Časopis Naše řeč
en cz

Radosti a dny, I.

V. Marek (= Václav Ertl)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Marcel Proust, Radosti a dny. Dílo Marcela Prousta 1. Přeložil Jar. Zaorálek. Odeon, Praha 1927. Str. 139. Za Kč 21.—.

Pozornost kterou chceme věnovati tomuto překladu, má několik důvodů. Především francouzský autor přeloženého díla je pokládán současnou francouzskou kritikou za jednoho z nejlepších a z nejjemnějších stilistů francouzských; dále český překlad jeho díla, pokud ze svazku ležícího před námi lze posouditi, je vskutku — řekněme to hned předem — vynikající ukázkou umění překladatelského; a konečně, překladatel, který nejlépe může mluviti o obtížích při tlumočení francouzského díla, vyložil v jednom z dalších svazků svého překladu zásady, jimiž se při překladu řídil a které jsou zajímavé i pro kritiku překladatelského umění a praxe vůbec.

Překladatel naznačuje v doslově k 2. svazku překladu díla Proustova (Hledání ztraceného času I. Swann 1. část) obtíže, které působí čtenáři i francouzskému sloh Proustův, často až barokně přetížený a přecpaný, o jiných svízelích, které se naskýtají překladateli a plynou z odlišného karakteru obou jazyků, franštiny a češtiny, ani nemluvíc. Z těchto nesnází bylo možno vyváznouti, jak vykládá Zaorálek, dvojím způsobem: buď zachovati věrně všecky zvláštnosti stylu Proustova, i kdyby tím českost, jazyková správnost překladu utrpěla, anebo rozhodnouti se pro překlad volnější, češtější, byť se jím setřel osobitý slohový ráz originálu. Překladatel se rozhodl pro způsob první, a toto rozhodnutí bylo snad jednou z příčin, proč pokládal za potřebné [208]podati o zásadách své překladatelské práce zvláštní výklad ještě před ukončením překladu celého, aby tak zůstal totiž ušetřen výtek, které by jazyková kritika mohla činiti jeho překladu.

Referent by rád ukázal v tomto stručném rozboru překladu Zaorálkova především, že zásada překladatelská, pro kterou se rozhodl, je sama v sobě absurdní, že se jí překladatel — pokud možno bez srovnání s originálem posouditi — snad ani sám tak důkladně nespravoval, protože jeho překlad i po stránce jazykové stojí vysoko nad průměrem řemeslného překladatelství a svědčí o velmi dobrém ovládání vlastního jazyka, a že v těch případech, kde se překladatel přidržel snad příliš věrně své francouzské předlohy, byl by jeho překlad jen získal bez porušení stilu autorova, kdyby byl více dbal charakteru své mateřštiny.

Zásada, zachovati při překladu slohový ráz původního díla, i když tomu musí býti obětována českost překladu, není v překladě Zaorálkově vyslovena po prvé; stanovil si ji před lety, nemýlím-li se, Arnošt Procházka, ale svou překladatelskou praxí přesvědčil se patrně o její nesprávnosti a skončil skoro na opačném jejím pólu — v brusičství. A je to i po našem soudu zásada bludná, nesprávná a v svých důsledcích absurdní. Jazykové prvky, které tvoří osobitost slohu jistého autora, jsou toho rázu, že je není prostě možno přenášeti z jazyka do jazyka. Hlavní úkol připadá přirozeně slovníku a skladbě; jakmile začne těžit stilista z fonetické stránky svého jazyka, může mu překladatel býti práv jen v případech výminečných a čistě náhodných, nemá-li tím trpěti zároveň věrnost obsahová. Ale i osobité zvláštnosti slovníku lze překladateli zachovati jen potud, pokud jde o jeho stránku obsahovou a pokud v jazyce překladu je stejné bohatství výrazů pro rozličné jemnosti v světě představ jako v jazyce původním. Ale všechno další, na př. citový akcent slov, jejich fonetický efekt a p., vymyká se přeložitelnosti; archaismy originálu nelze nahrazovati prostě archaismy z jazyka překladatele, protože jich často není atd. Ještě omezenější je okruh prostě přenosných prvků na poli syntaktickém. Jakmile překladatel, chtěje zůstati co nejvíce věren výrazovým osobitostem své předlohy, překročí hranice dané rozdílným charakterem jazyků, o něž jde, dochází ke koncům, které jsou horší než zpronevěra na slohových zvláštnostech originálu, protože se prohřešuje na nejzásadnějším požadavku dobrého překladu, kterým podle mého mínění má býti snaha, aby překlad vypadal po formální stránce co nejméně jako překlad a co nejvíce jako dílo původní. Nedovedu si představit, aby u čtenáře s vyvinutým citem a kulturou jazykovou mohl uměleckého účinu a požitku byť jen přibližně [209]odpovídajícího požitku originálu dosíci překlad, který by v snaze po nejtěsnějším přimknutí k originálu porušoval karakter vlastního jazyka a urážel vlastní jazykový cit; snad jen u nás, kde průměrná kultura a citlivost jazyková je velmi chatrná, mohla vzniknouti, byť jen v teorii, ona absurdní zásada zachovati v překladu sloh a tedy jazykové zvláštnosti originálu, byť tím českost překladu utrpěla. Dochází-li pak při této zásadě — a býváme i toho svědky — k tomu, že se znění překladu stává přirozeným a úplně srozumitelným a tedy i dokonale účinným teprve tomu, kdo si dovede ze znění překladu rekonstruovati znění originálu, stává se pak umění překladatelské načisto ilusorním.

Ale mluvme konkretně a ukažme na tomto jinak výborném překladě Zaorálkově, k jehož chvále by bylo možno obrátiti známá slova Ovidiova a říci deteriora probo, melioraque sequor, jak se rozbíjí umělecký účin překladu, jakmile překladatel i jen na okamžik zapomene, že jeho první zásadou musí býti českost překladu, a stane se příliš oddaným a uctivým tlumočníkem slov svého autora. V svém překladatelském vyznání dotkl se Z. jedné ze zvláštností slohu Proustova, která činila nesnáze českému překladateli, to jest složitosti jeho vět, místy barokně, místy až rokokově vyzdobené stavby. To je nesnáz, kterou pociťovali stejně čtenáři francouzští, jako ji pociťoval český překladatel a jako ji budou cítiti i čtenáři čeští. Ale to samo o sobě není nic, co by věrně tlumočeno mohlo přiváděti překladatele (jak se domnívá) do kolise s českostí překladu; tato zvláštnost není nic osobitě francouzského a s takovými těžkými barokními periodami (ovšem vlastního rázu) setkáme se i u spisovatelů domácích (u Šlejhara na př.). Ale o jinou věc tu jde a jinde je úskalí. Je věcí zajisté víc než známou, že francouzská perioda moderní má zcela jinou strukturu než složitá věta česká; věta francouzská má stavbu volnější, je spíše skizzovaná než pevně tažená, odpovídá více psychologicky přirozenému chvatu a křížení myšlenek; věta česká má souvislou linii, její konstrukce je pevně skloubena, její osnova odpovídá převážně zásadám logickým a gramatickým. Na tom je těžko co měnit; to je výsledek tradice jako všecko, v čem záleží jistý jazyk jisté doby. Francouzská perioda se tedy nedá prostě překládat tak, jak je, a zvláště ne perioda složitá, bohatá, v níž tato rozdílnost struktury je přirozeně nápadnější než ve větě jednoduché.

Český čtenář na př. stěží přijde na chuť takovéto větě, jejíž stavba byla v originále rozrušena (s našeho hlediska ovšem) zasažením momentu citového: »kdyby cizinec, aniž by slyšel zpěv, uviděl shromáždění příbuzných a přátel, kteří mu naslouchají, [210]oč spíše by se mu zdálo, že celá ta rodina je přítomna jakési neviditelné mši, to jest, jak jasně by podobnost výrazů jejich tváří svědčila o skutečném splynutí duší« 80. Není pochyby, že ve francouzské předloze zněla tato perioda zcela přirozeně, ale v překladě českém působí zvolací forma obou hlavních vět (zvláště však vysvětlovací věty druhé) dojmem jisté tvrdosti, řekl bych skoro školského překládání. To platí i o dosti časté formální disharmonii výrazů syntakticky rovnoběžných, je-li zachována i v překladě českém; na př.: ona je dovedla vyslechnouti božsky, aniž by jich chápala a snižujíc jejich význam (svou) laskavostí 63, kde by tužší struktura české věty žádala na př. ani jich nechápajíc a snižujíc; pod.: a tak se stalo, že hledajíc nějaký protilék a protože jsem neměla odvahy chtíti ten pravý,… znovu jsem se nechala strhnouti k hříšným radostem 67; a tam dole, s uzdou spuštěnou a zatím co jeho mramorové nohy popohánějí nehybně zuřivým pohybem trysk koně, bezvědomý jezdec troubí bez konce k černému nebi 76. Takové věty tedy vyžadují přestavění a přizpůsobení tradicím spisovné skladby české, i kdyby to na pohled vypadalo jako pedantismus.

Převážně gramatická struktura české věty má vliv také na postupné uspořádání jejích složek a odchylky od něho vypadají zase strojeně, učeně, školsky. To se týká na př. vkládání vět a p. do sebe: aby je, kdyby znovu začal blouznit, ihned vyvedli a nevpouštěli jich dříve, než se zase vzpamatuje 28 m. aby je vyvedli, kdyby… a j. (31, 97, 105 atd.), nebo chodci se zastavovali, aby se podívali jako na vznešené cizince včera přijevší a přichystané již zase k odjezdu na lodi, které v něm (v přístavě) byly shromážděny 117 m. aby se podívali na lodi v něm shromážděné jako na vznešené cizince atd. Působí-li ráz francouzské věty lehčeji a bohatěji členěné na čtenáře českého v příliš věrném českém překladě dojmem jisté roztříštěnosti, zesiluje se tento dojem způsobem právě vylíčeným tím nápadněji; na př.: jsem jist, že by nepřestaly, ani kdybychom se již nemilovali, stejně jako, třebaže žije v nesváru se svou sestřenicí Pavlou, nemohu zabrániti svému sluhovi, aby chodil s její komornou 119 m. stejně jako nemohu zabrániti, třebaže…, aby… Vzniká tím někdy i dojem rušivý, jsme-li nuceni si uvědomiti až za větou, že jde o větu vloženou, a nikoli o větu navazující gramaticky přímo na výraz předcházející, jak jsme zvyklí; na př.: Violantě stačilo, aby je (lidi ve společnosti) téměř převýšila, — přijíti prostě mezi ně 36. Spojování vět závisí nezřídka na mluvnické vazbě, která nebývá táž v obou jazycích a jejíž různost brání napodobiti stavbu věty v originále. Nemožné anebo velmi násilné jsou na př. v češtině [211]relativní věty: v šatech, na něž pohled by se brzy stal očím zvykem sladkým a opojným (dont la vue?) 45, anebo: na benátských stolech, z nichž trochu posledních fial a posledních růží jako by se vznášelo v průzračném proudu skla t.

Nemalý vliv na stavbu věty má i užívání jednotlivých výrazů a forem. Jak lehkým a pružným tmelem francouzské periody jsou na př. participiální vazby a jaký je v nich rozdíl od participiálních vazeb českých, které se tu při překladu arci přímo nabízejí! Francouzské participální vazby jsou formy živé a hojné, naše přechodníky jsou forma na vymření, poloučená, a užívá-li se jich často, působí strojeně a nepřirozeně. Mimo to způsob, který se vyvinul ve franštině při užívání participiálních vazeb, neshoduje se ve všem s našimi zásadami, je volnější, než jak my těchto vazeb užíváme, a při známém u nás nedostatku citu pro tuto knižní vazbu dochází u překladatelů z franštiny prostým napodobením vazeb francouzských k výrazům dokonce nesprávným. Za nemožnou pokládám v češtině na př. kaskádu přechodníků ve větě: nemohla jsem nikdy usnout, volajíc ji (matku) stále nazpět, aby mi ještě jednou řekla »dobrou noc«, neodvažujíc se toho pak již, pociťujíc však tím vášnivější potřebu její přítomnosti, vymýšlejíc si stále nové záminky, žádajíc ji, aby obrátila mou rozpálenou podušku atd. 62, kde přechodníky volajíc, neodvažujíc se atd. nejsou naprosto v poměru určovacím (adverbiálním, doplňkovém) k určitému slovesu (nemohla jsem usnout), nýbrž tvoří mezi sebou řadu samostatných projevů v různém větném poměru, který není možno vyjádřiti v češtině jinak než řadou sloves určitých: volala jsem ji, pak ani toho jsem se už neodvažovala, zato však tím vášnivěji jsem pociťovala a vymýšlela si proto atd. Odchylky od míry a způsobu užívání přechodníků vyskytují se i v jednotlivých případech, těžko říci vždy, zda vlivem participiálních vazeb francouzských či nic. Na př. jestliže jsem, zůstávajíc naopak pozadu, trhávala máky a chrpy, přinášejíc jí je s hlasitým křikem, nebylo to tak z radosti, jako spíše atd. 65, kde při přechodníku přinášejíc najisto nelze mluviti o průvodním, určovacím ději slovesa trhati. Stejně se vzpírá našemu citu jazykovému přechodník ve větě »její radost byla nekonečná, přerušována jsouc zármutky, které svou něhou převyšovaly i radost 32, kde kausální poměr, zde zjevný, není vtělen v přechodník jsouc přerušována (kde se nabízí spíše poměr koncesivní proti smyslu celku), nýbrž až ve větu relativní a kde by česká, logičtější struktura větná vyžadovala spíše formy »byla nekonečná, protože i zármutky, které ji (přece) přerušovaly, svou něhou převyšovaly samu radost« (= »neboť i když ji přerušovaly [212]zármutky, byly to zármutky převyšující i radost«). Poněkud podobným způsobem zkresluje skutečný a zjevný smysl věty přechodník ve větě »která ovdověvši téměř ve stejné době, byla mnohem krásnější než Františka« 123, kde nejde ani o poměr prostě časový ani o poměr kausální, jak by tvar ukazoval, nýbrž o poměr adversativní (která ovdověla sice v stejné době, ale přes to byla…), jenž v přechodníkové vazbě arci zaniká. Nesprávně je užito (asi bez vlivu francouzského) přechodníku ve větě »dospějeme na nejvyšší bod té cesty, která spalována jsouc světlem a vysoušena větrem stoupá v plném slunci k holému nebi« 103, neboť oním spalováním a vysoušením není nijak modifikováno stoupání cesty, nýbrž jde tu prostě o vyjádření vlastností oné cesty, o atributy táhnoucí se toliko k podst. jm. cesty, spalované sluncem a vysoušené větrem, která v plném slunci stoupá atd. Stavbu francouzské věty je při tom ovšem nutno porušit, protože český přívlastek na rozdíl od francouzského nemůže státi bez opory svého substantiva (věta »tak křehké a přece odolné, byly s jakousi smutnou pýchou obráceny k oceánu« 117 není v češtině možná, i když podmět, »lodi«, je z předešlé věty zjevný, nýbrž právě pro oporu přívlastků v čelo položených je nutno podmět »tyto lodi« opakovat). Pro úplnost, ač se to vlastně stavby vět netýká, připomínám při této příležitosti, že vlivu francouzskému najisto lze asi přičísti dva tři prohřešky proti pravidlům o časové platnosti přechodníků českých. Na př.: o lásce k ní, která by tak oživla, proměnivši se v přátelství, jak doufám, trvalejší 43 (kde jde o děj myšlený, potenciální, »proměnila by se«, a kde je tedy na místě přech. přít. dokonavý, proměníc se); a (ten) zvyk bude zítra ještě silnější, posíliv se krví z rány, kterou mi zasazuješ, abys jej nasytil 98 (kde vztažná věta, »kterou mi zasazuješ«, nedovoluje viděti v ději vyjádřeném přechodníkem děj minulý, nýbrž budoucí: »neboť se posílí z rány, kterou mi teď zasazuješ«).

Nepřesnost, která se tu jeví vzhledem k časovému významu přechodníků, přenáší se někdy i na příčestí od nich odvozená. Už v NŘ. 7, 215 bylo upozorněno na to, že se příčestím tvaru nesoucí nemůže zkracovati děj minulý trvací, ale nesoučasný, a že tedy není možno říci v češtině na př.: »hoch snědl jablko visící na stromě«, nechceme-li v posluchači vzbuditi mylnou domněnku, že jedl jablko, zatím co ještě viselo na stromě.[1] Takovým způso[213]bem je užito takovéhoto příčestí i jednou v našem překladě (86), na místě, kde básník apostrofuje hrdiny knih, které milovala jeho mrtvá milenka, slovy: (vy) románoví hrdinové a hrdinky, snící u jejího lože svůj tichý a přece tak hlasů plný sen, nemohly(!) jste nechati ze sebe vyprchati všecku vůni jejího pokoje atd. m. kteří jste snívali (kdežto snící = kteří dosud, co vydychujete onu vůni, sníte). Podobná chyba proti časové platnosti příčestí (utvořeného zase z přech. minulého) je vé větě: vytryskla z ní (větve zlomené) míza, zvlhčivší mi ruku až k lokti a svědčící atd. (78), kde slovem zvlhčivší je vyjádřen děj, který se stal potom, nikoli předtím, a který nelze vyjádřiti po česku jinak než větou, na př. vytryskla z ní míza, která zvlhčila mou ruku).

Tolik na ukázku, že francouzskou periodu není prostě možno překládati tak, jak je stavěna, a že potíž překladatele díla Proustova nezáležela tak v barokní stavbě jeho vět, nýbrž v odchylné struktuře věty francouzské, kterou v jistých případech nezbývá než přestavěti, nemá-li to, co v originále vypadá barokně, ale přece umělecky, vypadati v překladě rozkouskovaně a školácky neobratně. Připomínám však výslovně, že účelem předcházejících řádek nebyla kritika překladu Zaorálkova, nýbrž jen pokus ukázati na konkretních případech, že zásada, kterou si překladatel vytkl, nedá se jako zásada důsledně zachovávaná uskutečniti. Připomínám to proto, že ukázky k tomu účelu zde vybrané, jsou skutečně ojedinělé v překladu knihy Proustovy a že byly uvedeny snad všechny. Překladatel měl příliš dobrý vkus a příliš správný jazykový cit, aby se byl držel své zásady i tam, kde se jí tyto jeho přednosti vzpíraly. Měl bych to ukázati ad oculos, ale znamenalo by to opisovati z jeho překladu celé odstavce svědčící o stili[214]stických a jazykových schopnostech, které by byly ke cti i autorovi tvůrčímu. Ať čtenáři poslechnou, jak aspoň jedna taková barokní věta, přetížená na př. spoustou determinativ, vypadá v překladu Zaorálkově: (Páva kráčejícího hrdě domem kreslí básník touto parabolou:) »Tak v den slavnosti, několik vteřin před příchodem prvních hostí paní domu celá oslnivá v svém šatě s měňavou vlečkou, s blankytnou stužkou na královském hrdle, s chocholkami na hlavě přechází dvůr před užaslými zraky diváků shromážděných za plotem, aby dala poslední rozkazy nebo aby šla vstříc princi z královské krve, jejž musí uvítati hned na prahu domu.[2]

Několik poznámek o výrazech, k nimž se dal překladatel svésti buď svou předlohou anebo dnešní ledabylou češtinou, bylo nutno z nedostatku místa odložiti do sešitu příštího.


[1] Čtenáře NŘ. bude snad zajímati, že se takovýmto chybným konstrukcím, které jsme v NŘ. už vytýkali a které zde znovu vytýkáme, bude nyní učit na středních školách jako vazbám správným. V jedné středoškolské učebnici českého jazyka, schválené nedávno ministerstvem, navádějí se studenti, aby užili příčestí tvaru vedoucí na př. ve větě: Někdo mi odnesl kabát (viseti) na věšáku. Věta podle tohoto návodu upravená by zněla: »Někdo mi odnesl kabát visící na věšáku« a znamenala by (arci pro Čecha česky umějícího), ne že odnesl kabát, který předtím visel na věšáku, nýbrž že odnesl kabát i s věšákem. Na jiném místě téže knihy v partii o krácení přechodníkem je mimo jiné uložena ke krácení věta, která má po zkrácení zníti: »Želejíce vašeho odchodu, neradi se s vámi loučíme«. Jde tu, jak vidět, o zcela mechanické a bezmyšlenkovité sražení dvou větných výrazů »želíme vašeho odchodu« a »neradi se s vámi loučíme«, načisto rovnocenných, representujících vlastně jen dvojí různý výraz téže myšlenky (želeti = neradi, váš odchod = rozloučení s vámi). Výsledek zkrácení, které se příčí arci základnímu pravidlu o krácení přechodníkem, je tak absurdní, jako kdybychom říkali: »děti, kvílíce nad smrtí rodičů, naříkali pro jejich ztrátu« anebo »těšíce se z vašeho uzdravení, radujeme se, že už nestůněte«. Nebylo by lépe, aby spisovatelé, kteří se sami těchto participálních vazeb nenaučili užívat, když nic jiného, aspoň návody k nim ze svých učebnic vypustili, než aby se vštěpovaly mládeži takovéto nesprávnosti?

[2] Srovnejme s tím, jak vypadá česká původní »perioda« z pera mladého literárního historika: »Velmi cenným příspěvkem k historii slavistiky je stať Dragutina Prohasky »Představitelé dějin jihoslovanské literatury«, kde jsou pregnantní charakteristiky předních literárních historiků srbských, chorvatských a slovinských, bystré zařazení zjevů v evropský vývoj literární vědy, právem se pozastavuje u činnosti prof. Mat. Murka, který ovšem program jihoslovanský chápe šíře, zahrnuje v to i Bulhary, snad jen očekávání dalších plodů zkrátilo charakteristiku Branka Drechslera Vodníka, nyní žel předčasně odešedšího, a jiných mladších pracovníků českých a německých (neboť Prohaska uvádí též práce nejihoslovanské).«

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 9, s. 207-214

Předchozí Pelnář

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1