Časopis Naše řeč
en cz

Glosa k románu M. Pujmanové

Jan V. Sedlák

[Články]

(pdf)

-

Za svého mládí i za svých studentských let slýchával jsem doma i u svých příbuzných na venkově mnoho německých slov, která rozličnými vlivy vnikala do prosté řeči lidové. Vařilo se na »špolherdě«, na okně visely »firhaňke«, jako student jsem nosíval »krógn«, událostí byly »štyvlete«, po domě se nosívaly »hóšuche« (Hausschuhe), na plovárně »švimhózne«; avšak i z jiných oborů než z výstroje bylo dost podobných slov (říkalo se »rynzál«, »senkruvňa« a mn. j.).

Nebyla to snad móda, byla to velmi přirozená infekce z průmyslového Brna, byl to i vliv Vídně, kam odcházelo tolik našich děvčat do služby a tovaryšů na práci. Vliv školy, vliv nové generace, vliv dobré četby lidové i také vliv dobrých novin způsobil, že tyto jazykové ‚novoty‘ z řeči lidové pozvolna mizely. Do řeči spisovné se nedostaly, leda jen tam, kde šlo o realistickou kresbu a věrnou charakteristiku osob také řečí. Spíše posloužily autorům k zesměšňování figur.

Na to na vše jsem si vzpomněl při čtení nového dívčího románu pražského od Marie Pujmanové: Pacientka dr. Hegla. Román je obrazem mladé dívčí generace, má dokumentární hodnotu mravoličnou a chce také svým jazykem nejednou charakterisovat prostředí, typy i dobu. O literárních kvalitách a o jiných kladných stránkách knihy nebudu na tomto místě psát, zde chci jen upozornit na některá slova, jichž autorka užívá a jež vnikla do jejího stylu bez zvláštní nutnosti estetické nebo charakterisační. Vezměme ty příklady po pořádku:

1. Na str. 12 se praví, že paní Janotová podpisovala dodací lístky »universálním špačkem všech tovaryšů, laufek i sluhů v uniformě«. Ta ‚laufka‘ je jistě cosi pražského, nevím, kolik lidí toho nevkusného názvu užívá, ale i když, sotva si tento název zaslouží takové pozornosti, aby bez zvláštní nutnosti obíhal v románě, kde je jen marnivou ozdůbkou, přidanou jen tak, jako se dává asi rozinka do těsta.

2. »Když se na to zavolal zámečník a ten je (dveře) povolil v pantech, bylo to dobré« (str. 13).

Tedy ty panty. Nejsou nijak pražské, žijí ještě hodně v lidové mluvě, ale odborná terminologie řemeslnická i odborné učebnice dávno je zamítají a vymycují a nahrazují závěsem a stěžejí! I když však slovo to v lidovém jazyce žije, i když si je přisvojila lidová mluva také pro rčení obrazná, jako: ‚nemel pantem‘, myslím, že řeč spisovná nemá nijak napo[105]máhat k rozšiřování takových slov bez zvláštních důvodů výrazových a uměleckých.

3. »To byl čerstvý pajc« (str. 14). Ten pajc se jistě tu a tam říká u starších dělníků, ale v uvedené větě, ba v celém odstavci nemá ani jako kontrast proti uhlazené řeči spisovné, uprostřed níž s úsměvem skoro nevinným sedí, žádného hlubšího smyslu. A čerstvý nátěr nebo odborněji mořidlo a pod. by celému textu neubral nijak výraznosti.

4. »Žaluje sousedku, že mu její slepice lítají na jeho misgrubnu« (str. 18). Podotýkám opět, že se tu nemluví řečí přímou, ale ani v nepřímé řeči není třeba užívat slova ‚misgrubna‘ místo smetiště.

5. Heglovi asistenti uměli »převlékat, zvedat, obracet a přenášet nemocného s týmiž fortely a grify stejně rychle jako sestry« (str. 21). Ty fortely a grify nesedí vedle sebe zrovna moc dobře. Je to spojení dělané. Fortelů už se dnes neužívá, ale už v nich je obsažen význam obratného hmatu, grify jsou pak tedy nadbytečné. Vyskytly se sice v hantýrce řemeslnické i vojenské, ale vymírají, a že by tedy zrovna Pujmanová je musela udržovat při životě? A pochybuji, že v nemocniční hantýrce žijí v takovém spojení. — Ani ty grify nejsou tedy výrazovou nutností, nýbrž jen marnivým gestem.

6. Na str. 23 je slovo ‚reugma‘ v uvozovkách; nechápeme ten ostych, když o několik řádek níže čteme slovo »pucfleky« bez uvozovek, jako by do věty samozřejmě zapadalo a zcela organicky srostlo se svým okolím. Nechci to slovo autorce nijak vytýkat, vím, že obíhalo v jazyce za války a ještě i po válce a že se za ně náhrada nehledala a také nehledá. Ostatně v demokracii ‚pucfleci‘ oficiálně zavedeni nejsou.

7. »Poslal to po nějakém kolegovi na naši štaci« (str. 25). Také zbytečné.

8. »Zítra odpoledne dostanete šluka« (str. 33). Zde je slova ‚šluk‘ užito v přímé řeči a je dokumentární, nikoli však jen pražské. Daleko víc pražské je slovo ‚šance‘ na téže stránce. Uvádím ta slova pro úplnost, nikoli jako výtku.

9. Bez námitek přijmeme, užije-li autorka německého slova v textu na místě, kde žena Heglova, rodem Němka, jiného výrazu nezná. Na př.: »Na dvojce je starý pán s průchem« (str. 53).

10. ...»do vrchu na Hradčany všechny Tatry šaltovaly« (str. 60). To je opět nepřirozené siláctví, jakési chlapské vyjadřování. Není to slovo nutné, nijak potřebné, není to slovo v automobilismu užívané, není to slovo evropské, nikoho by [106]nikdy nenapadlo zavádět je do spisovné řeči; nepotřebovala ho užít ani Pujmanová, když se všude jinde čte o přidávání rychlosti.

11. ...»šli spolu a šli z abštajgu« (str. 84). Ten ‚abštajg‘ v tom románě nemohl scházet. Není to slovo z hantýrky jen pražské a je otázka, zda je užití tohoto slova uprostřed zcela artistního objektivního popisu epického zvlášť na místě. Troufám si tvrdit, že není pro ně důvodu uměleckého, spíš je podobno pravdě, že autorka po něm sáhla, jak se jí namanulo do cesty, bez velkých rozpaků jazykových.

12. »Stal se z ní hecovaný tvor, třesoucí se na svůj hlt štěstí« (str. 109). Zdá se mi, že ten »hecovaný tvor« je tak trochu autorčin ‚hec‘ ze spisovného jazyka. Básnířka epická, která nelíčí dokumentárně periferii, nemá příčiny užívat takového slova. Její text by nijak neutrpěl, kdybychom tam čtli tvor štvaný, naopak by to textu jen prospělo.

Není jistě upřílišené brusičství, jestliže tvrdíme, že i těchto několik dokladů z románu M. Pujmanové je v jediné knížce příliš mnoho. Nikdo nemůže a také nesmí upírat jazykové kritice právo klásti meze takovému ozdobování jazyka. Zde nejde už jen o otázky jazykové správnosti, zde je opravdu aktuální otázka jazykové čistoty.

S hlediska umělecké kritiky nelze manýru M. Pujmanové nijak omluvit nebo podstatněji odůvodnit. Je jistě charakteristická, pro autorku osobitá. Spatřuji v ní onen typický rys zvláště ženské literatury popřevratové: tendenci k pochlapštění, velmi pochopitelnou tendenci, upozornit na sebe něčím do očí bijícím, odlišným, provokujícím. Jiná tendence této ženské literatury, jež svým původem, názorem i látkou kotvila v prostředí měšťáckém, byla snaha, emancipovat se od tohoto měšťáctví nejen v společenské morálce, ale i ve výraze. Odtud ona někdy překotná a neorganická snaha po jakési dělané lidovosti, na niž je možno snésti hojně dokladů jak z beletrie, tak i z essayistiky.

Na počátku svého článku ukázal jsem na přejímání slov německých do lidové řeči a na to, že z ní tak byla vytlačena i dobrá slova domácí. Toto přejímání bylo v podstatě hodně pasivní a bylo i svědectvím nevalné resistence kulturní; najdou-li se však taková slova v moderním textu literárním a uměleckém, máme zde co činiti s přejímáním vědomým, které v nejednom případě je svědectvím úpadkové marnivosti.

Aby bylo jasno, nejsem snad proti cizím slovům vůbec [107]nebo proti slovům, která se i z cizího jazyka uzpůsobila a vžila, naopak jsem přesvědčen, že s postupující civilisací jich bude i v našem jazyce přibývat, zvláště bližším stykem s ostatními kulturními národy. To však je otázka zcela jiná. Jsem proti přejímání marnivému a neorganickému.

Do spisovného jazyka nemohou se zanášet slova jako »hecovat, laufka, grify, štace, misgrubna, pajc« a j., když k tomu není důvodu. Tento způsob »prošpikovávání« řeči u M. Pujmanové jest ovšem toliko součástí její stylové metody. Činí to i tam, kde nejde o slova zřejmě cizí, nýbrž jen lidová. Uvedu doklad. Na str. 54 zachycuje Pujmanová sytými tahy barvitý a náladový ráz krajiny, jak se jeví účastníkům o výletu autem. Toto líčení má jakési vnitřní napětí, stejně jako maskovaný rozmar, odtud bychom i mohli chápat úmysl autorčin vyjádřit toto celé vnitřní napětí také výrazem v zachycení obrazu přírody, ovšem kdyby v tom byla autorka tvarově důsledná. Zakončuje-li však P. své líčení takto: »na druhé straně stál špalír lesejka a vyvozoval eterické oleje«, cítíme ten ‚lesejk‘ uprostřed tohoto celého popisu kraje jako slovo dělané, i když by se dalo pro jeho užití najít nějaké — nikoli zrovna jednoduché — vysvětlení!

Na konec jen příklad, jak si Pujmanová vymýšlí slova nebo vazby zarážející nesprávností nebo zbytečností. Kdosi jede autem, ale nepotkává jiná auta, nýbrž »proti-auta« (str. 59). Jaká to bude radost, až budeme od nynějška potkávat »protičlověka«, až dělník potká protidělníka, až protivník potká svého proti-protivníka.

Na str. 41 čteme tuto otázku: »Pane doktore, jaké to je?, zatkla ho matka.« — Zatknout někoho otázkou, to je novota podle mého cítění násilná a sotva kde žije. Nedávno jsem narazil na podobnou vazbu u Jos. Kopty, který místo potkati někoho, naraziti na někoho užíval důsledně ‚natknouti‘ (natkla ho a pod.). Na onu dělanou lidovost v nové próze ženské, o níž jsem se zmínil, dalo by se už uvésti příkladů hojnost. Za všecky aspoň jeden: ...»je přirozeno, že když má žena muže ráda, že to v ní od něj chce dítě...« (str. 136).

Avšak to se už dostáváme k rozboru stylovému. M. Pujmanová byla vždy jazykovou novotářkou a její styl, který i v tomto jejím posledním románě má mnoho kladných stránek, zaslouží si podrobnějšího rozboru a zhodnocení. V tomto článku však nám šlo o to, abychom ukázali jen na některé kazy, jimiž autorka v své snaze po expresivnosti zašla na scestí.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 4, s. 104-107

Předchozí Jaroslav Dvořáček: Nejčastější galicismy v novočeské skladbě, II.

Následující Antonín Opravil: Skloňování místních jmen

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1