Časopis Naše řeč
en cz

Něco o mluvě Husově, III.

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

[1]Americký filolog John Taggart Clark pokusil se před několika lety (r. 1918 v publikacích university kalifornské, r. 1908, 1909, 1912 v rozpravách filol. jednoty tichomořské atd.), ukázati v několika pracích, jak se jeví myšlenkový pokrok národa v slovníkovém rozvoji jeho jazyka. V článku hlavním (Lexicological Evolution and Conceptual Progress v Publ. in modern philol. vol. 7, str. 175—200) ukazuje, jak se myšlenkový pokrok děje hlavně abstrakcí, postupem od nižších jednotek k vyšším. Divoši a národové nevzdělaní (tak ukazuje Clark, jak ovšem již před ním ukazovali Farrar, Ribot, Romanes, Sayce, Whitney, Hirt, Brugmann a j.) jsou neschopni rozeznati sebe zřejmější shody mezi věcmi. Malajové na př. mají mnoho názvů pro jednotlivé barvy, ale samo slovo ‚barva‘ (‚varna‘) přejali ze sanskrtu; mohli bychom s tím srovnati v češtině názvy modrý, červený, zelený atd., kdežto abstraktní název ‚barva‘ (i slc. farba) přejat z němčiny. Tasmanci mají název pro každý strom, nikoli však pro pojem »stromu« vůbec (i zde bychom nalezli paralely slovanské) … Ale i tam, kde jde o prvotní pojmy abstraktní, nejsou jednotlivé kmeny s to vyjádřiti na př. ‚dnes‘ ‚zítra‘; Mohykáni mají slovo pro ‚miluji ho‘, ‚miluji tě‘, ale nikoliv slovo pro pouhé ‚milovati‘; některé kmeny eskymácké dovedou říci ‚chci jísti maso‘, ‚chci jísti polévku‘, ale nikoliv ‚chci‘. Že některé kmeny dovedou počítati jen do ‚tří‘ (co nad to, je ‚mnoho‘), je věc dobře známá — a ještě v češtině vidíme, jak pomalu a ztěžka si jazyk vytvářel vyšší číslovky.

[258]Ale Clark ukazuje ten vývoj také na jazycích nejvzdělanějších, na francouzštině a angličtině. Ukazuje, jak skoro všecka původně francouzská slova označují předměty konkretní, naproti tomu téměř všecka abstrakta jak jsou slova »učená« nebo cizí vůbec. Srovnává dva kusy textu starofrancouzského (z Villehardouina, z doby ok. r. 1200) a nového (z V. Huga): abstrakta jsou skoro po každé r. 1200 určena jediným slůvkem: veliký, velice, velmi atp. Naproti tomu u Huga se toto »grand« vyskytuje jenom jednou, jinde je rozlišeno vhodným slovem (»tichý, pronikavý, vážný, jasný, bídný« atp). A vykládaje ještě zevrubněji toto thema, končí pak podrobným seznamem slov, jež podává anglický slovník pro výrazy »oznámiti« atd. od dob nejstarších až po dnešní dobu; srovnává je po padesátiletích a ukazuje, jak jich věk po věku přibývalo. — —

*

Abychom se vrátili z Kalifornie do Čech, vzpomeňme si jen na kusy hovoru, jaké zaslechneme, jdouce ulicemi. Chválí-li hoch hochu mimojdoucí děvče, že je to »správná žába«, vidíme patrně, že slova obě, původně konkretní, jsou již jen označením abstraktní míry; slyšíme-li vedle líčiti jakous zábavu, že to byla »děsná otrava« nebo naopak »báječná psina«, »příšerná nuda« atp., pozorujeme všude totéž klesání původně konkretního označení na pouhou abstraktní míru. Tyto a podobné výrazy ještě do spisovného jazyka nepronikly; ale ukazují touž tendenci jazykovou, jisté stáří a změnu věkem.

*

A konečně, abychom se vrátili k mluvě Husově, srovnáme-li ji s mluvou dnešní, vidíme týž rozdíl, jak jej Clark vyložil. Ukázali jsme v předchozích článcích, jak konkretní a výrazná je řeč Husova. Ale nepověděli jsme tehdy, že Hus dovedl psáti také klidně a abstraktně, hodně abstraktně; tak činil v svých spisech latinských. Kdo přečte jenom některou kapitolku jeho Sentencí, vidí hned, jak přesně Hus pojmy rozlišoval a jak jasně dovedl o těchto věcech psáti. Totiž — latinsky. Česky toho nedovedl a sám se k tomu přiznává v svých Deposicích testium z r. 1414 (v Palackého Docum., str. 182), že nedovede tlumočiti slovo »eucharistia« po česku: »Kdybych řekl ‚in eucharistia‘ v dobré milosti neb v dobrém daru ostává chléb — co by to bylo platno … k pochopení lidu?« Toto abstraktní názvosloví bohoslovné vytvořili teprve po něm Táboři.

[259]A ovšem po Táborech pokračovali pak naši humanisté, po nich naši buditelé. Když tvořeno vědecké názvosloví, bylo potřebí vytvářeti plno takových slov pro vyšší a nižší pojmy; slova pro ně, ‚šelma‘, ‚ssavec‘, ‚obratlovec‘ atd., bychom marně hledali v staré češtině — a moderní básníci prosté výrazy starých legendistů rozložili jako bílou barvu v celou duhovou stupnici rozlišených slov. Vlček ukázal pěkně v Několika kapit., jak bohatý jest jazyk Máchův v svých ozdobných epithetech; všude se tu jeví specifikace a generalisace pojmů výrazně v jazyce.

*

O tom, jak znamenitě se změnilo naše výrazivo proti jazyku Husovu, poučí nejlépe krátké srovnání. Máme několik textů Husových, psaných původně česky, přeložených potom do latiny, odtud potom znova (někdy pomocí německého překladu) do češtiny. Máme tu tytéž myšlenky vyjádřeny jazykem dvojím — starým a novým. Při tomto srovnání musíme si ovšem odmysliti kvalitu původců; kdežto na jedné straně stojí mistr jazyka, jsou na druhé straně pouzí řemeslníci. Ale i když tento rozdíl odečteme, zůstává mnoho, co ukazuje, jak denní novinářská čeština upadá, jak ztrácí svou bývalou jadrnost, jak se spokojuje obecnými slovy, jak stírá barvy a lesk, jak chybuje proti tvarosloví a skladbě, jak vytváří germanismus za germanismem …

Napřed kladu ukázku, jak Havlíček v svém Slovanu (1850 až 1851) otiskl (ze Sommrova českého zpracování německého díla Zittova) novočeský text slavného Husova listu ze dne 10. června 1415 »věrným Čechům« (podle výboru Tůmova II, str. 314 až 316; = Sommer 258—260). Srovnáním pozná čtenář, že novočeský text u Havlíčka podává zároveň výklad textu Husova; vlevo otiskuji text Husův podle svého vydání (O mučenících č. knihy patery, str. 12 nn.), vpravo znění novočeské:

 

(Čechům), jenž Pána Boha milují ——

jenž Boha z celého srdce milují

(aby jím dal) v radosti nebeské na věky přebývati

(aby) po smrti věčného blahoslavenství dosáhli

v bohu milí páni, panie, bohatí i chudí —

vás, kteří jiným přikazujete a nad nimi vládnete, ale také vás, kteří jim poslušností povinni jste

aby P. Boha poslúchali, jeho [260]slovo velebili a rádi slyšeli i plnili —

abyste nejvyššímu Hospodinu poslušni byli, slova jeho v uctivosti měli, je rádi slyšeli a s živobytím bez ouhony pilně zachovávali

(pravdu) z řečí svatých kázal a psal —

nejen ústně kázal, ale také písemně vykládal

že jsú v rúše ovčiem a vnitř vlcí hltaví —

že zevnitř mají oděv ovčí, vnitř pak jsou draví vlci

aby své obchody právě vedli —

aby povinnosti svého stavu svědomitě plnili

Prosím studentóv i žákóv jiných, aby mistróv svých v dobrém poslúchali —

všecky studenty při vyšších školách, i také všecky jiné školáky napomínám, aby svým mistrům ve všech šlechetných věcech poslušni byli

— zvláště p. Václav z Dubé a p. Jan z Chlumu, jimž věřte, co budú praviti —

zvláště ale oněm dvoum prvním, jim všecko můžete věřit, co vám budou vypravovat

oniť vědie, kteří Čechové a kterak mnohé a nehodné věci sú na mne vedli —

oni dobře a budou vám nepochybně vypravovat, kteří z Čech … jak bezbožné lži proti mně přednášeli

Také prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli —

Tato pak jest má poslední žádost k vám: — milujte se vespolek, pravdy žádnému nezamezujte, pečujíce, aby nábožní a nevinní násilně utiskováni nebyli

 

O čtyřicet let později (1891) vydal Mareš svou znamenitou knížku »Listy Husovy«; latinské listy překládali do češtiny dobří filologové gymnasia kolínského. Mezi nimi také list č. 27, jehož starší překlad, ze XVI. stol., byl otištěn již v Postile — o němž jsem však ukázal, když jsem nalezl rukopis XV. stol. ve Vídní, že byl vůbec psán původně česky. Je zajímavé i zde, srovnati původní text s překladem novočeským z r. 1891:

 

aby vysvobodil nás z biedného světa tohoto —

aby nás z tohoto strastiplného světa … vysvobodil —

slyše žádost vaši a prospěch v božiem zákoně —

Slyše … o touze vaší a šťastném pokroku ve slově božím —

[261]ot niež (pravdy) sú mnozí pro bázeň poběhli —

od níž mnozí ze strachu nebezpečenství odpadli —

v nesmierné radosti —

radosti nevyslovitelné

pán i král všeho světa, bez své potřeby —

král a pán celého světa, nedav pohnouti se nutností božství

podstúpiv žízeň a lačnost, zimu i vedro, trud i nespanie, v modlení, ponocování, v kázaní, v práci i utiekánie trpěl jest —

snášeje hlad, žízeň, zimu, teplo, bdění, slabost, namáhání a vyučování

že sú ho nazývali žráčem i opilcem, bláznem i ďábelníkem, svódcí i božím rúhačem —

takže ho žroutem, ochlastou, zlým duchem posedlým, rouhačem jmenovali —

všeliké neduhy slovem, bez peněz a bez nákladuov je uzdravoval, ďábly vymietal, mrtvé křiesil a božiemu zákonu je učil —

všecky nemoci slovem, a to bez peněz a výloh, vyléčil, zlé duchy vyhnal, mrtvé vzkřísil, zákonu božímu je naučil

jenž sú lakomější i smilnější, ukrutnější i chytřejší —

kteří lakomějšími, rozmařilejšími, ukrutnějšími i podvodnějšími jsou —

když sú boží službu a chválu stavili —

jen aby slovo boží a prokazování mu vážnosti zamezili —

čím ji viece doluov tlačíe … ale potom (pravda) viece sě pozdvihne — —

čím více je potlačována, tím více na povrch se vynáší

 

Srovnáme-li toto novočeské znění s původním textem Husovým, můžeme jasně viděti hloubku úpadku dnešního t. zv. novinářského jazyka proti češtině XV. století. Tak kde Hus píše správně »vědie« a dosud (lidový jazyk zná jenom správné »vědí«, tam píše nový novinář (a vezmeme-li dnešní večerník, i tam to najdeme) chybné »ví«; kde Hus užívá — jako dnešní jazyk lidový — správně sloves opětovacích, píše nový Čech chybně slovesa dokonavá; kde má v doplňku správně nominativ, čteme dnes instrumentál; kde je u Husa správný pořádek slov, bloudí v novém textu sloveso na konci věty; nalezneme přídavné jméno ‚strastiplný‘ atd.

Ale všimněme si dále, jak nový překladatel jazyk Husův zdokonaluje: je mu málo již Boha ‚milovati‘ a dodává ‚z celého srdce‘, což ovšem, jak všichni dnes cítíme, je fráze již tak otřelá, že neznamená vůbec nic; místo pouhého povědění Husova, že to jeho průvodci »budú praviti« (= vypravovati), dodává: »budou nepochybně vypravovati«. I zde cítíme, jak toto »nepochybně« je již zcela otřelá a jenom marná fráze. Všimněme si, jak si oba překladatelé noví, půlstoletím téměř od sebe oddělení, oblíbili prázdné novočeské »zameziti«: jeden místo plného Husova ‚chválu [262]staviti‘ má »ryze« nynějším slohem »prokázání mu vážnosti zameziti«, druhý místo věkovitých slov »pravdy každému přáli« má »pravdy žádnému nezamezujte …« — —

*

»Naše řeč« v svých úvahách a klasobraních často vytýká onen vzmáhající se úpadek jazyka, jak jej pozorujeme denně v překladech, v novinách, zákonech, na schůzích lidu i Národního shromáždění. Bývá však namítáno, že nová doba žádá nových slov a nových pravidel. Postavil jsem proto zde vedle sebe tytéž myšlenky, jak je vyslovil 1412—1415 Hus a jak je tlumočili v minulém století noví autoři; jako v zrcadle je viděti onen ohromný rozdíl správného a živého jazyka proti chybné papírové řeči moderní. Ve všech těch případech zní slovo Husova plněji, vážněji a kratčeji nežli nový odvar týchž myšlenek; pokrok, možno-li toho slova zde užíti, je tu na straně Husově; Hus své nové tlumočníky a velebitele soudí sám — a odsuzuje.

Mohl by býti ovšem pokrok v jazyce, tím směrem, jak jsme ukázali v úvodě: tak jako velicí buditelé a velicí básníci naši obohacovali a šlechtili jazyk. Ale že toho tento t. zv. novinářský jazyk nečiní, je z tohoto srovnání patrno.


[1] Viz Naši řeč t. r. 65—69, 129—133.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 9, s. 257-262

Předchozí Vlys

Následující Trnož, trpaslík

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1