Časopis Naše řeč
en cz

Rostenec, rostenka

[Short articles]

(pdf)

-

Na označení osob stejného stáří jsou u nás zajištěna dvě slova, o nichž jsme již mluvili: vrstevník (vrstevnice) 2, 266 a rovesník (také rovenník, rovník, rovňák, ž. r. rovesnica, rovennica) 3, 23. [207]Vrstevník je slovo moravské, ale sahá i na Slovensko (vrstovník), rovesník slovo slovenské a polské, přesahuje však z polského sousedství také na Lašsko, ze Slovenska na moravské Valašsko. Do písemnictví se slovo vrstevník dostalo přičiněním brusů v nesprávném významě jako náhrada nově utvořeného slova současník.

Jde nám dnes o třetí slovo téhož významu, které čítáme i u dobrých spisovatelů, o němž však jistě nevíme, odkud pochází: rostenec (rostenka). Jungmann tohoto slova nezná, neznáme ho ani my, ani ze staršího písemnictví, ani odnikud z mluvy lidové; byli bychom čtenářům velmi vděčni za přesné zprávy, kde se tak říká. Našli jsme u Kotta 3, 95 tvar rostanec se zkratkami Us. (= usus, obecný zvyk) a Bern. (= Bernolákův Slovár, v němž však toho slova není), kde se a m. e zdá chybou (třebas 7, 589 Kott sám odkazuje na heslo téhož znění); v Slovníku má Kott tvar rostenec 7, 589 od J. Tykače, tehdy učitele v Č. Třebové, v Příspěvcích 1, 342 z Ign. Herrmanna (z prvních otisků v Nár. l. míst v Sebr. sp. 1, 183 a 2, 363) tvary rostenec, rostenka. Od dra Oberpfalcra máme doklad z J. Š. Baara (5, 180), slovo rostenka jsme čtli v Nár. l. 1916 (č. 117, str. 2a) u Jarosl. Mareše. Kromě toho jsme slyšeli zprávu dosti neurčitou, že slovo rostenec žije v lidu v jižních Čechách; sami ho odtamtud neznáme (ač poněkud známe, jak se mluví na Táborsku a Budějovsku), nezná ho prof. Kadlec ze Soběslavska (rodák z Přehořova u Soběslavě), nezná ho dr. Oberpfalcer z bývalého Doudlebska (mezi horní Lužnicí a Vltavou). Neznáme slov rostenec, rostenka ani z Prahy ani ze středních Čech. A přece se zdá, že je to slovo někde opravdu lidové, ne uměle utvořené; a prosíme snažně o zprávy, kde žije v lidu. Některé zprávy již máme (vyprosili jsme si je přímo, kde jsme mohli doufati, že se nám poučení dostane), ale nejsou posud dosti určité.

Ignát Herrmann, rodák chotěbořský, který dětství ztrávil v Kr. Hradci a od mladých let žije v Praze, nemůže určitě říci, kde slovo rostenec, rostenci po prvé slyšel. »Nemám ho ani z Hradce ani z Chotěboře, ani z literatury,« píše nám 1. června. »Jen tolik pamatuji, že jsem si je před mnoha lety přivezl z venkova, že jsem je slyšel po prvé z úst panímámy, která mi řekla o chlapci, jejž jsem pokládal za jejího synka: »Ba ne, to je rostenec našeho…« Tak nějak to bylo. Slovo se mi zalíbilo, ale nepřipadlo mi, abych si poznamenal místo, kde bylo proneseno. Je možno, že to bylo někde na jihu, na Táborsku nebo na Bechyňsku. Poznamenávám, že jsem je později uslyšel ještě asi dvakráte, vždy z úst lidí, pocházejících z venkova, nikoli z Prahy. Je to asi slovo [208]vzniklé v ústech lidu, jako na př. slovo zálež (kompost), které pochází taky odněkud z jihozápadu.« (Zálež, 2. p. -e, ž. r. je něco zaleželého; Kott 5, 135 má toto slovo ze Špatného s významem »zaleželé zboží«, 7, 1112 z hornického názvosloví s významem »zaléhající ložiště«.)

Jindřich Št. Baar, Chod z Klenčí u Domažlic, píše nám 30. kv.: »Rostenec a rostenka slyšet u nás hojně. Doklady: 1. De pa si chodil? Hu Benešů. Cák’s tam dělal? Podíval se na jejich pána. Ty se s nim znáš? Aby ne, dyť sme rostencí, my sme se spolou něco nadováděli! (Z Klenčí). — Co pa to, že pudeš Hanči na svarbu, dyť nejste přátele? Přátele pravda ne, ale rostenky, chodily sme spolou do školy, pudu jí za družku (Z Dílů). — 3. Buršíka huž tlačí zem, íčko je řada na mně, buli sme rostencí (Z Postřekova). — Odjinud dokladů nemám.«

Téhož dne přišla laskavá odpověď z Plzně od prof. Jana Frant. Hrušky, také rodilého Choda (nar. v Peci u Chodova), v jehož Dial. slovn. chodském (č. 7. Archivu pro lexikogr. a dialektol., vydávaného Akademií) slovo to jsme marně hledali. »Nad slovem rostenec jsem se už pozastavil l. c. (5, 180) v NŘ. Sám jsem toho slova na Chodsku neslyšel; snad proto, že tu žilo a žije dosud v témž smyslu »sme stáří« (v. 7, 93; 140). Když jsme rostli, naši starší nás vybízeli na hyjtách, abychom se měřili (výšku těla), kteří jsme »stáří«. Tu bývalo snadno vysloviti to slovo, ale nevím o něm. J. Š. Baar je má v knize, kterou už vydal za trvalého pobytu na Chodsku, a věřím, že je tam slyšel. Snad je to jedno z těch, jež slyší člověk v živé mluvě jednou jedinkrát. A třebas je někdo přinesl odjinud. (Srv. posnídálek [u Kotta 7, 370 a v Přísp. 2, 241 ze Šmilovského a z Č. lidu o posnídávce]; zapsáno na Chodsku, ale přineseno z Klatovska.)«. V zápětí (1. června) přišel lístek s novou zprávou: »Dnes mě navštívila 74letá Domažličanka »od kořene«, která se také stýkala často s lidem vesnickým. Zkoušel jsem všelijak, zná-li to slovo, a marně; nevěděla ani, co by znamenalo. Zato jsem se dnes domluvil s kol. Líkařem, svým bývalým žákem, jehož matka pocházela z Klatovska (z Měčína), a ta prý toho slova užívala a p. L. sám je také slýchal jako chlapec, když býval u příbuzných. Je u nás děvče z Chodova, tomu je slovo to docela neznámo. Patrně jsem dobře hádal, že mohlo přijít na Chodsko jako posnídálek«.[1]

[209]Z těchto zpráv, za něž s námi všem jmenovaným pánům jistě budou vděčni i naši čtenáři, plyne nám, co jsme již řekli: slovo rostenec, rostenka je asi slovo lidové. Rozpor mezi zprávami z Chodska není veliký a snad se vysvětlí tak, že slovo to přišlo v novější době z Klatovska na Chodsko a zde se v některých obcích rozšířilo; něco takového se dá ovšem velmi nesnadno s plnou určitostí zjistiti.

Slovo opravdu lidové má právo žíti v svém kraji a podle potřeby se rozšířiti i přes jeho hranice. Ve veliké části Čech není slova téhož významu a nebylo by na škodu, kdyby se v našem písemnictví s tímto jistě potřebným významem ujalo některé ze slov nářečních. Slovo rovesník nám Čechům zní příliš cize; snad by se hodilo slovo vrstevník nebo rostenec. Pravda, slovo rostenec, odvozené od příčestí slovesa růsti v tvaru, který obyčejně má význam trpný, není tvořeno docela pravidelně pro význam netrpný: něčí rostenec, kde se tak říká, je osoba, která s ním rostla (jako něčí krajan je osoba z téhož kraje, jako se stč. říkalo také na př. můj zeměnín, náš měštěnín, můj rotník o osobách z téže země, z téhož města, z téže roty). Je to tedy slovo jako utečenec (= uprchlík), které se z téže příčiny nelíbilo již Jungmannovi, nelíbí se matičnímu Brusu již od 1. vydání, kterého nehájíme ani my, protože je to slovo nové, bezpochyby uměle utvořené a zbytečné; podobné slovo je běženec, které se ujalo (snad podle ruského vzoru) za světové války o vystěhovalcích z krajů zaplavených vojnou. Ale jsou i jiná slova podobně nepravidelná. Tak na př. jsou docela běžná příčestí na -ený (někdy s odvozeninami na -enec) od sloves zvratných, která také nejsou docela pravidelně tvořena (nemodlený, nemytý, najedený, napitý, utopený, oběšený, ztřeštěný, vyjevený a j.). Jsou i slova významu úplně činného (»růsti« není přímá činnost, pocházející z vůle a moci tvora, který roste) s týmž tvarem co rostenec; nemluvíc o slově čekanec (= čekatel, kandidát), které známe již z doby starší, které však snad nikdy nebývalo slovem příliš běžným, volitelé německého krále (kurfiršti) v Čechách již v staré době sluli volenci, v básni »Zverbovaný« Janka Kráľe se čte slovo verbovanec asi s významem »verbíř«. A tak bychom neměli za neštěstí, kdyby se v našem písemnictví ujato slovo rostenec (rostenka), utvořené v kraji zatím ne docela určitě známém v lidu samém.

Z Třebízského spisů a z Nár. l. (č. 173 r. 1884) uvádí Kott v 3. [210]Přísp. 384 s týmž významem slovo sourostlík, v ned. příl. Nár. pol. 1917, v č. 130, čtli jsme podobné slovo sourostek (Petr s Evou byli sourostkové). To jsou asi umělé výtvory, jimž se náš jazyk bohdá dovede ubrániti.

[1] Při korektuře přidáváme, že nám dr. Oberfalcer přidal nový doklad slova rostenec z Holečkových »Našich« 2, 546; podle zprávy Fr. Heritesa se tak na Vodňansku říká (především ovšem o lidech, kteří spolu vyrostli, t. nejsou jen stejně staří, nýbrž v mládí nebo i později se stýkali. Na Doudlebsku je to podle dra Oberpfalcra slovo neznámé; říká se tam »je se mnou stář«, nejstarší lidé říkají »je v mých letech«. Podle slov p. administrátora J. Varmuže z Uh. Hradiště se říká na moravském Slovácku také vrstevník, ale obyčejně »je se mnou starý«.

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 7, pp. 206-210

Previous Syrový, surový

Next — l. (= Václav Ertl): Praha