Zum Wortschatz des tschechischen Rotwelsch
František Oberpfalcer
[Posudky a zprávy]
-
Eugen Rippl, Zum Wortschatz des tschechischen Rotwelsch. (Veröffentlichungen der Slavistischen Arbeitsgemeinschaft an der deutschen Universität in Prag, I. Reihe, Heft 2.) Liberec 1926. Stran 64.
Moderní jazykozpyt usiluje o všestranné poznání toho, jak se člověk projevuje řečí. Nestuduje proto jen jazyky staré a jazyky, které jsou nástroji velikých civilisací, nýbrž věnuje se se zvláštním zájmem badání o řeči živé. Výsledky podrobného studia nářečí již naznačují, oč se tím prohlubují naše vědomosti o jazykovém dění. V jazycích se však obrážejí nejen rozdíly krajové, nýbrž i společenské rozvrstvení. Kde lidé žijí stejným nebo podobným zájmům, tvoříce užší skupiny, tam i jejich vnitřní život jde shodnými cestami. A protože je mluva výrazem duševního žití, jsou v jazycích vedle zeměpisných nářečí také dialekty sociální, t. zv. jazyky zvláštní (langues speciales, Sondersprachen). Svou mluvu mají právníci, theologové a vědci vůbec, mají ji rozličná povolání (tiskaři, rybáři, lid selský atd.), mají ji i myslivci, spor[177]tovci, studenti, vojáci a námořníci. Ale můžeme jíti ještě dále. Řeč je dorozumívací prostředek. Byly vždy společnosti tajné, které se uzavíraly před svým okolím, a těm byl jazyk zbraní v boji o život. Tuláci, potulní žebráci, nevěstky, falešní hráči, zloději a vůbec zločinci se u všech národů dorozumívají po svém způsobu. Studium jejich »tajných jazyků« má význam nejen pro sociologa, pro vyšetřujícího soudce, pro dozorce vězňů, pro policii a četnictvo, nýbrž i jazykozpyt odtud mnoho vytěží pro poznání lidové tvořivosti jazykové, pro badání o změnách významu slov, o míšení jazyků a pod.
Mluvu zločinců označují Němci jménem Rotwelsch, u nás se pro ni objevuje název hantýrka.[1] Toto slovo je vzato z něm. hantieren, jež značí dnes ‚zacházeti s čím‘, ‚živnost provozovati‘. Němci si je vypůjčili ve středověku z franc. hanter (obcovati) a jejich prostonárodní etymologie je přiklonila k slovu Hand (ruka). Původně značilo ‚Hantieren‘ potulné obchodování, kramářství. První slovník hantýrky neboli mluvy kramářské je od A. J. Puchmajera v jeho knížce o cikánštině (Románi čib, Praha 1821, str. 81—87) a obsahuje 440 slov. Před tím jsou z konce XVI. stol. zprávy o zvláštních výrazech, jež se objevovaly ve výpovědích zločinců na mučidlech (tak v »smolných knihách« archivu táborského a nymburského, u okresního soudu mladoboleslavského [zde 22 slov a 2 úsloví]), a z r. 1806 je rukopisný seznam 376 slov pro úřední potřebu spojené dvorní kanceláře vídeňské (otiskl jej ze zemského archivu V. Hájek v »Českém lidu« 15, 1906, str. 46—48). Koncem minulého století byl k potřebě soudní sestaven slovník 296 slov; s ukázkami rozmluv v hantýrce uveřejnil jej K. Juda (v »Českém lidu« 11, 1902, 139—143). Příbuzná s hantýrkou je švihařská mluva moravských miškářů (nunvářů, řezáčů), z níž ukázky přinesl Fr. Bartoš (Dialektologie moravská II, 1895, str. 519 nn.). Argotu spodních vrstev pražských, v Podskalí a na Františku, věnoval feuilleton »Něco z pražské češtiny« Jan Neruda.[2]
To jsou hlavní naše písemné zdroje pro poznání mluvy zločinců, k jejímuž studiu se v jiných jazycích obracela pozornost mnohem větší. Srv. jen na př. Jagićovu studii »Über die Geheim[178]sprachen bei den Slaven« (Vídeň 1895). Z uvedených pramenů sestavil r. 1914 Fr. Bredler drobnou publikaci »Slovník české hantýrky (tajné řeči zlodějské)«. Ale Bredler nechal bez povšimnutí materiál rozptýlený po časopisech, zvl. humoristických (jako jsou »Humoristické listy«, roč. 1860, 1865, 1867, 1871 a 1879; »Paleček« s rubrikou ‚Na štaflu‘ 1892—1900; »Pražský humor« 1896 a 1897; »Žertem světem« 1902/03; »Dobrá kopa« 1907; »Lidový humor« 1912; »Lucerna« 1916—1918; »Dales« 1925), u spisovatelů, kteří si vybírali motivy z noční a ‚podzemní‘ Prahy, ze života ‚pepíků‘, z výčepů a šantánů (na př. K. L. Kukla, F. L. Šmíd, Ignát Herrmann, K. M. Čapek-Chod, E. E. Kisch, J. Hais Týnecký, F. Kysela, Michael Mareš a j.), a v kupletech, kabaretních scénách a sólových výstupech (J. Šváb-Malostranský, J. H. Zefi, Alois Tichý, K. Hašler atd.). Co se odtud dalo vytěžiti, sebral pečlivou prací lektor češtiny na německé universitě v Praze E. Rippl a doplnil tím slovník Bredlerův; tak sestavil sbírku, o níž zde jednáme a jejíž obsah podrobněji udává obšírný podtitul: »Versuch einer lexikographischen Darstellung auf Grund einer Sammlung rotwelscher Ausdrücke und Redewendungen, von den ältesten Belegen angefangen bis in unsere Zeit, mit besonderer Berücksichtigung der Prager Hantýrka.«
Pokud jde o vlastní mluvu zločinců, nepřináší knížka Ripplova mnoho nového. Jen materiál, přejatý z litografovaného slovníčku pro potřeby pražské policie a doplněný některými ústními údaji jednak na policejním ředitelství pražském, jednak od soudního referenta »Prager Tagblattu« E. Feigla, jest opravdovou hantýrkou. Ostatek náleží do jiného oboru. Je to mluva nižších vrstev Prahy, která tam vzniká jako v jiných velikých městech, jako pařížský argot a londýnský slang. Přesnou hranici nelze ovšem vésti mezi hantýrkou a slangem, neboť i u nás (jako všude jinde) pronikají neustále prvky z mluvy zločinců do obecného jazyka. Zvláště naše mládež, všech společenských vrstev, se nikterak nerozpakuje přejímati názvy a úsloví z hantýrky. Tak snad zobecněla přečetná slova a obraty, jako dělat brikule, dělat si šoufky, mít vítr (luft) z někoho, mrkat na drát (žasnout), přihasit si to (přispěchat), nepeče s nimi (nedrží), scuknout se, žít na hromádce (v konkubinátě), něco je v talóně (ztraceno), to nemá žádnou fasónu, to kvádro mu štěkne, nemel na sucho!, já se ti na to vyfláknu, udělat vejšlap (výlet), vytmavit (vysvětlit), zatáhnout (zaplatit), zblejsknout (spatřit), vybílit (vydrancovat), ulejt se (vyhnout se práci), zkérovat (vyplísnit), nabaštit se (najíst); čistá práce, čupr holka, velká voda (mnoho lidí), na černo jet (bez jízdenky); červená (krev), číman (chyt[179]rák), dacan (vagabund), dales (nouze), filip a fištron (chytrost), flanc, chrapoun (sedlák), rachota (práce), slza (sklenice piva), trojka (blázen), zazobanec (boháč); no, znám bylinu? atd. To všechno ovšem už není hantýrka, nýbrž slang.[3]
Ale Ripplova kniha obsahuje vedle slangového materiálu i příklady, v nichž je ještě zachován původní tajný ráz zločinecké mluvy: nerozlej se, žes to kopyto vypásl (nepřiznej, žes ukradl koně) 58, koumáš švihličkou? (rozumíš německy?) 30, nelovej tužíš? (náležíš k té bandě?) 38, deset metrů dlouhé prkno (taška s 10.000 Kč) 41, deset metrů plátna (10 kg tabáku) 41, pět hrstí deset hromádek (510 zl.) 26, rozpárat tvrdou 45, rozpiglovat, rozšít káču (vyloupit nedobytnou pokladnu) 27, zdělat kandu (vykrást výkladní skříň) 28, dělat kozu (krást kolo) 30, zbourat pařez (vykrást kostel) 40, rozmajstrovat psy (vypáčit zámky) 34, rozmachlovat lípové (vypáčit dvéře) 33, zmrskat ránu (špatně provést vloupání) 60, odmáznout šíbru (otevřít dámskou kabelku) 50, chodí na ptáky (tahá vějičkou peníze z pokladniček) 44, nasadit straku (zabít sekerou) 49, roztáhnout deštník (střílet) 20 a j. Tyto příklady se dají značně rozmnožiti materiálem, který v poslední době získalo naše ministerstvo spravedlnosti z trestnic a od policejních ředitelství. Uvádím odtud: koumá karas (ničemu nerozumí, nic nevidí); je to krean (krern, gren) prozradí se to; je to lajvont (dobré); dej si majzl(a), je to horký (dej pozor, je to nebezpečné); káča dala rachotu, byla tulová (pokladna dala práci, byla masivní); vem si modlitby, půjdeme na tvrdou (vezmi lupičské nástroje, na pokladnu); pekáč (tramvaj); je natřísknutej, tak k jídlu (vhod pro krádeže); jít na šibenici (krást dámské kabelky); mapsnul jsem gážovi flek (ukradl jsem člověku tašku s penězi); bude filcunk (osobní prohlídka); dávejte bacha (pozor); mihaj love? (máte peníze?); čadidlo měl v ruce dap (detektiv měl v ruce revolver); boukaš štumfuje (pes štěká); fůra sena (paklíček tabáku) atd. V tomto směru lze Ripplův slovník na všech stránkách značně doplniti. Až bude publikována skutečná dnešní hantýrka zločinecká, bude teprve možno činiti linguistické závěry. Pak také vysvitne, že se Rippl mýlí, když se domnívá (str. 10), že moderní hantýrka je »češtější«, než bývala kdysi. Množství elementů cikánských je i nyní v hantýrce značné.
Po těchto obecných poznámkách si podrobněji všimněme, co lze z Ripplovy publikace jazykozpytně vytěžiti! Ale především je tu značná formální nestálost, nejistota. Pojem ‚že[180]brat‘ sluje jednou angelit 15, po druhé mangelit 34, ‚žebrá‘ = beraní i berouní 16, ‚perversní žena‘ je bajchanda 15 i bouchanda 17, ‚voják‘ balbach, balbouch, balbachara 15, ‚vejce‘ bačiklata 15 i barciklata 16, ‚ticho‘ bečdech, bezdech, bez! bez! 16, ‚pes‘ baňkář 16, boukař 17, ‚prase‘ bálo i báre 16, ‚stodola‘ bouchar, bouchera, bouchora, bouchavá 17, ‚pes‘ čukl 19, žukl 60, žukyl 60, ‚hlupák‘ dilina i dolinej, ‚peníze‘ fiňáry i finďáry 22, ‚oheň‘ foňk, fonk, funk 22 n., ‚netrestaný‘ frankovej i fronkovej 23, ‚sekera‘ hakavka i hakovka 24, ‚milkovat se‘ dorotit, doratit, dorutit 20, ‚chalupa‘ halapaš i kalapaš 24, ‚krásný‘, ‚dobrý‘ klabný, klábury, klavry 29, ‚byt‘ kér, khér 28, kvér 32, ‚lomozit se‘ mohlovat i mochlovat 35, ‚podvlékačky‘ potopky i potápky 42 n., ‚pytel‘ požerák i požirák 43, ‚žena‘ sovka 48, žofka 60, ‚spát‘ supět 49 i šupět 53, ‚vůz‘ tahan, talan, tatou 53, ‚slepice‘ drnka 32 i trnka 54, ‚zavraždit‘ zarohnout i zarozdit 59, ‚výroční trh‘ zloch 60 i sloh, sloch 47, ‚sklenice piva‘ žengle i ženkle 60 a j. Některé z těchto variací si dovedeme vysvětliti bujnou, neukázněnou ještě tvořivostí argotickou (srv. na př. čmuďák a čmudák ‚tabák‘ 19, hadrýř ‚halíř‘ 24, ňátra, ňáterník ‚ňadra‘ 37, sfrap ‚lump‘ 46, ségra, sejgra ‚sestra‘ 46, vachrlatý ‚nejistý‘ 55 z něm. wackelig), ale mnohé jde na účet nepřesných zapisovačů cizích, neznámých slov. Takovými chybami se přímo hemží Hájkovo publikování seznamu slov z r. 1806. Rippl opravil sice nejnápadnější omyly (srv. str. 6, pozn.), ale nemůžeme ani jeho ušetřit výtky, kterou sám postihuje Bredlera, že totiž přejal z Hájka mnoho nemožných dokladů beze změny, třeba mu spolehlivější autoři poskytovali žádoucí korektiv (na př. čera 19 m. čára, dreka, druhátka 21 m. drnka, drnčátka, krord m. grand, jamtora m. jambora, klabneg m. klabný, proštoufný mozorad m. Puchmajerova ‚proštumflý masomat‘ atd.).
Při studiu tohoto slovníku se jazykozpytci nejprve nabízí mnohovýznamnost slov. Na př. doutnat značí 1. spát, 2. vycházet z peněz; hakovka: práce, potrestání, sekera; hodiny: výslech, řádná práce (a dodávám ještě: ‚visací zámek‘); jiskra: oko, okno; káča: pokladna, disciplinární cela; kachlík: kat, rukavice (kachlíky vyrážet o pederastii); klika: pytlík, pětka, štěstí; lupen: jízdní lístek, karta, šaty, facka; pára: kořalka, společnost darebů, přiznání (pouštět páru); pekáč: drožka, tramvaj, vulva; pero: koště, bič, pouto, bota, kapesní krádež; potápka: tajný úkryt, košatina pro opilé, podvlékačky; rukavice: pět let, pět zlatých; semenec: chléb, jídlo, maso, peníze; spíchnout: prozradit, sníst; sragora: bázlivec, lék; studený: sklep, impotentní muž; teplá: světnice, milovnice; tvrdá: sekera, sklenice plzeň[181]ského, nedobytná pokladna; zelená: podvod, nečestně nabyté peníze, zahrada; žlab: oběd, byt.
Hojné jsou ovšem i případy opačné, kdy pro jeden pojem je několikero označení. Tak je tomu zvláště u pojmů vzatých ze zájmové oblasti zločinců: krásti = bourat, chmatat, machlovat, majstrovat, posmejčit, sbalit, seknout, štípnout, šlohnout, vytroubit, vyfouknout, vydejchnout, tinknout; krádež = bouračka, bouranda, chmátka, machl, makání, melouch, moucha, šloh, trhačka, strž; zloděj = čór, čóres, chmatač, chmaták, tahák, trhačkář, trhan a mnoho názvů podle způsobů krádeže; čarář (přepadá na ‚čarách‘, t. j. na cestách), dolinář, flekař, štokař (kapesní), fůrař (z for), kérař (bytový), kozař (krade kola), masař (na jatkách), pařezář (kostelní), pultičkář (krade denní tržbu v krámech), riťák (zloděj zavazadel), rukávkář (v předsíních), vejškař (na půdách), sklepař, zlochař (na trzích), trumpetář (zloděj pivních trubek), vébař (krade kabáty v kavárnách) a j.; nástroje zlodějské = modlitby, šidítka, vercajk, cajk; paklíč: datel, domák, kliment, klimák, háček, šídlo (zámek, zvl. visací: čuba, pes, psík, bufan, hund, suk, souček, hruška), pačidlo: párátko, páro, žábro; nůž: čúro, čúrek, žíhadlo, zákos(ník), kosák; nebozez: drábor, šálek; zbraně (revolver:) dap, flór, krochna, deštník, kolečko, (pistole:) štěně, karmučka, (puška:) fizika, šplíchačka, šplichovnice (nakrmená), stříkačka, psík.
Je přirozené, že je velké bohatství názvů i pro objekty zločinných výkonů, jako je kapsa (dolina, hluboká, peklo), peněženka (flek, štok, prkno, sajtka, prachovnice), hodinky (kampáně, píďata, klapky; řetízek u nich: visec, klandr, klanečník), prsten (nástrč, nápalečník, platýrunk) a j. Nepřehledné je téměř názvosloví peněz; brky, brkály, cinkanina, cinkvajs, cvoky, fiňáry, finďáry, floky, fuky, granty, hantálky, lováky, mejdlo, mergle, numera, pempe, plechy, prachy, sázava, šupky, vata jsou označení souborná; mimo to je veliká hojnost názvů pro jednotlivé bankovky a mince, jež zde nemůžeme pro nedostatek místa vyjmenovávati. Ti, kdo mluví hantýrkou, jsou v častém styku s představiteli práva. Odtud mnoho názvů pro soudce (hejl, hlaváč, hustej, lotr, vrchan, mlynář, kovář, pastucha), soud (mlejn, přešlapky), četníky (bejk, bulík, dupák, chlupatec, klempíř, krahulík, strnad, zlatohlávek, chocholáč, ošťarák, šilingr, ťopan), strážníky (číslo, numero, polda, réla, lisoun, mlsnej, sýkora, pablb, pendrekář), gumový obušek (pendrek, sladké dřevo, dívčí touha), detektivy (čadil, krysa, šakal, fízl, fizule), dozorce vězňů (fotr, pantáta, skopec, moník). Žalář je hákovna, [182]hotel, kámen, klec, lapák, lapec, loreta, pastouška, salounek (tyčet v tuhejch, v tykách, ve vatě), trest se měří na holáky (měsíce), májové (roky), pídě (hodiny); celá šichta je 24 hodin, celá porce jsou 4 dni; křížek značí 10 let (X), rukavice 5 let, frak je žalář doživotní. Jíti postrkem je plavat po šňůře na lont, po špagátě, s lokálkou, s uhlím. Stejně bychom mohli uváděti dlouhé řady slov pro trestance, pro pojmy ‚odsouditi‘, ‚zatknouti‘, ‚přiznati se‘, ‚zapírati‘, ‚ošiditi‘, dále pro jídlo, pití a kouření a zvláště pro sféru sexuální (homosexuálnost se označuje obraty bourat kachle, nabíjet šamotku, sekat samet, kouřit cigáro, potírat lichvu a p.).
Uvedené příklady ukazují, že hantýrka operuje smělým přenášením slov. Tak si vede nejen v »odborné« terminologii zločinecké, nýbrž i jinde, na př. to je jim gravér, ten zná rejt; nech ty gravúry do mně; do koho ten vandr?, lakýrka lhář; zábava mluvka; rýma odvaha; samec mráz; rozhledna čahoun; permutrák slunce; pardál rošťák; kohout oheň; motejl dopis; outrata hospoda; čumec kino; ‚hlava‘ je kokos, kedluben, makovice, koule, kobližka, ‚obličej‘ fasáda, fríz, ‚ústa‘ mluvnice, držkofon; ‚hloupý člověk‘ drn, dřevák, křáp, křen, mák, hejl, kavka, vrták, kašpar, jakub, kubánek; zelené věci jsou věci oplzlé, uhozenej kšeft je nevýnosná krádež, umytej ztracen; kulatit značí pochlebovat, orat psát, polejvat lhát, pást vodit holku ‚na holandu‘, sbaštit to zapírat a přece být odsouzen.
Hantýrka si mnohdy oblibuje výrazy silácké, jako vyblít prozradit (už blije), má Prahu zaplivnutou zakázánu, zařval zemřel, sežrat být obelhán, sejráky nohy; ale najdou se v ní i eufemismy: jdi do háje, karafiát jít na stranu (srv. karas výkal), ošatit okrást; pro bití je celá stupnice výrazů: náklad, nátěr, vejklep, mlátička, zlochtat, sekat maso. Sem bychom mohli připojit některá deminutiva: dát si báška, jen tak pro fórek, hodit si šlofíka, kačenka pokladna, salounek samovazba, sedánek hospoda, kamínek káznice, láček lež (srv. lak), souchačky, soušky souchotiny, štísko štěstí a j. Někdy jiskří hantýrka vtipem, jako v pozdravech kam se vineš, amoletko?, ty saláte, nádivo, náplavo; nebo: Náno, potop se!; uleť, pečeně!; vodprejskni, emaile (glasuro); nedělej ze sebe krankenkasu (rozděl se); zoufalý prkno citera, divoké dřevo harmonika; nizozemská oharek cigarety ležící na zemi; hotel de kopka stoh, kupa sena; poličkování se naznačuje obraty: nabourat (pohladit) zpěvník, já tě praštím přes karakter, já ti vyleju majznerku, vekslovat pětku a j. Vtipné bývají i slovní hříčky: naše vaše pouta na ruce a na nohy, maki raki hrát v karty, mrko strko soulož, [183]baněro finěro ošidit o peníze, tahačky volšovky podvléčky, úhoz, baj úhoz zlé časy, hihihi monstrance, ihaha koňské maso; některé názvy pro kořalku: čamrdyflašky, čúdačubka, krompampule, odezdikezdi, zadvají, kdybyjíbylo, jazykůbrus, brr atp.
Bylo by velmi lákavé, ukázati zde i na fraseologii hantýrky, ale to přesahuje rámec referátu. Je však třeba upozorniti zvláště na tvoření slov v této zvláštní mluvě. Záliba v příponě -ař byla patrná již při názvech zloděje; srv. ještě šplíchař myslivec, flákotář řezník, liškař zlatník, píchař krejčí, smolenkář švec, ožírkář trestanec, který dostal lehkou práci. Ještě větší oblibě se těší sufix -ák: domák paklíč, dupák, četník, dýmák komín, koštovák ústa, kruťák provaz, kvičák prase, leťák i letňák letní byt, medák čistič kanálů, napadák kdo přepadá lidi, píďák hodinář, předák zástěra, prkeňák druh tance, roleták paklíč na rolety, slaďák kupec, smradák koňská stáj, šmírák kuchař, somrák pobuda bez bytu, poledňák a večerňák krádež v poledne, večer, zůstávák komediantský vůz, zobčák pekař (zobec chléb). Podobná koncovka je -ač: kucháč kuchyně, plaváč hůl, pracháč bohatý člověk, řezáč doktor, stříkač myslivec, slejvač kdo okrádá spoluzloděje, klekač bůh; -as: koňas koňský řezník, fůras zloděj z for, klaťas penis (vedle klaťan), kraťas krátký doutník (vedle kraťák). Jiné přípony často se vyskytující jsou: -oun: hlavoun velký pán, kouloun ‚palice‘, tupec, pasoun ‚pasák‘, rypoun rýpal, skopoun Němec (také skopčák), syčoun ‚syčák‘, špekoun kuchař; -nda: blafunda mluvka, derenda ‚derekce‘, polic. ředitelství, bouranda krádež (také bouračka), klepanda stodola, slejvanda zapírání, lajchanda nebezpečný podnik, ulejvanda lehká práce, vypíjenda pitka na cizí účet; -árna: rošťárna darebáctví, myšárna lokál, kde se hraje hazardně v karty, slepičárna policejní ředitelství; -ajzna: reťajzna cigareta, teplajzna perversní ženština, čubajzna, čubka ‚Národní politika‘, kopajzna kořist, corpus delicti; srv. také patizna ‚patka‘ (účes); -ina: na to seš kratina, hadrovina špatně připravený podnik, cinkanina peníze, cucanina píseň, utahanina (nadávka), kravina maso, psina; -na: rafna zlá žena, machna tlustá žena, stříkna puška, špuksna hubička. — Cizího původu jsou přípony -unk (mišunk rvačka, bžuňunk mačkanice, fofruňk spěch), -es (dlabenes dobré jídlo, drbes ovoce, koumes vychytralý, čilý, magóres blázen, jordeska židovka [Jordán žid]).
Česká hantýrka má s jinými argoty a slangy společnou vlastnost, že zkracuje slova, na př. retka = cigaretka, bák = tabák, fiška, španka = fišpanka, bára = báchora, ‚peřina‘, páro = parátko, paradlo, ‚pačidlo‘, sváča = svačina, fláňa = flákota, [184]‚maso‘, cvák = Zwanzigkreuzerstück, soušky, souchačky = souchotiny, buzík = buzerant, dávat vízo = aviso, šlof = Schlafgeselle, štób = Stabsgefängnis, somr = Sommerwohnung. Jiný způsob zkracování je v případech, jako nehoněj se, to na nás nepla (neplatí), nepu! (= nepusť[?], neprozrazuj!), dr! (= drž se!), pr! pr! (pryč, pryč), prá (= ‚práskat‘, mluvit pravdu). Sem řadím také bez! bez! (tiše! mlčet!), v němž vidím zdvojenou zkratku z výrazu bez nich nebo bez těch; tento obrat je sám eliptický a užívá se ho jako odpovědi na otázku s nima? (s těma?), což značí ‚mohu před nimi otevřeně mluvit?‘[4] Zvláštní zkratky s připojením slabiky ko jsou: kozloko zloděj, kovšiko vši, komrko soulož, kobuko, kobuziko buzerant; srv. ještě kosrako kabát (‚sakrafrak‘?) a spojení mrko strko soulož.
Z jiných charakteristických znaků hantýrky zasluhuje připomenutí hojné zpodstatňování adjektiv a velmi častá denominativa mezi slovesy. Srv. bílej den, černá noc, čerstvej vzduch, dejchavý kamna, lípové dveře, liškovej zlatník (mince), křiklavá kachna, sípavá husa, chladná, studená předsíň, teplá světnice, řechtavý pouta, smolný boty, chlupatej strážník, outratskej hostinský atd. a mnoho názvů pro kořalku (viz u Rippla str. 61); fánglovat chodit s ‚fánglemi‘, nevěstkami, holandit prostituovat se (holanda prostituce), rajdit dělat ‚rajdu‘ (nevěstku), sálovat tančit, somrovat spát pod širým nebem, fůrasit krást z jedoucích for, půltičkařit vykrádat denní tržbu v krámech, vébařit krást zimníky, odkřížkovat nebo odsvíčkovat odpřisáhnout, hadovat dělat ‚hada‘, zrádce, šábovat se děliti se (šáb podíl), šimluje sněží (šiml sníh), buď rád, že vaškuješ (t. j. že jsi zavřen ve vašku, v býv. svatováclavské trestnici).
Po syntaktické stránce je pro hantýrku typická obliba genitivní formy ve 4. pádě jmen neživotných, na př. dostat hona být honěn, mít kliha zuřiti (= vařit klih), kydni klimenta podej paklíč, máme švajna, t. j. štěstí, mít uťala ‚utřít hubu‘, navalit motáka po těrku poslat dopis poštou, dej mi taha, čouda, šluka zakouřit, vzít šmíra (roha, švába, draka) utéci, hodit si šlofíka zdřímnout si a j. — K eliptickému rčení »s nima? — bez nich« výše uvedenému zde ještě připojují: mít Prahu, t. j. zakázánu, jit do ní, t. j. do trestní vazby, tato, t. j. kořalka.
Kapitolou o sobě jsou cizí prvky v české hantýrce. Je jich velmi mnoho a některé budou etymologovi tvrdým oříškem. Leccos tu osvětlí srovnání s příslušnými zločineckými mluvami [185]v jiných jazycích. Výpůjčky brala naše hantýrka především z němčiny, cikánštiny a hebrejštiny. Ráz německých výpůjček nechť objasní těchto několik příkladů: drábor Drehbohrer, frajtka Freude, klajda Kleid, kšanda Schande, holísek Hals, kotesek Gottes Segen, kornatý Kom, vaca Weizen, šnába, šnóbl Schnaps; natrapírovat, lakírovat, zrenovírovanej a p.[5]
Tím jsem jen zhruba naznačil, jak bohatý materiál podává Ripplův slovník badateli o sociálních dialektech. Vadí však této práci přejímání omylů, zvl. z Hájkova otisku, a veliký zmatek v pravopise. Puchmajer ještě mohl psát autrata 15, kraužek 31, skaumník 47, sraule 48, šaufky 50, ale do publikace z r. 1926 se tento způsob psaní nikterak nehodí. Také je třeba odmítnouti psaní cynk (i czink) 18, cýpavka 18, čeracyt 19, kapucýn 28, pažyt 41, rozsyva 45, pyksla 47 (s. v. sklo), syrotčí 49, šplýchač, šplýchnout 52, topyvka 54, uplyvnouti 55. Adjektivní hesla by měla míti koncovky spisovné, protože nářeční -ý není jednoznačné, srv. měkký ‚zlato‘ 35, kornatý ‚žito‘ 30, štětinový ‚prase‘ 52; lípový ‚dveře‘ 33, němý ‚kachny‘ 38, pichavý ‚nehty‘ 41, smolný ‚boty‘ 48. Některé nepřesnosti jsou v kvantitě, na př. pelišek 41, sazet do někoho 46, ďablovina 61; vandál 55, plínera 42, tě píc 53, ďáblová pochoutka 61, poblílka 61. Znění do mě (todle do mě nelej 32, co to do mě vandrujou? 55) není spisovné, ani lidové; v Čechách jen v doudlebském nářečí vyslovují mje, jinde mňe. Dlouhé u cizího původu se nepíše ů (cůštelunk 57 s. v. vorel). Místo pazdíra 41 budeme vzhledem k slovesu pásti psáti pasdíra (srv. paskunda), místo subka 49 správně jen supka (srv. supět, supovat). Ve vazbě pažit někomu něco z krádeže obviňovat 41 čekáme spíše pařit. Na str. 17 uvádí Rippl heslo breblie ‚kniha‘ ze slovníčku polic. ředitelství, ale tam jest brebie. Heslo datle 20 má zníti datel; z úsloví Lhota na holísku budeme soudit na tvar holísek ‚krk‘ (srv. der Hals) a nikoli holísko 25. Vedle hesla šídlo ‚závora‘ je neprávem samostatné heslo šídla ‚paklíče‘ 50, kdežto prasknout ‚zabít‘ a prásknout ‚přiznati se‘ je uvedeno jako totéž slovo (43). Samo potrubí není ‚perversní akt‘ (43), nýbrž potrubí lízat. Jednoplošník je člověk, který v zimě odchází z trestnice v jednom kabátě, a nikoli jen ‚člověk v saku‘ (27). Honička ‚po[186]licejní oblídka‘ není jen v mluvě brněnských grázlů (25). Místo vechsle 45 třeba psáti veksle, místo aisch, aischin 15 je česky ajš, ajšin, místo riegel 45 raději rígl. Slova handeln 24, geschiebes machen 23, meistern 35, moszern 36, schwarz 53, weiches 56 a j. nejsou vlastně částmi české hantýrky.
Těmito drobnými korekturami však nechceme umenšiti uznání, jehož si E. Rippl zasluhuje za to, že dal svou prací pevný základ pro hlubší studium pražského slangu a mluvy českých zločinců.
[1] Franc. označení jest argot nebo žargon, španělské germania, angl. flash nebo cant. Pro tuto neustálenost názvu se zamlouvá návrh Jespersenův, aby se obecně rozlišovalo mezi argotem ‚mluvou zločinců‘ a slangem ‚mluvou stavovskou‘. Původ slova argot není znám; slang je zkratka ze spojení, jako soldier’s language (mluva vojáka), mariner’s language (mluva námořníka) atd.
[2] Viz »Národní listy« ze dne 15. srpna 1874 (č. 222).
[4] Ze spojení bez těch vzniklo patrně neporozuměním subst. bečdech, bezdech ‚ticho‘.
[5] Na str. 8 vykládá Rippl slova fór, fórek, fórista, fórovej z něm. vor v úslovích ‚er macht ihm etwas vor‘, ‚er täuscht ihm etwas vor‘. Tento výklad je možný, ač semanticky nelze nic namítati ani proti převzetí z latiny (pro foro). Srv. o tom J. Hoščálek, Lidové noviny z 11. listop. 1926, odpol. vydání. Humorný význam latinských výpůjček (srv. okuláry, inštrument, moresy, potentát, lejstra, legrace a pod.) lze vysvětlovati reakcí lidové mluvy na řeč pánů.
Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 8, s. 176-186
Předchozí V. Marek (= Václav Ertl): Trh zeleninou
Následující Bohorovní lidé
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1