Časopis Naše řeč
en cz

Jsem z toho jelen

J. H.

[Články]

(pdf)

-

(NŘ. XV, 1931, 180 n.)

V loňském ročníku Naší řeči jsme věnovali tomuto rčení a jeho původu dva články, ale pro nedostatek zpráv jsme nedospěli ke konečnému úsudku. Proto jsme se v druhém článku obrátili na své čtenáře s žádostí, aby nám pomohli a pověděli, ode kdy a odkud to úsloví znají. Odpovědí došlo mnoho a vesměs zajímavých. Ta věc sama už je svědectvím, že naši lidé mají zájem o jazyk a že o otázkách jazykových rádi přemýšlejí. Nám pak tato milá ochota našich čtenářů poskytla možnost odpověděti na otázku, na kterou jsme v dřívějším článku zůstali odpověď dlužni: odkud je úsloví »jsem z toho jelen«?

Odpovědi, které nás došly, jsou zase dvojího rázu: jednak vykládají rčení »jsem z toho jelen« z prostředí českého, jednak v něm hledají napodobení způsobu cizího. Přes to však, jak se domníváme, lze se z nich dobrati pravdy, neboť jejich údaje k tomu podávají přesný návod. Abychom však zůstali spravedliví na obě strany, uvedeme aspoň stručně hlavní věci ze všech těch dopisů a na konec se pokusíme o kritický výklad.

Na rčení »jsem z toho jelen« první upozornil F. Pátek v NŘ. XV, 1931, 43 n. Podle něho je tu slovo jelen překladem německého slova Hirsch, vztahujícího se ke jménu německého města Hirschau, které má v krajích německých asi takovou pověst jako náš Kocourkov. Někteří čtenáři NŘ. projevili nedůvěru k tomuto výkladu a pokusili se o výklad jiný. Jedni vyslovili domněnku, že je to rčení válečné a že vzniklo slovní hříčkou z maďarského slova »jelen«, jímž se maďarští vojáci na vojně hlásili (česky »zde«). Jiní zase hledali původ tohoto slova doma: jednak jej nacházeli v souvislosti s podobným rčením »jsem z toho janek«, jednak v něm viděli obraz jelena uštvaného, zmateného při lovecké štvanici. Mezi oběma těmito výklady nebylo možno rozhodnout, dokud se nezjistilo, žilo-li toto rčení už před [42]válkou, či vzniklo-li teprve za války. O zprávy o tom jsme se obrátili na své čtenáře.[1]

Pan farář Ferd. Vlček z Nové Vsi přisvědčuje Ferd. Pátkovi, že rčení »jsem z toho jelen« je germanismus. „Uslyšel jsem toto rčení (»jsem z toho celej jelen«) v době poválečné a živě se pamatuji, jak nepříjemným dojmem na mne působilo. To proto, že z něho čpí cizota na hony a že je asi takového rázu jako obraty »to je pro kočku«, »to je pudla jádro«. V denním hovoru jsem se s tímto nemilým cizincem setkal ovšem často, a to mě vedlo k přemýšlení, odkud se vzal. Výklad v NŘ. mu sáhl na zub otázkou, zda se v české mluvě objevil po válce, či před ní. Z poptávek u bývalých vojáků jsem nezvěděl nic, až teprve když jsem přišel na náboženskou hodinu do Klouzova u Chotěboře a rozpředl jsem o tom rozmluvu s p. řídícím Zajíčkem. Pan řídící tvrdí určitě a s plným vědomím odpovědnosti, že rčení »jsem z toho jelen« žilo už před válkou na Domažlicku a na Kdyňsku. Pozornosti zasluhuje poznámka pana řídícího, že se v dětském věku s ostatními sourozenci smával, kdykoli to rčení slyšeli. Vidím v tom důkaz, že se příčí českému citu jazykovému. Hledíme-li ke zmínce NŘ., že tohoto rčení často užíval rodák z Plzně, a máme-li na zřeteli zprávu p. říd. Zajíčka, můžeme usouditi, že ten »jelen« k nám přiběhl z Němec.“ To je však ze všech výkladů jediný, který se vrací k mínění F. Pátka. Všechny ostatní hledají původ rčení »jsem z toho jelen« jinde.

Jako jeden z prvních nám poslal své vysvětlení zasloužilý badatel o chodském nářečí prof. Jan Fr. Hruška. Píše doslova: „U nás na Chodsku jsem často slýchal rčení »jsem já Janek«, obměnou v druhé osobě »jsi to Janek«. »Janek« je zde tolik jako hloupý Honza. K tomu bylo asi později přiděláno »jsem z toho Janek«, v témž smyslu. Rčení »jsem z toho jelen« jsem slyšel po prvé až za války od právníka, který studoval na gymnasiu v Domažlicích, ale výraz ten na mne působil cize, ne jako lidový. Věřím, že mohl vzniknouti [43]mezi vojáky záměnou jelen — hloupý Maďar, jak bylo o tom v NŘ. vyloženo. Výklad, že »jelen« značí zmateného člověka, obraz to vzatý z uštvaného jelena, je jistě důmyslný. Ale potom by musilo mít toto rčení nejvíce dokladů z kraje, kde se štvanice konaly, a nebylo by ovšem nové. Sám jsem pobyl v Pardubicích na reálce r. 1895—6, avšak ani jednou jsem tam tento výraz neslyšel, ačkoliv lid o oné surové zábavě šlechtické mluvil mnoho a litoval ubohých zvířat. Jak byla při štvanici zmatena, o tom svědčí příhoda, která se stala za mého pardubického pobytu, že totiž uštvaný jelen skočil do mlýnského kola. Smyslem by se tento výklad hodil, ale záměna jelen — Maďar se mi zdá povedenější.“

Prof. dr. J. Frček z Brna připomíná, že se v Hlávkových kolejích za války říkalo: »to jsem z toho Maďar«. „Já jsem tohoto obratu užíval ještě několik let po válce i mimo kolej a prostředí studentské, a nikdo se tomu nedivil. Snad by i to mohlo svědčit o tom, jak jsme se za války dívali na Maďary i my nevojáci v Praze, kde jich bylo plno. Nedivil bych se tedy, kdyby se ještě jinými okolnostmi prokázalo, že to rčení o jelenu vzniklo narážkou na vlastnosti, které byly tehdy přisuzovány Maďarům.“

Také pan školní insp. J. Maryška z Duchcova míní, že v českém úsloví o jelenu třeba hledat žertovnou narážku na Maďary. „Maďarští branci jsou známí svou zaostalostí, takže byli našimi hochy právem pokládáni za méně cenné a také trochu přihlouplé. Při vyvolávání maďarských branců působilo vždy u našich lidí hodně veselosti, když Maďaři odpovídali maďarsky slovem ‚jelen‘ (= ehylyen, česky ‚zde‘). V mnoha posádkách se proto Maďarům říkalo jeleni. Veselý vojenský život přejal s radostí tento výraz a rozšířil jej i na své příslušníky české národnosti, když byli trochu zaostalejší.“ Je to tedy výklad podobný těm, které jsme citovali v NŘ. XV, 1931, 180 n.

Zvláště kladu velmi zajímavou zprávu prof. dr. V. Flajšhanse, a to proto, že zůstává sice při výkladu našeho úsloví z maďarského slova ‚jelen‘, ale jeho vznik pošinuje daleko před dobu válečnou. „Výklad z maď. jelen je jediné správný. Pro mne je osobně zajímavé, jak tato evidentní věc — dá se datovat takřka na den — může vůbec upadnout v zapomenutí. Skutečný vznik je předválečný, a to z doby dávno před válkou. — Někdy kolem r. 1902—1906 (datum nepamatuji, ale snadno se zjistí) vzniklo u nás v Čechách, arci nejdřív v Praze, hnutí antimilitaristické, křížené s nacionálním, jež [44]pěstovala hlavně strana t. zv. národních dělníků (nyní čeští socialisté), mezi nimi nejvíce můj bývalý žák, nynější poslanec Em. Špatný, JUDr. Hübschmann atd. A ti zejména se vrhli napřed na t. zv. kontrolní shromáždění (vulgo kontroly), jež jednou za rok prohlížela reservní mužstvo (u důstojníků to slulo Hauptversammlung). Při nich se jednalo řečí pluku, tedy česky, ale hlášení se konalo řečí armádní, tedy »hier!« Proti tomu se začali národní dělníci hlásiti českým slovem »zde!« Bylo z toho ovšem pozdvižení na obojí straně; císař sám nechtěl ustoupit, vynucovala se poslušnost, zavíralo se atd. Ale hnutí přestoupilo české hranice, již proto, že se čeští reservisté hlásili svým »zde« také mimo Čechy, a nakazilo také Poláky, takže se hlásili polským »jestem!«, a Maďary, kteří se pak hlásili maďarským »jelen!« Maďaři ovšem měli posici mnohem silnější než my a měli nadto u svých honvédských pluků velicí řeč maďarskou. A když vojenské úřady v Uhrách zavíraly oči a uši před hlášením maďarským, nemohly na konec ani vojenské úřady v Čechách zavírati na českých kontrolách maďarské příslušníky když se hlásili »jelen!« — a po nich pro žert se tak hlásili i záložníci čeští. Pro toto maďarské »jelen«, jež hájila maďarská delegace, došlo pak k šalamounskému rozhodnutí: reservisté se hlásili němě, jenom zvedali vojenský pas do výše a předkládali jej úřadujícímu důstojníku. Císař musil povolit; Čechům povolit nechtěl, Maďarům se však nemohl vzepřít. — Nuže, a v té době někdy napsal o tomto prohraném »hier« tuším Ign. Herrmann do odpoledních Národních listů feuilleton — byl myslím konfiskován —, jenž ve formě dopisu (pamatuji se naň živě) starého otce mladému Honzovi v městě dává radu, jak si má ve sněmu počínat; bylo to napsáno skvěle. A tam na konec mezi novinkami z domova mu píše doslova: Strašilo u nás Na kontrolách chlupaté Hýr v kamaších; ale samo se leklo Jelena... — a odtud pak vznikl tento zaleknutý jelen. Nemusím vám podotýkat, že šel ten článek po Čechách, třebas bylo číslo, v němž vyšel, zkonfiskováno. Bude vás jistě zajímat tato zcela jistá a na den doložená etymologie, a pochopíte snadno i to, proč se čeští záložníci nehlásili polským »jestem«, nýbrž maďarským »jelen«. A když se toho ‚jelena‘ lekl i sám císař pán, byl z něho ‚jelen‘.“

Mistr Ign. Herrmann na můj dotaz odpověděl: „Lituji ze srdce, že Vám nemohu podati žádaného a žádoucího vysvětlení stran toho ‚jelena‘. Zmínka pana prof. V. Flajšhanse, že bych se o tom byl asi před 25 lety v nějakém odpol. feuil[45]letoně N. l. vyjádřil, spočívá patrně na omylu. Nenapsal jsem nic takového, pokud má paměť, ve svých poznámkách nic o tom nenalézám. Byl-li takový feuilleton v N. l., pocházel od někoho jiného. Sám se na něj nepamatuji. Otáži se příležitostně kolegy Vejvary, který se dlouhý čas zaměstnával vedením indexu N. l., ví-li o tom něco, a tak bychom tomu snad přišli na kloub. Sám jsem arci to rčení častěji slýchal a posud slýchám v podobném smyslu jako »to jsem vám z toho byl janek«. Pronesli je nejednou pražští zpěváčkové v šantánech a snad tamodtud vniklo to na ulici, do hospod a do úst pražské ‚Flámy‘. Teď arci se to ozývá i z úst t. zv. lepší společnosti, zlaté mládeže mužské i ženské (a zvláště ta je velmi chytlavá, libuje si ve výrazech hodně pitvorných: »já ti to vytmavím« — »myslila jsem, že se zjančím« — »řekni, jak to chceš, a je to na šup!« atd.). Jindy tak hovořívala spodina, nyní se zálibou se tak vyjadřuje i smetánka, až je někdy úzko poslouchat. Starých zpěváčků již se otázat nemohu, všichni mi vymřeli, Rak, Šmíd, Sodoma, Hartmannová, Kohn. Pamatovali, věděli ledacos, ale taky jim už dávno došly hodiny. Vyzvím-li něco, s radostí oznámím.«

(Ostatek příště)


[1] Lidové noviny 30. XI. 31 nás poněkud předstihly a reprodukovaly náš neukončený výklad tak, jako bychom v něm byli tvrdili, že rčení »jsem z toho jelen« je najisto teprve z války. Jeden z jejich čtenářů nás kategoricky poučil, že to není pravda a že by snad bylo dobře »před vytištěním ukvapených závěrů, jako je ‚před válkou ještě to nebylo‘, dotázati se pro jistotu ještě osob starších a mimo Prahu.« Výtka ukvapenosti nepatří tedy nám, nýbrž onomu čtenáři, neboť se měl, dříve než ji vyslovil, podívat do pramene samého. Byl by v něm našel, že jsme s žádostí o radu nečekali až na jeho upozornění.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 2, s. 41-45

Předchozí Antonín Frinta, Jaroslav Dvořáček: O psaní x a jeho výslovnosti

Následující Jiří Haller: Petr Bezruč

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1