Časopis Naše řeč
en cz

O nepřeložitelnosti slov a úsloví

František Oberpfalcer

[Drobnosti]

(pdf)

-

Čtli jsme před nějakou dobou v Prager Tagblattu článek o tom, jaké obtíže činí překlad některých českých slov do němčiny. Pisatel (tající se pod pseudonymem Rufus) uváděl především několik názvů pro různé zvuky: vítr fičí, šelest listí, klika cvakla (z Erbenovy Polednice) a třesk. Překlady ‚der Wind pfeift‘, ‚Geflüster‘ nebo ‚Rascheln‘, ‚die Klinke knackte‘, ‚Krach, Knall‘ a pod. autorovi, který patrně dobře zná oba jazyky, nevyhovují. Také ho neuspokojuje, že naše rozlišování mezi červený (na př. o růži) a rudý (mák, prapor) je v němčině stíráno, neboť Němci znají jen ‚rot‘. Německé ‚leiblich‘ zní Rufovi zcela nesrdečně proti českému rodný bratr, rodná sestra, nemluvě ani o tom, že Čech také může říci rodný kraj. Rufus dal komusi číst básně Karla Krause a ten se o jejich autoru vyjádřil: To je samec! Kdežto Čech může činiti rozdíl mezi samcem velkých zvířat a samečkem menších, je kuriosem němčiny, že vzrostlého pardála označuje ‚Männchen‘, ‚Weibchen‘ (vl. mužíček, ženuška). Čech odmítá šmahem, což dobře vystihuje příslušné gesto a nemůže být nahrazeno něm. obraty ‚in Bausch und Bogen‘ nebo ‚samt und sonders‘. Ani pro rozdíl mezi hubičkou a políbením nemají Němci výrazu. Pokud jde o slovesa, činí arci vidové odstíny všem Neslovanům zvláštní obtíže. Opakováním Bývávalo, bývávalo, bývávalo dobře dosahuje národní píseň účinku, jako by někdo hlavou pokyvoval nad zašlými dobrými časy. — Systém rozdílů [38]vyplývajících ze srovnání češtiny a němčiny by podle pisatele vykonal dobré služby vzájemnému intimnějšímu poznání obou národů.

Článek, jehož obsah jsme zde naznačili, dotkl se důležitých otázek jazykových. Není pochyby o tom, že, poznáme-li, jak jest jazyk některého národa vybudován, máme klíč k hodnocení toho, co národ v svém jazyce myslí a mluví. Poměr člověka k světu je do značné míry určen jeho jazykovým vývojem. Jednotlivec si tvoří svůj názor na svět podle zkušeností svých předků, jež jsou uloženy v pojmech řeči. Vedle pojmového utváření světového názoru je hlavním úkolem řeči, aby byla prostředkem vzájemného dorozumívání. Takto jako kulturní statek má jazyk skutečnost nadosobní. Může tedy, kdo srovnává pojmové a syntaktické vybudování jazyků, dospívati k poznání psychologie národů, kteří těmi jazyky mluví.

K tomu cíli nutno si zvláště všímati toho, co jest v jazycích nepřeložitelné: pro které pojmy má jeden jazyk označení, druhý nikoli; pro co má jeden jazyk více slov než druhý a proč je tomu tak; které jsou způsoby tvoření slov, co je při tom, charakteristického a co schází proti jiným jazykům; zda se jazyk při označování předmětů rád zmocňuje smyslových jejich znaků (kterým smyslovým oblastem dává tu přednost), či v něm rozhodují hlediště abstraktnější (na př. účel věci) a pod.

Kdo chce na tyto otázky odpovídati, musí míti přehled celých oblastí jazykových. K tomu je potřebí takového zpracování jazyků, jež vychází od pojmů, které mají býti vyjádřeny, a jež se ptá, jak se označují věci. Obyčejné slovníky abecedně uspořádané nemají pro tento účel ceny; abeceda je systém úplně vnějškový, mechanický, nevědecký. Nevyhovují ani starší slovníky synonymní. O soustavné roztřídění pojmů, o jakýsi katalog světa a všech možných vztahů v něm se pokusil po prvé Angličan P. M. Roget; jeho systém zdokonalil Francouz Ch. Bally, ač nedosahuje Rogetovy úplnosti. Roget přijal kategorie (skupiny), podle nichž roztřídil slovní poklad angličtiny, od filosofa Huma. Vychází od vztahů odtažitých, postupuje k světu hmotnému a zase se vrací k lidskému duchu (rozumu, vůli, citům). Byly však již učiněny pokusy také o jiné třídění než logické. Tak F. Dornseiff navrhoval vzíti za základ rozdělení věd. V první skupině by byly základní pojmy logicko-matematické (obecné vztahy, čas, prostor, příčinnost), v druhé vědy přírodní (astronomie, matematika a geometrie, fysika, chemie, mineralogie a geologie, fysikální zeměpis, meteorologie, botanika, zoologie a biologie, antropologie a medicína, technika) a v třetí vědy duchové (psychologie, [39]charakterologie, logika; filosofie, pedagogika; sémantika, jazykozpyt, literární věda; estetika a věda o umění; sociologie; právnictví a národní hospodářství; věda o náboženství; etika). U každého hesla (na př. »hloupost«) by se napřed měla uvést slovesa (‚Na počátku byla věta!‘), pak jména, potom ostatní částice (příslovce, předložky, spojky, citoslovce) a konečně mluvnické prostředky výrazové. Doklady doporučuje Dornseiff řaditi abecedně, aby se snadno mohlo zjistiti, co ještě schází.

Je mnoho jazyků, k jejichž zpracování ve směru zde naznačeném nebyly učiněny ani první přípravy. To platí, nehledíme-li k stč. slovníkům věcně uspořádaným (jako je i Komenského Janua a Orbis pictus), také o češtině. A přece nemůže býti sporu o tom, že by takový přehled všeho pokladu jazykového oživil cit pro mateřskou řeč, že by vykonal dobré služby také při učení jazyku, neboť rozlišování synonym je důležité pro vyjasnění pojmů a tím i pro školení rozumu. Po něm by často sáhl nejen překladatel, hledaje vhodný výraz pro některý pojem, nýbrž každý spisovatel, který by chtěl poznati všecky výrazové možnosti svého jazyka. Pro novou češtinu je v slovnících, zvl. v Jungmannově a Kottově, a ovšem také ve sbírkách nářečních, uloženo tolik cenného materiálu, že by pečlivý a jazykově vzdělaný jeho zpracovatel měl práci dosti usnadněnu.

Dokud nemáme takových pomůcek, zůstávají podobné srovnávací pokusy, jak jsme se o jednom na počátku zmínili, pouhými zlomky, z nichž nelze nic odvozovati. Ale o nepřeložitelnosti některých slov slýcháme častěji. Jako příklady se uvádějí franc. esprit, něm. Gemüt, řec. kalokagathía, rus. ničego atd. Takové výrazy lze jen intuitivně pochopit. Jde-li o převod textu, který má vzbuzovati krásné představy, bývá právě t. zv. volný překlad nejvěrnější, t. j. takový překlad, který se nejvíce přibližuje originálu účinkem estetickým. Převedení výrazy ekvivalentními by velmi často estetického uspokojení nedosáhlo. V čem je toho příčina?

Význam slov není vyčerpán jen pojmovým jejich obsahem, nýbrž jdou s ním vedlejší asociace. Ty uvádějí v popředí jednotlivé stránky označeného pojmu a vzbuzují průvodní představy, jež vlastně v pojmu ani obsaženy nebývají. Tak Němec při slově Krieger myslí spíše na bitvu a bojování, při slově Soldat zase více na kasárny, cvičiště a uniformu. Představová oblast slova může býti silně citově přízvučná, na př. slovo provaz v domě oběšencově nebo slovo zkouška v rozmluvě s někým, kdo při zkoušce propadl. Také působívají asociace čistě jazykové, t. j. okolnost, zda je slovo běžné v hovorovém usu či v písemném, zda je vzato z některého krajového nářečí nebo ze stavovské mluvy a pod.

[40]Tyto vrchní tóny, jež mimovolně zní spolu s významem, jsou v každém jazyce jiné. Proto bývá překladem setřen pel vedlejších představ a zaplašen jemný opar průvodních citů. To jest pravý důvod nepřeložitelnosti slov a úsloví.[1]


[1] O jiných příčinách nepřeložitelnosti viz výklad o slově „šlágr“ v NŘ. 10, 288.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 2, s. 37-40

Předchozí Václav Nerad (= Václav Ertl): Alše či Aleše?

Následující D. Pan.: Příspěvek k úřední češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1