Časopis Naše řeč
en cz

Maďarčina

[Hovorna]

(pdf)

-

(R. J.) Názvy řečí, jako čeština, polština a p., jsou vlastně příd. jména zpodstatněná příponou -ina, tedy týmž způsobem jako novina (z nový), většina (z větší), oblomovština (z oblomovský). Základem je tedy zpravidla jméno přídavné; maďarská řeč je tedy madarština, turecká-turečtina, ruská-ruština, slovenská-slovenština. To je tvoření normální. Jen v některých málo případech je základem odvození jméno podstatné; to je především v slově němčina, utvořeném ze slova Němec (jako otčina z otec), a dále v slovech frančina, angličina, při nichž je možno vycházeti ze základu Frank, Anglik (který je též v příd. jméně anglický z angličský; v. NŘ. 1, 99). Normální tvoření těchto slov, shodné s českým, je běžné ovšem i v slovenštině, jak ukazují tvary francúzština, angličtina, polština, ruština, češ[156]tina a j. Názvy slovenčina, maďarčina vznikly mechanicky; není to ani typ normální (slovenský-slovenština), ani typ »němčina«, neboť podstatného jména Slovenec (-ek) ani Maďarec není, nýbrž mechanické napodobení dvojice německý-němčina, tedy slovenský-slovenčina.[1] Vytýkati tento tvar Slovákům by byla naivnost, neboť každý jazyk má právo tvořiti si slova způsobem svým, i když se to neshoduje s mluvnickou teorií (ovšem jde-li o tvoření lidové, nikoli o umělé a vědomé); ale zaváděti tvary »slovenčina, maďarčina« do češtiny bylo by hříchem proti češtině, která má tvary své vlastní, starší a se stanoviště mluvnické teorie i správnější.


[1] Gebauer (Hist. ml. I, 512) vykládá tvar slovenčina (polčina) smíšením šč (slovenščina) v č jako ščpieti (srov. ščípati, nč. štípati) — čpieti, čpíti. Ale výklad analogií zdá se (také z důvodů chronologických) snazší.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 5, s. 155-156

Předchozí Kunt

Následující Mancáry

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1