Vyučování jazyku mateřskému ve Francii
René Lote
[Články]
-
Z rukopisu přeložil Jos. Chlumský.[1]
»Hlavní věc je vzbudit zájem mladého posluchačstva žákovského o jazyk mateřský. Uvedu několik prostředků, jimiž se to u nás děje:
1. Budí se u žáků zájem o dějiny jejich vlastní země, budí se v nich hrdost, že jsou Francouzi, a tím také hrdost, že mluví jazykem tohoto slavného národa. Za tím účelem ukládají se dětem k učení nazpamět krátká vypravování o vynikajících událostech z našich dějin. Jsou to hrdinské činy panny Orleanské a du Guesclina, vtipné průpovědi oblíbeného krále Jindřicha IV., moudrost a ctnosti svatého Ludvíka, lidový původ některých generálů z doby velké revoluce francouzské atd. Spolu se jim ukládají některé básně vlastenecké, na př. básně Hugovy, které oslavují naši minulost a velikost Francie.[2]
[162]2. Pěstuje se cit pro krásy jazykové hlasitým čtením v třídách nižších a potom i ve vyšších (zde se čtou zvláště francouzští spisovatelé klasičtí.) Kromě toho se učí žáci krásným místům nazpamět a při těchto cvičeních v přednášení (exercices de récitation) se přikládá největší důležitost dokonalému vyjádření smyslu (la diction; viz později). Konečně se na konci každého čtvrtletí ukládá písemná práce z přednášení (composition de récitation et de diction), pro niž jsou určeny dvě ceny (prix) a několik pochvalných uznání (accessit) na konci školního roku. Tento zvyk povzbuzuje horlivost, budí ctižádost a tím pěstuje smysl pro krásnou řeč i zálibu v ní (podrobný výklad později).
3. Co však nejvíce budí lásku k jazyku francouzskému, to je pěstování smyslu pro krásy jazykové důkladným seznamováním s krásnými spisy (la culture littéraire), a to se u nás provádí velice pečlivě. Na střední škole přední místo má forma, t. j. náležité vyjadřování myšlenek, hlavním cvičením je francouzská práce písemná, jejímž podstatným úkolem je naučit se psát, náležitě seřaďovat, pořádat myšlenky a stavět je proti sobě co nejlogičtěji, nejjasněji a nejkrásněji. K tomu dodávám, že vyučování latině (v. později), tak jak se u nás provádí, přispívá k vypěstění přesného citu jazykového u žáků, zvláště velice pečlivým cvičením v překládání z latiny do franštiny. Upozorňuji zvláště na důležitost, jež se u nás přikládá umění písemně vyjadřovat své myšlenky (l’art de composer); tato obratnost schází skoro vesměs našim soupeřům Němcům; jejich nedostatek, zkrátka, vězí v tom, že se nepropracovali dobrou »retorikou« (t. j. cvičeními jazykovými, která se konají zvláště v třídě zvané Retorika, od r. 1902 »classe de Première«).
4. Na školách vysokých (v. později) přikládá se rovněž hlavní důležitost písemné práci francouzské, obratnému podání myšlenek a uhlazenému vyjadřování (l’art de bien présenter ses idées et de s’exprimer avec élégance). Naše státní zkoušky, které otvírají přístup k učitelství středoškolskému, pamatují především na přednosti formy, jak písemné tak ústní; v podstatě jde při nich o to, dobře pojednat o dané otázce a podat výklad právě tak skvělý svou formou jako pevný svým obsahem.
Tato převládající péče o přednosti formy, v níž třeba vidět francouzský smysl pro pořádek a jasnost v myšlení, je nejtrvalejším dědictvím vysoké školy vzorné (École normale supérieure), ačkoli nikterak dědictvím jejím výhradním.
Tato záliba v řeči přesné a uhlazené je ostatně zárukou přesnosti a jasnosti, když se pojednává o otázkách vědeckých. Zkrát[163]ka, veškeré naše vyučování má za účel, aby se uskutečnil v mladých duších tento klasický předpis našeho Boileau-a:
Ce que l’on conçoit bien s’énonce clairement
Et les mots pour le dire arrivent aisément.(Co se dobře pochopí, jasně se také vysloví;
a k vyjádření snadno slova se dostaví.)
K tomuto stručnému obrázku poslal René Lote jako doplněk ještě tyto poznámky:
»Co se týče vyučování gramatického, nemyslím, že by u nás na něm bylo něco zvláštního; mluvnici se učí theoreticky, z příruční mluvnice; ale vyučování to se oživuje i různými cvičeními, zvláště rozborem článků vhodně volených, které působí na obraznost, jako bajek nebo krátkých povídek. Při té příležitosti se rozšiřuje a prohlubuje znalost jazyka mateřského, žáci se učí přesně ohraničovati smysl slov. Příklad: Spisovatel užil obratu avoir maille à partir avec quelqu’un (míti něco s někým, doslova »míti penízek na rozdělenou s někým«; maille, jméno malé mince, dávno vyšlé z obyčeje, partir se zaniklým významem »děliti«). Užívá-li se ještě tohoto obratu a v jakém smyslu? Jaký je jeho původ? — Nebo čteme v bajce Lafontainově la volatile malheureuse (nešťastný pták; volatile, vl. »okřídlenec«, je v bajce Lafontainově r. žen., dnes je však obyčejně r. muž.). Je toto slovo ještě dnes rodu ženského? Utvořte různá slova téhož kořene a sestrojte věty s každým takovým slovem. — Jiná otázka: Znáte synonyma k slovu travail (práce)? Na př. labeur. Čím, jakým odstínem, liší se od sebe tato synonyma nebo smysl těchto synonym? Nebo: Proč Lafontaine užívá slov Jeannot Lapin (»Honza Králík«)? S jakým úmyslem ironickým? — Jaký smysl má bajka o cvrčku a mravenci? Najdou se v obyčejném životě lidé, kteří si vedou jako jedna nebo druhá z těchto dvou osob v bajce Lafontainově? Podejte příklady!« —
»Cvicení ve čtení a přednášení mají tu zvláštnost, že zde podstatnou úlohu má dokonalé vyjadřování smyslu (la diction). Žáci se učí vyslovovat a měnit melodii řeči (inflexions de la voix) i napodobovat smysl určitými posunky a pohyby jako nastávající herci Národního divadla francouzského v Paříži. Někdy se dávají čísti nebo přednášeti rozhovory dvěma žákům, kteří si odpovídají; spolužáci mívají ze začátku chuť se smát, ale brzy se dávají strhnouti obratností mladých herců, zvláště dovede-li učitel vplétati jemné poznámky týkající se výstižného přednesu [164]obou mluvčích anebo upozorňující na odstíny smyslu obsaženého v příslušných větách. —
Za odměnu, jako zvláštní vyznamenání pro třídu, přečte nebo přednese učitel žákům něco sám, obyčejně v hodině před samými svátky; vybere si k tomu nejraději místa psaná slohem vzletným, z Bossueta, Rousseaua, Chateaubrianda, anebo, pro změnu, několik malebných stránek z Flauberta, Daudeta atd.«
»Co se týče písemných prací, je vždy jedna práce každý týden, což při 10 nebo 12 předmětech je skutečně pro každý předmět jedna zkouška za čtvrt roku. Začátek školního roku je 1. října, písemná práce z latiny do franštiny je 15. října, z počtů 22. října, z živých jazyků 29. října, z jazyka francouzského 5. listopadu atd.
Pořadí i známky, které žáci dostali z písemné práce, předčítá žákům ve třídě ředitel ústavu s censorem. Ředitel připojuje k tomu své poznámky, pochvalu nebo pokárání, a končí úvahou o důležitosti předmětu pro žáky.
Rozdělování cen žákům se děje každoročně kolem 15. července způsobem slavnostním a nabývá rozsahu místní slavnosti. Předsedou při této slavnosti je prefekt příslušného kraje (= krajský hejtman) nebo generál nebo poslanec, podle toho, jak je to zrovna nejvhodnější. Předsedající osoba má slavnostní řeč, potom mluví některý profesor o látce literární, kterou si vybral. Když řečníci skončí, čtou se jména žáků vyznamenaných; ti po třídách předstupují na podium pro svou odměnu. Dovedete si představiti hrdost dětí, hrdost matek, obdiv žáků z nižších tříd k hochům z tříd vyšších vyznamenaným za francouzskou práci. Místní noviny přinášejí ohlas této literární slavnosti, při níž hraje vojenská hudba.«
»Slovem culture littéraire rozumíme literární vzdělání nebo vytříbení jemného vkusu pro jazykové krásy. Tím se žáci učí zvláště vyciťovati odstíny slohové, jemnosti v myšlence u dobrých spisovatelů. Právě toto vypěstění a vytříbení vkusu nám umožňuje, že dovedeme oceniti půvab a úsečnost veršů, jaké má na př. Ronsard:
Et rose, elle a vécu ce que vivent les roses,
L’espace ďun matin.
(A růže — žila, co žijí růže, dobu jednoho rána.) Je podivuhodné, jak rychle, skoro letmo, je přirovnání podáno; básník nepraví »podobně svěží jako růže, žila dobu, co žijí růže«, ani neříká, že »srovnávat ji možno s růží«, ani neužívá jiného obratu [165]více méně těžkopádného; staví jen obě věci vedle sebe; a přirovnání se budí samo v duši: rose, elle a vécu … Obdivu zasluhuje ještě prostota posledního verše: L’espace ďun matin; ten verš dobře vyjadřuje krátkost života u květiny; forma přiléhá tedy k myšlence. V tom tedy záleží uhlazený půvab literární. A přednosti téhož druhu, totiž úsečnost a přesnost, máme rádi u našich spisovatelů klasických, u jemného psychologa La Bruyèra, u roztomilého Lafontaina, pozorovatele to zvláště bystrého. Marně se snažil Lessing »zlepšiti« bajky Lafontainovy, udělal toliko podobenství zrovna tak poučná, jako jsou výklady z mravouky. Srovnejte Lafontainovu bajku o vráně a lišce s touže bajkou v přepracování Lessingově. U Lessinga všude je cítit úmyslnost mravokárného kazatele; naproti tomu u Lafontaina všecko je samý život, duchaplnost a škádlivý, jiskrný vtip:
Eh! bon jour, Monsieur du Corbeau.
Si votre ramage est égal a votre plumage,
Vous êtes le phénix des hôtes de ces bois.
(Á, dobré jitro, urozená paní vráno. Jestliže váš zpěv je tak krásný jako vaše peří, vy jste fénix mezi ptáky těchto lesů.) Proč velebí liška zpěv vránin? Jen aby vrána zpívala a pustila sýr, jejž drží v zobáku; náš lišák si tedy vede jako umělec v lichocení a podlízavosti. — Konečně, abych uvedl ještě jeden příklad, a to poslední, týž vytříbený vkus literární nám umožňuje požitek šťavnaté ironie Voltairovy v Candidu. Je to vzácná povídka, sepsaná, aby špendlíkem ulevila nabubřenému měchu Leibnitzovy metafysiky, podle níž i v nejhorších nehodách všecko je nejlepší na tomto světě nejlepším ze všech světů…«
»Latině se u nás učí podobně jako franštině. Jakmile žák zná základní věci z mluvnice a dovede trochu překládat, učitel upozorňuje ve třídě na krásy myšlenkové, na vynikající ctnosti hrdin starořímských, na jejich vytrvalost a houževnatost, na jejich vědomí povinnosti a smysl pro stát, na jejich dbalost o kázeň a pořádek, na mohutnou působivost řeči římských řečníků a pak později na obratnost Ciceronovu, na uhlazenou roztomilost Horatiovu, na malebnost mohutných popisů u Tacita a chladnou mistrnost u Caesara. K tomu se druží písemné práce, t. j. překlad z latiny do franštiny. Tu nestačí zachovávati přesný smysl, je nutno vyjádřiti jej bezvadnou franštinou, která by nepomíjela žádného odstínu latinské předlohy, která by také nic nepřidávala, která by tedy nehřešila ani vynecháváním ani rozvláčným přidáváním a která by přes to nevypadala jako překlad, t. j. tedy, [166]aby to byla franština plynná a přirozená a spolu přesná, přesně vystihující smysl.
Do nedávna se žáci k doplnění této výchovy literární v jazycích mrtvých učili skládati latinské řeči, ba i verše po způsobu Horatiově nebo Ovidiově, psát psaní podle vzoru Ciceronova nebo Quintilianova; podobně jako ve franštině zůstalo zvykem dávati žákům v nejvyšší třídě úkoly tohoto druhu: dopis paní ze Sévigné její dceři s dotazem, co myslí o spisu filosofa Descartesa, jehož filosofie začíná nabývat obliby v salonech, odkud vypudila strojenou řeč Urféova románu Astrée, nebo: Ludvík XIV. píše Villarovi za války o posloupnost ve Španělsku, aby mu vyložil důvody, proč doufá ve vítězství francouzských zbraní, atd.«
»Výklad francouzských textů na universitě jde dosti do hloubky. Při výkladě slovním se vychází z gramatiky historické, potom se probírá text znovu po stránce myšlenkové a po stránce slohové obratnosti; konečně se proberou časové poměry, v nichž dílo vzniklo, tak aby se tím zároveň osvětlila jednotlivá slova, jisté narážky nebo úmysly. Profesor ukládá posluchačům písemné úkoly domácí, které ovšem jsou nezávazné. Ale opravdoví studenti úkoly ty dělají a odvádějí a kromě toho podávají výklady ústní, na něž se dobře připravují, dále přednášky hodinové, které jsou přípravou na přednášky při druhé státní zkoušce. Přednášky i výklady se týkají textů uvedených na programu. Ano, u nás program pro 1. a 2. zkoušku státní obsahuje malý počet knih, které jsou vybrány z období různých; a tu se vyžaduje znalost důkladná. Co se týče obecného rozhledu v dějinách písemnictví, podobně jako v dějinách politických, ten se nepodává v přednáškách universitních; nemáme u nás přednášek obecných (cours généraux). Souborné vědomosti o různých dobách vštěpují se žákům, když jsou na střední škole; je to součást jejich vzdělání retorického, jak se dříve říkalo. Žáci dlouho z toho mají užitek, který se jeví zvláště v tom, že dovedou danou otázku pěkně vyložit a že se znají v obecných pojmech; ale vědecké a podrobné studium otázek je ponecháno až na školy vysoké.«
René Lote poznámky své případně končí těmito slovy: »Pro vypěstění záliby v jazyce a smyslu pro krásné písemnictví je toliko jediný prostředek: sám míti zájem o krásné věci, o dovednost jasného myšlení a dokonalého vyjadřování. Potom takový učitel najde ovšem způsob, jak by přenesl na své žáky totéž vnitřní uspokojení, jež má sám, jak by v nich vzbudil lásku pro půvaby i rozbor místa vynikajícího mocným pojetím a dokonalou formou jemného vyjádření.«
[167]Shrneme-li krátce výklad prof. R. Lota, vidíme, že věci ty celkem nejsou u nás neznámy, mnozí učitelé tímto způsobem učí, ale rozdíly jsou. 1. Ve Francii je tento soustavný způsob práce obecný, kdežto u nás je to více ponecháno dobré vůli anebo to závisí aspoň více na dobré vůli a lásce učitelově k předmětu a k žákům. 2. Soustavnost ve vyučování jazyku mateřskému ve Francii je zajištěna celou přípravou k povolání učitelskému. Učitel francouzský je pro školu připraven nejenom theoreticky, nýbrž i prakticky, kdežto u nás zrovna praktická stránka obyčejně nejhůře pochodí, nehledě ani k té závadě, že v nižších třídách středních učení češtině bývá svěřováno často neodborníkům, kteří češtině učí, že musí. Nedostatek ten se pak jeví na školních výkladech i na českých pracích domácích i školních, na škodu jazyka a na škodu výchovy formální vůbec. Kromě toho škodlivě působil a působí u nás vliv německý, který podceňuje formu a ve francouzské dbalosti formy vidí často něco přemrštěného, přeceňování zevnějšku na újmu myšlenkové hloubky; neprávem, neboť právě francouzské pěstění formy přispívá k tomu, aby se dobrá myšlenka neztrácela, nezůstávala temná vinou nedokonalého vyjádření, nýbrž aby přiléhavou formou tím spíše a jasněji vynikla. Francouzská dbalost formy vede k ujasňování myšlenky, nutí a učí myslit, a v tom je její veliká cena a veliký její vliv.
O jazyk mateřský se stará soustavně a s láskou veškeré školství francouzské s universitou v čele: a odtud právě ten zdar ve vyučování jazyku mateřskému ve Francii a jeho dobré účinky i mimo školu, jevící se v obecné úctě k jazyku mateřskému ve francouzské veřejnosti vůbec. Zde je vidět, jak těsně škola a život souvisí. Bylo by žádoucí z francouzských zkušeností těžit a místo stesků na předmět sám nebo na žactvo, učitelstvo, na nevážnost k jazyku českému u obecenstva a někdy i u samých českých spisovatelů bylo by dobře starati se, aby i u nás vyučování jazyku mateřskému po stránce praktické bylo lépe připraveno a prohloubeno, aby se stalo soustavnějším a obecně dokonalejším i účinnějším. A tu by začít měla universita: a capite, od hlavy, jako všude a ve všem. Něco je sice vykonáno už tím, že se na universitě vykládá praktická metodika moderních jazyků se zvláštním zřetelem ke školám středním. Ale vedle toho měl by zde být profesor slohu, tak jak je tomu na universitách francouzských. Za mé doby na pařížské universitě konal přednášky a praktická cvičení slohová prof. Gazier; vykládal na příklad na rukopisech Bossuetových, jak pečlivě tento vynikající řečník volil každé slovo, aby co nejlépe vystihl [168]pojem, kolika opravami viditelnými na rukopise dospíval k nejjadrnějšímu a nejúčinnějšímu vystižení myšlenky, a pod. Gazier také opravoval posluchačům francouzské domácí úkoly, v přednášce prováděl jejich soustavnou opravu, dával svým posluchačům konat hodinové přednášky — všecko věci, které se mi ze začátku zdály náramně středoškolské a na universitě zbytečné, které však pro francouzské studenty jsou nutnou přípravou pro první státní zkoušku (licencist) a spolu i pro pozdější praxi.
Také u nás by bylo dobře pojmouti tuto praktickou stránku do státní zkoušky. Závaznost nového předmětu by zlepšila podstatně výzbroj učitelstva pro vyučování jazyku mateřskému a jistě by přispěla k jeho zdaru.
[1] Při stescích, které se u nás ozývají na vyučování jazyku mateřskému, na nevážnost k jazyku a na úpadek naší řeči vůbec, článek našeho přítele prof. dra R. Lota přijde našim čtenářům asi vhod. Líčí šťastnější poměry jazykové ve Francii, uvádí stručně jejich příčiny a může býti popudem k přemýšlení a zlepšení práce u nás. Za laskavou ochotu, s níž prof. Lote nám vyhověl a hlavní věci stručně vypsal, vyslovujeme mu srdečné díky, spojujíce s nimi zároveň výraz upřímné vděčnosti za sympatie, které ve svém »Discours prononcé le 13 Juillet 1916 à la distribution des prix du lycée de Troyes« projevil uprostřed světové války našemu národu.
[2] Pozn. překladatelova: Sám jsem měl příležitost minulého roku v pařížské škole dívčí (rue de l’arbalète) slyšet odříkávati sborem úchvatné verše Hugovy: »Gloire à la France immortelle, Gloire à ceux qui sont morts pour elle.« (Sláva nesmrtelné Francii, sláva těm, již za ni dali svůj život.) Přednes těch dětí byl tak výrazný, tak procítěný, že jsem se při tom neubránil pohnutí.
Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 6-7, s. 161-168
Předchozí Zmužilý, zmužiti se
Následující Josef Zubatý: Ondati, vyndati, sundati atd.
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1