Časopis Naše řeč
en cz

Bludná slova

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

Nalézám v pátém čísle »Naší řeči« (XV, 1931, 101) v krásném článku Strakově o zdrobnělých jménech významu náboženského znovu jednu z těch bludných duší českého slovníku, která nemůže dojíti pokoje. Je to ‚nebožníček‘ (‚nebožník‘), jenž straší v našich slovnících od dob Jungmannových. »Ty, mrtvý, lež a nevstávej« — sám jsem toto kouzelné slovo Erbenovo zapomněl, když jsem toho bloudícího ducha v svých Příslovích (I, s. v.) potkal; potkal jsem ho také, jako Straka, v Stč. slovníku znova — je věru čas, aby po stu letech se konečně navrátil zase v prach a popel, aby měl klid a mír jako Twardowski Vrchlického.

[177]Straka (l. c.) cituje: »Tak praví Hus o mniších bosácích: tito nebožníčkové jinak (t. j. činí, než apoštolé) G. (základní slovo nebožník = bezbožník).« Hus to sice nepraví (Strakův citát je z Korandova Manuálníku), ale nebylo by to slovo u něho nemožné — vedl tuhý zápas se svými latinskými předlohami a takové nepodařené slovo by mu bylo mohlo uklouznouti. Ale neuklouzlo. Toto místo je jediný doklad naší literatury; první jej objevil a na bílý den vyvedl K. I. Černý v své úvaze o Manuálníku Korandově v Listech filolog. XVI, str. 290.

Zcela správně dodává Straka: »základní slovo ‚nebožník‘ = bezbožník«. To uvedl do naší literatury již Jungmann 1836 z »lex. Clem.« (byl to patrně excerpt a oprava z Dobrovského Gesch. d. böhm. Liter. 1818, 183 ‚nekossnyk = Sathan‘). Z Jungmanna přešlo pak do slovníků Šumavského a Loosova, z nich 1890 do slovníku Kottova, jenž sice mohl užíti též dokladu z Manuálníku Korandova »o takových nebožníciech«, ale vzhledem k dostatečnému počtu dokladů již patrně oň nestál, takže se zjevuje teprve v Slovníku stč. a v mých Příslovích.

Neboť jako ‚nebožníček‘ odkazuje k základnímu ‚nebožník‘, zrovna tak toto podstatné odkazuje k přídavnému ‚nebožný‘, podkladu obou slov. To doložil již Jungmann (spolu s ‚nebožnost‘) z Dobrovského, Kott pak ze stč. leg. o sv. Kateřině (v. 2980 »ten ciesař nebožný« — v rýmu na »rožny«). Doklad tu podpírá doklad, odvozeniny souhlasí zcela s pravidly kmenoslovnými — všecko je v nejlepším pořádku. A ovšem najdou se i doklady pro nesložené ‚božný‘ — poslední pečeť legitimního původu. — —

A přec, srovnáme-li tato slova s příbuznými, jako bezbožný, nábožný, pobožný (a jejich rozsáhlým příbuzenstvem, na př. nábožníček, nábožnička, nábožník, nábožnost, náboženství, nepobožný, bezbožnost atd. atd., se spoustami dokladů starých i nových), vycítíme podnes dobře jejich umělkovanost (třebas snad některé filosofické nebo theologické spisy jich užily) a cizost — raději řekneme jistě božský nežli božný, bezbožný nežli nebožný atd. Nějaký neumělý lexikograf nebo začátečník v odborné terminologii je snad mohl vytvořiti, ale majetkem živé řeči tato slova jistě nikdy nebyla — o tom svědčí již vzácnost těchto dokladů — a je možná dokonce, že snad ani nejde o skutečné doklady, nýbrž o chyby tisku nebo opisovačské. Sáhněme tedy těmto dokladům na zub.

Zcela jistý a bezpečný jest doklad legendy kateřinské: »ten ciesař nebožný«. Ale studie prof. B. Jedličky ukázaly, jak dokonale vládl básník středověkou terminologií scholastickou — jak těžce však finesy této vybroušené řeči přenášel do češtiny. K těm[178]to pokusům náleží také naše slovo; je to první pokus (snad za lat. ‚impius‘, neznáme zde předlohy) — a zůstal poslední; naše místo je jedno z těch mnohých hapax legomen, jimiž legenda kateřinská oplývá.

A téhož původu jsou — nikterak snad pokračování staré tradice — nová slova ‚nebožný‘, ‚nebožnost‘, ‚nebožně‘, jež Jungmann uvádí z Dobrovského. Jsou to však útvary Hankovy (jenž druhý díl slovníka Dobrovského vydával) za německé ‚ungöttlich‘ atd., mrtvá slova lexikografem v nouzi utvořená. Jak vzácný je to a zajímavý příklad: Hankův novotvar je tu doložen již ze XIV. stol., v později nalezené legendě kateřinské! Dva Čechové v nouzi tvořili nová a nezvyklá slova, jeden za slovo latinské, druhý za německé, jeden o druhém nevědouce, odděleni od sebe téměř půltisíciletím! Podobně vidíme, jak se Klaret a jeho družina svými novotvary shoduje s Jungmannem a jeho družinou — jinými slovy, jak jazyk sám dva Čechy staletími oddělené vede nejenom k stejnému tvoření, ale také k stejným chybám.[1]

Jsou-li doklady pro ‚nebožný‘ skutečné, třebas jenom neumělé pokusy, jež zůstaly osamělé (třebas je později jiní opakovali), jinak se má věc se slovy, o nichž jsme se zmínili úvodem.

Slovo ‚nebožník‘ sice Jungmann dokládá z ‚lex. Clem.‘, ale sám píše, že je to jeho oprava; rukopis (tak tiskne také Dobrovský) — jde o slovník zvaný Nomenklator — píše nekossnyk. Že z Jungmanna opisovali pozdější lexikografové, nedokazuje ještě správnost jeho domněnky. To ukázal již Hanka, jenž 1833 právě doklad Nomenklatorův přepisuje ‚nekosník‘ (tak jako zase po 70 letech, r. 1903, Patera přepisoval doklad téhož slova v Životě Jeronymově nekozník). A Jungmann sám, nevšimnuv si totožnosti dokladu, přijal Hankovo čtení také s. ‚nekosník‘, s Hankovými doklady. Ale 1839 v doplňcích (V, 937b) poznal z dalších dokladů, Bočkem mu poskytnutých, že heslo zní nekošník (ale ovšem starší své omyly nebožník a nekosník ponechal bez výslovné opravy). Dnes víme, že ‚nekošník‘ je výtvor Klaretův, ‚nebožník‘ chybná — a nemožná — domněnka Jungmannova.

Ale zmizel-li takto doklad z Nomenklatora, objevil se 1888 doklad Korandův ‚o takových nebožníciech‘. Tento doklad (v rkp. fol. 37r, ve vydání str. 45) je však zřejmá chyba opisovačská. Truhlář v úvodě k vydání výslovně vytýká, že v tomto kuse (je to Korandova odpověď na t. zv. matrikát Jana Vodňanského, [179]františkána bosáka, z konce XV. stol.) je množství chyb písařských (str. XI.) a že je to pouhý (velmi chybný) přepis. K. I. Černý (v L. fil. 1889, 293) ukázal na shody s jinými kusy Korandovými, z nichž některé jsou však v sborníku zachovány v autogramu Korandově. Koranda vytýká bosákovi, i na našem místě, že je mnich, trepkář (chodí v sandálech místo bos), žebrák, »z té roty« (mnišské) atd., krátce, že je klášterník, což latinsky slulo »religiosus«. »Religio« bývalo dříve překládáno ‚zákon‘, »religiosus« ‚zákonník‘ (tak ještě Štítný, Hus a j.); později však, jak Jungmann pěkně ukazuje, (podle ‚religio‘ ‚náboženství‘) překládáno ‚religiosus‘ ‚nábožník‘. A tak také o mniších mluví Koranda v svém originále (f. 24r, str. 29): »blaze lidem z takových nábožníkuov« (a ovšem uvádějí Kott, Gebauer a j.). Jde tu tedy nikoli o ‚bezbožníka‘, nýbrž o ‚mnicha‘, ‚nábožníka‘; doklad je jenom pouhá chyba opisovačská.

A totéž platí o deminutivu, Strakou uvedeném, ‚tito nebožníčkové‘ (fol. 80r, vyd. Truhlářovo str. 95). Tu máme v samé odpovědi (fol. 54v, str. 66) paralelní doklad: »ty pak, nábožníčku pokrytý« (srov. tamtéž fol. 79r, str. 94 »o vašem zákonnicstvu pokrytém«; t. 37v, str. 46: »v žebrotě a v náboženství falešném« atd.). Můžeme tedy klidně z českého slovníku ‚nebožník‘ a ‚nebožníček‘ škrtnouti; nebylo těch slov nikdy — jsou buď chyba opisovačská, anebo mylná konjektura; místo nich přibývá jen dokladů pro známá a dobře doložená slova ‚nábožník‘ a ‚nábožníček‘.

Straka ovšem v svém článku v »Naší řeči« (str. 37) zná také slova ‚nábožníček‘ ‚nábožnička‘ — a právě proto jsem několik těch řádek napsal, aby ony mylné výrazy zmizely.[2]


[1] Že jde u Hanky skutečně jen o pokus a návrh, ukazuje ta okolnost, že vedle ‚nebožný‘ navrhuje též (správnější) ‚nebožský‘, vedle ‚nebožnost‘ též ‚nebožství‘ atd.

[2] Na str. 29 cituje Straka z Husovy Postily zdrobnělinu jeslice, rovněž hapax legomenon. Slovo to je chybně utvořeno (místo jeslcě) a má chybný tvar (v jeslici m. v jeslicě, v. Slovník stč. s. v.). Ale tento tvar je doložen toliko v jediném rukopise, právě v tom, z něhož jsou čerpány doklady Slovníka; všechny ostatní rukopisy a obě vydání z roku 1563/4 čtou správně v jesličky. Že to čtení je správné, ukazuje Chelčický, jehož Postila na tom místě čerpala z Husa a v jejímž rukopise musejním (fol. 78) čteme »položen v jesličkách«. I zde takto zmizí hapax legomenon se dvěma chybami, ukazuje se pouhou chybou písařskou (vynecháno k: geslič(k)y). I toto ‚jeslice‘ je tedy taková bludná duše, jež se může již rozpadnouti v prach a popel; ale zde poznání není již tak snadné.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 8, s. 176-179

Předchozí František Oberpfalcer: Domácí tvary křestních jmen, I.

Následující J. H.: Už jsem z toho jelen

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1