Časopis Naše řeč
en cz

Ignát Herrmann či Herrmann Ignát?

Ignát Herrmann, Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

P. T. redakci »Naší řeči«.

Velevážení pánové!

Ve večerním vydání Nár. listů z 21. února 1924 uveřejnil jsem fejton s názvem: Rozmáhající se nešvar jazykový, jejž k těmto řádkům připojuji. Týkal se nesprávného podpisování, přesmykování jména křestního za jméno rodné, na př. Javor Vladimír, Kardaš Jeroným, Procházka Václav, Přibyl Josef atd. Takovéto podpisování se vyskytovalo sice již dávno, ale toliko ojediněle, na dopisech prostých a nedosti poučených lidí, na účtech a kvitancích prostých řemeslníků atd., ale v tisku velmi zřídka, poněvadž tu obyčejně zasáhlo pero korektorovo a věc spravilo. Ale v poslední době se tento způsob nadmíru rozmáhá a neobjevuje se toliko v soukromé korespondenci, nýbrž i na tiskopisech, na oznámeních sňatkových, promočních, na programech, na titulních listech knih, dokonce i na časopisech, na příklad: Redaktor Janda Bohumil — atd. Je to zbytečná novota, soudím, že ničím neodůvodněná, a mohla by často vésti k nemilým a dost povážlivým nedorozuměním, zvláště v případech, kde jméno rodinné jest vzato z kalendáře, na př. Karel, Rudolf, Arnošt, Nikodem, Kryšpín atd. Soudil jsem, že upozornění na zlozvyk takového zmateného podpisování není zbytečné; že jest čas, aby bylo poukázáno k tomu, že příslušníci všech národů kulturních podpisují nejdříve jméno křestní a pak teprv rodové, že tak činí celá Evropa kromě Maďarů, rovněž Američané — a nevím kde ještě všude. Soudil jsem, že není příčiny, abychom starý ten a docela dobrý zvyk měnili.

Mýlil jsem se. Je o nás už dosti známo, že se chytíme každé zvrácenosti, ať přijde odkudkoli, a že se jí pevně držíme, když už jinde dávno pominula — zde bych mohl právem užíti toho [130]starého pořekadla o košili. Tentokráte však jsme v tomto přesmykování jména rodového a křestního zcela původní, jak se zdá, a po vytištění mého upozornění dostalo se mi ze čtenářstva několika dopisů, jimiž páni pisatelé nový ten a zbytečný způsob obhajují, někdy velmi tvrdošíjně. Tak mi dopsal prvý:

»Byl jsem zklamán vaším projevem, s kterým bohužel nejdu. Pravda, že křestní jména se psávala i píšou před jménem rodovým. Je to logické? Je v tom pouze tradice. Jak vznikla, nedovedu ovšem říci. Nelámou se však tradice a neustupují novějším poznatkům, nikoliv vždy lepším?[1] Píšu se Benecký Edmund[2] třicet let. Soudil jsem jako matematik: dřív byl Benecký — Edmundem se stal až za dva měsíce po narození, po křtu. A potom: vím něco, řekne-li se Josef, Anton, Karel? To nevím nic, až když přijde jméno rodové. Je správněji děliti dříve dle velkých kategorií a pak dle podřadných. Beneckých je rozhodně více než Edmundů, Karlů, Antonínů Beneckých. A jak často si nepamatujeme křestní jméno! Napíšu-li na adresu pan Herman N. nebo I., tedy to dostanete, napíšu-li však pan Ignát N., tedy to sotva dojde, ač právě u vás bych tento pokus se neodvážil demonstrovati — zde bych to mohl prohráti. Neračte se pro můj projev horšiti — míním to dobře a rád se dám poučiti.«

Jiný laskavý čtenář píše:

Herrmanne Ignáte, račte vyslechnouti, proč se píši Douša Hynek, a nikoli Hynek Douša. Zeptáte-li se mně (!), jak se jmenuje moje maličkost, odpovím »Douša«, na otázku, jak se jmenuje náš humorista Ypsylon, řeknu Herrmann. To jsou tedy — dnes — naše jména. Od ostatních členů rodin Doušů a Herrmannů nás líší (!) naše jména křestní Hynek a Ignát. To jsou — dnes — naše příjmení, to, co je při jméně. Tomu však nebylo tak vždycky, jak víte velice dobře, ač se vyhýbáte přirozeným důsledkům změny. Kdybychom byli žili se svými nynějšími jmény před několika sty lety, byli bychom na otázku »jak se jmenuješ?« musili odpověděti: Hynek, Ignát. To by bývala byla naše jména a od spousty jiných Hynkův a Ignátů byli bychom se líšili (!) příjmením Doušův a Herrmannův. Tedy poměr docela obrácený, který dnes trvá v církvi a v té společnosti, která podléhá vlivu jejímu a žije v jejím ovzduší myšlenkovém (většinou ovšem je to tradice, tupý zvyk, který právem není každému svatý, jak patrně je vám). [131]Tedy ti, kteří si všimli vnitřní, podstatné změny skutečnosti, provedli jen logicky změnu vnější, formální, když obrátili dosavadní způsob jména (nevylučuji, že mnozí činí tak z domnělé módy). —

Tím si také vysvětlíte zmatek, jaký dnes panuje o významu slova »příjmení«, jakož i to podivné vám spojení »křestní příjmení«. »Příjmení« je logicky to, co je při jméně, ale jak vidíte, je teď zmatek v tom, co je to »jméno«. U církve a ve společnosti dřívější i konservativní společnosti dnešní jest »jméno« jméno křestní, které se proto píše napřed, a příjmení je jméno rodové, které se píše pozadu. U jiných je »jméno« (psané napřed) jméno rodné a »příjmení« (psané vzadu) jméno křestní. Jelikož toto mínění není ještě ustáleno, cítí někteří nutnost naznačiti, jak věc pojímají, a tak tvůrce spojení »křestní příjmení« chtěl jen naznačiti, že pokládá za jméno hlavní jméno rodové, ne křestní.

Tedy: Ne móda, ne vliv maďarštiny, ale změna věcného nazírání vede ke změně způsobu psaní. A nepochybujte, že se provede v budoucnosti úplně!«

Pan »Argus Václav« píše:

»Psaní křestního jména před rodové dělo a děje se i u jiných národů, néni (!) to ryze český zvyk.[3] Poslední dobou počalo se právě o správnosti tohoto zvyku uvažovati. Některé státy stanovily i zákonem určité pravidlo, aby záměna rodného jména křestním nebyla možna, jak pisatel článku příklady toho uvádí. Rozhodlo se psáti jména rodná předem,[4] tak jak se ve skutečnosti ve společnosti voláme a oslovujeme. Neoslovujeme se »pane Dr. Vladimíre Javore«, ani »pane Dr. Jeronýme Kardaši«, nýbrž pane Dr. Javore a pane Dr. Kardaši. Neříkáme si ve společnosti pane Jane (!), pane Antoníne nebo pane Josef, většinou ani mnohdy neznáme křestních jmen (!) nám dobře známých osob, oslovujeme je rodným jménem. — Jméno rodné, které každý chová ve vážnosti a cti, jest jméno hlavní, náleží mu prvé místo, na druhé místo jméno křestní, některého více méně legendárního světce. Tento názor může býti správnější, třeba neodpovídal zvyku staré doby. Podepisuje-li se někdo rodným jménem předem, nelze v tom spatřovati provinění proti své národnosti ani proti krasocitu, nýbrž lze v tom viděti kus hrdosti a sebevědomí, jakož i důkaz samostatného uvažování a odvahy nepodrobiti se nemyslícímu davu. Bude nutno i u nás věnovati tomu pozornost a stanoviti přesné pravidlo, které by odpovídalo duchu doby. [132]Zvykli jsme si užívati telegraf, telefon a radio (!), zvykneme si i podepisovati se rodným jménem napřed.«

(Opsáno podle originálu, i s vadnou interpunkcí, vlastně bez ní.) —

Mladý student píše, že podpisuje rodné jméno napřed ze zásady.

Vážení pánové, to jsou hlavní důvody obhajovatelů zaváděného nového způsobu podpisování. V denním časopise není možno rozváděti o tom debatu. Povolanou instancí jste pro tento případ Vy a Váš časopis, věnovaný všelikým záhadám jazykovým; i předkládám Vám svůj fejton a materiál, jehož se mi od obhájců nového podpisování dostalo, a prosím, abyste o věci pronesli své mínění. A snažně prosím, abyste se nehoršili, že Vám rozmnožuji práci. Byl-li jsem se svým míněním na omylu, napíšu pak další fejton o Vašem rozsudku. Pro svou osobu však už do smrti zachovám starý způsob, jakými se i tuto ve vší oddanosti podpisuji

Ignát Herrmann.

*

Vážený mistře!

Redakce Naší řeči byla velmi potěšena Vaším listem, který je svědectvím, že Vaše stará láska k českému jazyku je aspoň u Vás pořád stejně mladá. Ve věci samé nemůžeme jinak než přes pádné důvody Vašich oponentů schváliti Vaše nadosmrtné rozhodnutí a dodati leda, že i my zůstaneme vždycky s Vámi věrni způsobu, jakým jsme se až dosud podpisovali. Vlastně by tohoto našeho prohlášení ani nebylo třeba, neboť jsme už ve 4. ročníku, str. 221 prohlásili kterémusi přepokrokovému tazateli, který viděl také v dosavadním pořádku našich jmen ovoce klerikalismu, že za jediné správný způsob pokládáme ten, který je u nás odedávna ustálen a jehož se drželi až dosud i největší revolucionáři, pokud zůstávali při zdravém rozumu. Spor, do něhož se dostal Váš správný jazykový cit s Vašimi oponenty, je i obecně zajímavý tím, jak nesprávně se u nás dívají mnozí lidé na věci týkající se jazyka, v jakých malichernostech se hledává u nás pokrokovost a jak se páka reforem nasazuje často tam, kde není a nemůže býti co reformovati. Připomíná nám to onu protikrálovskou horečku, která se zmocnila u nás některých reformátorsky založených lidí po prohlášení naší republiky a která by byla bezmála nejen zbavila Královské Vinohrady, Královskou oboru, Králův Dvůr atd. jejich historického atributu (v. NŘ. 3, 159), ale byla by snad změnila i staré Královice v pouhé republikánské Ovice.

[133]Dokazovati všem těm Beneckým Edmundům, Doušům Hynkům, Argusům Václavům a j., že jsou na omylu, nepokládáme ovšem za věc tak snadnou, protože se nic tak těžko nedokazuje jako věci samozřejmé. I to nám vadí, že na vyvrácení toho omylu nedovedeme pověděti nic nového, co by už jinde nebylo bývalo pověděno. Ale povíme, co víme.

Důvod, proč se podpisujeme t. zv. křticím jménem napřed, je především a hlavně historický, tradiční. Naše nynější dvoujmennost se vyvinula u nás jako u všech národů, kteří užívají dvou jmen na označení určité osoby, časem z původní jednojmennosti. Tato jména, která se dávala dětem ovšem už dávno před rozšířením křesťanství, byla slova nejrozmanitějšího významu a vyjadřovala snad vlastnost dítěte, buď skutečnou nebo v budoucnosti očekávanou, často měla snad také (zvl. při jménech složených) formální vztah ke jménu otcovu nebo i jiné důvody, jichž je těžko se dohadovati. Bylo v nich, jak vidíme na př. z našich nejstarších seznamů jmen, dost rozmanitosti, aby za tehdejších poměrů populačních i komunikačních stačila úplně na rozlišování jednotlivců. Takováto jména (jako Krasík, Podiven, Jaroš, Milata, Mladota, Mlada, Dúbrava, Čstibor, Vratislav, Zderad, L’udmila a p.) byla pak dávána dětem u nás i jinde ještě dlouho po zavedení křesťanství; jména českých knížat a králů z rodu Přemyslovců, pokud nejsou původu německého, byla vesměs toho způsobu a i v seznamech zemřelých řeholníků a řeholnic (na př. ve známém Nekrologu podlažickém z 11.—13. stol.) je velmi málo jmen po některém svatém, světici anebo osobě biblické. Zvyk dávati dětem na křtu jména křesťanská ujímá se po zavedení křesťanství dost pozdě a zobecňuje u nás vlastně až v dobách husitských; je výrazem vroucí zbožnosti těchto dob a s klerikalismem nemá nic společného. Výběr jmen tohoto způsobu nebyl tuze velký; Winter vypočítává, že nejoblíbenější jména mužská byla Jan, Václav, Jiří, ženská Anna, Dorota, Kateřina. Ale počet jich se rozmnožoval t. zv. tvary hypokoristickými, formami obměněnými v styku rodinném a sousedském, jako se to dělo už dříve s jmény domácího původu. Jako se už Václavovi říkalo Vach, Vaněk, Vašek a p., tak se také z Jana stal Jech, Janek, Ješek atd. Odtud takové množství jmen tohoto způsobu mezi dnešními našimi příjmeními.

Způsob připojovati k takovýmto jednoduchým osobním jménům ještě bližší určení, které se stalo časem základem druhého jména neboli příjmení, vyvinul se u nás jako všude jinde v Evropě z důvodů praktických, hlavně právních, aby při zápisech majetkových a p. nemohla nastati záměna jmen. Proto se vyskytuje [134]s počátku jen u jmen šlechtických (koncem 12. stol.) v té formě, že se na rozeznání od jiných jmen podobných připojovalo jméno zboží, na němž který pán, zeman nebo vládyka seděl (na př. Grozňata z Ovence r. 1199, Grozňata z Poděbrad 1223). Tato příjmení ovšem nebyla stálá, nýbrž měnila se s majetkem; proto o rodové příbuznosti není z nich naprosto možno usuzovati: jedinou pomůckou pro poznání příslušnosti k určitému rodu zůstává ještě dlouho potom štít neboli erbovní znamení. Teprve v pol. 13. stol. za Václava I. ujímá se u nás podle Palackého v rodinách panských německá móda osvojovati si stálý predikát (ob. německý, na př. ze Šternberka, z Riesenburka, z Rožmberka), který se pak stává v rodině dědičným. Nižší šlechta jmen dědičných ještě ani ve 14. stol. neměla. Vedle jmen majetkových se vyskytují velmi brzo, zvláště u drobnější šlechty, osobní (zpravidla nedědičné) přezdívky, jako Pulkava, Krabice, Puklice, Očko, Flaška, Kostka, Řitka, Kepka a j.; takovým jménem bylo bezpochyby i jméno Žižka.

Ze stejných příčin jako u šlechty začíná se objevovati dvoujmennost se vznikem královských měst i u osob měšťanských. Ke jménům křticím se přidává na rozlišení jméno otcovo (Jan Jakubův), název zaměstnání (Kříž kramář), jméno rodného města (Martin Podolský), udání bydliště (Frencl od věže, Ješek od kokota, krátce Kokot), velmi zhusta přezdívka v nejširším slova smyslu (Černá Elška, Václav Húžvička, Janek Nastojte a m. j.); i obměněné jméno křticí (domácké) mohlo býti příjmením (Václav řečený Vančura). Rozumí se, že i tato jména byla velmi dlouho jen jména čistě osobní, nikoli rodinná, ačkoliv se v některých znamenitějších rodinách pražských (Rotlevů, Štuků, Rokycanských a j.) udržovala jména rodová už od pol. 14. stol. dědičně, patrně vlivem německým, neboť v Německu se ustalují příjmení už v 12. a 13. stol. (Socin, Mittelhochdeut. Namenbuch 452). Dědičnost příjmení měšťanských zobecňuje u nás v stol. 16. a 17., ač i v těch dobách, jak připomíná Winter, kladla se v řízení právním větší váha na jméno křticí a jeho správnost než na příjmení. S podobnými příjmeními vystupují i lidé poddaní, kdykoli zasahují nějak do řízení právního nebo veřejného; na př. Jan Bohušuov, Mašek Průchuov, Matúš Vaniečkovic, Vaněk Klimentů, Jan Ševců, Vávra z Ninkovic, Mašek kostelník, Ondrášek přievozník, Matěj příjmie Macek, Jakub příjmie Dub, Jan Beran, Petr Halama atd. Ani to nejsou ještě příjmení v dnešním slova smyslu, nýbrž jen určení skutečného jména (t. j. křestního), a Ondrášek přívozník vystupuje možná v jiném zápise jako Ondrášek z Podhradie nebo Ondrášek Jakubů a p. Sku[135]tečnými příjmeními se stala tato jména šlechtická, měšťanská i selská teprve patentem josefinským z r. 1786, od něhož se nynější dvoujmennost a dědičnost příjmení stala zákonem. Rozumí se samo sebou, že toto opatření bylo jen kodifikováním stavu, k němuž praxe společenská a právní dospěla sama přirozeným vývojem; jen v nečetných případech (byli to hlavně židé) dostali jednotlivci druhé jméno z moci úřední.

Nebude snad od místa připomenouti, že vývoj příjmení, který jsme zde co nejstručněji načrtli, nezastavil se tímto uzákoněním starých přízvisek, nýbrž že pokračuje často týmž způsobem ještě před našima očima. Jako se kdysi na počátku vývoje dnešních příjmení stávala nepřesným a nedostatečným označením osoby stará jednoduchá jména Zderad, Zdeněk, Jan, Ješek a p., tak i za dnešní dvoujmennosti pozbývají také naše příjmení určitosti, rozmůže-li se v obci některé příjmení nad míru obvyklou. Žije-li v jedné obci vedle sebe patnáct, dvacet Marků nebo Jirásků, mění toto příjmení o nic přesnější než křticí jméno, a proto se určuje ve styku místním zase znovu týmiž způsoby a prostředky, z jakých se vyvinula naše dnešní příjmení (Marek podlipský, M. od javora nebolí Javor, M. švec, M. tlustý, M. chalupecký, M. Salát atd.); i tato nová jména se ustalují a zobecňují často tak, že se pravým jménem na jeho nositele člověk ani nedoptá.

Týmž způsobem jako u nás, jen v tempu rozličném, vyvinula se a ustálila dvoujmennost i u jiných národů a s ní přirozeným vývojem a dlouhým zvykem ustálil se i pořádek obou jmen tak, jak jej vidíme a z dobrých příčin zachováváme u nás i všude jinde. Obrácený pořádek v maďarštině má zase důvody své, tkvící ve zvláštní struktuře tohoto jazyka,[5] a proto dovolávati se maďarského pořádku jmen i jen jako analogie pro pořádek opačný je nerozum. Pořádek, který zachováváme my a s námi všichni ostatní kulturní národové kromě Maďarů, je tedy stará zvyklost kotvící hluboko v minulosti právě tak jako na př. jmenování ženy jménem mužovým, počítání v desítinné soustavě, psaní od levé k pravé, pozdravování smeknutím, poklonou nebo pokynem. Revoltování a reformování na poli takovýchto ustálených zvyklostí společenských, pokud nikomu neškodí, vydává se v nebezpečenství směšnosti. Proto ani za největších revolucí, ať francouzské či bolševické, které obracely všechny řády no[136]hama nahoru často až do malicherností, jako je na př. výběr jmen dětem nově narozeným, nepřipadl nikdo na myšlenku, že by se na př. občan Jean Paul Marat nebo továryš Mikuláš Lenin měli jmenovati Marat Jean Paul n. Lenin Nikolaj, ač důvody našich Beneckých Edmundů, Doušů Hynků a Argusů Václavů platily tenkrát jako dnes.

Malichernost těchto důvodů se objeví ještě patrněji, uvažujeme-li o pořádku našich jmen a příjmení ještě po jiné stránce, totiž jazykové. Dnešní pořádek našich jmen je nejen starý zvyk, nýbrž i ustálená jazyková forma. Ustálenost jazykových forem, i když vznikly nahodile nebo i chybně, je životní podmínkou každé řeči k dosažení jejího účelu, t. j. vzájemného dorozumívání. Proto proti změnám ustálených forem vyjadřovacích cítíme instinktivní odpor, říkáme, že urážejí jazykový cit. Než jsme se staly republikány, říkali jsme císař pán, ale pan pan poslanec, pan starosta atd. Už tenkrát jsme přece byli demokraté a lidé rozumní. Proč nepřišel nikdo s návrhem, aby se podle pana hraběte, pana poslance atd. začalo říkati také pan císař anebo podle císaře pána také poslanec pán? Proč říkáme Pán Bůh, Pán Ježíš, ale pan Benecký, pan Argus? Copak by i v tom nemohla býti jednota a nemohli bychom říkati také pan Bůh a pan Ježíš? Vidím v duchu úsměv na rtech čtenářů a vítám jej, neboť tímto způsobem reaguje v nich jazykový cit a sama podstata jazyka proti porušování ustálených forem jazykových. Kdyby byli zůstali chladní k mým návrhům, bylo by to pro mne neklamné svědectví, že česky necítí.

A tak je tomu i s pořádkem našich osobních jmen. Komu nevadí Argus Václav, tomu nemůže vadit ani Argus pán, protože mu schází smysl, který ostatním Čechům brání v takovémto porušování ustálených forem a který se pan Argus Václav marně a omylem snaží nahradit logikou. Není pochyby, že v jazyce vládnou zákony logické, ale jazyk sám je daleko více výsledek pochodů psychologických, které se neřídí vždy zásadami logického myšlení. Proto je velmi nerozumné chtíti rozumovými důvody potírati a vyvraceti ustálené formy jazykové, neboť tak by se nám celá stavba řeči rozsypala zakrátko jako domek z karet. Pan Benecký Edmund namítá proti Edmundu Beneckému, že se Benecký jmenoval dřív a pak teprve že se z něho stal Edmund; a že proto je správné, aby se tento pořádek zachovával i v slovním výraze. Dobrá, ale aplikujme tento rozumový (zdali rozumný, ukáže se hned) princip také na jiné slovní výrazy, při nichž lze (pozorovati časovou posloupnost, neboť zásady logické na rozdíl od psychologických jsou důsledné. Podle zásady pana [137]Beneckého Edmunda mluvíme správně, říkajíce »péci koláče, krájeti nudle, řezati prkna, vrtati díru« atd., neboť koláče, nudle, prkna, díra jsou výsledkem pečení, krájení, řezání, vrtání, které musí předcházeti; ale mluvíme tedy nesprávně, říkáme-li, že jíme koláče, zavařujeme nudle, sbíjíme prkna, ucpáváme díru, neboť napřed musí býti koláče, nudle, prkna a díra a pak teprve můžeme jíst, zavařovat, sbíjet a ucpávat. Správné by tedy bylo: matka pekla koláče, ale v komíně (neboť ten byl nejdřív) díru ucpávala. Z týchž důvodů bychom musili říkati soukenný kabát, kostěný knoflík, ale román slavný, kabát roztrhaný a p., a ne naopak. Rozešitý kabát bychom snad vůbec nesměli říkat, protože je to zcela nelogické; je-li to rozešito, není to ještě kabát. Kdyby měl p. Benecký Edmund dva syny, směl by mu říkati prvorozený syn »můj otec«, neboť otcem se stal s jeho narozením, ale druhorozený syn by ho musil nazývati »otec můj«, protože otcem byl už před jeho narozením a jeho otcem se stal teprve, až se mu narodil. A tak by tomu musilo býti i se jmény a názvy osobními. Nikdo by se nemohl nazývati pan Benecký Edmund, protože se nikdo nerodí pánem, nýbrž holoplíštětem nestatečným, jak praví Štítný. Nikdo by se nesměl titulovati dr. Josef Thomayer, pan generál Gajda nebo dokonce řádný profesor dr. Josef Zubatý, nýbrž v duchu osvícené naší doby správně Thomayer Josef dr., Gajda pan generál, Zubatý Josef dr. profesor řádný atp. Jirásek by se musil podpisovati Jirásek Alois, ale Krásnohorská, Brodský a jiní pseudonymové by se musili psáti Eliška Krásnohorská, Bohumil Brodský; Jaroslav Vrchlický, Otakar Březina, Bohdan Kaminský by měli na vybranou. Autor Turbiny by signoval své budoucí romány Čapek Karel Matěj Chod a paní Laudové by se říkalo Laudová Marie paní Hořicová. Logika je železné koště; vyjde-li se z nesprávného základu, vede k absurdnostem.

Rozumem a logikou potírá p. Douša Hynek i naši zvrácenost, nazýváme-li jméno Douša příjmením. Jménem za dnešních poměrů je prý pro každého Douša; Hynek je to, co je při jméně, to prý je tedy vlastně dnešní příjmení. Jak jména Douša, Benecký, Argus přišla k názvu příjmení, vysvítá z historické kapitolky položené výše; tento historický důvod je ovšem i p. Doušovi znám, ale pokládá jej jen za tupý zvyk, jehož se musíme vzdát, protože nevyhovuje změněnému věcnému nazírání. I toho jsme se už dotkli a nic by nás nepřekvapilo, kdyby někdo navrhl, abychom se místo smekání pozdravovali na př. mrkáním, neboť odstranění nynějšího (tupého zvyku pozdravovacího přineslo by značnou úsporu energie i hmoty (t. j. klobouku), tedy [138]zisk jistě moderní. Ale našemu reformátorovi unikla jedna podstatná věc z jazykovědné abecedy, že totiž slova jsou pouhé zvukové značky, které se právě jen mnohonásobným opakováním ve spojení s určitou představou staly slovy, t. j. názvy určitých představ. Spojení mezi zvukovou stránkou slova a představou je v naší duši přímé, t. j. znění slova budí a musí vzbuditi představu samo sebou. Rozbor slova (etymologie) pro význam slova (pro vzbuzení určité představy) neznamená skoro nic, protože rozborem slova přicházíme vždycky k poznání, že slovo po stránce etymologické nevyčerpává obsah představy, nýbrž vyjadřuje jen některý její znak (často nahodilý a podružný), který bychom našli i u představ jiných. Slovo dobytek podle výkladu etymologického neznamená nic víc a nic míň než to, čeho jsme dobyli a co se stalo naším majetkem (tak jako zbytek, zůstatek, přežitek, výňatek a j.). Mohlo by tedy znamenati nejrozmanitější druhy majetku, domy, peníze, cenné papíry, polnosti, kolonie atd. Ale už několik století znamená jen jeden určitý druh majetku, t. j. domácí zvířata, neboť to byl našim dávným předkům majetek par excellence, nejčastější a nejdůležitější forma jmění. Co znamená dnes dobytek, ví každý dobře, ale ne proto, že si to slovo rozbírá a rozkládá, což by ho spíše zavedlo než poučilo, nýbrž že v jeho paměti je zvuk slova spojen opakovaným sdružováním přímo s představou jistých domácích zvířat. Kdybychom na slovo dobytek aplikovali stanovisko p. Douši k slovu příjmení, jemuž vytýká, že neodpovídá dnešnímu změněnému způsobu věcného nazírání, musili bychom dojíti k závěru, že ani slovo dobytek, rozbíráme-li je etymologicky, tak jako on analysuje slovo příjmení, neodpovídá dnešnímu změněnému způsobu nazírání, podle něhož nejrozšířenější a nejhlavnější formou majetku nejsou už jako za stara krávy a voli, nýbrž peníze, a že bychom tedy, vzdajíce se tupého a bezmyšlenkového zvyku, měli penězům říkati dobytek. A takových podobných případů bychom mohli shledati na sta. Jaký to říkáme na př. nesmysl, žádáme-li na někom, aby se podepsal v pravém rohu nahoře anebo napřed in bianco! Neměl by se podpis v prvém případě jmenovati spíše nadpis a v druhém předpis? Je to správné říkati místu před prahem zápraží, když říkáme obyčejně »zametati před vlastním prahem«? Neměl by se tedy název zápraží přenésti tak jako slovo příjmení spíše na místo za prahem, tedy uvnitř domu, a místo zápraží říkati předpraží?

Co je takových slov, která by se musila změnit, protože byla správná před lety a stoletími, ale dnes už věcně nevyhovují! To jsou věci až příliš známé. Svítíme sirkami, které jsou už [139]dávno bez síry, píšeme pery, která nenosil na sobě žádný pták, hrajeme na lesní rohy, které jsou z plechu; do nedávna jsme platili zlatkami, které byly papírové, a nyní platíme korunami, na nichž není korun; spíme na posteli, na níž jsou peřiny a ne stelivo, klademe nohy na trnož, který má mít tří nohy a nemá ani jednu, atd. Jaké je v tom kulturní zpátečnictví, říkáme-li, že hrom bil, když je hrom přece jen zvuk, anebo že slunce vychází a zapadá, když se slunce v skutečnosti ani nehne? Proč to všechno nikomu nevadí? Protože všichni víme, co je sirka, co je koruna, co je postel atd., protože všechna ta slova jsou spojena odedávna přímo s představami, jež označují. Je-li zachována kontinuita tohoto spojení, může se i představa změnit a změnit třeba i podstatně, ale slovo, název její zůstává v platnosti, ať je jeho etymologický výklad jakýkoli.

A tak je tomu i se slovem příjmení. Co je příjmení, každý ví, a nikdo, kdo umí česky, neřekne, že jeho příjmení je Jan nebo Marie. A ví to právě proto, že po několik století je slovo příjmení spojeno s představou jména, které má každý jednotlivec vedle jména Jan, Marie a p. V tom je jediná a největší cena tohoto a každého slova, že všichni víme, co znamená, ne v tom, zdali svým zněním vyhovuje. Neboť řeč je prostředek dorozumívací. Proto se naši reformátoři mýlí, domnívajíce se, že se pokrok v řeči provádí jako jinde rozumovými opravami, reformami atd.; pokrok, dokonalost jazyka je v jeho stabilitě, v jeho výrazové ustálenosti. Kdo touto stabilitou otřásá, kdo se snaží podložiti starému slovu, na př. příjmení, z důvodů jakýchkoli význam opačný, než dosud mělo, způsobuje zmatek a vrací vývoj jazyka do dob, kdy zvuk slova musil býti provázen ještě ukazujícím prstem, aby se mu dobře rozumělo.

Neznalost jazyka a jeho zákonů zavedla obránce obráceného pořádku jmen dále k tvrzení, že jmenuje-li se někdo na příklad Edmund Benecký, náleží jménu Benecký i proto místo první, že na něm více záleží než na jméně Edmund. Předpoklad je najisto správný podle dnešního pojímání, ale nesprávný je důsledek z něho vyvozený. Je přece známo a každý se o tom může snadno přesvědčiti, že přirozený spád řeči je stoupavý, že se výrazy závažnější a tím i přízvučnější táhnou dozadu, výrazy méně závažné nebo známé a proto méně přízvučné dopředu. To platí jak o celých větách, tak i o výrazech jednotlivých. Říkáme: Tak jsem koupil dům a když už jsem ten dům koupil…, protože v první větě je závažnější slovo »dům«, v druhé větě faktum »koupil«. A tak mluvíme i jindy, kladouce výraz závažnější na místo druhé. Nikdo kromě snad počeštěného Maďara neřekne [140]Praha město, nýbrž město Praha, řeka Sázava, hora Říp, beseda Barák, román Psohlavci, pan Douša, král Václav, president Masaryk, Praha-Žižkov, Čapek-Chod atd. To je pořádek ustálený, kdykoli k nějakému jménu povšechnému připojujeme jméno individuální nebo jméno v užším slova smyslu, neboli, abychom mluvili slovy p. Beneckého Edmunda, kdykoli se název kategorie širší zužuje názvem kategorie podřadné (srov. i sýkora koňadra, hřib satan, litera b a p.). Klademe-li tedy dnes větší váhu na příjmení — a kladla se na ně v praxi vždycky, kdykoli se pro rozeznání připojovalo ke jménu křticímu —, náleží mu podle zákonů našeho jazyka (a jiných též) v pořadí obou jmen právě místo druhé, nikoli první. To je pořádek ustálený, ovšem ne jediný. I obrácený pořádek je možný, arci zase jen v obráceném případě, t. j. záleží-li více na jméně křticím než na příjmení. Jako na otázku, které je to Meziříčí, můžeme (ale nemusíme) odpověděti, že je to Meziříčí Valašské a ne Velké, tak také, zná-li někdo příjmení určité osoby, může na jeho otázku, na př. který to Karásek napsal Zazděná okna, odpověděti s důrazem na křticím jméně, že to nebyl Karásek Josef, nýbrž Jiří. To je ovšem případ výminečný. Zpravidla, jak správně napsal pan Benecký Edmund, větší váha a tím i silnější přízvuk leží na příjmení a právě z toho důvodu nemá si říkati Benecký Edmund, nýbrž Edmund Benecký.

Ostatní důvody, které uvádějí Vaši protivníci pro obrácený pořádek našich jmen, jsou dětinské nápady, které nic nedokazují a které nemají s jazykem co dělat. Že voláme ve společnosti jiné osoby, jak píše p. Argus Václav, jen příjmením (dr. Javore), protože »většinou ani mnohdy neznáme křestních jmen nám dobře známých osob«, je přirozené. Jak bychom mohli někoho volat jménem, které neznáme? Že učitel musí vyvolávati žáky ve škole příjmením a ne křticím jménem, je také přirozené, protože by mu na jméno Josefe mohlo vstát třeba i půl třídy. Ale začne-li učitel jednomu určitému žáku říkat Josefe, vstane na zavolání jen tento jediný žáček a nikdo jiný. Pan Benecký Edmund se domnívá, napíše-li Vám na adresu Herrmann N., že to dostanete, napíše-li však Ignát N., že to nedostanete; já se domnívám, že to nedostanete ani v prvém ani v druhém případě, nepřipíše-li p. Benecký ještě Praha II, Václavské nám. 32. A napíše-li Praha-II atd., možná, že psaní s adresou Ignát N. dostanete do rukou dřív než list nadepsaný panu N. Herrmannovi, protože jste možná Ignát v celém domě jediný a Herrmannů může s Vámi bydleti v domě náhodou třeba pět. Neradím sice nikomu k takovým experimentům — nejbezpečnější způsob je pořád ten [141]starý —, ani tím nevyvracím nepochybnou větší důležitost příjmení na adresách listů, atd., uvádím to jen proto, že se takovýmito důkazy nic dokazovat nedá a tím méně z toho něco vyvozovati pro pořádek jmen. Když napíši na adresu jen Třebáň, mohu ještě doufat, že při dobré vůli pošty psaní adresáta dojde; napíši-li však jen Zadní, mohu nad ním udělati kříž. Plyne z toho, že máme říkati Třebáň Zadní a ne Zadní Třebáň jako dosud?

Velmi vážným důvodem pro »převrat« v osobních jménech zdají se, jak se podobá, jeho obhájcům zvláště abecední seznamy jmen, katalogy, adresáře a pod. Ještě před nedávnem namítal v brněnském Novém lidu (č. 13) proti Vašemu feuilletonu v Nár. l. nějaký pan říd. uč., jaká prý by to byla svízel, kdyby se měly abecední seznamy sestavovati podle dnešního pořádku, t. j. s křticími jmény napřed. Člověk opravdu neví, který důvod je bystřejší, zdali těch, kteří tvrdí, že se má příjmení psáti napřed, protože v abecedních seznamech tak bývá, či těch, kteří dovozují, že by se abecední seznamy musily pořizovati podle křticích jmen, kdybychom se i nadále podpisovali jako dosud. Jako by nevěděli ti i oni, že abecední seznam je pomůcka k hledání a ne řeč, a že se sestavuje podle toho, co v něm kdo hledá, a tak, aby to, co hledá, v něm nejsnáze našel. Bude-li někdo v abecedním rejstříku hledati Miloše Čtrnáctého, Josefa Krátkého nebo Jindřicha Hrozného, bude je hledati pod hesly Čtrnáctý, Krátký, Hrozný; bude-li však hledati Ludvíka XIV, Pipina Krátkého nebo Boleslava Hrozného, nebude je zajisté hledati pod týmiž hesly, nýbrž pod hesly Ludvík, Pipin, Boleslav. Kdyby někdo sestavoval adresář pro potřebu těch, kdo hledají rozličné odborníky, bylo by zajisté nesmysl, aby jej sestavoval podle příjmení (na př. Adamec Josef, krejčí, Adamíra Karel, švec atd.), nýbrž sestaví jej podle odborů (advokáti, báby porodní, bednáři atd.). Politická strana, která bude svážeti své příslušníky k volebnímu osudí v automobilu, sestaví si seznam jich v abecedním pořádku ulic, kdežto venkovští šumaři, kteří vyhrávají v předvečer svátků, roztřídí si zajisté všechen svůj materiál na Josefy a Pepičky, Jany a Anny atd. V obyčejném adresáři budou ovšem všichni adresáti sestaveni v pořádku abecedním podle příjmení; ale Novákové, Svobodové a p., jichž je v Praze do set, musí býti roztřídění podle jmen křticích. Abecední seznamy se tedy dělají podle praktické potřeby a s jazykem už načisto nemají co dělat. Čteme-li v seznamu míst Boleslav Mladá, Boleslav Stará, Lhota Dlouhá, Vinohrady Královské anebo v bibliografickém soupise Doba Naše, Listy Národní, Noviny Pražské poštovské, Revue česká atd., plyne snad z toho, že tak máme i mluvit?

[142]A když už byla řeč o praktické potřebě — i tu možno uvésti za důvod, proč nynější ustálený pořádek našich jmen nesmí býti jen tak s lehkým srdcem a pro něčí malicherný nápad nebo justament měněn a převracen. Když před nedávnem byl připomenut pražskému obecenstvu starý zvyk choditi po mostech a po ulicích jen po pravé straně, našel se v kterýchsi novinách myslitel, který dokazoval, že by bylo správnější, aby se chodilo po levé. A protože jsme odedávna individualisté, lidé »zásad«, jako ten Váš student, a milovníci originálnosti podle známého Havlíčkova epigramu, došel tento nápad, který měl u nás už dříve své vědomé i nevědomé stoupence, nové opory, a tak si lidé vyrážejí na ulicích a na mostech zuby a nadávají jedni druhým. A tak je tomu i se zachováváním a reformováním dosavadního ustáleného pořádku našich jmen a s jinými »tupými zvyky« podobnými. Pokud nepřišli reformátoři, jejichž všecek důvtip záleží zpravidla jen v tom, dělati všecko naopak, než se dosud dělalo, protože nechápou, proč se to dělalo, věděl každý bezpečně, co se míní slovem jméno (v užším slova smyslu) a co slovem příjmení, a stejně bezpečně věděl, že první člen každého dvoudílného jména, ať šlo o Čecha, Rusa či Francouze nebo Němce, je t. zv. jméno křticí, druhý příjmení. Od té doby však, co naši věční šťouralové začali brousiti své rozumy i o tento ustálený řád a názor, objevují se první důsledky nepořádku a zmatku a bude jich přibývati čím dál tím více. Protože po staru je příjmením Douša a po novotě Hynek, musil raziti některý reformátor termín »křestní příjmení«, aby si to lidé nepletli, a bude musit vytvořiti další nějaký oprávce název »jméno rodinné« (Familienname, nom de famille), aby zase nějaký staromilec nepokládal za jméno jméno dosavadní. Upozornil jste, vážený mistře, zcela vhod, jakou výhodou byl dosavadní ustálený pořádek při jménech osobních složených ze dvou jmen t. zv. křticích, jako Karel Prokop nebo Prokop Karel, Martin Havel nebo Havel Martin, Filip Petr nebo Petr Filip. Ještě dobře, jmenuje-li se někdo jako náš domažlický skladatel Jindřich Jindřich. Mohli Vám Vaši oponenti ovšem namítnouti, že to jsou případy celkem řídké, ač dosavadní způsob zaručoval jistotu i v těch. Ale když se obhájci převráceného jmenování dovolávají stále pokroku doby, popatřme i my vstříc jejímu pokroku a představme si podle tendencí už dnes patrných budoucí vývoj našich osobních jmen. Není pochyby, že »odklerikalisování« a »zamerikanisování« naší společnosti bude pokračovati a že dnešní zvyk jmenovati se po nějakém »více nebo méně legendárním světci« upadne v zapomenutí a ustoupí americkému způsobu dávati dětem jména po slavných mužích národa. Až se pak některý potomek [143]páně Argusův bude jmenovati Douša Argus a některý pravnuk páně Doušův Argus Douša a každý bude náležeti k jinému táboru — neboť my jsme lidé »zásad«, s nichž tak snadně neslevujeme —, jaký z toho bude Babylon, když tento chvalitebný jistě zvyk zobecní! Pan Argus Václav ovšem namítne, že od toho jsou zákonodárné sbory a ministerská nařízení. Ale nesmí při návrhu příslušného zákona zapomenout, aby měl aspoň pětisetletou zpětnou platnost, sice budou naši vnukové myslit, že se kostnický mučedník jmenoval křticím jménem Hus a že nejznámější básníci dvacátého století sluli Svatopluk, Jaroslav a Julius.

Spěchám, abych skončil, jak psávali starší romanopisci, když dospěli na čtyřstou stránku pátého dílu svého románu. Nebývá zvykem dovolávati se ve věcech jazykových zakročení úředního, ale při pokusech, převraceti z důvodů malicherných starý ustálený a tím i účelný pořádek našich jmen, jde o víc než o věc jazykovou; proto bych se nerozpakoval, kdybych tu moc měl, diktovati těmto »převratovým živlům« pořádkovou pokutu jako těm, kdož chodí po mostě »ze zásady« vlevo. S jazykového stanoviska pak doporučoval bych všem těm praktickým i teoretickým reformátorům víc úcty a šetrnosti k jazyku a víc smyslu pro jeho zákony. Je pravda, že žijeme v době telegrafu, telefonu a radia a jiných moderních vynálezů, ale k těm náleží i moderní dorozumívací vynález, jakým je na př. esperanto. Tam ať si páni reformátoři reformují po libosti — ovšem jestliže jim to druzí zase dovolí; neboť i pro esperanto je životní podmínkou dbáti toho, aby ptá-li se někdo po voze, nevedl ho druhý ke koze.

Toť vše, vážený mistře, co o té celé věci víme a si myslíme. Je-li toho málo a čekal-li jste od nás více, nehněvejte se a vezměte z mála zavděk. Za Váš upřímný zájem o jazyk a za Vaši péči o něj byli bychom sami Vás rádi lépe vyčastovali. Ale z thematu, které jste nám přinesl, nedalo se víc udělati. Snad tedy jindy budeme moci i my Vám nabídnouti nějakou salakušku.

Zatím jen prosím, abyste nám zachoval svou přízeň a abyste přijal ujištění o naší upřímné oddanosti a úctě, kterou Vám jménem redakce Naší řeči vyslovuje

Václav Ertl


[1] Proč tedy je zaváděti, nejsou-li lepší?

[2] Jména dopisovatelů jsem arci změnil, aby se na mne nehněvali, bude-li jejich stanovisko Naší řečí uznáno za nesprávné. Toliko »Argusa Václava« jsem ponechal, nebo to je zřejmě pseudonym anonymův.

[3] Nenapsal jsem, že je to čistě český zvyk. Napsal jsem, že se tak píše kromě Maďarů všady.

[4] Kde tak rozhodli?

[5] Pořádek slov tvořících jeden výraz bývá v maďarštině vůbec opačný než v jiných jazycích. Na př. Bécs (Vídeň), Bécsben (ve Vídni), barát (přítel), barátom (můj přítel), Lájos (Ludvík), elsö Lájos (Ludvík I), Praga (Praha), Prága városa (město P.), Jókai Mór (Mořic Jókai), Jókai Mór úr (pan M. J.). 

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 5, s. 129-143

Předchozí Syrový, surový

Následující Václav Ertl: Proti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1