Kalina

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Čtenáři tohoto časopisu znají snad všichni naši kalinu. Je to keř dosti mohutný, s trsy bílých květů, z nichž pak vyrostou červené bobule. Rostlinopisy[1] o ní praví, že roste v křovištích a na pokraji lesů. Vědecky se jmenuje Viburnum opulus. Její jméno je poctivě české a slovanské, úplně stejné ve všech slovanských jazycích. Ale bohužel neznamená kalina vždy totéž. Česká, polská, ruská a bulharská kalina je zpravidla Vib. opulus, ale sem tam znamená někdy příbuzný bez (Sambucus) nebo ptačí zob (Ligustrum), tak v srbocharv. (vedle významu Viburnum).[2]

Ale tato významová nepřesnost nám nemusí dělati mnoho starostí. Nemůže býti, trvám, sporu o tom, že kalina bylo původně Viburnum opulus. Je velmi snadné splésti s kalinou dosti podobný bez anebo ptačí zob, neboť botanické znalosti nejsou a nikdy nebyly tak silné a trvalé, aby zabránily žalostnému matení jmen. Snad jenom jména stromů se zachovávají věrně. Naproti tomu jména zvířat se téměř nematou.

Výkladů toho jména najdeme v etymologickém slovníku Bernekrově několik. Musíme je zde uvésti spolu s důvody, o něž se opírají. Nejrozšířenější je ten výklad, že patří k německému názvu černého bezu Holunder; mělo by s ním ovšem společný jen kořen (hol- by odpovídalo našemu kal-), o němž dále zase nevíme nic. Sám Berneker však o tomto výkladu pochybuje, a také ostatní vykladatelé se vyslovují dosti opatrně. Znamenitý polský vykladač rostlinných jmen botanik Rostafiński myslil, že jméno souvisí se slovesem kaliti (rozpáliti do červena nějaký kov), maje [122]při tom na mysli červenou barvu plodů. Proti tomu Berneker správně namítl, že kaliti znamená jen ‚utvrditi‘. Sám pak se domnívá, že kalina pochází od slova kal. Míní, že sl. kalina původně znamenalo bez, jehož bobule jsou černé, a že k tomu by se význam slova kal (co je kalné, temné, černé) dobře hodil. Ale celá domněnka naráží na tu překážku, že slovanské jazyky nikterak neztotožňují kalinu s bezem kromě jediné srbochorvátštiny. Ještě jinak si to vykládal náš starý Presl: »Jméno své (kalina) má, že bobule spodkem počišťují.«[3] Také Ertl (v tomto časopise VI, 250) pomýšlí na původ od slova kal, ale podrobněji to nevykládá. Z této rozmanitosti domněnek je patrné, že plným právem mohl nedávno Brückner říci, že jméno kalina má »pochodzenie nieznane.«[4]

Uvedli jsme všecky ty výklady proto, aby bylo vidět, jak je často nesnadné přijíti na pravdu, i když jsme jí blízko na dosah ruky. Z téže příčiny prosíme, aby i tyto následující řádky byly souzeny shovívavě.

Máme za to, že jméno kalina pochází vskutku od slova kal, jenže důvod je jiný. Roste totiž ráda nejen »na pokraji lesů«, jak udávají rostlinopisy, nýbrž hlavně u potoků a řek, vůbec na březích vod, na vlhkých místech, při bažinách a kalištích, kterým právě slušelo za dob jednoty všech Slovanů jméno kal. Má tedy své jméno podle toho, že roste v bažině, to jest v kalu anebo vůbec ve vlhku, a nikoli podle barvy bobulí nebo pročišťovací moci. Tato domněnka předpokládá, že praslovanský lid dobře věděl o této vlastnosti kaliny. Nebylo by nám nic platno, kdyby to bylo jen pozorování novověkých přírodopisců. A tu můžeme uvésti spolehlivé svědky, množství citátů z národních písní. Lidový skladatel písně byl často na rozpacích, jak začíti, nechtěje se hned vytasiti s tím, že jeho milá má černé oči nebo že na něho zapomíná a pod. Proto velmi často začátky písní vnitřně pramálo souvisí s jejich vlastním obsahem; řekli bychom, že jsou jen k tomu, aby připravily vhodný rým, jako na př. v této písni: »Kalina, malina nad Hronom sa kníše, starodávny frajer lístoček mi píše.«

A tak máme slušný počet písní, v nichž se na začátku jmenuje kalina,[5] a z nich pak některé jasně hovoří o tom, že kalina stojí nad potokem, nad řekou nebo dokonce nad mořem, v údolí, [123]v struze. Jedna je zvlášť cenná, poněvadž má velmi podobné znění v češtině, v polštině i v ruštině, je to snad velmi starý společný majetek západního a východního Slovanstva. Uvedeme nejprve polskou píseň:

Czego, kalino, w dole stoisz,
czy się ty letniej suszy boisz?
Pewno bym ja tu nie stojała,
gdybym się suszy nie bojała.[6]

Podobně začíná ruská píseň z minské gubernie, ale kalina v ní neodpovídá. »Kalina, kalina! — Čago u luzi stóiš? — Ci větru boissa —, ci doždžu žalaješ?«[7] V české písni je však původní myšlenka jistě porušena, kalina ujišťuje, že se sucha nebojí: »Proč, kalino, v strouze stojíš? — Zdali ty se sucha bojíš? — Kdybych já se sucha bála, — ještě bych já hlouběj stála.«[8]

Nebudeme tu podrobně uváděti těch písní, které prostě praví na př. to, že »kalina malina nad Váhom dozrela…«,[9] nebo že »w dole kalinka stojała…«,[10] nebo že »čirvonaja kalinka usja nad morym schililasja«.[11] Plyne z nich tuším jasně, co jsme výše pověděli.[12]

Kalina byla všem Slovanům dobře známa. Bylyť krajiny západního Ruska, do nichž klademe slovanskou pravlast, plny bažin a močálů, vod stojatých i tekutých, u nichž se kalině dobře dařilo. Ruské byliny a pohádky to dosvědčují i pro starou dobu tím, že připomínají cosi nám podivného, totiž mosty kalinové. Máme-li na mysli obyčejné dřevěné mosty, stěží si dovedeme představit kalinový most, když přece kalina je pouhý keř, a ne strom. Tak na př. v bylině o Suchmanu Odichmantjeviči hovoří Něpra — řeka (Dněpr): »…Když teď za mnou, za matičkou Něprou — řekou — stojí síla Tatarů těch nevěřících, — na čtyřicet tisíc Tatařínů(!) divých. — Stavějí si mosty kalinové [124](mostjat oni mosty kalinovy); — za dne mosty staví(!), v noci já je bořím.«[13] V jiné bylině se chlubí Djuk Stěpanovič, že v jeho otčině od boží církve do paláců bělokamenných »nastlany mostiki kalinovy«. Také ve Velkém Novgorodě byl most kalinový (bylina o kupci Terentiščovi). Zdá se, že »kalinový« bylo v ruské lidové tvorbě literární stálé epitheton dobrého mostu (srv. housle javorové, palác bělokamenný, uzda hedvábná), když se Djuk Stěpanovič jím chlubí. Povězme hned, že to nebyly mosty v našem smyslu slova. Daljův slovník praví, že m. k. je »gať moščennaja chvorostom, kalinoj, doroga po holotu«. Takový přechod (hať) se obyčejně zrobí tak, že se do bažiny naházejí svazky proutí nebo větví, na ně pak napříč (to jest ve směru cesty) se položí delší břevna a navrch zase silnější dřeva příčně. Není-li mokřina hluboká, stačí jenom nastlati (viz výše v citátu!) svazky větví. A to byly asi ty »mosty kalinové«. Veliké mosty přes Dněpr nebo novgorodský most asi měly silnou stavbu z jiného dřeva, navrchu pak byly asi položeny kalinové svazky.[14] Ve volyňské domovině Djuka Stěpanoviče to byly vlastně jen haťové chodníky uprostřed osady, urobené proto, aby vznešené panstvo, jdouc do »boží církve«, nezapadlo do bezedného bláta, jež plnilo prostranství mezi »paláci bělokamennými« a kostelem. Tento bohatýr se líčí jako ohromný boháč, a tedy kalinové chodníky jeho domoviny byly Rusům ideálem pohodlné komunikace uvnitř osad. V jiných ruských městech se asi vskutku brodili blátem i před kostelem. Takové jednoduché hatě kalinové se objevují v Rusku ještě nyní. Za války si takové přechody robila i rakouská armáda na př. v bažinách při řece Stochodu. A užívali k tomu právě kaliny, jíž tam roste veliké množství.[15] Snad nechybíme, když i Praslovanům přičteme, že k stavbě takových hatí nejvíce užívali právě kaliny.

Kalina byla tedy význačnou rostlinou slovanské pravlasti, jejíž obyvatelstvo vyjádřilo v jejím jméně to, že roste při bažinách.[16]

[125]Užilo k tomu velmi hojné kmenotvorné přípony -ina. Slova utvořená touto příponou lze děliti na několik významových skupin (na př. jména produktů: hovězina, kozina ‚kozí maso‘; jiná skupina jsou jména míst: bučina, dubina). Slovo kalina nemůžeme sice zařaditi do žádné známé skupiny, stojí o samotě, ale takových slov, jež se nehodí do skupin přesně ohraničených, je i při této příponě ještě několik. To znamená, že ty významové kategorie se ustálily teprve asi ke konci praslovanské doby, v nejstarší době bylo na -ina prostě odvozovací příponou bez zřetelného charakteru. Slovo kalina tedy náleží mezi nejstarší slova, jež se utvořila touto příponou.

---

[1] Na př. Polívka, Názorná květena zemí koruny české III, 340.

[2] Staročeské slovníky mylně překládají kalina = labrusca; to je planá réva (Gebauer, Slov. stč. s. v.).

[3] Cit. podle Polívkovy Názorné květeny III, 340, pozn. 1.

[4] Słownik etym. języka polskiego 214.

[5] Na příklad z ruské sbírky Čubinského-Kostomarova (Pěsni. Trudy etnograf.-statistič. ekspediciji v zapadno-russkij kraj, V, Petrohrad 1874) mohli bychom uvésti nejméně 30 čísel.

[6] Kolberg, Pieśni ludu polskiego (Varšava 1857), str. 208 a násl. (jiná varianta je na str. 209: »Žebym się letniej suszy nie bała, tobym w tym dole nie stała«).

[7] P. V. Sein, Materialy dlja izučenija byta i jazyka russkago naselenija sěvero-zapadnago kraja. Petrohrad 1887, I, str. 310.

[8] Erben, Prostonár. čes. písně a říkadla 167 (srv. pod. na str. 340 a u Sušila, Mor. nár. písně 321 n., č. 433). — Viz i Hostinský, Čes. světská píseň lidová 72 a 74.

[9] Bartoš čís. 773, pod. výše citovaná píseň slovenská (Škultéty, Veniec slovenských nár. piesní 307).

[10] Kolberg str. 217.

[11] Sein str. 367, z vitebské gubernie.

[12] Ještě aspoň jeden citát podobného obsahu z nové české literatury: »Byl čas, kdy v údolí u řeky červenaly se kaliny…« (Jirásek, U nás, 1, 98 ill.).

[13] Překlad A. Kurze, Byliny, staré rus. bohatýrské písně (Praha 1926), str. 140. — Ruský originál u Rybnikova, Pěsni 1, 29, verš 80.

[14] O staroslovanských mostech podrobně vykládá Niederle, Život starých Slovanů 3, 2, 431 n. — Srv. též Schradrův Reallexikon² 1, 168 a LF 51, 1924, 240 n.

[15] Tak mi vyprávěl očitý svědek, prof. Fr. Lojda.

[16] Podobným způsobem vykládá Škarić (Ljetopis Jugosl. Akad. 35, 1921, 84 n., cit. podle Indogerm. Jahrbuch 9, 1924, 225) čes. břínka ‚juniperus sabina‘ a s.-chorv. ‚brïnja, jalovec‘ od slova brïna, jež znamená kaluž, bažinu, břeh, svah a p., že prý roste na březích a svazích. — Taktéž pol. młokita (staropol. z r. 1472 mlekita) ‚salix viminea‘ je podle Brücknera Sl. etym. 340 »wierzba rosnąca nad młokami« (t. j. nad mlakami, močály). — Sloven. kalužník ‚kuřinec‘ (Kálal 277 je od kaluž. — V jiných jazycích se takto někdy vykládá na př. něm. Felber ‚vrba‘ a j.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 6, s. 121-125

Předchozí Za tepla

Následující František Oberpfalcer: Zdrobnělá slova, II.