Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Český lid otiskl v posledním sešitě nového ročníku (24, 4) ukázku, jak mluví dnešní studenti, a autor článku (Ot. Svoboda) odsoudil tento způsob řeči s netajeným rozhořčením. Článku toho si všimly i denní listy a nebude snad na škodu, seznámíme-li s ukázkou té studentské řeči i své čtenáře. Dva studenti spolu hovoří:

»Tě péro! Tě lupen! Kam suneš tu vrzavou kostru? Do koncertu. Mhm. Proto ten tvůj vohoz. A jak to máš vyřešený u krku! Nenamichuj mne a dupej taky. Neblbni nahlas! Cák mám vlezný? Zatáhnu to za tebe. Ty máš prachy? To pojď raděj do bijáku. Tam dnes bude psina. Co dávají? Ani nevím. E, to máš fuk. Biják nemám rád. Tak pojď do prodloužený. Tam bude správná pára. Nenalejvej! Nehoupej mě, jo? Kdo tam bude? Ta šamotka Z. a ta piksla vod kunerolu P., ne? Bude tam K. Ta fuchtle? To by pes nesněd, když ona rozváže mluvnici. Ale baví. Skáče furt do zpěvníku, že se k slovu nedostaneš, dej si zahrát. Tak mě nebav a vodprejskni, emajle! Počkej! Byls dnes v gymplu? Ulil jsem se. Čul jsem, že budu taženej z matiky a že by byla koule. Já šel ráno do boudy, ale jak začaly padat pumy, řek’ jsem, že mě bolí levý zub a vypad’ jsem. A teď se jdu rozšoupnout. Tak plav. Měj se hezky, kup si švestky, vyndej pecky a koukej, aby ses neudávil. Pozdravuj doma šifonery. Tak uleť, papíre!«

Jsme daleci toho, abychom tento způsob vyjadřování komukoli doporučovali; chceme jen několika slovy objasniti jeho podstatu a psychologický základ. Každému Pražanu je na první pohled jasno, že tu neběží o zvláštní studentskou řeč, neboť kromě několika výrazů, které patří (většinou již dlouho) do speciálního, studentského slovníku (gympl = gymnasium, bouda = škola, koule n. puma = pětka, matika — matematika), jde vesměs o výrazy, které lze slyšeti v Praze i z úst nestudentských, a to nejen mezi pražskou spodinou, ale i v t. zv. lepší společnosti, zvláště ovšem v její mládeži. Není to tedy ukázka čistě studentské řeči, jejíž prvky mají na př. Němci zpraco[59]vány v knihách Klugových, Meyerových, Eilenbergrových a j., nýbrž je to malá ukázka pražského argotu neboli slangu. Slang je způsob řeči, který se rodí v ulicích velkých měst; nenáleží určité vrstvě společenské ani určitému stavu, nýbrž všem, kdo jsou proň psychologicky disponováni. Jako jazyk obecný (vulgární) a nářečí, má i slang se spis. řečí mnoho společného; ale od řeči obecné (i od dialektu) se liší tím, že se jazyk vulgární vyvíjí přirozeně a bezděčně, kdežto výrazy tvořící podstatu slangu vznikají vědomě a účelně. Řekne-li člověk z lidu »nečum«, řekne to proto, že pro představu, kterou chce vyjádřiti, jiného výrazu nemá. Vulgárním se jeví tento výraz jen tomu, kdo jej pozoruje se stanoviska spis. řeči. Řekne-li však pražský student nebo mladík »odprejskni«, je si toho dobře vědom, že je to jiný výraz, než užívají obyčejně ostatní lidé jeho společnosti, a užívá ho právě proto. Psychologický základ slangu je snaha vyhledávati nebo tvořiti vědomě výrazy, které by nahrazovaly běžná slova a rčení, jevící se mluvícímu ovšednělými a opotřebovanými, vyhledávati výrazy originální a překvapující, ba zarážející průměrného posluchače, výrazy křiklavě barvité a silné, působící často komicky nebo groteskně. Slang je tedy řeč rozmaru, nevázanosti, reakce proti zvyklosti, touhy po odchylce, gaminství atd. A proto má ovšem své stoupence nejen v nevázaných dětech velkoměstské spodiny, ale v mládeži vůbec, v umělcích a v lidech, kteří potřebují vybít kdekoli svou sílu, uplatnit nápad, svobodně se rozmáchnout, épater le bourgeois. V tomto vyhýbání výrazům obvyklým a hledání výrazu nového má slang, jak praví Jespersen (Language 400) mnoho podobného s řečí básnickou; rozdíl mezi nimi záleží v tom, že slang usiluje o odchylku jen pro odchylku, tvoří jen proto, aby překvapoval a zarážel, a chce býti prostě výstřední nebo nevázaný, kdežto básnický jazyk se vyhýbá výrazům všedním a hledá slova jiná z příčin estetických.

Proto změny, které provádí slang se zděděným materiálem jazykovým, jsou (na rozdíl od řeči obecné a nářečí) rázu skoro jen lexikálního. Slang vtiskuje především slovům běžným význam jiný, než jim normálně náleží, obyčejně metaforický, a volí k tomu zpravidla taková slova, aby dojem metafory byl komický nebo groteskní. Tím způsobem vznikla v pražském slangu (jako v jiných) na př. celá sbírka metaforických názvů hlavy: koule, kokos, cibule, kedluben, šiška, globule atd.; toho způsobu jsou i výrazy pralinka (tvrdý klobouk), syreček (slaměný, rovný klobouk), šinágle (špič. boty), psí dečky (gamaše), kostra (tělo), salát (mládenec »zelený«) šamotka (hloupé děvče), malý pivo (malé děvče) a p. Běžný význam slova se mění v slangu i jinými způsoby, na př. žertovně odchylným výkladem slova: mluvnice (nástroj mluvení, ústa), zpěvník (totéž), správný (-á žába) a p. Slang si libuje pro zesílení účinu v nadsazování a silných slovech: děsná, příšerná blbina (velká hloupost); blbý jak patník, jako dům, jako kredenc; je to k zblití atd. To vede ovšem k rychlému otírání významu a k stálému střídání výrazů zvl. pro představy obyčejné (pohybové a j.). Na př.: [60]kam jdeš? — kam to valíš, kam se hrneš, kam to sypeš, kam tak mažeš, kam se vineš (s nástavkem »amoletko«); odejdi — zmiz (zmizni), vymázni, vypadni, odprejskni (s nástav. »emajle«), plav, uleť, scvrkni se a p.; nechám toho — já s tím hodím, praštím, mrsknu, šlehnu, řinknu, lupnu a p.; z celého významového obsahu zbývá zpravidla jen představa rychlého pohybu Slang dráždí a persifluje i tím, že do rčení ustálených (na př. pozdravů) dosazuje z prostého rozmaru slova nesmyslná, libovolně volená; známý pražský pozdrav »tě bůh« (z »pozdrav tě bůh«) mění slang: tě perko, tě noha, tě lupen a p.

Slang také přejímá slova odkudkoli, hodí-li se k jeho gaminským účelům; především ovšem koketuje ustálenými slovy vulgárními, jako psina, pára, žába, škatule (piksla), namíchat, nalejvat, ale chytá slova i odjinud, jen když jsou nová, časová a silná, z různých hantýrek nebo řečí stavovských (ulejvat se, houpat; ohodit, napačokovat, vyřešit), z časových písniček, z kabaretních nápadů atd.

Do formální stránky jazyka zasahuje slang zpravidla komolením nebo přetvořováním slov spisovných; toho způsobu jsou v každém slangu (jinde ještě víc než u nás) oblíbené zkráceniny slov jako elektrika — éla (srov. franc. Metro, aéro, photo, Sébasto, perme, cipal, angl. exam, pub a j.) a zvláště zaměňování přípon normálních příponami jinými, volenými nahodile, ale obyčejně se snahou trivialisující: odtud v pražském slangu záliba na př. ve vulgární příponě -ák (Karlák, Střelák, umprumák, biják a p.) nebo v příponě -as, abstrahované ze slov potupných jako mamlas, lotras a povýšené na oblíbený sufix při tvoření a přetvořování slov: keťas, bijas, kinďas, tvrďas, kliďas, volňas, Žofas, Purkas a p. Je v tom móda a v dějinách pražského slangu našly by se i jiné takové přípony svého času kvetoucí (piviště, kafišťě, kanapiště — slečinda, kočinda — blbizna, hlavizna, lejtizna — kláděra, flandera, psinděra atd.).

Svůj slang má každý jazyk, neboť jeho podmínky tkví hluboce v povaze lidské a zvláště těch vrstev, v nichž žije. Pro linguistu je zajímavý právě tak jako nářečí nebo jazyk vulgární, neboť mu umožňuje nahlížeti do dílny řeči (a slang zvláště, protože se znovu a znovu tvoří před našimi zraky) a poskytuje mu často výklad slov, nad jejichž organickým původem by si darmo lámal hlavu. Proto se všude jinde věnuje slangu i pozornost čistě odborná a bylo by dobře, kdyby se i u nás pokusil někdo, kdo má k tomu příležitost, o popsání slangu pražského. »Českému lidu« jsme vděčni i za tu malou ukázku. Škodlivý vliv slangu na jazyk spisovný a hovorový je nepatrný; slang se nedotýká vnitřní podstaty a struktury řeči, nýbrž zpracovává po svém jen její slovník. A i z toho se máloco v jazyce uchytí, neboť v povaze slangu je, že se jeho materiál slovní velmi rychle opotřebovává, zevšedňuje, a proto neustále mění. Vytýkati slangu, že je shocking, je nechápati jeho podstatu; to je jeden z jeho nejúčinnějších prostředků. Námitky proti němu mohou býti jen společenské: v dobré společnosti je slang asi [61]totéž co vypláznutí jazyka. Není to hezké, ale děti to dělají a budou to dělat, pokud se nebudou rodit aspoň čtyřicítileté, právě proto, že to není hezké. Člověk inteligentní, jemných mravů a normální si v slangu nelibuje, třebaže někdy sám buď z nálady nebo pro účin stilistický sáhne do jeho pokladnice. Libují-li si v něm přes míru naši studenti, i když odrostli již klackovitým letům, a to ne tak v tom, co je v slangu vtipného a originálního, jako spíše v tom, co je v něm triviálního, není divu, že to budí protesty a odpor.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 2, s. 58-61

Předchozí Zdravotní a jazyková kontrola

Následující Bratranec, sestřenice