Petr Bezruč

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jan V. Sedlák, Petr Bezruč. Studie osobnosti a prožitku. V Praze 1931. Vydal M. Procházka. 156 stran.

K mnohým badatelům o díle Petra Bezruče přidružil se touto svou knihou i J. V. Sedlák a pokusil se přivésti do dosavadních metod básnického rozboru výtěžky zkoumání o psychologickém poměru osobnosti a díla. Při vytváření uměleckého díla velkou úlohu mají »mimorozumové mohutnosti« lidské osobnosti, neboť osobitý ráz díla je založen právě na nich. Tvůrčí osobnost je tedy klíč k dokonalému poznání uměleckého díla. Básník zažívá své zkušenosti životní mnohem bohatěji a vzrušeněji než jiní lidé, má dokonce dar zážitků z fantasie, t. j. schopnost vciťovati se do situace jiných a žíti takřka za ně. Jakmile své zážitky činí předmětem svého uměleckého snažení a organisuje je z potřeby tvůrčí, začíná prožívat. A právě v tomto prožívání je kořen básnické osobitosti. Zážitky může mít básník společné s jinými lidmi, ale způsob, jakým je k svým uměleckým cílům prožívá, je naprosto osobitý a obráží se ovšem i v jeho díle. [46]Je tedy zážitek pravdivost životní, prožitek je pravdivost umělecká. Básnické dílo není věrným obrazem pravdivosti životní, zážitků, nýbrž jen toho, co básník prožil, co prošlo výhní jeho umělecké osobnosti. Analysa prožitku, jak jej obráží dílo, přivede k poznání a pochopení konstrukce a podstaty díla i k poznání tvůrčí osobnosti.

Na těchto hlavních zásadách založil Sedlák svůj rozbor. Je si ovšem dobře vědom toho, že ani jeho metoda nevede k výsledkům absolutním, neboť »absolutně objektivní výklad díla básnického není takřka možný«. Svůj rozbor začíná přehledem základních zážitků, jež charakterisují osobnost Bezručovu. Dělí je v zážitky kolektivní (vlastenecké, kmenové, sociální) a subjektivní (erotické, zážitek prchlého mládí, hrdinství, antiky atd.). Od nich potom přechází k vlastnímu svému účelu, k rozboru Bezručova díla a celé jeho básnické osobnosti. Pseudonym Bezruč vykládá z potřeby masky bezpečnosti a úkrytu; pseudonym ten je nejen symbolem kolektivního osudu národního, nýbrž i výrazem zážitků subjektivních, erotických. Motivy erotické, a to zážitky neuspokojené lásky, jsou podle Sedláka v Bezručově díle složkou nejdůležitější, neboť pod jejich tlakem prožíval básník osud svého kmene. Jejich odraz shledává Sedlák i v básních na pohled zcela objektivních a svůj názor dokládá hojnými citáty. Kapitoly, v nichž podává rozbor Bezručových básní, svědčí o tom, že je pronikl hluboko a do nejmenších podrobností a že má právě pro tento způsob studia zrak velmi pozorný a vnímavý. I když snad nebude každý souhlasit se všemi jednotlivostmi, nelze přece Sedlákovi upříti, že svou metodu promyslil do důsledků a že s její pomocí mnohé složky díla Bezručova osvětlil s nové, dosud neviděné stránky. Ctitelům Petra Bezruče podal svou knihou jemné a citlivé vodítko k chápání jeho věčně krásné poesie.

Nemůžeme se bohužel podrobněji zabývat všemi zajímavými výklady Sedlákovými, neboť naši pozornost poutají především ty z nich, které nám ukazují, jaký je Bezručův vztah k mateřské řeči a jak se tento vztah projevuje v jazykové stránce jeho díla. Hned v jedné z prvních kapitol se zdůrazňuje souvislost Bezručova vlastenectví a kmenového uvědomění s láskou k lidové řeči. Bezruč nerad viděl, když se jazyk, tradice lidová porušovala změnami místních jmen lidových, a vždycky upozorňoval na nesprávnosti v jejich užívání, ať už je našel v novinách či na mapách, v jízdních řádech či na pouličních tabulkách. Lidové mluvy si vážil tolik, že jí do[47]konce obětoval i některé formy jazyka spisovného; tyto vědomé Bezručovy odchylky od spisovné normy vykládá Sedlák jako výsledek hlubokého a vášnivého vlastenectví kmenového, které se tu spojovalo s uměleckým úsilím, plasticky vystihnouti barvu prostředí. Při tom Sedlák připouští, že bylo toto vlastenectví často i trochu nedůtklivé, jak se projevovalo v některých theoretických výkladech Bezručových (viz NŘ. VIII, 1924, 148 n.).

Bezručův jazyk básnický by zajisté zasluhoval velmi podrobného rozboru, ale k tomu nedával Sedlákovi jeho plán dost příležitosti. Poukázal proto na formální stránku jenom tam, kde to bylo s užitkem pro vlastní výklad. Ale i tak tu najdeme několik bystrých a zajímavých postřehů o Bezručově mluvě. Je v ní vzácná harmonie mezi prožitkem a jeho výrazem, volbou slov, obrazy. Typickým prostředkem prolínání zážitků kolektivních a subjektivních je na př. řečnická otázka (Sedlák navrhuje označení »prožitá otázka«); jí Bezruč velmi často projevuje svou osobní účast v ději zdánlivě naprosto neosobním. Podobnou funkci mívají také zvolání, oslovení, ba i zájmena ukazovací, jimiž básník vyjadřuje svůj osobní vztah k věcem (na př. v básni »Hučín«: ten starý kostel, ten černý les, ty staré vrby). Velmi významnou kategorií Bezručova slovního výrazu je sloveso. Jím Bezruč nejčastěji vyslovuje sílu zážitku a svěřuje mu hlavní funkci v básni. Jako doklad svého názoru cituje Sedlák úryvek z básně »Par nobile«, v níž právě sloveso stupňuje naléhavost děje: tož vodku pálí Nathan Löw a pálí vodku markýz Géro... když nedá na dluh Nathan Löw, snad počká dobrý markýz Géro... krev tráví kvitem Nathan Löw a dere rozum markýz Géro... a šlape po něm Nathan Löw a plije po něm markýz Géro. Podobně výrazný příklad podává také báseň »Dvě dědiny«: Neptej se mne, bratře Ondro, per do toho, bratře Ondro; rozbij jim ty cizí školy, zasyp jim ty černé doly, rozboř jim ty rudé huti, vyžeň tu spřež cizí z Bezkyd...

Z epithet upozorňuje Sedlák na zvláštní bezručovskou funkci příd. jména sivý. Jako příznačný motiv hudební vrací se tam, kde z veršů mluví »žal a tesknota člověka i země«, takže z užití přívlastku sivý poznáváme vždy téměř nepochybně osobní zaujetí básníkovo.

To vše a mimo to i názornost stylu Bezručova (řeka neteče, ale jde, utíká; lidé nežijí, ale dýchají; neumírají, ale hasnou a pod.) a vnější struktura jeho verše (kvantita a přízvuk) má velký význam pro osobitost Bezručovy mluvy. [48]Zvláštní pozornosti zasluhují ovšem prvky lidové. Nejsou u Bezruče výrazem chudoby, nedostatku, bezradnosti nebo umělým napodobením, nýbrž hluboce odůvodněným požadavkem nitra, výrazem kolektivních zážitků básníkových. Jako sám sebe ztotožňoval s lidem svého kmene (»když jsem se z hromady sedmdesáti tisíců do výše zdvihl«), tak přijímá i jeho jazyk za svůj a vytváří z něho svůj básnický dialekt. Odtud se pramení ona podivuhodná, nenapodobitelná jednolitost a organičnost Bezručova výrazu: z dokonalého spojení a prolnutí citové sféry kolektivní a básníkova já. Opravdovost Bezručova prožitku a jeho výrazu vystupuje velmi zřetelně ze srovnání Bezruče a Svatopluka Čecha (str. 140); na něm také Sedlák ukazuje, že přes mnohé vnější obdoby není mezi oběma těmito básníky vnitřní souvislost.

Poučné je i srovnání s Otakarem Březinou. Kdežto O. Březina pudově se vyhýbal každému slovu, »na němž ulpěl dech tisíců, Petr Bezruč polo úmyslně, polo pudově k takovému slovu míří, hledá je, aby do něho přimísil i dech svůj. Tak dostává jeho slovo jakoby dvojí náplň: osobní i neosobní, individuální a kolektivní, navzájem oscilující. — Řeč Bezručova se svou lidovostí i umělostí je tedy řeč prožitá z básnické nutnosti a jen tak se v její polaritní rovnováze našla a jen tak se také trvale v ní mohla vyjádřit plně a jedinečně celá osobnost básníkova.«

Celá kniha Sedlákova je psána velmi poutavě, jazykem básnicky jemným, zušlechtěným vybranými obrazy, ale při tom také vědecky přesným a podle potřeby i abstraktním, aby mohl vyjádřiti vnitřní vztahy a oblasti myšlenkové, jimiž se autor zabývá. Pro mnohé představy má výrazy zvláštní, když se mu zdají názornější a výmluvnější než jejich všední synonyma nebo obšírné opisy, na př. prosubjektivnění, zesubjektivnit, ztvárniti, prolidštiti, zeživotniti, zteskňovati, zklidněti, zlyričtění, rozprostraněnost a pod. Místy dosahuje Sedlák sugestivnosti a naléhavosti výrazu hromaděním slov souznačných anebo slov téže třídy významové. Několik příkladů nacházíme hned na prvních stránkách: aby obsáhl a pronikl bezpečně, jistotně všecky oblasti a mohutnosti mimorozumové; (vlastnosti dávají dílu) osobitý ráz, individuální pečeť; je-li ona (osobnost tvůrčí) jednotná, ucelená; objektivace prožitku do prosté, hutné, melodické, sevřené písně, atd. Spisovatel se ani v bludišti velmi nepřístupných představ neztrácí sám sobě, jeho myšlenka je vždycky určitě a jasně pojata a stejně jasně i přesně vyslovena. [49]Této jasnosti výkladu jistě na neposledním místě byla na prospěch autorova dokonalá znalost českého jazyka po stránce mluvnické. Stojí snad za zmínku, že Sedlák, pracovník ku podivu všestranný, dovedl své jazykové vědomosti uplatnit i při obtížném sestavování české terminologie vojenské, která je dnes obecně uznávána za vzor úřední mluvy. Bdělá pozornost k jazyku a jeho osobitým potřebám se projevuje i v této knize. Kromě několika drobností, s nimiž bychom se rádi nesmiřovali (»Hučín sám přichází pětkrát« 57 m. vyskýtá se, opakuje se a pod.; »daleko víc pravdivější« 100), nenajdeme tu vážného kazu. A to je velké slovo, zvláště říká-li se o díle z nesnadného oboru literární estetiky.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 2, s. 45-49

Předchozí J. H.: Jsem z toho jelen

Následující kvh. (= Kvido Hodura): K referátu o knížce »Když si náš tatínek maminku bral«