Časopis Naše řeč
en cz

Namšiti, namšívati, námech

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek).

6. Na dotvrzení posavadních výkladů přidáme několik slov z jiných jazyků slovanských; nemáme při tom ovšem úmyslu podávati zde úplné dějiny slova mech a obraz jeho právě v jazycích slovanských bohatého příbuzenstva na samé půdě slovanské[1] ani stopovati je v příbuzných jazycích mimoslovanských (lit. pomn. musai ‚plíseň‘, lat. muscus, něm. Moos atd.; fr. mousse ‚mech‘, též ‚pěna na pivě‘ a j. je slovo přejaté z němčiny; jde nám jen o osvětlení některých významů, jež najdeme na českých příslušnících této rodiny. Na př. nalézáme č. slovo mšina, pomn. mšiny, v pol. mszyny jako označení drobných vlakének při tkaní plátna padajících pod stav; rus. mšína (též mošína, s o přeneseným z tvarů jako moch = č. mech) je mechovité bahniště (srv. svrchu výklad jména Namšiny); srb.ch. mašina (m. mšina s a přeneseným z tvaru mah) znamená mech i pazdeří při přádle, mašák (slovo, které by v češtině znělo mšek, 2. p. mešku), znamená drobný mech, pápeří, jemný vous nebo vlásky, pel na ovoci a j.

Zejména zasluhuje povšimnutí, že č. mšíti a jeho složeniny s významem ‚ucpávati mechem‘ (zvl. spáry v dřevěných stěnách nebo v povalovém stropě) nalézáme s týmž významem také v polštině (a není náhodou, že na půdě české ta slova jsou známa [26]hlavně z moravských krajů blízkých území polskému), v ruštině, též v srbo-charvátštině: pol. mszyć, domszyć, omszyć, pomszyć, umszyć (ucpati mechem), zamszyć, rus. mšiť, obomšíť, primšíť, promšíť, zamšíť.

V jazyce srbo-charv. nalézáme sloveso mašiti (jako bychom my místo hláskoslovně správného mšíti s jerovým e říkali mešiti) s významem původním, ‚mechem ucpávati‘; ale zdá se, že toto sloveso je málo rozšířeno, asi proto, že je docela běžné jiné sloveso téhož znění, příbuzné na př. s č. máchati, máchnouti, s významem ‚hoditi‘ (v. Berneker, Slav. etym. Wtb. 2, 4). Za to je v slovinštině, která za toto druhé mašiti užívá tvaru máhniti (s význ. ‚máchnouti‘), docela běžné sloveso mašiti, ale s významem rozšířeným, který již pozbyl významové spojitosti se základním podst. jm. mâh (= č. mech) a znamená prostě ‚cpáti‘; ta změna je asi následkem hláskového rozdílu mezi ch a š, ale působila při ní také okolnost, že slovin. mah neznamená jen vlastní mech, jímž se v slovinských krajích v dřevěných stavbách jistě vycpávají spáry jako u nás, ale také všelijaké chmýří, na př. husí prach, jemné chmýří prvních vousů a p. (také srb. mah znamená na př. i plíseň, chmýří na těle, ptačí prach, ba i hejno drobných rybiček ve vodě, blh. m’h podobně i chmýří na těle, na rostlině). Slovinec patrně necítí etymologické příbuznosti slov mašiti a mah, toho slovesa užívá o cpaní vším možným a říká na př. v žep (do kapsy) jabolka mašiti jako v sebe mašiti (= hltavě jísti). A s týmž významem užívá i složenin, omašiti (obecpati), podmašiti (vycpati, na př. sedadlo), primašiti (přicpati k něčemu, též trochu ucpati, na př. úl), zamašiti, na př. ušesa (uši) si z., z. komu usta (třebas, jako u nás, i nějakým darem). Nás zajímá především složenina namašíti (na př. n. si žepe, ‚nacpati si kapsy‘, n. se ‚nacpati se [jídlem]‘), v podstatě totožná s Douchovým namšiti. Jsou ovšem mezi oběma slovy rozdíly stejně pochopitelné jako poučné. Obě slova pozbyla u vědomí mluvících spojitosti s představou mechu; ale u nás v středních Čechách úplně isolované namšiti stalo se odborným termínem hrnčířského řemesla, kdežto v slovinštině je namašiti členem určitě vytvořené slovní skupiny. Isolovanost středočeského slova zbavila je ochrany, již mají na př. v lašském kraji slova jako domšiť, umšiť atd. nebo slovin. namašiti; a u těch slov slovinských nesmíme přehlížeti, že již počtem slabik určitě se hlásí do mluvnické skupiny sloves 4. tř. Proto zůstala tato slovesa v lidové mluvě moravské i v slovinštině v své třídě; jako na Moravě se [27]říká domším, říká se i v slovinských krajích namaším, ne podle 1. tř. (jako na př. našijem u slov. našíti) namašijem atd.[2]

V lužičtině nalézáme také sloveso odpovídající č. mšíti atd., i se složeninami; ale významem se vyvinulo směrem jiným, v jakém jsme některá slova příbuzná již také viděli. Hluž. mošić znamená ‚třepiti, dělati chmýří, činiti srstnatým‘; odtud mošić so ‚třepiti se, stávati se drsným‘; a tak na př. dok. složeniny zamošić, wumošić. Je to význam, jejž viděti také na příd. jm. mošny (= č. mešný) s významy ‚mechovitý, plný mechu, měkký jako mech, srstnatý, drsný‘ a p.

7. Vedle slovesa mšíti (prasl. m’šiti) podle 4. tř. bývalo také sloveso podle tř. 3., praslov. tvaru m’šati, stč. mšieti (nč. zase mšíti), které nalézáme nejzřetelněji v polštině a v ruštině: pol. mszeć, rus. mšať ‚mechovatěti, zarůstati mechem‘. Z češtiny známe jen odvozené tvary jmenné, a ty nejsou dosti nepochybně zajištěny. Nejzřetelnější tvarem je podst. jm. mšadlo, jehož se ovšem dobíráme jen oklikou, jako jsme se dobrali v § 2 podst. jm. mšiny s významem asi ‚mechoviny, mechovitá místa‘. U Rožnova je paseka, jíž říkají Vemšadla (Kott 4, 618); to je jméno, které zrovna volá po výkladu z výrazu ve mšadlech. Mšadlo by byla odvozenina předpokládaného slovesa mšieti (mšíti), jež by znamenala místo, kde ‚mší‘, tvoří se hojně mechu; jak viděti ze jmen jako bydlo, močidlo (louže, ne místo, jehož se užívalo k nějakému máčení), prádlo, přádlo, ženidlo a j., netvoří se koncovkou -dlo jen jména nástrojů. Polština má také složeniny tohoto slovesa. K složenině omszeć ‚obrůsti mechem‘ patří příd. jm. omszały (také s nepůvodním e omeszały), což by po česku znělo omšelý (nebo hláskoslovně správněji, bez přehlásky, omšalý); z Ranka má omšelý Kott 2, 372 a jistě by se našel i nějaký doklad ze skutečného písemnictví. Z Ot. Mokrého je u Kotta 8, 242 tvar obemšelý (o. skála), o němž nedovedeme říci, pochází-li od jednotlivce či vznikl-li někde v mluvě lidové, a totéž platí o tvaru omešelý (o. poutníček, J. Jahoda, Náš dědeček; Jahoda žije v Polánkách u Třebechovic na Královéhradecku a čerpá hojně z tamní lidové mluvy). Jiné složeniny jsou namszeć, pomszeć [28](porůsti mechem); k nim patří též příd. jm. przymszały (trochu omšelý).

Ruština má se stejným významem zvratná slovesa 4. tř.: namšíť-sja, obomšíť-sja (obrůsti mechem), promšíť-sja (prorůsti m.), zamšíť-sja (zarůsti m.); sloveso zamšiti se zná Kott 5, 163 také z Ostravska (střecha došková se brzy zamší). Zvratné je také č. rozemšiti se u Jungmanna a Kotta, zapsané odněkud z lidové mluvy s významem ‚rozchlupatiti se‘ (nit se ‚rozemší‘, patrně když se roztřepí tak, že se nedá lehce navléknouti). To je význam, který snadně pochopíme, uvědomíme-li si podobu roztřepené niti s vlášením jemnějšího mechu; však jsme již viděli, že slovin. a srbské mah není jen náš mech, nýbrž i všelijaké chmýří, všelijaké podobné významy má i č. mšina a příbuzná slova jiných jazyků slovanských. A proto chápeme, že na př. pol. pomszyć, zemszyć může znamenati také ‚rozedříti, rozchlupatiti‘, na př. kůži na rukavici. A tak nás ani nepřekvapí, objeví-li se nám slovesné jméno mšení, o němž jsme mluvili v § 2, s významem docela jiným.

Baar (Sebr. sp. 12, 273) napsal větu »na oknech plno prachu a jiného mšení«; a poslední, patrně v jeho kraji se vyskytující slovo vykládá poznámkou »neúklidu«. Jde asi o všelijaké smetí (vypravuje se tam o nepořádku v bytě osamělého vdovce). Totéž slovo slýchal kol. Ertl doma v Dobříši o nitkách, všelijakých odpadcích látky a podobných věcech, jak se jich natrousí při šití, spravování a jiných podobných domácích pracích. Toto mšení vypadá docela jako jméno odvozené od slovesa 4. tř. mšíti se — ‚mšení‘ může býti, co se třepí nebo vytřepilo, jako třepení je »to, což třepeno jest, třapce, třásně, ztřepený, zkrájený, zřezaný prým, podolek, fimbria«, anebo »třapec, třapce«, anebo »třápy, cupování, charpie« (Jungmann podle Veleslavína), jako zdání je, co se zdá, snídaní, co se snídá, pití, co se pije, atd. Ale může to býti také jméno od zaniklého slovesa 3. tř. mšíti (stč. mšieti). Kdybychom měli doklady ze 14. stol., dovedli bychom říci, která z obou možností je bližší pravdě: v tř. 4. by slovo to znělo mšenie, v tř. 3. mšěnie (čtenáři znalému historické mluvnice bychom nemusili vykládati, že hlásková různost mezi mšěnie a mšadlo je v plné shodě s Gebaurovým pravidlem stč. přehlásky: mšě- před slabikou úzkou -nie, mša- před slabikou širokou -dlo). Stejně bychom našli pomoc, kdybychom znali slovo mšení z některého nářečí československého, které nemá přehlásku a v ě(e): v slovenštině bychom očekávali v tř. 4. mšenie, v tř. 3. mšanie. Takových dokladů neznáme; ale známe slovo slovenské, které se zdá pozdější obměnou původního tvaru mšanie. A je-li tato [29]domněnka správná, měli bychom v českých dokladech slova mšení rozeznávati tři slova původem různá: 1. mšení (stč. mšenie) jako odvozeninu slovesa mšíti (stč. mšíti) ‚ucpávati mechem‘, 2. mšení (stč. mšěnie) jako odvozeninu slovesa mšíti (stč. mšieti) ‚třepiti se‘, 3. mšení (stč. mšenie) jako odvozeninu slovesa i samým původem docela různého, mšíti (stč. mšíti, též pol. mszyć) ‚sloužiti mši‘ (srv. o něm zmínku v poznámce k § 2).

Odvozeninami slovesa 3. třídy jsou asi také slova jako rus. mšávyj (mechovitý, mechem zarostlý), mšánica (druh mechu, na nějž rády jdou včely), mšánka (Sagina procumbens, úrazník položený, drobná bylinka, která způsobem svého vzrůstu a zvláště úzkými, čárkovitými, vstřícnými žlutozelenými lístky dost se podobá mechu).

8. V knihách popisujících jazykové hlásky a jejich změny bývá ke konci oddíl o přesmykování, při němž podle slov Gebaurových »vidíme zřetelně výsledek, any totiž hlásky a někdy i hláskové skupiny v pořádku jiném jsou spojeny, než býti mají« (Hist. ml. 1, 540). Počítávají se sem věci velmi rozličné, jež sotva lze pokládati podle jejich povahy, jejich příčin a postupu za stejnorodé; spokojíme-li se zde jedním jejich způsobem. Nalézáme totiž snad ve všech jazycích slova, v nichž pořádek, v jakém by dvě nebo více souhlásek spolu přímo sousedících mělo za sebou následovati, mění se tak, že nepohodlná, anebo v jazyce, o nějž jde, neobvyklá skupina bývá nahrazována skupinou týchž souhlásek v pořádku jiném. Čtenář nejsnáze pochopí, oč jde, z několika příkladů Gebaurových. Praslov. m’gla (s měkkým jeřem za m, lit. migla) zní v češtině původně mhla, ale mění se v mlha, hmla (a nejčastěji konečně v mha). Stč. inhed (a nhed, jež vzniklo tím, že i se pojímalo jako spojka i) změnilo se v ihned, hned. Sloveso kvísti by mělo míti v přít. č. kvtu (z praslov. kv’tą, s měkkým jeřem), ale zní stč. ktvu (později — podle tvaru kvetl — kvetu). Příklad velmi názorný a pro nás zvláště poučný je tento: praslov. slovo m’šica (s tvrdým jerem) zní správně po česku mšice, ale v chodském nářečí (s významem poněkud odchylným, o drobném druhu komárů) šmíce (Gebauer 549; Hruška, Dial. slovn. chod. 96). Stejnou změnu šmica, šmic (o mšicích i o komárech) nalézáme v horní lužičtině, v níž podle Pfuhlova slovníku je dosti značný počet slov počínajících skupinou šm-, ale jediné slovo, k tomu cizí, se skupinou mš- (mša = mše). To vše nejsou zjevy toho způsobu jako pravidelné změny hláskové, jež bývají hlavním obsahem hláskosloví jazyka, o nějž jde, a nedají se ani vpraviti ve skutečná pravidla; jde o bezděčné nahrazování výkonu, jejž by mluvidla měla provésti, výkonem podob[30]ným, ale jim obvyklejším. Je to právě tak, jako když prsty hudebníka, jimž skladatel uložil nějaký zvláště nesnadný a nezvyklý úkol, aniž on sám si toho jest vědom, nahradí to, čeho skladatel si přál, způsobem podobným, ale přece jiným.[3] Uvědomí-li si hudebník chybu anebo je-li na ni upozorněn, snad ji napraví, snad prsty vycvičí tak, že se téže chyby po druhé nedopustí, snad jí však přivykne tak, že na konec bez ní hráti nedovede. A tak je tomu i s přesmykováním toho způsobu, o němž zde mluvíme: když po prvé se ozval tvar šmíce místo mšice, byla to chyba, ale přestala býti chybou, aspoň v kraji, o nějž jde, když zobecněla, když se jí napořád dopouštěli všichni jeho příslušníci.

Také mš- je skupina u nás neobvyklá a aspoň v některých případech nesnadná. Nepůsobí obtíží, jsou-li její obě souhlásky od sebe odděleny hranicí slabiky: jednotlivé slabiky jsou v sobě uzavřené výkony mluvidel, jejichž jádrem je samohláska (ať skutečná nebo souhláska zastávající v ní úkol samohlásky), a samým rozčleněním slova v slabiky se mluvení usnadňuje. Nikomu, kdo se mluviti již naučil, nebude působiti obtíží, má-li říci v tom šátku, ani ve Mšeném, protože vyslovuje vem-še-ném; ale hůře je, má-li říci pan Mšenský, a má-li říci správně a zřetelně na př. chudák Mšenský, musí již vyslovovati chu-dá-km-šen-ský se slabikovým m asi tak, jako je vyslovujeme v slovech sedm, osm, Rožmberk, vyslovujeme-li je způsobem spisovným. A z takových případů asi vznikalo přesmykování, jež bylo původně chybou, anebo chceme-li, přeřeknutím nastávajícím bez vědomí mluvící osoby, ale časem se stalo pravidlem. A vznikalo ovšem také, kde slovo počínající nepohodlnou skupinou stálo na začátku mluveného odstavce řeči.

9. Již Gebauer ukázal v Hist. ml. 1, 613 na několik slov patřících asi do rodiny, jejíž osudy stopujeme na těchto stránkách; v nich místo počáteční skupiny mch- vidíme chm-. Jsou to slova, v nichž místo základního významu mechu nalézáme význam mechovitého chmýří a pod. Z nich zasluhuje zvláštní pozornosti slovo chmer nebo chmeř, jež uvádí Jungmann vedle jiných podobných slov s významem »vlášení, lístečky, i prášek na listech atd.«. Známe je ovšem především z Preslova českého pojmenování rostlinného rodu Scleranthus, chmerek (Scl. annuus, chm. roční, obyčejný polní plevel, má podle Ottova Slov. n. 22, 725 [31]»lodyhu… pýřitou, na jednom podélném pruhu lysou«), což vypadá jako slovo vzaté z lidové mluvy (lidově zní zejména tvar chmírek ve rčení »vše se pěkně poklidilo, nezůstalo tam ani chmírka, t. nic«, u Jungmanna, s určením »Brannae«, patrně z některé české Branné). Chmer je slovo, které se velice podobá rus. slovu mochór, též mochorók = mochrá (chuchval chlupů, část takového chuchvalu, též třapce nebo třepení, krátká nitka, visící třapeček a pod.). Č. chmer, předpokládáme-li, že tvar ten vznikl přesmyknutím ze mcher, doplňuje se s rus. mochór na praslov. m’ch’r’, z čehož ztrátou a vokalisováním jerů by bylo vzniklo především č. mcher, 2. p. mechra (jako bylo stč. čber, 2. p. čebra, česnek, 2. p. česenka a posud je švec, 2. p. ševce), rus. mchor, 2. p. mochra; z toho vyrovnáním hláskových rozdílů pak vzniklo č. mcher, 2. p. mchera a dále chmer, chmeru (jako m. staršího čber, čebra je také již stč. čber, čbera — čberu, dnes džber, džberu), v ruštině mochor, mochora.[4] Tvar chmýr, chmýří a p. patrně má příponu podobnou, jakou nalézáme na slovech měchýř, puchýř, pryskýř a na podobných slovech jiných jazyků slovanských (že je v těch slovech ý, ne í ze staršího e, viděti z toho, že se v lidových nářečích vyslovuje ej); tato různost přípony by mohla býti již původní, byla by však mohla vzniknouti i vzájemným spodobením slov původně v příponě různých. S hláskou ý (ej) je také odvozené bezpodmětné sloveso chmejří (padá drobný sníh, Kott, Přísp. 3, 101).

Jsou i jiná slova s počátečným chm-, která snad také patří svým původem sem; tak zejména chmorek (chmýří, též vlásky novorozeněte, Jungmann 1, 2, 807, Kott, Přísp. 3, 591 z Litomyšlska), chmour (spadlé, zpráchnivělé jehličí, listí a p. v lese; padající saze, i padající žhavý popel při požáru) a j. Ale jejich minulost nám není dosti jasná, abychom se jimi dále obírali zde.

10. V § 7 jsme naznačili, že v slovenštině je slovo, v němž možno tušiti původní slovenský tvar mšanie, odpovídající českému mšení = stč. mšěnie; ale známe je s počátečními souhláskami přesmyknutými v středoslovenském tvaru šmanie, u Bernoláka v záp.-slov. znění šmání (v tomto znění přesahuje přes moravské [32]hranice na Uherskobrodsko a je zapsáno jako šmaní v Bartošově Dialektologii 1, 275, jako šmání v jeho Dial. slovníku 428; srv. též u Kotta 7, 859 a u Kálala 684). Zaniknutím základního slovesa a přesmyknutím souhlásek se toto slovo úplně vytrhlo ze souvislosti s rodinou slova mech (sloven. moch, mach) a následky té isolace se jeví na tvaru i na významu. Stč. sniedanie se jen významem poněkud odloučilo od slovesa sniedati tím, že přestalo býti přímým jménem slovesného děje a vyjadřuje jeho předmět (ten rozdíl vycítíme dobře, postavíme-li proti sobě podst. jm. snídaně a snídání), a následek toho vidíme jednak v tom, že zachovalo v 2. slab. krátkou samohlásku, když skutečná slovesná jména 5. tř. vzorů volati a tesati starší rozdíl kvantity vyrovnala (bývala totiž koncovka -ánie u sloves s krátkou, -anie u sloves s dlouhou kořennou samohláskou, na př. volánie, ale kázanie), jednak v tom, že staré jm. střed. r. sniedanie, snídaní změnilo sklonění i rod (snídaně, někde také snídaň ž. r., snad podle jména večeře). Sloven. šmanie nalézáme napodobením rozličných tvarů jmenných mimo tvar původní v několika obměnách: šmáň, podle Kotta a Kálala r. ž. s 2. p. šmáně; šmáňa, prý r. ž., ale snad spíše r. stř. jako hromadná jména typu kvieťa ‚kvítí‘, zŕňa, ‚zrní‘, klása ‚klasy‘, svíbä ‚(svídové) křoví‘ a p., jež se skloňují způsobem svým, někde také podle vzoru jahňa; šmanina r. ž.; tvar šmanta (též šmant), jejž Kálal také klade sem, snad spíše aspoň původně patří jinam, je přejat z něm. Schmant (smetana, ale též rozličné usazeniny), v němž, jak se zdá, vězí vlastně slovanské slovo smetana (v. na př. výklad 5. vyd. Weigandova slovníku). Význam slov šmanie atd. je již dosti daleko od významů vztahujících se k mechu: může to býti všelijaké smetí, sláma, chrastí, i vysoká tráva nebo plevel a j., a také asi všecko možné, čemu my říkáme v hromadném smysle ‚neřád‘.[5] Vidí-li česká hospodyně u sousedky třeba někde v koutku kousek provázku nebo něco jiného, co by tam právě nemusilo býti, řekne, že tam mají plno neřádu; stejně se dovede vyjádřiti lesník o všelijakém křoví v pasece, sedlák o metlici nebo i o krásném vlčím máku nebo o chrpách v žitě a o pleveli v bramborách nebo v řípě; a právě tak je pečlivě vypiplané slovenské květince bodlák sebe nádherněji vykvetlý na opuštěném hrobě básníkově ‚šmaninou‘ (Náš kalendár 1928, 72) a slovenskému sedláku ledajaká zadina a jiné [33]zbytky od loňska, s kterými musí vystačiti do nových žní, ‚šmáním‘: »na Vánoce — plné gace; na Velikú noc — najedel sa moc; na Ducha — do pol brucha; na svatého Jána už len dzejakého šmáňa« (Záturecký, Přísloví 10, 788 z Bošiacké doliny; poslední slovo se zde vykládá slovem ‚zberba‘, co se kde sebere).

Také z ruštiny snad lze uvésti slovo, v němž smíme viděti šm-vzniklé přesmyknutím z mš-. Mechovité bahniště, jakých v některých krajinách ruských bývá hojně, má rozličná jména, patrně etymologicky příbuzná se slovem ‚mech‘, na př. mchovína (i mochovína, s přeneseným odjinud jerovým o), mšína (mošína), mšáva, mšíšče, mochovíšče; zde nás zajímají zejména slova mšar’, mšára, mšárina (s příd. jm. mšáryj = zarostlý mechem). Vedle nich nalézáme slovo šmará (šmára) s významem zúženým na zelené zbarvení stojaté vody od sladkovodných řas a na žabinec (okřehek, Lemna), pokrývající hladinu zelenými deštičkami lístků; významová příbuznost ruské mšary s ruskou šmarou je zřejmá každému, kdo se dovede vyprostiti z pout přísné botanické systematiky.

11. Přesmykování ovšem není jediná cesta, po které se jazyk dovede zbavovati nepohodlných a nezvyklých souhláskových skupin na začátku slova; skupiny ty v jazycích slovanských často, na př. právě ve skupině slov, jimiž jsme se zde obírali, vznikly ztrátou jerových samohlásek v první slabice. Někdy si jazyk pomůže tak, že se vůbec vzdá slova tak nepohodlného a nahradí je jiným, hodícím se podobností významu. Tak na př. sotva je náhodou, že zrovna ve skupině slov družících se k našemu pojmenování mechu zaniklo tolik slov nesložených, tedy počínajících se nepohodlnou skupinou, nechráněnou právě spojením s předložkou. Někdy jazyk volí za náhradu slovo i zvukem podobné. Slovo mšice, jistě praslovanské (m’šica), příbuzné se slovem moucha (praslov. mucha), v lidové mluvě středočeské zaniklo a bývalým mšicím se říká vši, slovem, které i zvukem se podobá slovu mšice (objevuje-li se toto slovo dnes časem i v mluvě lidové, je to zásluhou školy a novin); snad se někde užívá tak tvaru všice, zvukem ještě podobnějšího? Také nahrazování bývalé jerové samohlásky samohláskou plnou, oprávněnou původně jen za jistých okolností, je velmi častou cestou k zrušení nepohodlné skupiny; na předchozích stránkách jsme se setkali s množstvím dokladů podobných, v nichž se namnoze tvary hláskoslovně správnější v době starší anebo v jiném nářečí, v jiném jazyce slovanském objevují vedle tvarů se samohláskou plnou, odjinud přenesenou (na př. stč. mcha — nč. mechu, č. mšíti — jslov. mašiti atd.). Novotvary jako sloven. omša, Omšenie (pozn. k § 5) také [34]vznikají nejspíše, kde se jimi pozmění správné tvary jazyku nepohodlné: chápeme, proč si čeština na př. z výrazu ve Lhenicích utvořila nový tvar Elhenice, ale stejně chápeme, že si z výrazu ve sklepě neutvořila tvaru esklep. Ale to jsou již věci, které by nás od Douchova ‚namšívání‘ ještě více zavedly, než jsme se již tak dostali.

[1] Našli bychom tak v ruštině také jméno rodu Potentilla, mochna, jež u nás zavedl Presl a jež vlivem školy vniká i do lidové mluvy. Rus. mochná znamená nejen naši mochnu, jejíž druhy mají spodek listů a někdy i lodyhu více nebo méně srstnatou, ale i chuchvalce chlupů a p. Slovo to má vlastně nečeské, ruské o místo českého e jakožto střídnice tvrdého jeru, jako příd. jm. bodrý, jež i s ruským o se dostalo od nás i do spisovné slovenštiny a slovinštiny (srv. Jagićův Archiv 16, 400).

[2] Douchovy tvary namšiju, namšit, namšito (i namšívati) jsou náležité tvary podle 1. tř. Jedinou odchylkou je neurč. zp. namšiti, jak píše Doucha. Ale nesmíme zapomínati dvou věcí. Předně, že dvouslabičné infinitivy sloves 1. tř. s kmenem na -i- mívaly i krátké (zabiti atd., Gebauer, Hist. ml. 3, 2, 74), a za druhé, že Doucha jistě neslyšel plného tvaru na -ti, nýbrž tvar s koncovkou zkrácenou. Jak vyslovoval hrnčíř, kterého Doucha poslouchal, nevíme; ale víme, že se tvary zabít, napít atd. vyslovují nestejně, a často tak, že ani zkušený a bedlivý pozorovatel snadně nerozezná, slyšel-li v nich i či í.

[3] Na př. pianista začátečník, který je zvyklý rozložený terckvartový akord hráti v poloze d-f-g-h, je zvláště při rychlejším pohybu nakloněn hráti jej tak, i když si skladatel přeje, aby hrál na př. d-g-f-h nebo f-g-d-h.

[4] V stč. slovnících je jméno nějaké rostliny mcheřec (v. Gebauer, Slovn. 2, 351), které se liší od nč. slova chmerek jen tím, že v něm skupina mch není ještě přesmyknuta a že má místo nč. zdrobňující přípony -ek oblíbenější v starší době příponu -ec. Praslovanský tvar by byl m’ch’r’c’ (s dvěma tvrdými a dvěma měkkými jery); vlastně bychom očekávali sklonění 1. 4. p. mechřec, 2 p. mchercě (r, ne ř, jako v slově stařec, 2 p. starcě), ale odchylný tvar 1. p. si jazyk vyrovnal podle ostatních pádů ve mcheřec. Podobně skloňujeme slovo oddenek, jehož původní sklonění asi bylo 1. 4. p. otednek, 2. p. otdenka atd.

[5] Také na př. slovo pazdeří (pazdeř, pazdero), jež má význam vlastní toho, co se sdere při předení z nepředeného konopí nebo lnu, tedy toho, co by mohlo býti také ‚mšením‘, v starší době se objevuje i s významem něčeho naprosto ničemného, čeho ani nelze srovnávati s něčím cenným. Také slova smetí užíváme časem v podobném významu.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 2, s. 25-34

Předchozí Zušlechťovati

Následující Josef Brambora: Jen žádné -ání!