-ař, -ář

[Drobnosti]

(pdf)

-

(L. A.) O této dvojí příponě je obšírný výklad v NŘ. 12, 1928, 143. V něm se dočítáme o původu této přípony, jakož i o původu rozdílu v její délce. Kdy se dnes píše -ař a kdy -ář, je nesnadno určiti jediným pravidlem. Na citovaném místě se zjišťuje, že jedinou tendencí, kterou u slov na -ář, -ař po stránce kvantity možno pozorovati, je snaha, aby nebyly obě slabiky dlouhé; nasvědčují tomu slova jako mlynář (vedle slova mlýn), mydlář (vedle mýdlo), a zase lékař (lék), houbař a pod. K tomu můžeme dodati jen to, že trojslabičná a víceslabičná slova mívají vesměs příponu -ář, a to i taková, která před ní mají slabiku dlouhou, na př. rukavičkář, punčochář, hodinář, francouzštinář, pohádkář, kořínkář, citlivůstkář, lahůdkář, kalounkář, lokálkář a pod. Výjimkou od tohoto pravidla jsou slova komisař a emisař, v nichž je přípona -ař přímou změnou ze staršího -ar (komisar, emisar). Pro úplnost ještě poznamenáváme, že, je-li příponou -ář utvořeno nové slovo od jména na -ík, -íček, -íčko, se zkracuje druhá slabika od konce, na př. košík — košikář, králík — králikář, knoflík — knoflikář, úvodník — úvodnikář, deník — denikář, puntíček — puntičkář, slovíčko — slovičkář atd. A to plalí ovšem i pro další odvozeniny: košikářka, košikářský, košikářství atd. — U slov dvojslabičných bývá už těžší poznati, máme-li psáti -ář či -ař. Nejjistější pomoc ovšem je, podívati se do Pravidel čes. pravopisu, neboť valná většina slov tohoto způsobu je v nich uvedena. Nemáme-li po ruce Pravidla anebo nenajdeme-li v nich slovo, které nám působí rozpaky, pomůže nám někdy zkušenost, že po jediné souhlásce bývá přípona -ař zpravidla krátká, po skupině souhlásek pak že bývá zpravidla dlouhé -ář. Jako doklad uvedu několik příkladů ze začátku abecendy: -ař: basař, blanař, bludař, boudař, cínař, (císař), četař, čihař, člunař, dolař, drátař, dřevař, duchař, dyhař, fezař, gumař, hlinař, houbař, hrobař, husař, chmelař atd., ale: čtenář, farář (a podob. kolář, kovář, kramář, mlynář, šafář a j.); -ář: bečvář, bárkář, bednář, borůvkář, brankář, broučkář, cestář, cihlář, cívkář, cukrář, cvočkář, čižbář, čižmář, článkář, datlář, dehtář, domkář, drožkář, dýmkář, fajfkář, hadrář, hračkář, hvězdář atd., ale: brzdař, sáňkař, bruslař, filmař, holkař, houslař (a pod. veslař, tiskař a j.; nápadné je, že ve většině těch odchylek je skupina souhlásek s l). Tedy pravidlo jakési v tom je (čtenář si je může zjišťovati ještě i na jiných příkladech) a odchylek celkem není mnoho; ostatně výjimky má každé pravidlo. Budeme-li psáti tedy tam, kde nás výslovnost nechává na holičkách, po jediné souhlásce -ař, po skupině souhlásek -ář, chybíme velmi zřídka. A konečně je ještě jedna pomůcka: vyslovíme-li si (nejlépe ve větné souvislosti) příslušné jméno ženské. Kolísavost výslovnosti u -ař, -ář je způsobena tím, že je to koncová slabika, neboť na konci slova dlouhé slabiky vůbec mají snahu krátit se. U slov jako hadrářka, krupařka a pod. je slabika -ař- (-ář-) uprostřed slova a její vý[197]slovnost je proto zřetelnější. Nevíme-li tedy, jak psát na př. slova krajkář, bárkář, bajkář, brankář, lampář, cvočkář, párkář atd., řekneme si příslušné jméno ženské. Ve většině případů po jedné nebo i po několikeré zkoušce nabudeme jistoty, že třeba vyslovovati krajkářka, bárkářka, bajkářka brankářka, lampářka, cvočkářka, párkářka (v pražské výslovnosti arci téměř parkářka) atd. A máme-li při tom na mysli i pravidlo předcházející, najdeme jistě tvar správný. — Někdy se jeví snaha, rozlišiti tvar s -ář a -ař významem, na př. kolář (= řemeslník), kolař (= cyklista; zloděj kol — slovo nové), stromkář (= pěstitel stromků), stromkař (= zloděj stromků) a pod.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 8, s. 196-197

Předchozí Jiří Haller: Z našich časopisů

Následující Mnoho