Časopis Naše řeč
en cz

Základní problémy psychologie

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Hans Driesch, Základní problémy psychologie. Přeložil Hanuš Sýkora. Výhledy, sv. 17. Vydal Melantrich v Praze 1933. Za 33 Kč.

»Naše řeč« podala v 13. roč., str. 205n., 223n., zprávu o jazykové stránce jiného překladu Sýkorova, tenkrát ne příliš lichotivou. Překladatel požádal redakci, aby se vyslovila o tomto jeho novém překladu, neboť od té doby prý hleděl napraviti dřívější své jazykové nedostatky a očekává, že kritický soud tentokráte dopadne příznivěji. Proto velmi rád prohlašuji hned napřed, že mě tentokrát jazyková stránka jeho překladu uspokojila mnohem více než při jeho překladu Külpova Úvodu do filosofie; je dokonce lepší, než jaké jsme zvykli jinak — kromě nečetných výjimek — v českých dílech filosofických. A tím ochotněji pronáším tuto chválu, že popud ke zlepšení jazyka Sýkorova vyšel právě z kritické činnosti »Naší řeči«. Budeme míti později ještě příležitost ukázati, že tento její kladný výsledek není ojedinělý a že i u jiných spisovatelů probudila jazykové svědomí.

Sýkorova zásluha o jazykovou stránku tohoto nového překladu je zvláště chvály hodna i proto, že měl před sebou úkol opravdu nesnadný. Jeť o německém filosofu Hansi Drieschovi známo, že se jeho spisy čtou těžko; vyjadřuje se jazykem často nezvyklým a podivným, jindy zase neobyčejně složitým a bohatým na nové termíny a na významové obměny termínů starých. Některé jeho věty jsou tak nekonečné a tak komplikovaně spřádány, že se v nich čtenář zamotává jako moucha lapená v pavučině, a teprve několikerý pokus o porozumění mu dovoluje vyváznouti k další cestě za filosofovými problémy. Čteme na př. tuto větu: »Jistě je ve vše[147]obecném rámci našeho mám vědomé něco prostě zastoupeno veškero něco, ale, pokud jde o prostředečné předměty, je toto něco přítomno ve formě kausální souhry, a k této souhře náleží především pravé vztahy afekce mezi ostatními věcmi a »mým« tělem s jeho smyslovými orgány, nervy a mozkem, jež jsou vesměs prostředečnými předměty přírodními, a za druhé pravé afekce mezi mým tělem jako hmotným komplexen a jeho entelechií, jejichž výslednice jakožto stav entelechiální je pak „souběžný“ se stavem mé duše; znakem tohoto duševního stavu je zase specifický já-zážitek.«

Překlad odborných termínů Drieschových působil potíže už proto, že Driesch v své moderní, »normální« psychologii zavádí mnoho nových subtilních pojmů a pro ně užívá novotvarů, jež v němčině snadno vznikají rozličným skládáním a kupením slov. Čeština této možnosti zpravidla nemá, a proto musil překladatel sahati k náhradám. S jeho praxí lze po stránce jazykové téměř vesměs souhlasiti. Tak na př. vedle běžného už termínu jáství (Ichheit) se tu vyskytuje i jáskost (158), ty-ství (88) a Ty-určitost (Du-Gewissheit, t.), t. j. »určitost vědomí druhé osoby« (102). Nepojmenovatelné součástky vědomí označuje Driesch Etwasse, a to S. překládá »něco« (v uvozovkách, jindy, na př. 112, 127 a j., s velkým písmenem); toto slovo ovšem pojímá jako substantivum (nesklonné), takže bývají při něm v jeho překladu vazby jiné než obyčejně, na př. mnohá z oněch „něco“ („Etwasse“), která si uvědomuji (15); duše může býti aspoň analogicky srovnávána s něčím, „v“ němž něco ve vlastním slova smyslu jest (57), atd. Podobně odchylné vazby má tu i osobní zájmeno já, arci ve významu pošinutém, na př. já nemá žádných dynamických schopností (58), já a moje duše stojí (58), já je neschopno zkoumati 59, a j. Také přivlastňovacího zájmena můj se užívá v tomto neosobním smyslu, na př. mluvím o mém tělu (76; výraz mé tělo je myšlen obecně, t. j. tělo kteréhokoli člověka, který je Drieschovým způsobem zkoumá, kdežto mluvím praví autor; podmět tu tedy není totožný s osobou zájmena, a proto není užito zájmena zvratného). Slovem takovost se překládá něm. Solchheit (na př. 22) a Sosein (na př. 164); něm. Dingheit zní po česku věcovost. Pravým oříškem byl překlad výrazu A-Spalt-Ich; S. si tu rozumně pomohl opisem »já-odštěpek vědomé osoby A« (157). Slovo Wesengemässheit se volně překládá slovem bytostnost (187). Zřídka sahal překladatel k složeným slovům, snad jen tam, kde se jim nemohl jinak vyhnouti anebo kde měl vzor v slovech už ustálených. Takové jsou na př. [148]výrazy předutvářený systém (101, 131 a j. podle předurčený, předzjednaný a pod.), nadjednota (128, podle nadčlověk a pod.), předvůle (199), mimočas (218), bezčasový (218) a j. Někde mu ovšem jazykové možnosti vypověděly úplně; tak na př. na str. 133 nebylo lze vystihnouti narážku originálu na znění něm. výrazu das Wahrgenommene („vnímané“). Německá zpodstatnělá jména přídavná překládá S. většinou středním rodem příd. jména určitého, na př. »zvláštní třída komplexního předmětného«, méně často tu užívá substantivní formy v -o, na př. psychologično (84); místy snad by bylo lépe dáti přednost tomuto druhému způsobu. K tvaru nespisovnému zavedlo překladatele zvláštní Drieschovo užití něm. slova das Haben; někde je z nouze přeložil infinitivem míti (a to se v této knize, v níž se gramatické kategorie vůbec podle potřeby přizpůsobují autorově skladbě, čte celkem bez nesnází), na str. 211 se rozhodl pro tvar „mání“, sotva asi vhodný. (Nebylo by stačilo držení? Aspoň na str. 227 se užívá slova držeti v témž významu.)

To je malá ukázka terminologických problémů, které překladatel musil řešit takřka ustavičně. K nim přistupuje ještě i neprůhledná stylisace originálu, takže několik nedopatření jazykových, která v tomto překladu ještě jsou, lze snadno omluviti. Někde se rozhodl překladatel pro doslovný (a více méně nečeský) překlad zřejmě proto, aby snad volnější náhradou neporušil ne dost jednoznačný smysl orginálu. Jsou však i případy, kde mohl bez nebezpečí voliti výraz správnější, češtější, na př.: Tato psychologie tvořila téměř všechen obsah psychologických učebnic (17; netvořila jej, nýbrž sama jím byla); (geny) při dědičnosti hrají úlohu (125 a pod. často, m. mají úlohu, mají význam, jsou důležité, významné a pod.); začněme se svou analysou (43, m. začněme svou analysu nebo začněme analysovat); dříve však, nežli počneme se svou analysou (61, m. nežli počneme svou analysu); spolupracovníci začali s exaktní analysou (17, m. začali exaktní analysou; o rozdílu vazeb začíti co a začíti čím viz NŘ. 8, 1924, 53; správná vazba začíti čím je na př. na str. 191); otázka pro sebe (85, m. o sobě; správně na př. 102); problém, posuzován pro sebe, neřešitelný (214, m. o sobě); afekce jakožto druh zapříčinění (126, termín zhola nejasný); část, které platí naše šetření (190, m. je určeno, které se týká, ke které směřuje a pod.); věci, které pro problém svobody nepřicházejí v úvahu (196, výraz nejasný: které se ho netýkají, či které nemají pro něj významu?); při jednání přicházejí v úvahu ony citové přízvuky definitivnosti (124, = ?; podobně často, na př. 69, 86, 198, 199, 214 a j). Nečesky se tu [149]užívá někdy spojky aniž, na př. nejsem objektivně o jejich skutečnosti ještě dostatečně přesvědčen, aniž ovšem jejich možnost popírám (177, m. ale jejich možnost ovšem nepopírám); velmi často se tím myslí, aniž se to většinou jasně řeklo, ještě něco zcela zvláštního (64, m. ač… neřekne; správně je položena spojka aniž na př. na str. 142: vše, co nepozorujeme, není vědomí, aniž bylo vědomé, t. j. a ani nebylo). V zájmenech se vyskytují tyto chyby způsobené vlivem originálu: Má duše se neskládala z čistých jednotlivých různých předmětů, nemohli jsme takové nikdy zjistiti (91, m. takové předměty či takové duše?); zda neanalysující psychologie by vůbec zasluhovala ještě jména vědy. Myslím že by jí nebyla (66, m. že by vědou nebyla). Místo zájmena to anebo místo spojení subst. věc s ukazovacím zájmenem se často klade pouhé subst. věc, na př. tento výraz nehoví věci plně (43), mohu věc odbýti krátce (182). Tu a tam je přes míru užito zájmena vztažného, na př. to by vysvětlovalo leda jen větší intensitu druhého prožitku proti prvnímu, jíž vůbec není (96, m. ale té vůbec není; pod. 146, 209 a j.).

Za úvahu by bylo také stálo, jak se vyhnouti častému opakování slova rámec (na př. 18, 20, 21, 105, 111, 119, 125 atd., na některých stránkách se toto slovo dokonce opakuje několikrát); jsou tu i spojení, kde je slovo rámec zřejmě zbytečné a někdy dokonce působí nejasnost, na př. (élan vital) je vázán snad na typ hmyzů a ssavců a může jen v jejich rámci vytvářeti něco nového (188); Freud a jeho následovníci vypracovali celou tabulku symbolů, bohužel skoro výhradně v rámci sféry pohlavní (145), atd. Stejně stereotypně a ne vždy dost vhodně užívá se výrazu se zřetelem k čemu. Je to výraz sice úplně správný, ale zdá se, že jej překladatel ze strachu před jinými obraty synonymními kladl i tam, kam se svým smyslem nehodí, na př. podle něho (Kohnstamma) je duše v nejhlubší hypnose »dokonalá«, i se zřetelem k mravnosti (153, m. i po stránce mravnosti, i co se týče mravnosti, i co do mravnosti); systém mozkových buněk byl pak vykládán tak, jako by byl v svých jednotlivých částech se zřetelem k své schopnosti dodávati pocity absolutně determinován (81, = ? v své schopnosti? co do své schopnosti?); podobně je tomu na př. na str. 32, 55, 56, 83 atd. Nezvyklým a nečeským dojmem působí také časté vložky »přesně mluveno«, »logicky vzato«, »přesně vzato« a pod., na př.: přesně vzato, byla však každá jednotlivá naděje jako něco, jako předmět jinou nadějí (29, m. mluvíme-li, myslíme-li však přesně, a pod.); tak dostáváme, stále měřeno vzpomínkami, tyto speciální výrazy paměti (164, m. měříce vzpomínkami, [150]a pod.); co, populárně mluveno, přichází k nám skrze smysly (43), a j. Jiná taková oblíbená vložka je jedno, zcela jedno, na př.: co se děje přece jen při vnímání na těle, jedno prozatím, v jakém je kausálním spojení? (129); metagnom čte životní plány takřka ze světového vědomí, jedno, zda běží o minulost, přítomnost či věci budoucí (183), atd. Tu všude se zbytečně dává přednost vyjadřování jmennému před přirozenějším vyjadřováním slovesným.

Z jiných nepřesností významových uvádíme příslovce opět, na př. abych sám sebe všude v přírodě opět našel (90, m. zase; nejde tu o opakování, nýbrž o střídání); jednou se opět i zase setkaly vedle sebe v téže větě: A tak zaujala zase duše, pojem to, který byl dlouho ne příliš moderní, opět místo, které jí přísluší (104). Nevhodně je užito spojky -li ve větě: dává-li Osty svému světovému svědomí zahrnouti životní plány všech lidí, je to zajisté také už kus spiritismu (220; nevyjadřuje se zde ani podmínka, ani přípustka, tedy: v tom, že Osty…, je také kus…; tento módní způsob vyjadřování rozšířili u nás dvojjazyční spisovatelé). Nevhodné je slovo usměrněno ve větě: každé (stanoviště) prý je usměrněno k určité hodnotě (117, m. zaměřeno?).

V stránce syntaktické se překladatel odchyluje od platné normy jazykové zřídka. Vazba užívati zrcadlo (21) vznikla patrně chybou tisku, neboť všude jinde je náležitá vazba genitivní. Zbytečně se klade genitiv záporový při zájmeně to, na př. nemohu toho říci (31); toho všeho nevíme (111); dokud toho nezkusíme (218). Místo doplňkového příd. jména s příponou -telný by bylo lépe užíti určitého slovesa ve větě: panpsychistická teorie… je tedy srovnatelná s každým noetickým stanoviskem (93, m. panpsychistickou teorii… možno tedy srovnati). Připouštěcí spojku byť nelze spojovati s přítomným časem a s 1. nebo 2. osobou; proto odporuje normativní mluvnici, když se píše na př. nešli jsme do jednotlivostí, byť jsme se jich v jiné souvislosti dotkli (85, m. třebas, ačkoli); byť ovšem o některé takové nové skutečnosti zajisté jde (227, m. ač); tu máme opravdu nové skutečnosti, byť mnoho z toho záleží jen v přesnější formulaci skutečností velmi starých (229, m. i když, třebas). Nezvyklé zeugma vzniklo ve větě: toto učení se mi nezdá ani tak hlásati novou pravdu, jako spíše znamením úpadku v přesnosti moderního filosofického myšlení (229, m. spíše se mi zdá znamením). Někde by byla zřetelnost textu získala opakováním předložky, zvláště po spojce nebo, na př. kde se projevuje vitální entelechie v embryologii nebo restituci (139, m. nebo v restituci). Také některé nezvyklé výrazy příslo[151]večné bychom raději nahradili jinou vazbou, na př. hledíme-li časově zpátky, je v běhu času konečně všecko řetězem volných aktů (188); že se mozek nikdy nesmí stát psychofysicky zbytečným (104); složené vnější popudy přicházejí v úvahu duševně jako pouhé součty svých částí (86); toliko u prostorových celků totiž a hudebně u akordů jsou fysikální a psychické oba celky simultanní (!) (68). Zbytečně se klade instrumentál doplňkový ve větách: uvidíme na př., že zeleň, význam vztahu, čísla jsou předměty elementárními (20); bolest není citem (24). Určitého tvaru příd. jména v doplňku se mělo užíti na př. ve větě: chyba je tu v své škodlivosti zejména nepříjemně patrna (84, m. patrná), a pod. Zbytečně se po německém způsobu vkládají do podmínkových souvětí opěrná slůvka pak, tedy a pod., na př. nemůžeme-li (přijmouti mechanismus), pak jej musíme jistě plně zavrhnouti (94, m. musíme jej úplně zavrhnouti); ví-li druhé já o existenci a prožívání svého partnera, tedy jen ve formě, jako by onen partner byl někdo cizí (160, m. ví o ní jen ve formě) atd. Ve větě »četní filosofové pozorovali však velmi dobře, že princip asociační, i když nebyl nesprávný, přece nijak nedostačoval k vysvětlení celého oboru duševních skutečností« (17), není na místě minulý čas vět vedlejších; děje věty řídící a vět podřízených jsou tu současné, a proto má ve větách podřízených být čas přítomný (i když není správný, nijak nedostačuje).

Místy vadí jasnému a určitému členění vět nepřesnosti v pořádku slov, na př.: je-li kausalita mezi fysickou a psychickou stránkou empirické skutečnosti, nebo jaký jiný vztah snad mezi nimi jest, kdyby nešlo o kausalitu, to je otázka zcela pro sebe (85, m. je-li mezi fysickou a psychickou stránkou… kausalita, nebo, nejde-li o kausalitu, jaký jiný vztah snad mezi nimi je, to je otázka zcela o sobě). Často se kladou na nenáležité místo slova příklonná, na př. že však tytéž druhy elementárného v různých těch něco vždy objevují se znovu (19, m. že se však…); pak byl by mozek něčím víc než pouhým systémem spojů (104, m. pak by byl); slova duch mělo by se však používati jen o subjektech vědění (111, m. by se však mělo), atd. Ve větě »to vše ale praví, že nejde o radikální svobodu« (199) je spojka ale nesprávně položena dovnitř věty (m. ale to vše praví, že…). V textu, který obsahuje mnoho vět složitě stavěných z krátkých větných výrazů a vedlejších vět,[1] je zvláště třeba dbáti přesné [152]interpunkce. A právě v této věci pozorujeme u překladatele ještě jistou rozpačitost, a ta ovšem nezvětšuje určitost větného členění. Často se klade čárka zbytečně, na př.: (subjektům) je ve vrozené formě dáno vědění víc, nežli nám (123); (tytéž rysy) vyskytují se ve většině zjevů, zde až dosud vylíčených (150, m. ve většině zjevů vylíčených zde až dosud); to je událost, vycházející z něčeho (188); jedné z obou, ve sporu jsoucích osob (206), a tak často. Jindy zase naopak čárka schází, na př.: budeme přihlížeti k hypnose, k štěpení, k účinku komplexů a snad i snů, jak se to právě hodí (,) a snad se zmíníme i o jiných věcech (150); musíme si… kriticky představiti (,) co vlastně je to, co máme vědomého (19), a j.

Přesně si vede překladatel v skloňování a časování, takže odchylek od správného usu je jen pořídku. Místo tvaru nemoce (149) třeba psáti nemoci (tak je psáno na str. 202); podst. jméno účel náleží ke vzoru hrad, a má tedy 2. pád jedn. č. účelu, nikoli účele (152). O podst. jméně slovesném mání byla zmínka už výše. V pravopisu jsou tu některé nedůslednosti, na př. píše se někdy uvědoměn, uvědoměný (29, 40 a j.), jindy uvědomen, uvědomený (118, 126 a j.); podobné kolísání je ve psaní slov vjem (32 a často) a vněm (231, 237 a j.), vněmové možnosti (131), hypotesu (102 a j.), hypotésa (102 183), termin (133), termín (192), virtuelní (124), virtuálně (181), hyperaesthesie (147), anestese (148), Coué-ovými (149, 153), Couéovy (150, 152, 202 a j.), jáskost (158, 217), já-skost (195), donedávna (87), do nedávna (175); píše se schéma (41 a často), ale naproti tomu simultanní (68 a j., m. -ánní), materialiích (98 a j.), elementariích (68) a pod. místo materiáliích, elementáriích. Výraz Ty-určitost (88) je zbytečné psáti velkým písmenem. Sloveso skresliti (156) se podle Pravidel píše se s, nikoli se z; sloveso zkonstruovati (122) píšeme s předponou z, jako zkomplikovati, zkomponovati a pod.

Aby byl obraz Sýkorovy práce spravedlivý, měli bychom nyní připojiti ještě výčet předností, kterými se vyznačuje jazyk jeho překladu, a také zdůraznit, že se ve velké většině případů dovedl vyhnouti jazykovým chybám, a to i tam, kde k nim německý originál přímo sváděl. A když si k tomu připomeneme ještě zvláštní nesnadnost originálního textu Drieschova, jistě pochopíme a omluvíme i ta nedopatření, která v Sýkorově překladu přese všechnu pečlivost ještě zbyla.


[1] Uvádím příklad takové složité věty: »Psychomechanický paralelismus vede nutně k důsledku, že každý organismus, a zejména člověk, se vším svým počínáním, tedy i jednající člověk, posuzován čistě behavioristicky, t. j. jako pouhý hmotný útvar v pohybu, myšlený tedy bez své duševní stránky, musil by být chápán jako mechanický systém.«

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 5, s. 146-152

Předchozí Jiří Haller: Hodí se, bude se hodit

Následující O.: Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1