Pýcha Detroitu

V. N.

[Články]

(pdf)

-

O odvážném americkém letadle Pride of Detroit, které bez hluku a reklamy přeletělo Atlantický oceán a chystalo se na cestu kolem světa, psaly o prázdninách hojně i naše noviny. Nazývaly je snad bez výminky Pýchou Detroitu. O té pýše budiž nám dovoleno pověděti několik slov.

Slovo pýcha má v českém slovníku silnou příchuť nelibosti, mravního odporu. Třebaže vědomí jeho etymologické spojitosti se slovy jako pýchati (pýchá mi z žaludku), zpýchnouti (o pečivu), puch, puchnouti (napuchnouti, opuchnouti a p.) není už jasné, přece aspoň věcná, obsahová spojitost s výrazy jako nadutý, nafoukaný, které jsou založeny na téže představě člověka domýšlivostí se nadouvajícího, zůstává v našem povědomí jazykovém živá a pevná. Proto lidová morálka odsuzuje pýchu: Pýcha peklem dýchá. Pýcha předchází pád. Kdež přijde pýcha, tudíž za ní přikluše hanba. Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou atd. Tento pejorativní význam si udrželo slovo pýcha od dob nejstarších až na naše časy jak v řeči lidové, tak v jazyce knižním. Stará Bavorová v Malostr. povídkách (75) povídá: »Mimo to, já nemiluju pýchu, můj syn je syn hokynářský, a co z něho bude, to bude.« Proto mívá slovo pýcha při sobě často ještě případné přívlastky: hloupá pýcha, hříšná pýcha, marná pýcha a p.

Pýcha je vždy hodna zavržení, i když má člověk něco, čím nad jiné vyniká. Po té stránce je morálka lidová křesťansky přísná a neúprosná. V tom se liší od názorů vyšších vrstev společenských, kterým vzdělání založené na renesanci vštípilo úctu k přednostem lidským, nejen cizím, nýbrž i vlastním a zbavilo sebevědomí té odiosnosti, již na ně uvrhl křesťanský středověk. I tato změna v názorech zanechala stopu v našem slovníku. Je patrná na změně, kterou prošel význam slova příbuzného se slovem pýcha, t. j. na slově hrdost. V starším jazyce byla hrdost výraz dokonce silnější než pýcha; byl to výraz pro zpupnost, která se projevovala nezřídka i násilím, na př. pychem na cizím majetku spáchaným [9]a p. Časem se z výrazů pýcha a hrdost stávají téměř synonyma a v řeči lidové není v posuzování pýchy a hrdosti valného rozdílu. Ten názor se obráží dobře na př. v Babičce Bož. Němcové. Praví-li Viktorka o svém myslivci, že »ostatní vojáci ani s ním nedrží, on prý je tuze pyšný« (86), a pan myslivec o Viktorce: »povídali si, že je Viktorka hrda, že čeká, až pro ni přijedou v kočáře«, není mezi oběma výrazy rozdílu; pýcha jako hrdost je vlastnost nepěkná. Paní Zuzana Černínová píše (101): kdo mně pyšný, já jemu hrda (Kott 7, 547). Ale v knižním jazyce, v němž se obrážejí smýšlení a názory společnosti vzdělané, pozbývá slovo hrdost (hrdý atd.) významu příhanného a stává se výrazem sebevědomí založeného na pohnutkách vážných a úcty hodných, kdežto slovo pýcha zůstává označením povýšenosti buď bezdůvodné, anebo neúměrné k důvodům, z nichž prýští. Kdy se toto rozlišení v jazyce provedlo, zdali skutečně souvisí se změnou názorů způsobených humanismem, o tom při dnešní naší znalosti slovníka na rozhraní století 15. a 16. nelze říci nic určitého. Jisto je však, že spisovatelé doby obrozenské cítí již dobře rozdíl mezi hrdostí a pýchou a že liší hrdost jako název oprávněného lidského sebevědomí a sebeúcty od pýchy, která je označením pouhé domýšlivosti, nadutosti nebo zpupnosti. »Lest, pýcha, zákeř pomsty v něm (v člověku) se zbojně rotí, tu zpupně žádá štěstí, onde bezživotí« (Marek v Nov. básních (1814) 5, 139; »hrdost bude má, okem-li na můj pokyneš dar« t. v Logice (1820), 6 ve věnování hr. Valdštejnovi; »jej (hada) pýcha z nebe vyhnala« Jungm., Ztrac. ráj t. 5; »hrdá na krev španělskou, probíhající žíly mé« t. Atala 97; »Španěl jest velmi na národ svůj hrdý« Havl., Sp. bel. 3, 169; »vojínům padlým v ochraně vlasti proti nátiskům pyšného francouzského dobyvatele — věčnaja páměť« t. Sp. bel. 2, 17 a t. č. Proto mluví-li spisovatelé o sebevědomí národním, užívají zpravidla výrazu národní hrdost, nikoli pýcha (Tyl, Kusy mého srdce 1, 233; 2, 333; Havlíček, Pol. sp. 1, 70 a j.); je-li si na př. měšťanstvo vědomo svého významu proti aristokracii, je to měšťanská hrdost (Havl., Sp. bel. 3, 29), vynáší-li se však městské obyvatelstvo nad sedláky, je to měšťanská pýcha atd. Hrdost imponuje, protože je odůvodněna a je v náležitém poměru k přednostem, na nichž se zakládá; pýcha je protivná.

Jako jiné názvy vlastností, tak i slovo pýcha, jemuž rozumíme dnes (jako abstraktnímu názvu vlastnosti vyjadřované přídavným jménem pyšný, mabývá významu konkretního, tím, že se přenáší na označení toho, na čem nebo na kom se pýcha projevuje. Tak může znamenati pýcha věc nádhernou, přepych a pod.; na př. (poněkud archaisticky): draly [10]se na ni (táborské ženy na novicku), po plášti jí sahaly, jaký má hříšně nádherný a vespod jistě že má babylonskou pýchu Jirás., Proti vš. 634; a proč (u starostů) ta pejcha náramná? (koberce, záclony atd.) Rais 14, 158 a p. Častěji však bývá slovo pýcha označením osob, jimž se pýcha vytýká; na př.: i je to hloupá pejcha (povídá Neradka o Potěšilce), ani s Pánembohem mi nedala Rais 8, 83; Čestmír: Já nechci více podlé bravu sedati a poslouchati mrekot beránků! Klen: I ty pýcho! Tyl v Květech 1835, 171 (odtud i osob. jm. Pýcha); proto se mluví často také o měšťanské pýše (= o pyšném měšťanu nebo měšťanstvu), o urozené pýše, o selské pýše, o chudé nebo lačné pýše atd.; na př.: já tu stojím s napřaženou rukou, čekám, ale panenka jako by mne neznala; vidíme pražskou pýchu! (= pyšné Pražáky) Rais 9, 424; jen v neděli viděls větší počet »vojenských párků«, kuchařky, panské a jiné služky s oberkanonýry, unterjägry a jinou pýchou Neruda, Studie 1, 146.

Projev hrdosti nebo pýchy je chlouba; na př.: to děl sebevědomě a ne bez chlouby Jirás. 8, 140. Také slovo chlouba nabývá přenesením významu konkretního, tím, že se jako jiné názvy činností bere za označení věci, jíž se ona činnost týká. Slovo chlouba se pak stává tímto způsobem označením toho, čím se kdo chlubí neboli nač je hrd (pyšný). To je usus v češtině u dobrých spisovatelů ustálený a normální. Na př.: tehdejší kutnohorská chlouba, starý Kořínek, byl mým vůdcem Tyl, Kusy 1, IX; Dorka byla její (bábina) radost a chlouba Němc. 3, 236; před tvou krásou každá krása klesá, ty jsi slávou, ty jsi chloubou naší Rubeš, Sp. (Sekanina) 336; ukázali mu mrtvou dceru, chloubu a naději ustarané rodiny Šmilovský, Martin Ol. 23; Břetislav pak s Otakarem… chlouba zašlých století Vrchl., Zlomky ep. 125; vysoký hnědák Poberův byl jeho (Vaškovou) chloubou Jirás., Bratrstvo 2, 362 atd. Je tedy rozdíl mezi zkonkretnělým významem slov pýcha a chlouba: pýcha vyjadřuje osobu (řidčeji věc), na níž se pýcha ukazuje, chlouba označuje věc, která je pohnutkou něčí pýchy nebo hrdosti; pražská pýcha jsou tedy pyšní Pražáci, pražská chlouba nebo častěji chlouba Prahy, to jsou na př. Hradčany, pražská šunka, Vlasta Burian atd.[1]

Ale tyto rozdíly se stírají. Především se zapomíná na rozdíl, který si začal vyvíjeti jazyk mezi pýchou a hrdostí. Není to návrat k lidovému slovníku, v němž je hrdost totéž co pýcha, neboť [11]v praxi knižní splývá pýcha s hrdostí, pozbývajíc onoho příhanného zbarvení, které má v řeči lidové jak pýcha, tak hrdost. Píše-li tedy na př. Čech (Nová sbírka 128): »jako král ty drobné stébel voje ohlížím s pýchou«, má na mysli jistě spíše hospodářskou hrdost nad ovocem práce, než pýchu ve vlastním slova smyslu. S tímto zaměňováním obou výrazů setkáváme se zvláště v básnickém slovníku novější doby velmi často. Ale stírá se i další rozdíl, o němž bylo výše vykládáno, totiž rozdíl mezi výrazy pýcha a chlouba. Píše-li na př. Světlá (První Češka 1, 100) o své hrdince, že »má býti vzorem potomkům, pýchou sourodých«, anebo Podlipná (v Peregrinu 249) o koketách, že »neznají obětivosti, sebezapření, pýchy ženské«, chtějí obě spisovatelky vyjádřiti jistě to, co jiní spisovatelé nazývají chloubou.

Kdybychom napsali rovnou, že v tomto rozšířeném užití slova pýcha vidíme germanismus, usmál by se snad mnohý z »kritických« čtenářů a pomyslil by si, že větříme germanismus v každé odchylce. A přece jediný přirozený výklad, který se tu naskýtá, je ten, že ke stírání oněch rozdílů, o němž jsme právě mluvili, vyšel popud z němčiny, od lidí, kteří byli zvyklí mysliti česky i německy a kteří nedovedli nebo se nesnažili těžiti z bohatství své mateřštiny tam, kde byla němčina chudší. Pro to, co my označujeme někdy pýchou, jindy hrdostí a jindy chloubou, má Němec výraz jediný, Stolz (stolz): wo Stolz ist, da ist auch Schmach (Přísl. 11, 2); der Stolz ist eigentlich ein grösseres Bewusstsein seines eigenen Wertes (definice Kantova 7, 431); er ist der Stolz seines Vaterlandes atd. Protože der Stolz je obyčejně česky pýcha, co snazšího, než užíti slova pýcha všude tam, kde Němec říká Stolz, a psáti i po česku, že pýcha je vyšší vědomí vlastní ceny m. hrdost, nebo že je někdo pýchou své vlasti m. chloubou. A tak je i s tím Pride of Detroit. O pýše Detroitu je u nás těžko co říci; ale letadlo, které mělo přeletěti Atlantik a letěti ještě dále kolem světa, má jméno Pride of Detroit, protože je chloubou Detroitu. A kdyby naši novináři uměli lépe česky, nebyli by podle německého překladu Stolz von Detroit psali Pýcha Detroitu, nýbrž Chlouba Detroitu.

Kdyby někdo z našich žurnalistů, píše po německu, přeložil »v chvatu žurnalistické práce« výraz český jazyk slovy die böhmische Zunge, zdvihla by se proti takové »ignoranci« i u nás bouře odporu. Proč nejsme tak přísní, jde-li o náš jazyk vlastní?

---

[1] Rozdíl mezi slovy pýcha, hrdost a chlouba vyložil stručně již Bartoš v Nové rukověti správné češtiny (1901) str. 143.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 1, s. 8-11

Předchozí Josef Zubatý: Namšiti, namšívati, námech

Následující Václav Machek: Hostinec »Ku anjelovi«