Nemravní

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

M. B. Böhnel, Nemravní. Román vyspívajícího mládí. Páté vydání. Nakladatel L. Mazáč v Praze. 1934. Stran 293. Za Kč 25.—, váz. za 35.— Kč.

Pět vydání románu Nemravní svědčí o tom, že je to kniha velmi čtená. Jistě přispívá k jeho oblibě samo thema, naznačené už mnohoslibným nadpisem, který na pohled slibuje sensační čtení. Avšak v tomto románu není sensačnosti; naopak rozličným způsobem se v něm projevuje autorova snaha, aby nakreslil věrný obraz skutečnosti, jak ji sám poznal, a vzbudil zdání, že podává opravdový dokument o studentském životě na pražské střední škole. Tento dokument má ovšem vyhraněnou tendenci a to autora svádí, že svůj předmět místy přibarvuje, aby silněji působily kontrasty živlů sympatických a nesympatických. Odtud vyplývá poněkud přímočará charakteristika osob (mírný ředitel — jeho zavilý nástupce, profesor lidumil — profesor sadista atd.) i záliba v situacích založených na kontrastu a ve střídání scén kontrastního rázu vůbec. Přes to však je dojem dokumentárnosti v tomto románu velmi živý, a to proto, že autor své vypravování doprovází mnoha doklady, ať už skutečnými či vymyšlenými. Jsou tu na př. i v podrobnostech předvedeny profesorské porady, výslech provinilého žáka, výklady a zkoušení profesorů ve třídě, výňatky z novin, celá prohlášení a obsáhlé zprávy o veřejných přednáškách atd. Že je ve všem tom autorův záměr, co možná vystihnouti mnohostrannou skutečnost, o tom svědčí i zdůrazňování charakteristických jednotlivostí tiskem (proloženým písmem, uvozovkami a pod.).

S tímto rázem thematu je ve shodě i jazyk díla. Autorovi zřejmě nejde o nové výboje v slohovém umění, a proto se zpravidla spokojuje i slovním výrazem střízlivým, věcným a stejně jednoduchým, jako je komposice jeho díla. Jen tu a tam probleskne originální opis nebo svěží metafora a naznačuje rozsah autorovy schopnosti stylistické. Zato se však vynakládá mnoho úsilí na jazykové rozlišení osob a prostředí; také tato snaha ovšem má buditi dojem dokumentárnosti. Při profesorské konferenci se tu mluví opravdu profesorsky, [276]rovněž lidé, kteří přicházejí do školy, jsou charakterisováni jazykem své společenské vrstvy, fingované citáty z novin mají ráz skutečných novinářských článků i s jejich nezbytným bombastem, ukázky přednášek jsou vyznačeny slohem řečnickým, plným pathetických frází a přetvařovaného vnitřního přesvědčení. Proto se tu i nešťastný suplent Záviška, který skončí v blázinci, důsledně vyjadřuje zvláštním, nenormálním způsobem, a proto ovšem i studenti sami mluví svým slangem. Autor zná studentskou mluvu ze zkušenosti, a tak všude tam, kde ji věrně napodobuje, dosahuje živého účinu. Avšak zdá se, že ve snaze, zobrazit své studentské hrdiny co nejsympatičtěji a vysvětliti jejich výstřelky z prostředí a z výchovy, idealisuje nejen jejich povahu, nýbrž i jazyk, a to zvláště tam, kde podává přímo jejich projevy. Tak je tomu hlavně při studentských zápiscích, které tu jsou uvedeny jako živý doklad k vypravování; jejich sloh sotva je úměrný věku a duševní úrovni pisatelů. Sextán duševně sebe vyspělejší by asi sotva hovořil se svými kamarády takto: »Jako dokázaný táta rodiny mezi vámi sedět nemohu: mám život příliš rád, abych si dal do jeho studánky navát smetí a prach. Nějak mi to nedá, abych si nezaprotestoval proti všemu, co v nás škrtí mládí« atd. Těžko uvěřit, že by si kvintán dovedl napsat do deníku: »Snivá krása, důsledná v své nelogičnosti a u vědomí zmaru všeho toho, co slibovalo, že bude životem, vzruchem, krásou a silou — —, stává se růžovou louží, lákajícím masem mezi záhonem dávno odkvetlých konvalinek…« Takováto místa vypadávají poněkud z rámce právě proto, že celková stavba románu všemi svými složkami směřuje k realistické reportáži. Nejméně pravděpodobně však vypadá příliš uhlazená konversace šlechetných osob, které se setkávají v epilogu románu. V ní je mnoho tradiční, dávno otřelé jazykové sentimentality, jakou známe z doby idealisujícího spisování, a proto působí únavně a odráží se celkem nepříznivě od hlavní části románu, která je mnohem svéráznější a silnější. Ale to je, myslím, naše slabá stránka vůbec; v oboru ušlechtilé společenské konversace nemáme dosud náležité tradice ani v životě ani v literatuře. Mluvnické a slovníkové stránce svého díla věnoval autor velkou péči. Několik drobných nedopatření jazykových, která v textu ještě zbyla, bude lze velmi snadno opravit. Je to na př. odchylný pravopis slov ocital se (252) m. ocítal se, vzmužil (66) m. zmužil, rousseauvovský (69) m. rousseauovský, jdižiš (262) m. jdižiž, holkář (286) m. holkař (u jmen, která mají ráz přezdívky, bývá přípona -ař zpravidla krátká, srov. na př. kolář — kolař, stromkář — stromkař a pod.; viz [277]o tom NŘ. 15, 1931, 196n.). Z tvarosloví třeba vytknouti tvary zohyzděné (33) m. zohyžděné, k zapovězené zábavě (225) m. zapověděné, podlaha třicatery páry nohou byla otřásána a drcena (65) m. třicaterými (třicíti) páry. Ve výběru slov zůstalo několik nedopatření: osud těch jeho dětí připadal mu (řediteli ústavu) bezprostředním (258) m. bezprostředně blízkým (není dost jasné, jaká představa tu autorovi tanula na mysli); odvážlivec v každém ohledu (261) m. v každém směru; ředitel řekl rovněž úsměvný (262) m. úsměvně, s úsměvem. Některých chybných slov užívá autor patrně úmyslně k charakteristice osob a určitého slohu (řečnického, novinářského), na př. mí předřečníci dobře vyzdvihli tu skutečnost (122) m. předcházející řečníci zdůraznili, vytkli, a pod.

Někdy je v textu nejasnost, zaviněná pořádkem slov nebo jinou příčinou, na př.: »Šlo o provedení prvního druhu toho podniku v Čechách« (288) patrně místo »šlo o provedení podniku prvního toho druhu v Čechách.« Jiné stylisace by si vyžadovala také věta »Vypracovat učební a výchovný plán bylo svěřeno muži, na něhož upozornila továrníka Berku paní Lydie jako učitele — myslitele a pokrokového sledovatele výchovných cílů, totiž profesoru Málkovi« (288). Na téže stránce uklouzlo ještě jedno nedopatření: »Počet chovanců měl býti s počátku (při zřízení prvních tří tříd reformní střední školy!) stanoven počtem s t o.« Jinak však třeba vzdát jazyku v tomto Böhnlově románu všechnu chválu; neoplývá sice básnickými krásami, ale je uhlazený a správný.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 9, s. 275-277

Předchozí Příručka pro vojíny

Následující Z našich časopisů