Jaro

Augustin Jar. Doležal

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Čítanka pro městské školy národní. S čítankovou komisí sestavil dr. Josef Keprta. Díl I.—IV. (pro 2.—5. školní rok). Státní nakladatelství v Praze 1925 (díl III. 1926). Stran 174, 218, 217, 242, cena Kč 16.—, 19.30, 19.—, 21.—.

Nové čítanky, už třetí od převratu, pro české školy obecné! Krátce po převratu vyšly prvé republikánské čítanky, Kožíškovo [237]a Tůmovo Ráno. Jejich autoři, až do převratu učitelé na českých vesnických školách, užili v nich svých bohatých dlouholetých zkušeností a dali jimi českým venkovským školám prvé moderní čítanky, literárně cenné, zobrazující hlavně ono prostředí, v němž žije české dítě venkovské. Brzy poté byly vydány čítanky Mužíkovy a Sulíkovy (Pavla Suly), Květen. Také tyto čítanky — zvláště prvé dva díly, Mužíkovy — jsou pozoruhodné po stránce psychologické, neboť pěstujíce zrovna jako »Ráno« vřelé vztahy dítěte k přírodě a k jejím tvorům, přihlížejí i k složitějšímu životu městskému a učí mu rozuměti. (Autoři jich jsou pražští učitelé.) Nové čítanky, Jaro, o nichž chceme zde co možná stručně referovati, vycházejí zcela z městského prostředí. Všímají si sice bedlivě i přírody a venkovského života, ale většinou jen se stanoviště člověka městského, jemuž boží přírodou je městský sad, jehož flora i fauna není ovšem tak bohatá jako květena a zvířena venkovská a který přichází na venkov jen občas, aby osvěžil unavené tělo a zmalátnělého ducha. Taková městská čítanka nebude tedy sice »knihou lesů, vod a strání«, ale měla by být jakýmsi okénkem, jímž by vnímavé a zvědavé duše dětské nahlédaly do složitého organismu moderního městského života a učily se mu rozuměti.

Naším úkolem zde však není rozhodovati, pokud tyto nové čítanky tomuto požadavku vyhovují; naším úkolem nebude ani zkoumati uměleckou (literární) hodnotu jejich jednotlivých článků, básní, pohádek, povídek, populární vědecké prózy atd. nebo dokonce snad jejich pěkných a bohatých ilustrací. Prvá stránka (a do jisté míry i druhá) bude předmětem odborné kritiky pedagogické, která ocení knihu s hlediště pedagogicko-didaktického (a s tím i estetického, po stránce umělecké výchovy), druhá stránka bude zvláště cílem literární kritiky. My se chceme na tomto místě obírati toliko zevní stránkou literárního obsahu, jazykem, jeho čistotou a správností. Čítanka, která na nižším stupni je i učebnicí čtení, na vyšším pak výborem z literatury, je anebo by měla býti vždy i učebnicí vyučování jazykového; i není sporu o tom, že má býti bez chyby, že má býti — pokud se jazykové stránky týče — vzorem. Hledíme-li na nové čítanky, o nichž referujeme, s tohoto stanoviště, můžeme sice hned konstatovati, že autor čítanek, dlouholetý pražský učitel a nynější zemský školní inspektor národních škol, věnoval těmto svým knihám velikou, celkem až úzkostlivou péči, ale přes to se najde v nich leccos, co správné není. A bude jistě pěkným jinak knihám na prospěch, když v novém vydání, jehož se jistě brzy dočkají, zmizejí rozmanité ty [238]nesprávnosti, které ruší celkový pěkný dojem čítanek a které doleji vytýkáme…

Především třeba upozorniti na to, že i při pečlivé jinak korektuře jsou v Čítankách Keprtových dosti mnohé odchylky od úředních Pravidel českého pravopisu, která je nutno pokládati za normu i při vyučování pravopisu na školách obecných a od nichž se arci ani způsob psaní v Čítankách nemá v ničem odchylovati.

Tak na př. proti pravidlu o psaní velkých začátečních písmen prohřešuje se »Jaro« tím, že píše boží narození (= Boží hod I, 88), vrchům pálavským IV, 68, mezi bratřími (= Českými bratry) IV, 139, svatý otec IV, 224, 225, copak budem dělat pro pána? I, 38 m. pro Pána = pro Boha, a pod. pro boha III, 73 a j. m. pro Boha. Jména a slova cizí píšeme tak, jak nařizují Pravidla; tedy ne jezuité IV, 44, ale jesuité, ne jenerál IV, 163, ale generál. Nesprávně je někde označena kvantita samohlásek, na př.: (loď nemůže) přistáti II, 191 m. přistati a podobně IV, 88 přistál; do putynky, v putynce II, 201 m. do putýnky, v putýnce, (zmizela) dirkou I, 11 m. dírkou, (měl) přilbu III, 54 m. přílbu, (koně) rzáli II, 108 m. rzali a podobně 213: (koně) zarzáli; skývky III, 121 m. skyvky, žalářováním III, 209 m. žalařováním, Rábí III, 213 m. Rabí, s přísaháním IV, 36 m. s přisaháním, vratký IV, 49 m. vrátký, rusalky IV, 143 m. rusálky, marianským IV, 213 m. mariánským, rozsévače IV, 224 m. rozsevače. Všude, kde je užito tvarů z řeči obecné se zúženým é, musí býti i (y) úžením vzniklé označeno jako hláska dlouhá, nikoli tedy »na ty louce zeleny« I, 49, nýbrž »na tý louce zelený« a p. Nesprávná je předpona v slovech shroutilo IV, 45 m. zhroutilo, splavnění IV, 195 m. zplavnění.

Proti ustálenému a uznanému pravopisu jsou psána dále slova: hmoždíře III, 155 m. moždíře, hrozinky I, 56; III, 154; IV 73 a j. m. rozinky (něm. Rosine, franc. raisin); radhošťský III, 147 m. radhoštský (jako Pešť — peštský, Hradiště — hradištský, Konopiště — konopištský a p.); břasský, t. j. z Břas, IV, 152 m. břaský (jako ruský, nebeský, oděský a p.); krasší IV, 27 m. krašší (jako vysoký — vyšší, nízký — nižší a p.); niť IV, 200 m. nit; pohroužil IV, 10 m. správnějšího tvaru pohrouzil.

Ani ve psaní příslovečných spřežek a podobných výrazů jiných neřídí se nové čítanky Pravidly. Píší: z venku I, 15 m. zvenku, Bůh ví, proč I, 18, spr. bůhvíproč, jakou pak I, 20 m. jakoupak, o čem pak I, 28 m. o čempak, na vlas I, 29 m. navlas, jak pak I, 34 m, jakpak, na zdar I, 47, 129, 131; IV, 137 m. na[239]zdar!, což pak I, 76; II, 136 m. cožpak, před tím I, 80 m. předtím, kdo ví jaký I, 99 m. kdovíjaký, kde jakou I, 119 m. kdejakou, vzal za vděk I, 121 m. zavděk, na večer I, 142, II, 103 m. navečer, kdož pak I, 174 m. kdožpak, jakoby říkal II, 4 spr. jak by (podobně II, 133), mimo to II, 4; III, 155, spr. mimoto, zdali pak II, 39 m. zdalipak, bůh ví, čím II, 41 nebo bůhví, čím III, 169 m. bůhvíčím, kde koho II, 163; IV, 55 m. kdekoho, kdež pak II, 183 m. kdežpak, jak živi (se nedověděli) III, 177 m. jakživi, podobně jak živ IV, 179 m. jakživ, bůh ví, jak IV, 21 m. bůhvíjak, Bůh ví kam IV, 135 m. bůhvíkam, jen že IV, 174 m. jenže, na blízku IV, 186 m. nablízku, co pak IV, 72 m. copak, jak pak IV, 121 m. jakpak, strana pod jednou IV, 222 m. podjednou, kněží pod obojí IV, 224 m. podobojí, za jedno IV, 225 m. zajedno, při sám Bůh IV, 225 m. přisámbůh, správně arci přisámbohu, kde kdo IV, 30, 92 m. kdekdo, již již (aby již již doběhly III, 55 a pod. 133: IV, 38. 97) m. jižjiž. Kde Pravidla nepředpisují výslovně psáti výraz příslovečný jako spřežku, t. j. dohromady, není správné samovolně zaváděti tento způsob psaní; tedy: na konec I, 49, 66, nikoli nakonec, za tepla I, 107, nikoli zatepla (srv. s teplým) a p. Nedobře bylo rozuměno poučení Pravidel o psaní výrazu »takže« ve větě: (Jeho to bolelo a také ho to zlobilo.) A takže on si už s nimi nebude hrát I, 29 m. a tak že anebo a tak, že.

Tato nejistota, způsobená ne-li právě neznalostí Pravidel čes. pravopisu, tedy aspoň ne dost plnou pozorností k jejich pokynům, jeví se místy také nedůsledností, s jakou někdy totéž slovo na různých místech bývá psáno. Tak vykládaje o Smetanovi IV, 134, píše autor Čítanek jednou Mistr (neusedl ku práci), po druhé mistr (chorý mistr psal…) a po třetí zase Mistr (slavný Mistr se loučil). Rovněž Husa nazývá IV, 214 jednou Mistrem Janem, po druhé svatým mistrem. Jeho spolumučedník se píše IV, 213 Jeroným a IV, 223 (správně) Jeronym. V prvním díle Čítanek čteme (106) začátek známého říkadla velikonočního »Hody, hody do Provody« (do Provodní neděle, tedy správně), v druhém díle však (162) je psáno »Hody, hody do provody«. Tento kolísavý způsob psaní nepokládáme za dobrý prostředek ani vyučovací, ani výchovný, neboť učiteli svědomitému nezbude zajisté nic jiného než prohlásiti chtěj nechtěj jedno z obojího psaní za chybu Čítanky. Slovesa tikati (o hodinkách) a tíkati (o ptácích), která jsou v Pravidlech výslovně rozlišena, píše náš čítankář, jak ho to kde napadne: (ptáček) zatikal II, 116 m. zatíkal, tikot kuřátek II, 135 a zase správně: (sýkorka) zatíkala, (sýkorky) tikají [240]III, 82, tikot srdečka III, 130 atd. Jednou se II, 13 píše na stokrát, jindy II, 218; III, 37; IV, 10 nastokrát (správněji, protože je tu předložka spojena ne s pádem, kdy bývá možnost psaní dvojí, nýbrž s příslovcem); jednou jen jen II, 78, po druhé III, 4 jenjen a o dvě stránky dále zase jen jen atd.; jednou III, 8: leťte sbohem, vlaštovičky, jindy, IV, 133: s Bohem buď, má vlaštovičko…!, jednou II, 74: s bohem, děti, po druhé IV, 159: »Spánembohem, ty náš mučedníku« (ač se spánembohem podle Pravidel píše, jen když je to příslovce, na př. tak si to spánem bohem kup!).

Jisté nesnáze působila autorovi Čítanek také znaménka rozdělovací. Zvláště v kladení čárek je tu dosti zmatku: buď je čárka tam, kde býti nemá, anebo naopak. Není možno uváděti všecky případy, proto přestáváme jen na několika ukázkách častěji se opakujících. Tak nebývá čárky mezi dvěma přívlastky spojenými souřadně (ve smyslu spojek a, i, nebo); na př.: …řekl Janeček té třetí nejmladší Jezince I, 140 m. třetí, nejmladší (neboť nebyly tři nejmladší Jezinky, nýbrž tato byla třetí, a to nejmladší); pod.: veselým radostným hlasem IV, 108, na jiném vzdálenějším světě IV, 156, starý šedivý Špilberk IV, 166 a j. Rovněž chybívá čárka před spojkou a, i když stojí mezi dvěma větami nestejnorodými, na př. hlavní a vedlejší: přišel vlk, hledal je a koho našel, každého snědl I, 60 m. hledal je, a koho…; bude lépe, když sláma se položí napříč s břehu na břeh a tak přejdeme krásně jako po mostě 1, 61 m. na břeh, a tak… Naopak zase není třeba čárky před spojkou a v souvětí: Pomoc šlechetného člověka přijmou (havrani) jen v době, kdy mráz mění zemi v kámen, a příval sněhu zasypává každé sousto IV, 80 m. kámen a příval… Čárku třeba položit před vokativy v těchto větách: a ty, dcero nejmladší, jak ty mne máš ráda? IV, 99; ale lidé zlatí, nic mu to nemějte za zlé II, 5. Mají-li výrazy, které jinak čárkou neoddělujeme, platnost citoslovcí, je čárka po nich pravidlem; na př.: (začne): Tak ustrojena jsem, copak dnes budeme vařit? I, 33 m, tak, ustrojena…; pod.: kde ses tu vzal? Ále drak se se mnou utrhl I, 48 m. ále, drak… Nesprávně klade autor Čítanek také apostrof, zejména jej píše před -s vzniklé odsutím koncového i, na př.: že’s I, 12, co’s I,141, ty’s I, 161, zbyla’s II, 12 a č. místo žes, cos, tys, zbylas a p., a za koncovkou -em v 1. os. množ. čísla, ač tu žádná hláska vynechána není (-em je pův. koncovka tohoto tvaru), na př.: jdem’ II, 110, můžem’ II, 174, súčtujem’ IV, 92 atd. místo jdem a pod.

[241]Ani se stanoviska tvaroslovného nelze ušetřiti pořadatele Čítanek některých výtek. Především pokládáme za správný požadavek metodický, aby aspoň na nejnižších stupních jazykového vyučování, kdy se žák teprve učí nahrazovati tvary obecného jazyka (na venkově nářečí) tvary spisovnými, byly z článků čítankových tvary nespisovné naprosto vyloučeny. Toho se v Čítankách Keprtových vždycky nedbá. Tak se vedle tvarů spisovných čtou v nich i tvary: louž I, 52 m. louže; chce ho (klobouk) chytit I, 46, pocítil ho (hlad) III, 13 m. jej; paničkám, co seděly I, 24 m. jež; Honzíčka, co byl v kamnovci I, 60 m. jenž; vem’ si Frantu (dokonce s apostrofem!) I, 24 m. vezmi; taky I, 84, 85 a č. m. také; zlaté pondělí I, 45 m. spis. zlatý pondělí (srv. pondělek). Co však horšího, že se v textu čítankových článků vyskytnou leckdy i tvary nesprávné nebo v dnešním spisovném jazyce nezvyklé. Na př. genitivy: do potoku II, 78 m. do potoka (U potoka stála, napájela páva čes. nár.); hřbety Ještědu IV, 233 m. Ještěda, ba i kužel Bezdězu (tamt.) m. Bezděze (Vězeň na Bezdězi); do náruče I, 58; III, 121; IV, 110 m. do náruči n. do náručí; dativ pejsku I, 23 m. pejskovi (ptáčkovi, skřivánkovi a p.). Podstatné jméno země zachovává v Čítankách důsledně plný tvar zemi, ač se ve výrazech příslovečných ustálil i v spisovné řeči již tvar kratší (srv. NŘ. 8, 180); na př.: osel udeřil mouchou o zemi I, 112 a č. m. o zem; miska spadla na zemi I, 43 a č. m. na zem (jak se také čte v původním znění Erbenově). Stejně zastaralý je množný genitiv s koncovkou -ův, jehož užívá skladatel Čítanek k zamezení t. zv. hiátu, ač bylo již několikrát vysvětleno, že v takových případech hiátu není (v. Gebauer-Ertl I, § 40): na př. otazníkův a koláčků I, 56, měsícův a synové II, 14, zvonkův, ale III, 39 a č.; někdy bývá tvar s -ův i mimo případy pokládané za hiátové, na př. krokův, kachny III, 178 a j. Podstatná jména zdrobnělá na -ek mívají v nom. množ. častěji koncovku -ové než -i, tedy raději ptáčkové než ptáčci I, 118; IV, 78, zajíčkové než zajíčci I, 75, chocholouškové spíše než chocholoušci III, 58. Místo pod lípou IV, 230 je správnější tvar pod lipou, m. všichni stáli bezradni III, 59 má býti správněji: bezradní (stál bezradný). Plnějšího tvaru zájmenného mně bývá někdy užito v postavení příklonném, na př. bylo mně ho líto III, 13 m. bylo mi; povídejte mně pohádku I, 28 m. mi; naopak zase příklonný tvar mě stojí na místě čelném a důrazném místo tvaru mne: mě zas Karlík zabodává do stolu — a mě maminka dá vždy do páry I, 43. Nesprávný je v 7. pádě jedn. ženský tvar svojí (Krok byl proslulý svojí moudrostí II, 60 m. svou, ač i tak je [242]tu přivlastňovací zájmeno zbytečné). Zhasnouti je sloveso nepřechodné (světla hasnou — zhasnou); proto ve větě »zhasli světla« I, 94 bylo lépe užíti slovesa přechodného zhasili. Voněti má 3. os. množ. vonějí a je tedy spr. vonějící, nikoli vonící II, 63; ve větě »tak rád bych si často sedl na kámen« III, 36 je kondicionál přítomný, kdežto smysl místa (kde spisovatel vypravuje o svých dojmech ze světové války) žádá kondicionálu minulého, bych si byl sedl. Nesprávného vidu slovesného je užito v popise života praobyvatelů země: za noci ženy uléhaly a usnuly na loži z travin III, 49 m. usínaly. Časté jsou v Čítankách odchylky proti normální vokalisaci předložek. Připomínáme to zvlášť proto, že v živé řeči lidové je dobrý cit pro správné vokalisování a že se takto školou tento vrozený cit rozrušuje a kazí. Tak bývá velmi často: ke svým přátelům I, 53, ke své mámě II, 28 atd. m. k svým, k své a p.; ze chvojí I, 92 m. z chvojí; ve hnízdečku I, 120 m. v hnízdečku; ve městě I, 173; II, 52, 55; III, 183 atd. m. v městě; od hradu ke hradu II, 60; III, 108 m. k hradu; ze druhé třídy II, 89, ve druhé lavici II, 139 a p. m. z druhé, v druhé; ve svornosti II, 141 m. v svornosti; ve zlaté tůni II, 144 m. v zlaté; ve kterém III, 5, ve které III, 54, 63, 105 a j. m. v kterém; ke stádu III, 53 m. k stádu; ve studené vodě III, 84 m. v studené; ke svatbě III, 99 m. k svatbě; ve starodávném oděvu III, 155 m. v starodávném; ve staré lavici IV, 10 m. v staré; ve třetím domě IV, 34 m. v třetím; ve slunečním svitu IV, 130 m. v slunečním; ze hrudi IV, 131 m. z hrudi; ve strachu IV, 210 m. v strachu; ke stupňům IV, 225 m. k stupňům; a naopak zase nad vším III, 59 m. nade vším. I tu bývá kolísání jako jinde: vedle obyčejného tvaru ke svým a p. čte se tam také tvar správný: v svých, prsou III, 94, k svým III, 207, k svému stavení IV, 232 a j.; IV, 192 (tedy na téže stránce) je psáno jednou »ve zpěněné vodě«, po druhé »v zpěněné vodě« atd. Také bychom nedoporučovali, aby se v Čítankách pro nejmenší žáky užívalo papírového tvaru kol (kol ohně I, 48) m. tvarů kolem, okolo, které jsou nejen správnější, ale i jazykovému fondu žáků bližší a známější.

Nejednu výtku lze udělati také způsobu, jakým se užívá v Čítankách některých slov českých ať po stránce zevní, tvarové, či vnitřní, významové. Nesprávná jsou na př. slova: patřičný (konaly se patřičné přípravy) IV, 142 m. náležité; hyacinta (u temně modré hyacinty I, 110) podle něm. Hyacinthe, čes. modrý hyacint; majitel I, 6; 4, 154 m. vlastník; kosárek III, 63, lépe (podle Pravidel) kosírek; velmi často bývá vous a vlas místo nále[243]žitého a dětem přirozenějšího plurálu vousy, vlasy (na řízu splýval mu dlouhý, bílý vlas i vous III, 54; stařeček měl krásný, bílý vous IV, 184 a j.) a plur. roky m. léta: bylo mi devět roků IV, 13 m. devět let; v ní přebývá již dva roky IV, 205 m. dvě léta a p. Daň dnešní módě splacena složeným slovesem zaprositi (Kašpárek zaprosil I, 47 m. poprosil), které znamená vlastně něco si formou prosby zamluviti (na př. mši). Nevhodně je užito těchto slov a výrazů: mravenci náhle stanuli I, 142 m. pojednou se zastavili (o významu slova náhle v. NŘ. 5, 39 a j.); hrady vévodily druhdy krajině III, 107 m. jednou, kdysi, vévodívaly a p.; bylo nějak záhy odpoledne (II, 19 a tak velmi často) m. brzy odpoledne, brzy po polednách a p. (záhy = včas); ježkovy bodláky I, 66 m. bodliny (bodlák znají jistě i pražské děti jen jako rostlinu); chodívali přes Malé náměstí pod loubím I, 86 m. pod podloubím (jak se říká v Praze už od 16. stol., kdežto loubí je dnes slovo knižní, jiného významu = arkády, besídka a p.); babička litovala omrzlou dívku I, 85 m. promrzlou, zkřehlou (omrzlina je už něco horšího); až se překážka s cesty odstraní III, 59 m. z cesty (bylať v cestě tramvají) odklidí (odstraniti = dáti stranou, zvl. tajně); bouře ustala III, 50 m. přestala (srv. NŘ. 8, 20); látky, ze které bychom utvořily panence hlavu I, 40 m. udělaly (slovesa utvořiti by tu v ob. hovoru stěží kdo užil a ani významem se sem nehodí); cosi jiného se stalo III, 58, spr. něco jiného; domácí čili hospodář III, 78, lépe neboli (neboť je dobře vésti žáky k tomu, aby poznávali rozdíl mezi oběma těmito spojkami), pod.: šaty choděcí čili oděv III, 157, kramáři čili kupci IV, 30; a naopak zase: byl to sen anebo skutečnost? III, 77, jest více dobra nebo zla? IV, 155, lépe: sen či skutečnost, dobra či zla?

Přejdeme-li na pole zvláštností a odchylek skladebných, všimneme si především péče místy až přílišné, jakou věnoval vydavatel Čítanek vazbám genitivním. Tak čteme na př.: šel nejmladší ohně prosit III, 75, archaisticky nebo vlivem ruského znění té pohádky, místo obyčejného dnes: šel poprosit za oheň n. shánět oheň; vrabec žádal něčeho na zob I, 91 m. něco (NŘ. 7, 92, 307); půjdu hledat hub III, 42, kde je genitiv asi spíše vlivem domnělého supina než slovesa hledati, které bývá jinde spojováno po novočesku s akusativem (palác marně hledali III, 44); aby získal místa, kam nasázet nových štěpů III, 212 m. místo, t. j. to místo, na něž by je nasázel. Častý je také genitiv záporový, a to i v takových případech, kde ho nová čeština neužívá; na př.: už dávno jsem maminky neměl III, 37 m. maminku (předmět pojatý individuálně); žádné (pohádky) neumím I, 28 [244]m. žádnou; Toník neudržel provazu I, 47 m. provaz; nenechá přece hnízda cizákovi I, 118 m. hnízdo (t. j. své hnízdo); nemohla udělat ani kroku I, 84 m. ani krok; nakousnuté (hrušky), té já nechci I, 35 m. nakousnutou, tu; nebylo tam jejich babičky I, 26 m. jejich babička tam nebyla; zvláště častý bývá genitiv ničeho m. nic: ničeho nepozoroval I, 147, nemám ničeho IV, 24, není na světě ničeho, co by nevznikalo lidskou prací IV, 150 a j. Není ovšem ani v tom důslednosti, neboť dosti často bývá po záporných slovesech i akusativ: štěňátko necítí teplo pelíšku II, 34, už ji nevzkřísíš III, 35, nic nežádám IV, 101, ač kladné sloveso žádati mívá u sebe v Čítance, jak bylo výše uvedeno, genitiv. Naopak je užito akusativu za genitiv ve větě co potřebuješ III, 97, 98 m. čeho, n. když se to dozvěděla I, 107 m. toho. Jiné nepřesné vazby: blížily se jeskyni III, 49 m. k jeskyni; chudinka dostála slovu IV, 122 m. v slově; napadlo mu IV, 114, 171 m. napadlo ho, jak se správněji čte na jiných místech; (ten pan doktor) je velkým učencem I, 73 m. velký učenec (= člověk velmi učený); klofe, seč jí síly stačí III, 82 m. co jí stačí, seč je; byly mu asi tři roky I, 115 m. bylo mu asi tři léta (srv. je tomu dvě léta). Nesprávně je připjato vztažné zájmeno ve větě: hrajeme si s panenkami z hadříčků, které si samy zhotovujeme (!) I, 40, t. j. ty panenky, ne hadříčky. Předložka měla býti opakována ve větě: stromům obarvil listí na žluto, červeno a bílo I, 42 m. na žluto, na červeno a na bílo (sic jinak by bylo možno rozuměti, že listí bylo žlutočervenobílé). Proti pravidlům o českém záporu je hřešeno ve větě: ti všichni již nejsou na živu III, 36 m. z těch ze všech už není nikdo na živu (n. ti všichni už pomřeli).

Také ne jednomu germanismu se naučí naše městské děti z nových Čítanek, ač právě v Čítankách pro městské děti mělo býti zvláště pozorně k tomu hleděno, aby se nesprávné vazby tohoto rázu v nich nevyskytovaly. Uvádíme ukázkou: ty si na ptáčka zvykneš IV, 177, člověk si nemá zvykat na štěstí (t.) m. zvyknouti, zvykati komu n. čemu; poštovní schránka vyhlíží jako modrý domeček I, 58 a pod. I, 59 m. vypadá; koně zůstali stát I, 161 m. zastavili se; její vzpomínka platila muži III, 20, hovory o činech toho, kterému platila slavná tryzna III, 56 m. týkala se, vztahovala se, byla věnována a p.; krásné sny si nechte zdát II, 24 m. dejte si zdát n. ať se vám zdá něco krásného; přišla řada na Ctibora III, 107, i na mne už brzy musí dojít řada III, 36 m. došlo na C., na mne musí dojít; rozdělávali oheň pomocí křesadla IV, 28 m. křesadlem; válčení pomocí válečných [245]vozů II, 210 m. s vozů; šípy přeletěly mu těsně nad hlavou III, 53 m. nad samou hlavou, naklonil se těsně k oknu III, 73 a j. m. až k samému oknu; bezprostředně před válkou IV, 154 m. zrovna před válkou, před samou válkou; obecenstvo sleduje jeho něžnost III, 65 m. pozoruje; kořist, kterou rozhodně nebyl onen zajíček III, 168 m. jistě, najisto; že si dá na každé práci záležet III, 12 m. že každou pečlivě udělá, vykoná; všecko si dá líbit I, 23 m. všechno snese, strpí a p.; hrnec sloužil dvěma účelům III, 20 m. měl dvojí účel; je mu lhostejno IV, 128, bylo jim to lhostejné IV, 166 m. jedno.

Jako mohou zavádět děti tyto germanismy, tak také pořádek slov na mnohých místech Čítanek je s to rozrušovati jejich vrozený, správný cit i pro tuto stránku řeči a sváděti k slovosledu nesprávnému. I městské dítě se stěží vyjádří jinak než »bratr se mi vysmál, že jsem se ho včera tak polekal« a p., ale v Čítankách bude čísti opět a opět: myška vypláchla si dásně II, 67, zatím podařilo se mi III, 77, když sláma se položí I, 61, náhle podívá se I, 59, aby vítr se nemohl opírati I, 75, ráno dal jsem kůzleti kávy I, 115 atd. Protože se vedle těchto nesprávných případů slovosledu vyskytují i případy správné, vštípí si zajisté žák proti svému citu přesvědčení, že je to jedno, kam se tato příklonná slůvka ve větě zařadí.

Tak jsme se pomalu dostali ke konci. Chyby, které jsme vytýkali, snad všechny jsou z prozaických článků. Že i v básních jsou tu a tam chyby jazykové, rozumí se u nás samo sebou. I nezbude svědomitému učiteli nic jiného, než aby žáky na ty chyby upozorňoval; opravovati je je těžká věc: porušil by se nejčastěji rytmus, ba jazyková oprava většiny jich nebude vůbec možná. Pro úplnost uvádíme některé jazykové chyby ve verších: vrátila se z poutě I, 117, spr. z pouti, my měli Tábority IV, 226. lépe Tábory, mí otci IV, 226, spr. moji otcové, kvítky zmizí II, 82, spr. zmizejí, vlaštovky si hnízda staví III, 8, spr. stavějí, bazalky líbezně voní II, 160, květy voní III, 134, spr. vonějí, stromy budou kvést II, 138, spr. kvíst, vlny se roztáhnuly IV, 200, spr. roztáhly, všecky jsou mojí barvy III, 91, spr. mé barvy, ve klasech II, 182, spr. v klasech, ve svém zraku III, 58, spr. v svém zraku, hleděl ku západu III, 94, spr. k západu, ze vlasů, z vousův IV, 92, spr. z vlasů, z vousů, ke městu IV, 179, spr. k městu, teď je na vás řada III, 216, spr. teď došlo (dochází) na vás. Tiskových chyb je v čítankách málo: šup! s ní pytle I, 32, má býti: do pytle; s bledoučkým děťátkem I, 41 m. bleďoučkým; za posledním veršem na str. III, 83 scházejí uvozovky, za vokati[246]vem »milý pane mistře« III, 160 chybí čárka; m. péro IV, 4 má býti pero, m. Metlerová IV, 105, 245 spr. Mettlerová. Také slovenské texty (pro začátek nehojné) měly býti upraveny na tvary normální (spisovné); v Čítance je na př.: já jsem dobrý remeslník II, 112 m. ja som d. remeselník; já znám (t.) m. ja; keď já puojdom z tej dědiny (t.) m. pójdem z tej dediny; já biedny IV, 25 m. ja; moj priatel miesiačik (t.) m. mesiačik a p.

Odchylky od spisovného jazyka, které jsme na předešlých stránkách snesly z Čítanek Keprtových, mohl by arci jejich skladatel nebo i čtenáři tohoto referátu vysvětliti do jisté míry — ač ani to by nebyla omluva — snahou pořadatelovou, zařaďovati články do Čítanky v té formě a úpravě jazykové, v jakévyšly z pera autorova. To by se mohlo pokládat za omluvu, kdyby Čítanka byla jakýsi výbor ukázek z literatury pro čtoucí obecenstvo a ne učebnice češtiny pro děti a kdyby se byl pořadatelovou zásadou (nesprávnou, opakuji, vzhledem k účelu knihy) skutečně řídil. Srovnávali jsme některé články Čítanek s jejich originály a shledali jsme, že pořadatel Čítanek nepokládal naprosto (a právem) texty pro Čítanky zvolené za nedotknutelné a že je po stránce jazykové na mnohých místech opravoval.

Tak na př. v článku Poprava Kozmova IV, 159 je opraveno autorské úřadníkův v správnější úředníkův, mučenníka v běžnější mučedníka, vojanský ve vojenský a p. V článku Blbý Jóna IV, 173 z Nerudových Arabesek je opraveno autorovo dovlékl v dovlekl; nohoum — nohám; co byl přinesl (plusquamperfektum v perfektum) přinesl; on štkál — štkal (ale zájmeno, ač je tu na místě, vynecháno); ouzkostlivě — úzkostlivě; pozorlivě — pozorně; matka a bratr jeho nemilovali ho — matka a jeho bratr ho nemilovali; ku kteréž — ke které; ve kterém já dětských let svých zažil — ve (!) kterém já jsem zažil svá dětská léta; vzdor chlapecké rozpustilosti — přes chlap. rozpustilost; průsvitavými (obličeji) — průsvitnými atd. V článku Jezinky I, 137 ze známé sbírky Erbenovy opraveno: v chlívku — v chlévku (ale něco dále ponecháno z chlívka); děkuju — děkuji; nebudu tebe nutit — tě; navonil jsem se dost — navoněl; bychme — bychom a p. V článku Hrnečku vař I, 97 z téže sbírky opraveno: říct—říci, zvědět, jestli — zdali (ač v jiných článcích bývá jestli v této platnosti ponecháno); taky se jí chtělo jíst — také (v poh. Jezinky a j. je taky beze změny); postavila ho (hrneček) — jej; kaše hrnula se — kaše se hrnula; v sednici — ve světnici; dveřma — dveřmi; na zem — na zemi atd. V článku Z myslivcova vypravování IV, 180, vyňatém z Babičky, vykonány tyto jazy[247]kové opravy: místa, které — která; k tomu vždy jsem zabloudil — k tomu jsem vždycky (!); mimovolně nesly mne nohy — mne nesly; octnul — octl; vrchole — vrcholy; obejmul — objal; vzdýchaly — vzdychaly; k nohoum — k nohám; nevím, jestli — nevím již (!), zdali; abych jí život nekazil — abych jí nekazil život atd.

Ale upravovatel těchto výňatků, ač opravoval dost, jak vidět, jednak neopravil přece všecko, co by se stanoviska čítankáře opravy bylo zasluhovalo, jednak opravoval a měnil často svévolně, co opravy ani nepotřebovalo, porušuje tak povinný respekt k textu autorovu, ba co víc, nahrazoval leckdy nešetrně znění původní úpravou vlastní, horší než text originálu. Tak na př. v Blbém Jónovi bylo ponecháno beze změny: v sousedství sobě ale o něm vypravovali m. ale v sousedství (v pohádce Sůl nad zlato IV, 98 však změněno pův. »když mu ale zase napadlo« v »ale když králi zase připadlo«); v tomtéž domě v. témž; ve kterém m. v kterém atd. Ve vypravování myslivcově z Babičky neopravena věta »ani lístečku se na ní nehýbalo« m. ani lísteček se nehýbal; když se ale na mne dívali m. ale když atd. Množství je oprav zbytečných anebo i nemístných, množství takové, že by se k některým textům, na př. k pohádce Sůl nad zlato (tak jak je otištěna věrně ve vydání Tillově), ani autoři nehlásili. Ukázkou zase uvádím několik takových změn, Z Blbého Jóny: byl na 18 let stár (Neruda) — bylo mu 18 let; jím postrkovat počali — jali se jím postrkovat; Jóna joná (křičeli kluci v uličnickém svém žargonu) — Jóna! Jóna. Z Jezinek: pak by ti vyloupaly oči, tak jako mně to udělaly — vyloupaly oči tak, (!) jako to udělaly mně; hlehleď — hleď; vhodím tě do vody — hodím; dědoušek — dědeček a j. Z vypravování pana Beyera: v jejíchž (té propasti) rozpuklinách — puklinách; sem a tam — sem tam; kapradí aneb kříček jalovce — neb; nekoukal se — nedíval se; obláčky dýmu provázené jeho myšlenkami — provázené myšlenkami; já šel ku kácení dohlížet — šel jsem tedy atd.; (bříza) pěkně stála jako panna — pěkně tu stála; jako by se mi (ta bříza) k nohoum skláněla, ratolestmi jak by mne objímala — jako by mne ratolestmi objímala; já nevím — nevím již; ale to vím, že — ale vím; když jsem se konečně přemohl a na místo došel — a vrátil se na místo; jako mrtvé tělo ležela — ležela jako mrtvé tělo (s porušením typického rytmu u Němcové); pod.: mne pojala lítost, jako bych byl vraždu spáchal — jako bych spáchal (!) vraždu (kde správný kondicionál nahrazen chybným); táž chyba: kdyby právě dnes řeč o tom se nebyla strefila — kdyby právě [248]dnes nepřišla na to řeč; i myslím: — i myslím si; — trefil jsem srnu do běhu — zasáhl jsem; pes se k ní hnal, já mu ale nedal — hnal, odehnal jsem ho; já se ale pustil do pláče — pustil jsem se do p. Z pohádky Sůl nad zlato (se slovakismy přeloženými): když mu počínala hlava sněhem zapadat — když mu… sněhem zapadala; údy mu tak nevládly, jako vládaly (slovakismus tvarově přizpůsobený) — údy mu tak nevládaly, jako vládávaly (čes. údy mu nesloužily, nevládl jimi); dieuky moje — dítky moje (m. děvečky, dcerušky a p.); přisvědčila a ještě liběji na otce pohlédla — ještě liběji… pohlížela; rozhněval se, že ho má jen tak ráda jako sůl — že ho má ráda…; až nastanú také časy, že bude suol vzácnějšia nad zlato — až nastanou časy, kdy…; majíc oči plné slzi — …oči plny slz; líto jí bylo, že ji otec vyhnal nepoznávaje, že ho ona neméně než sestry miluje — bylo jí líto, že ji otec od sebe vyhnal a že lásky její nepoznal (!); tu náhle postaví se jí do cesty stará babička — tu najednou vidí v cestě (!) starou babičku; ptala se jí, proč pláče — proč plakala; tam jí nejprve dala jíst — hned; Marušce to (že dostala jíst) bylo vhod — po vůli (!); když se najedla, napila, zeptala se jí — jak se najedla i napila, ptala se jí; neboť byla děvojka (= dívka) pracovitá a pokorná — neboť byla pracovitá a…; mezitím co (spr.) M. u věštice sloužila, žily (spr.) starší sestry… co M. …, starší sestry žily…; žádajíce na něm každého dne jiných a jiných věcí — …nových (!) věcí; v zábavách si libovala — v zábavkách (?); kterak ho (spr.) ona vždy milovala — kterak jej…; ale nebylo o ní pohádky — po ní památky; pane králu (praví kuchař, jako často v pohádkách) — králi a pane (!); vidouce, že to jinaké nebude, jeden po druhém se od krále poroučeli — vidouce (!), že to jinak nebude, host za hostem se od krále poroučel atd.

Že i texty básnické byly pořadatelem upravovány (a zase někdy zbytečně), svědčí namátkou na př. Nerudova báseň Starý dům IV, 15, kde verš Nerudův »vždyť modlíval se se mnou vždy« změněn takto: »vždyť se mnou modlíval se vždy«, Sládkova báseň Malí muzikanti IV, 18 s veršem »co lesem zní a v poli« změněným ve verš »co lesem zní a poli« nebo Hálkova báseň Den májový jak ze zlata IV, 148, kde slovo lašťovička změněno ve vlaštovička (spr.) a kde 3. a 4. strofa byly načisto zbytečně a nesprávně přehozeny atd.

Z těchto několika ukázek je vidět, že autor Čítanek nebývá práv ani autorům, ani jazyku a že chyby jazykové, které v první částí tohoto referátu byly vypočteny, nejsou důsledkem zásady [249]neměniti původní text, nýbrž že je nutno přičísti na vrub pořadatele Čítanky. Jsou to arci většinou chyby vzniklé nedopatřením, neboť se v jiných článcích týchž Čítanek vyskytují za výrazy chybné souznačné výrazy správné. Nejde tedy o nic jiného, než aby pořadatel Čítanek věnoval v příštím vydání všem svým článkům stejnou péči po stránce jazykové, ne toliko některým. Čítanky tak pěkně uspořádané a vkusně vypravené, jako jsou tyto nové Čítanky Keprtovy, toho zasluhují, aby i pro stránce jazykové byly bezvadné.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 8, pp. 236-249

Previous K. J.: Zádrhel

Next Běžný