Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Těsnopisných listech (LI, 4—10 a LII, 1—4) uveřejnil Alois Holas článek nadepsaný: Naskýtání a shlukování hlásek (jich iterace a kombinace ve slovenštině u přirovnání s češtinou. Tento článek má význam především pro těsnopisce, ale i jazykozpytce mohou výsledky, k nimž spisovatel dospěl, v lecčem zajímat. Úsilí těsnopisců o samostatnou soustavu českou, která by hověla zvláštním potřebám českého těsnopisu, vede přirozeně ke zkoumání, jak často se jednotlivé hlásky neb skupiny hláskové v češtině vyskytují. Takovou studii o češtině napsal r. 1914 Hradilík a podle něho je sepsána obdobná, ale mnohem šíře založená rozprava Holasova o slovenštině. Oba autoři probadali pro svůj účel 10.000 slov, Hradilík českých, Holas slovenských. Slova Holasova jsou ze 14 slovenských textů prosaických. Texty básní nebyly zkoumány, asi proto, že se básně zřídka stenografují a že sklad hlásek v básních jistě není normální.

Rozdíly, které shledal autor mezi češtinou a slovenštinou, jsou často dány odchylkami slovenštiny od češtiny. Tak na př. častější vyskytování samohlásky a se vysvětluje tím, že se na Slovensku neprovedla nebo zrušila pře[215]hláska, nebo větší poměrně počet slabik v slovenštině (skoro o 5%) je způsoben snad také příp. -ami místo čes. -y atd. Překvapuje, že samohláska u není v slovenštině častější než v češtině, ač u v češtině po měkkých souhláskách jest jen výjimkou. Snad by statistika většího počtu slov výsledky pozměnila. V češtině i slovenštině jest více krátkých slabik než dlouhých, ale v slovenštině jest tento nepoměr ve prospěch krátkých o něco větší, patrně vlivem známého zákona, jenž nedovoluje opakování dvou dlouhých slabik (krásneho m. krásného).

Podle stilisace autorovy na str. 61 se zdá, jako by pokládal hustotu cizích slov v slovenštině za větší než v češtině. Tento postřeh může býti správný, ale i tu je třeba pozorování opatrnějšího a zejména hojnějšího. Také úsudek o hustotě těch neb oněch slovních druhů by vyžadoval mnohem hojnějšího materiálu, měl-li by mít platnost obecnou a ne jen pro těsnopisce.

Z části o souhláskách budí největší zájem filologův kapitola, pojednávající o tom, jak se které souhláskové skupiny v slovenštině často vyskytují. Holas na př. stanoví, že v češtině i v slovenštině jsou nejčastější skupiny st a pr, sestavuje podrobnou stupnici skupin hláskových podle toho, jak často se vyskytují atd. Snad by se tímto způsobem mohla pochopit leckterá změna hlásková, již si nedovedeme foneticky vysvětlit.

Zajímavá je dále pro poměr češtiny k slovenštině větší frekvence skupiny sl a menší frekvence skupiny sv v slovenštině. Při skupině sl bychom čekali podle mluvnice spíše větší frekvenci v češtině než v slovenštině (niesol, pásol, triasol: nesl, pásl, třásl).

S hlediště filologického bylo by však nutno zkoumati skupiny souhláskové, ne jak se píší, nýbrž jak se vyslovují (kdo — gdo, mě — mně, sh — sch atd.) a v celém proudu řeči bez zření k hranicím slovním.

Při zkoumání jakosti a skladu slabik myslím, že počítá autor slabiky se samosláskovým r a l dvakrát: na př. sub 6) je zvrstvenie a sub 9 A d je také zvrstvenie.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 9, s. 214-215

Předchozí V. Marek (= Václav Ertl): Radosti a dny, I.

Následující Infinitiv