Jazykové zvláštnosti naší hymny

Ferdinand Strejček

[Články]

(pdf)

-

Český jazyk měl ještě před sto lety některé zvláštnosti, jimiž se liší od dnešní řeči lidové i spisovné. Čemu dnes říkáme hádanka, bylo našim předkům pohádka (odtud Rubšova deklamovánka z r. 1840 »Člověk malá pohádka«), tehdejší nadávka »ty pouzdro!«, často se vyskytující v dramatických pracích Štěpánkových, byla nahrazena později přezdívkami »ty špunte!«, »špačku!« a pod., dnešní náhodě se dříve říkávalo příhoda (odtud rčení »pro strejce Příhodu«) a pod.

I v naší památné hymně jsou některé odchylky od dnešní mluvy, které svádívaly k nesprávným výkladům celého verše, mimo to tam nalézáme nejednu zvláštnost, jejíž původní význam býval stírán pozdějšími opravami a doplňky.

Původní znění písně »Kde domov můj?« podle rukopisu Josefa Kajetána Tyla bylo (ve dnešním pravopise) toto:

Kde domov můj?!
Hučí voda po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ —
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země —
česká země — — domov můj!

Kde domov můj?!
Znáte v kraji bohumilém
tiché duše v těle čilém,
jasnou mysl, vznik a zdar,
a tu sílu, vzdoru zmar:
To je Čechů slavné plémě —
mezi Čechy — — domov můj!

Již v letech čtyřicátých přidávala se místo opakování prvních tří slov druhá otázka: »Kde vlast je má?« Stalo se [226]to hlavně vlivem znárodnělé písně od Jaroslava Kamenického (Františka Vacka), otištěné původně v jeho sbírce »Písně v národním českém duchu« z r. 1833 (tedy o rok starší než píseň Tylova), která se začíná slovy »Kde můj je kraj, kde má je vlast?« Tylovi nešlo původně o pojem vlasti ve významu národního území, neboť v svých »Květech českých« z 13. února 1834 projevil souhlas s názorem svého přítele Boleslava (t. j. Štorcha), jenž v článku »Zlomky vlastenecké« (na str. 53) prohlásil pojem »vlast« za totožný s pojmem »národ«; »spolné pomáhání lidí jednoho národu, k jednomu cíli vysokému, vzájemná láska — na tom se zakládá vlast, to jesti bytnost její… To jest vlast naše. Nikoliv ale země, již obýváme, neboť z té nás může nepřítel zlý vyhnati, a národ zapuzený, třeba kolikráte čtyřidcet let v poušti osudů protivných bloudil, neztratí vlast svou, ale bohdá ještě krásnější dojde.«

Tylovi šlo hlavně o to, aby svou písní, aspoň první její slohou, hrdě zdůraznil, že Čechové jsou doma i v Praze, že také Praha jest domovem Čechů, neboť právo na Prahu a její okolí bylo tehdy Čechům upíráno jejími dočasnými držiteli, kteří viděli v domácích obyvatelích jen zbytky nevzdělaného národa, odsouzeného k smrti. Také jiní spisovatelé uznávali tehdy za nutné ohrazovat se proti předsudkům nepřátel národa českého; na př. i Jan Svatopluk Presl vsunul do předmluvy k »Rozpravám o převratech kůry zemní dle Cuviera« náležitou obranu proti výtce národní méněcennosti v příznačných slovech: »Mnozí se budou diviti mé nesmyslnosti, že jsem přeložil spis do národního jazyka, kterýž pro sprostý lid a jmenovitě pro sedláka není, majíce za to, aby o takových a podobných věcech ničeho nezvěděl, aby zůstal ve své neumělosti, ježto tak svou bídu méně pocítí. — Atd.«

Slova Preslova byla napsána v stejném roce, kdy vznikla Tylova »Fidlovačka«, jejímž hlavním úkolem bylo vrátit Prahu a národní sebevědomí českému lidu pražskému.

Dějištěm posledního (čtvrtého) obrazu Tylovy frašky je nuselské údolí a k němu se vztahují další verše písně o vodě hučící po lučinách (nuselskou loukou, jak známo, protékal Botič), o borech, t. j. borovicích (viz Jungmannův Slovník I, str. 162), šumících po skalinách (nad nuselským údolím bývala pod hradbami skaliska porostlá borovicemi ještě v dobách nedávných), o sadě, v němž se v době Fidlovačky skvěl jara (t. j. jarní) květ a jímž jsou míněny proslulé sady Wimmrovy neboli wimmrovské, rozložené od Koňské a Žitné brány až k Nuslím.

[227]Tylovu popisu se vytýkávala přílišná neurčitost, ale křivdilo se mu v té příčině, jako v mnohé jiné, neboť ráz dějiště Fidlovačky byl jeho verši úplně vystižen a mimo to byly tehdy v živé paměti Pražanů a hlavně čtenářů Tylových »Květů českých« dva významné projevy, z nichž první se vztahoval k nedávnému pobytu císaře Františka I. v Praze a v Čechách (r. 1833) a k jeho lichotivému výroku, že »celá Praha jedna jest utěšená zahrada« (Květy české, č. 14 ze dne 3. dubna 1834, str. 115), a druhý k Patrčkově vlastenecky nadšené báji o »zemi české«, která na přímluvu »jasné dcery Slávie« »zakvětla co Eden« (Květy české 1834, č. 42).

Je jistě zajímavé a pro české poměry příznačné, že někteří kritikové Tylovy písně vídali i jazykovou chybu ve větě »bory šumí po skalinách«, tvrdíce podle Jungmanna, že jediné správný tvar by měl zníti šumějí. Avšak Gebauer v své Hist. mluvnici jazyka českého (III, 1898, str. 292) opravil tento blud, zařadiv sloveso šuměti mezi slovesa časující se podle vzoru »trpěti«, připojiv mezi doklady verš Tylův a označiv tvar »šumějí« za »novotvar«.

Odpovědí dvou závěrečných veršů na otázku prvního verše se končí první sloha, z níž vyznívá hluboké přesvědčení o vlastnickém právu Čechů nejen na Prahu a její okolí, nýbrž na všecka historická území národa, odkud se ozýval a rozléhal český jazyk. Tyl měl na mysli širší oblast než na př. jmenovaný Vacek-Kamenický, jenž svoji píseň z r. 1833 ukončil slovy:

Není mi země jako země,
hlas přírody to volá ve mně,
a srdce mé volá s plesem,
v Čechách jen já že doma jsem.

Tyl mluví o Praze a okolí jako o české zemi, o českém území, neměl tedy na mysli celou »zemi Českou«, »království České«, jak býval úřední titul Čech na rozdíl od země Moravské atd., a v svém srdci byl přesvědčen o příslušnosti všech kmenů plemene českého k společné vlasti české a k jejímu středu — Praze, jak o tom máme svědectví v Tylově znělce z téhož roku 1834 v prvním čísle »Květů českých« (na str. 3):

Věrných podejte si ramen, bratří!
k silné, spasitelné jednotě!
Slovák, Čech i Moravan k ní patří.

Vztahuje-li se první sloha hymny především k Praze a k jejím krásám, má druhá hlavním úkolem oslavit český venkov a jeho lid, jádro národa.

[228]Jungmann má několik dokladů o tom, co znamená »v kraji« a »do kraje«, na př. živobytí v kraji (Landleben), sídlo v kraji (Landsitz), v kraji se osaditi (sich aufs Land setzen), do kraje se vystěhovati, což vše znamená »mimo město«, v našem případě mimo hlavní město Prahu.

Na venkově byl podle Tyla nezkažený, neporušený lid český, jehož povaha je tichá, mírumilovná a jemná (pravý opak barbarství a sprostoty, které byly národu připisovány jeho nepřáteli), jehož mysl je jasná a veselá, svědčící o dobrém svědomí, jenž nikdy nezahálí, nýbrž je pracovitý a přičinlivý, jenž se neleká nepřátel, nýbrž je odhodlán k boji, kdyby mu byl vnucen jejich protivenstvím a nesnášelivostí (u Jungmanna vzdor = příkor, co se neschvál komu činí k rozdráždění jeho).

Slovo mysl je v rukopisu psáno »mysel«; tvar s vokalisovaným l byl zvolen bezpochyby jen z důvodů fonetických (pro zpěv) a není krajinskou zvlášností.

Slova »vznik a zdar« (ve spojení s jasnou myslí jako nezbytnou podmínkou vzrůstu a úspěchu) jsou úmyslnými příkrasami básnického slohu Tylova a shledáváme se s nimi v jeho pracích a dopisech nejednou.[1] V naší písni je psáno »znik a zdar«, neboť jde tu o aliteraci, zvukovou shodu počátečních souhlásek ve verši, s jakou se shledáváme v němčině velmi často, zato v češtině celkem zřídka. Riegrův Slovník naučný uvádí jen několik příkladů (Vítr věje, Voda mladým, víno starým, Zře Záboj na Slavojeva zapolena zraky, Kytice krásná), školní slovesnosti uvádívají zpravidla verš Kollárův: Slavme slavně slávu Slávův slavných! Na Tylovu aliteraci se nepřipadlo a tím se stalo, že původní z v slově znik bylo nahrazováno etymologicky správnějším vz, čímž ovšem byla aliterace porušena. Ale již Jungmann (V, str. 730) připouštěl fonetické psaní uváděje, že slovo znik místo (pro) pův. vznik znamená povstání, zrůst, das Aufkommen, Gedeihen. Spojení řečených dvou slov je dále také figura zvaná hendiadys, t. j. souřadnost dvou výrazů, z nichž »by jeden měl být podřadným« (v našem případě »zdárný vznik«, »zdárný, úspěšný vzrůst«).

Konečně tu jde ještě o účinnou vazbu eliptickou, o t. zv. výpustku, neboť celý verš »jasnou mysl, znik a zdar« je básnickou zkratkou, označující »jasnou mysl« za příčinu »zniku [229]a zdaru«, »znik a zdar«« za výsledky a následky »jasné mysli«.

Podobnou elipsu máme i v následujícím verši »a tu sílu, vzdoru zmar«, jehož pravda se vztahuje k minulosti, ale míří i do budoucnosti, varujíc nepřátele a povzbuzujíc a posilujíc národ, »slavné plémě Čechů«, všecky jeho kmeny bez rozdílu, opět tedy i Moravany, Slezany a Slováky.

Ze všeho vidíme, že původní význam slavné písně Tylovy byl nejen vlastenecky pobádavý, ale i polemický, obranný; tato stránka obou sloh naší hymny nebyla vždy dosti chápána a oceňována, z čehož vznikala nespokojenost s přílišnou prý myšlenkovou chudobou Tylovy písně. Ozvaly se i hlasy žádající, »aby prostý popěvek Tylův a Škroupův nahrazen byl jinou písní, významnější«, jak líčí Josef Ladislav Turnovský v svých »Pamětech starého vlastence« na str. 36 a násl. Dokonce prý byla vypsána soutěž na text nové »české hymny« v letech sedmdesátých a Smetana měl k němu složit nápěv. Avšak prozíravý Smetana prohlásil prý v přízemní místnosti hostince »Viktorie« na Jungmannově třídě před shromážděním, jemuž předsedal Neruda, že »pravá hymna národní musí vytrysknout sama ze srdce lidu a ta píseň, kterou lid sám povznesl na svou hymnu, zůstane jeho hymnou, pokud jiná píseň nevnikne našemu lidu do srdce.«

Především je třeba Tylovu textu dobře rozumět, dobře chápat jeho smysl, a kdo má srdce na pravém místě, dovede pak píseň také procítit. Nebylo ani třeba pro republiku hymnu rozšiřovat o druhou její část, slovenskou, neboť Tyl měl na mysli celý národ český, tedy i Slováky.

---

[1] Na př.: pak nabude dílo rychlého vzniku a krásného zdaru (Květy 1835, Příloha, str. 420); přeji Vám srdečně dobrého zdaru a vzniku (dopis J. Pospíšilovi ze dne 8. října 1836); …aby ku vzniku, zdaru a oslavení matky své pomáhal (Láska básníkova z r. 1840).

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 8, s. 225-229

Předchozí Zápověď

Následující Stanislav Petřík: K intonaci věty