»Ryzí«

Josef Zubatý

[Drobnosti]

(pdf)

-

Ryzí je slovo podle svého původu příbuzné se slovy rez, rudý, ruda, rdíti se, něm. rot atd. (z je z pův. dj) a proto znamenalo původně něco rudého, červeného. Rudě hnědým koním se říkávalo »ryzí koně« (posud máme tak podstatné jméno ryzák); známá červená houba je ryzec (někde také ryzek, ryzík). Zejména pravé, čisté zlato podle rudě žluté barvy bylo zváno »ryzím«; a v tomto spojení nabylo slovo toto znenáhla významu stejného s přídavnými jmény »čistý, pravý« a pod., takže se pak začalo říkati i na př. o čistém stříbře, že je »ryzí«, ačkoli na něm vlastně nic »ryzího« není. Ale ze starší doby neznáme dokladů, že by se tak říkalo o jiných kovech než o zlatě: teprv z Dobrovského má Jungmann na př. »ryzí stříbro«, bez přímého dokladu, asi na znamení, že toto spojení Dobrovský znal ne z knih, ale z tehdejší mluvy obecné.

V době nové se slovo ryzí šíří proti způsobu starému i proti skutečně mluvě lidové skoro vůčihledě. Chápeme, říká-li se dnes o pravých, nesmíšených kovech, že jsou »ryzí«: ve výraze »ryzí zlato« náš jazyk již dávno pozbyl vědomí, co přídavné jméno vlastně znamená, a proto není divu, že mluvíme na př. o »ryzím« stříbře. Tuto změnu významovou si provedla mluva živá a bylo by marné i zbytečné se jí vzpírati. Ale dnes je již kde co »ryzí« (ovšem jen na papíře a v ústech lidí, snažících se mluviti »vyšší« češtinou, ne v ústech lidových). Protože Němec o kovech i o lidských povahách říká, že jsou »lauter«, máme i my již »ryzí« povahy, »ryzí« muže; snažíme se mluviti »ryzí« češtinou (pp. čtenáře prosíme, aby nám nevyčítali, že někdy sami tak píšeme: víme o tom). Čtli jsme již (na pozvání ke koncertu v únoru r. 1917), že »ryzí výtěžek připadne Zemskému pomocnému spolku Červeného kříže«; ale nedivíme se, protože i Zenklův Rádce mluví nejen o »ryzí« mluvě, ale má i »ryzí«, čistý důchod, příjem, zisk, váhu a p. Tak se u nás ve skutečném životě nikdy nemluvívalo ani nemluví; a bylo by opravdu nesnadno nalézti v jiném jazyce slovo, kterého by bylo lze na pochvalu užíti tak o všem na světě, jako nám je dnes všecko »ryzí«. Proč nemluvíme, jak mluvívali naši předkové a mluví náš lid, proč nevolíme všude přídavných jmen přiléhavých? Mluvíme-li o poctivé povaze, o čisté váze, o správné češtině atd., aspoň každý hned ví, co chceme říci.[1]

V červnu jsme čtli v novinách, jak kdysi Bismark popisoval nynějšího císaře německého; řekl prý m. j., že to je »ryzí gardový důstojník«. Novinář, který toto na[245]psal, asi sám cítil, že tomu v Čechách nikdo nebude rozuměti; proto přidal do závorek německé znění »der reine Gardeoffizier«. Jinde jsme o čemsi podobně čtli, věrněji po německu, že to je »čisté bláznovství« (asi »reine Torheit«). Neslyšeli pánové, kteří takto píší, nikdy mluviti poctivého Čecha? Či snad by jim znělo »učiněný (anebo hotový, pravý) gardový důstojník«, »učiněné, (hotové, čiré) bláznovství« příliš po česku, málo vznešeně?

---

[1] V románě z r. 1918 čteme již dokonce o churavém člověku, jak »okříval ryzostí vzduchu« (v horách), o pedantském vlašském učiteli zpěvu, že by »raději byl umřel hlady, než by se prohřešil na své lásce k ryzímu zpěvu«. Což pak ani vzduch nebo zpěv nemůže býti čistý?

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 8, s. 244-245

Předchozí Pán z Rožmberka a pan Jindřich z Rožmberka

Následující Užívati