in vorhussitischer Zeit, v posledním čísle »Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde« VIII, 144 n.

Gücklhorn zpracoval jména stříbrských berních knih (Losungsbücher) z let 1380—1392, uložených v plzeňském museu, všímaje se při tom i ostatních místních pramenů. Ukazuje, že se vznikání příjmení táhne již od začátku XIII. stol. a není ještě ukončeno ve století XVI. (ještě 1512 jsou nehotová jména, jako Wenceslaus pannifex, t. soukeník). V osmdesátých letech XIV. stol. má asi 40% lidí uváděných v berních seznamech už plně vyvinutá příjmení, druzí se blíže určují udáním zaměstnání (asi 30%) a původu (asi 15%). Stříbro bylo tehdy národnostně smíšené; podle jmen soudí autor, že poměr byl asi 6 : 5 pro Němce.

Mezi Čechy jsou na př. taková příjmení: Mach Cziska (nebo Ciska) de Dubraw, Frana Smolik, Synaczek, Czernik fistulator (pištec), Welislaus Vech, Paulus Safran, Martin Homolka, Johlin Motil, Nicola Kosel, Martin Kabat, Petrus Styri, Libimir Czeczek, Mila Krzepeczin, Mathey Przesczesky (Přeštický?), Machko Kostka, Wenzeslaus Brambursky.

Zajímavé je pozorování, jak jsou jednotlivá křestní jména různě oblíbena podle národností. U Němců je nejčastějším jménem Jakub (15% všech jmen), Petr (7%) a Jan (5%), u Čechů Mikuláš (7%), Václav (6%) a Matěj.

[52]Jména českého původu (seřaděna podle toho, jak často se vyskytují) jsou tato: Václav, Velislav, Svatoslav, Bohuslav, Radislav, Přibyslav, Stanislav, Sezima, Libimír, Hrom.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 2-3, s. 49-52

Předchozí Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Josef V. Bečka: Člověk mění kůži