Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Listech filologických 61, 1934, 138—147 píše Josef Bečka o zájmeně který a jenž v nové češtině. Poučení, k němuž tu rozborem některých textů starých i nových dospěl, liší se od zásady, kterou stanovil před lety Josef Zubatý v článku »Jenž, který, kdo, co,« otištěném v NŘ. 2, 1918, 37n. Bečka podává nejprve stručný výklad o historii obou těchto zájmen a provází jej statistikou usu u některých spisovatelů. Dnes má zájmeno jenž jen čeština, kdežto ostatní slovanské jazyky ho pozbyly; v češtině se udrželo působením knižní tradice. V praslovanském jazyce ještě bývalo jen zájmeno jenž a tak je tomu i v památkách církevně slovanských. Avšak už v nejstarších českých památkách se tu a tam místo zájmena jenž vyskytuje zájmeno který, u něhož se význam vztažný vyvinul z významu tázacího. S počátku, na př. v Dalimilovi, v Alexandreidě, najdeme jen ojedinělé případy, ale ve 14. století jich valem přibývá a u Husa je jich už téměř třetina z celkového počtu vztažných zájmen; Hus užívá [278]zájmena který ještě většinou v tvaru nominativním. V 15. století postupuje tento vývoj velmi rychle, takže u Hájka z Libočan je zájmeno jenž ve značné menšině (má asi čtvrtinu ze všech dokladů vztažných zájmen). V té době bylo zájmeno jenž v jazyce mluveném patrně už mrtvé nebo aspoň blízké zániku; v jazyce literárním se drží ještě, ale stále ho ubývá. V bibli Kralické je v Starém zákoně poměr zájmena který a jenž asi 4 : 1, v Novém zákoně dokonce už 10 : 1. Podobným vývojem prošla tato dvě zájmena i v jiných jazycích slovanských.

nové době, na počátku období obrozenského, měla čeština hovorová nepochybně již jen jedno vztažné zájmeno, který. V literárním jazyce se zájmeno jenž udržuje i nyní, neboť tento jazyk navazuje na starší dobu české reformace. Palacký a Havlíček je cítí ještě jako archaismus, ale už v druhé polovici 19. století nabývá zájmeno jenž čím dál tím víc půdy a stává se znovu slovem živým (ovšem jen v jazyce knižním). U Němcové má už třetinu všech dokladů, u Světlé dvě třetiny, u Raise dokonce 82%. U jednotlivých autorů se usus v této věci rozličně kolísá mezi 12% až 60%; záleží tu na rázu jazyka, je-li lidovější či archaistický. Avšak všechny tvary zájmena jenž nejsou stejně hojné. Tak na př. nom. pl. již je už tvarem mrtvým a vyskytuje se jen výjimkou; podobně řídký je i tvar akus. fem. sg. již. Zato velmi častý je dativ jemuž a v pádech předložkových bývá zájmeno jenž častější než zájmeno který; Bečka pokládá za pravděpodobné, že při volbě zájmena tu často rozhoduje zřetel na libozvučnost.

druhé části článku je obsažen výklad o významovém poměru obou těchto zájmen. Bečka vychází z pravidla stanoveného Zubatým, že se ve větách významu obecného a ve větách vztahujících se k osobám nebo věcem jinak neurčitým klade zájmeno který, nikoli zájmeno jenž, a dovozuje, že se toto pravidlo nedá držet v plném svém rozsahu. Už v staré a střední době se najdou případy opačné a novočeský usus ukazuje, že významového rozdílu mezi zájmeny který a jenž už necítíme. Bečka proto doporučuje, aby se pravidlo Zubatého neuplatňovalo kategoricky a bez výjimek, a sám je formuluje takto: Zájmeno který je určitější a »ostřejší«, zájmeno jenž méně určité, »měkčí«, s malým archaistickým nádechem. Zájmeno který je podporováno svou funkcí tázacího zájmena a tím, že ho užívá i mluva lidová; proto se hodí zvláště do slohu prostého a tam, kde je na zájmeně důraz, a to je právě ve větách, kterými se určují osoby nebo věci ještě neurčené. Zájmeno jenž je méně důrazné, a proto se hodí spíše do vět, na kterých není důraz a které obsahují nějaké vedlejší vysvětlení, do polohy s předložkou, která důraz strhuje na sebe, a do slohu, který chce míti ráz poněkud archaisující. Při tom ovšem i rozdíly v oblibě jednotlivých tvarů zájmena který a jenž. Obou zájmen se zpravidla užívá střídavě tam, kde se setkají dvě vztažné věty vedle sebe, na př. Na jeřábu, který stál blíže stavení a na němž viselo několik zmrzlých stručků, seděla vrána. (Němcová.) Ve volbě zájmena se uplatňuje i zřetel na libozvučnost a na rytmus řeči. Objevují se ovšem i značné rozdíly individuální, závislé na celkovém rázu slohu u spisovatelů; na př. u Kopty, spisovatele lidověj[279]šího a epičtějšího než Medek, je zájmena jenž toliko 22%, kdežto u Medka, lyričtějšího a méně lidového, je ho 90%.

I když snad podrobnější studium ukáže, že některé závěry Bečkovy bude třeba upraviti, jisté je už po tomto jeho výkladu, že novočeský usus stírá významový rozdíl zájmena který a jenž a že se při nich uplatňují i rozličné zřetele stylistické.

V témž čísle Listů filologických (str. 133—138) vykládá Václav Machek o slovenských deminutivech slovesných na -kať. Tvoření těchto deminutiv je v slovenštině velmi živé, stává se někdy dokonce, že základní sloveso úplně zanikne a na jeho místo se dostane deminutivum na -kať; na př. u některých slovenských autorů bylo sloveso hladiť zatlačeno tvarem hladkať. Tato zdrobnělá slovesa náleží v slovenštině k běžným prostředkům řeči něžné, laskavé, lichotné, jakou se mluví mezi osobami navzájem sobě drahými, zvláště však o dětech a vůči dětem, ale i tam, kde se má vyjádřiti úcta k osobám starším nebo vůbec váženým. Ale užívá se jich i při jiných příležitostech, na př. ironicky; je to způsob běžný i v češtině, že se slova z řeči dětské kladou v ironickém smyslu, na př. opilci bumbají a pod. Deminutiva na -kať zachovávají věrně vid toho slovesa, které právě nahrazují, a proto se u nich objevuje vid nedokonavý, na př. proskať (prositi), plačkať (plakati), skackať (skákati) a j., i dokonavý, na př. sadkať (sednouti si), zanôtkať (zanotovati), ľažkať si (lehnouti si) a pod. Deminutiv prvního způsobu je ovšem ohromná většina.

Původ těchto slov vysvětluje Machek z deminutiv jmenných. I těch má slovenština neobyčejné množství a není divu, že záliba v zdrobnělinách jmenných vedla i ke vzniku podobných útvarů u sloves. Proces takového tvoření ad hoc zachycuje Machek na př. na slovese krôčkať, zřejmě odvozeném z podst. jména krôček. Je tedy přípona -kať těchto sloves jiného původu než v slovesech podobně zakončených, avšak utvořených od výrazů interjekcionálních, na př. hopkať, božekať, čes. ckáti, frkati.

Z jiných slovanských jazyků má hojnost takovýchto slovesných zdrobnělin slovinština a srbocharvátština, a tak tvoří tyto dva jazyky spolu se slovenštinou v této věci společenství, ohraničené od jiných slovanských jazyků. Pro otázku kmenové příbuznosti ovšem neznamená tato okolnost nic, neboť to nejsou útvary starobylé. Machek připouští možnost, že se v rozšíření slovesných deminutiv v těchto třech jazycích nepřímo projevuje vliv maďarštiny. V jiných slovanských jazycích takových zdrobnělin buď není vůbec, nebo je jich jen nepatrně. V západní části češtiny je podle Machka běžné jen spinkati (my bychom dodali ještě jiná taková slovesa z řeči mazlivé, na př. blinkat »vrhnouti«, hajinkat, smrdinkat, bumbinkat, papinkat a j.; snad i capkat proti capati by bylo lze sem počítat, aspoň zřejmě se v něm cítí význam deminutivní), na Moravě sminkat se. Ale tu už je vlastně širší přípona -inkati, která je zase v těsné souvislosti se zdrobňovací příponou -inký u jmen. Přímou souvislost takovýchto slovesných deminutiv s deminutivy jmennými ukazuje i litevština.

V Časopisu pro moderní filologii XX, 1934, 233n. uveřejnil [280]Josef Bečka článek »Několik poznámek o Šaldově slohu«. Autor sám uznává, že podává pouhý náčrt, nikoli úplný výklad, a rozumně přestává na ukázce některých typických slohových prostředků Šaldových. Proto také nepojal do svého rozboru celé Šaldovo dílo, nýbrž jenom výběr z něho. Avšak přese všecka tato omezení je Bečkův článek zajímavý i poučný, a proto z něho podáváme stručný výtah. F. X. Šalda je po slohové stránce zjev u nás jistě výjimečný a měl na vývoj českého jazyka literárního mocný vliv. Podrobný rozbor jednou ukáže, co všechno přinesl nového a co všechno zdokonalil. Tato krátká studie Bečkova shrnuje aspoň základní znaky Šaldova slohu a pokouší se o výklad jejich účinu.

Šaldův sloh se podle Bečky vyznačuje přímo živelnou a nekompromisní snahou, vyjadřovati se co možná přesně a výrazně. Proto se často Šaldovi nedostává slov už hotových a je nucen vytvářeti si slova nová nebo sahati k slovům málo obvyklým. Ty novotvary bývají nejčastěji tvořeny jen pro okamžitou potřebu a nestávají se živou součástí spisovného jazyka, přes to však jsou velmi zajímavé Tak na př. mluvívá Šalda o aparátnictví a pedantnictví, o dlouhoživectví uměleckého díla, o nulnosti uměníčka, o propalném žáru atd. Z téže potřeby jako nová slova vyplývají u Šaldy i hojná slova cizí; některých z nich užívá téměř důsledně místo příslušných slov českých, na př. postulát, surogát, sensibilita, entusiasmus. Snaha po plnosti výrazu vede Šaldu k rozličnému zesilování významu slov. Činí tak někdy zdvojováním slova (rána zasáhla jeho duši, samu duši jeho duše; všechen pel, pel pelu), jindy užitím slova ostrého, ba i vulgárního; charakteristické pro Šaldův výběr slov jsou zvláště výrazy luza, chátra, tlach, žvast, šosák, mudrácký. Pohrdání vyjadřuje Šalda rád zdrobnělinami, na př. uměníčko, pokoutní účelík, žalostní skrčenečkové. Také ve spojování substantiv s adjektivy má svůj osobitý a výrazný způsob. Spojuje slova z docela různých, spolu nesouvisících okruhů představ a touto nezvyklostí spojení dosahuje velkého účinu. Jako typický příklad tu uvádí Bečka spojení šachový důvtip básníka, krocaní pathos, vyleštěná střízlivost, hermetický sňatek slova a představy a j. Stejně původní jsou i jiné kombinace slov, na př. přežvýkavě tupé oči, s čímsi trosečnicky tupým v gestu i v držení těla. Jsou to, jak je vidět, často výrazy stažené v účinnou a neobyčejně názornou zkratku.

Silná názornost je hlavním znakem též Šaldových přirovnání a metafor. Přirovnání projevují velkou sílu pohledu, kterou básník proniká do samé podstaty věcí, a zároveň jsou výrazem hlubokého myšlení filosofického. Ale Šaldova přirovnání mají význam i pro dynamiku věty, neboť bývají často široce rozvedena a zmirňují tak spád věty. Metafor je v Šaldově díle méně než přirovnání a také jsou prostší. Avšak i tak působí výrazně a zvyšují názornost slohu, na př. schytej do plachet své tvorby básnické vítr nějaké veřejné tendence nebo otázky; zmučené nervy slyšely těžký dešť času, srdce ozvěnu jeho dutého pádu, a pod. — Šaldovou předností je, že dovede mluvit vždy přímo, že směřuje vždycky k jádru věci. Proto nemiluje slovních hříček, ale rád přímo oslovuje čtenáře.

[281]Proti způsobům směřujícím k hutnosti a přiléhavosti výrazu staví Bečka slohové prostředky, jimiž Šalda spád svého vyjadřování zpomaluje. Jsou to především hojné výčty, kterými Šalda rozkládá buď složitou představu v její členy, nebo pojem nadřaděný v řadu pojmů podřaděných. K onomu typu náleží na př. výčty »všecky tyto barvy, zvuky, vůně, postoje, dávno rozptýlené, rozvanuté a mrtvé, stály náhle před ním, žehly, tyčily se živěji, než když byly živé a přítomné, silnější a nekonečně výraznější než všecko, co jej obklopovalo hmotně«; k typu druhému se pak řadí na př. výčet »sami sobě budete i lékaři i učiteli i učni i soudci i kněžími i proroky i milenci i milenkami podle potřeby« (= sami sobě budete vším). Metoda amplifikační se projevuje i v hromadění synonym nebo slov blízkých významem, na př. síly a mocnosti, které mě chvátí a táhnou a lámou a drtí.

Tyto dvě stránky Šaldova slohu, snahu o výraznou stručnost a snahu vyjadřovat se složitě, mnohotvárně, srovnává Bečka s citovou a rozumovou stránkou celé Šaldovy bytosti: obé se u Šaldy prostupuje a ustavičně spolu zápasí. Na konec svého výkladu připojuje Bečka poznámku o Šaldových větných konstrukcích. Nejsou to nikdy klasické periody, i když zabírají několik řádek, nýbrž volná spojení vět hlavních nebo vedlejších.

Neobyčejně řídká jsou u Šaldy souvětí příčinná, ale i jiným spojkám podřadicím se Šalda rád vyhýbá. Nejčastější jsou souvětí vysvětlovací, velmi hojné jsou věty vztažné. Proto je Šaldův sloh po stránce větoslovné velmi prostý a jasně srozumitelný i čtenáři odborně nezasvěcenému. A v tom právě je jedna z největších Šaldových předností. Tím vším se tento velký učenec, kritik a básník řadí ke škole francouzské. Její vliv se projevuje u Šaldy i zevně zálibou ve francouzských slovech a některými galicismy.

Závěrečné ocenění vyznívá v ten smysl, že Šaldův sloh sice není klasický, neboť není »vyvážen ve všech svých částech až k majestátní nehybnosti«, avšak je zato živý a dramatický.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 9, s. 277-281

Předchozí Jiří Haller: Nemravní

Následující Akcie znamenají…

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1