Hu nás

František Oberpfalcer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

J. Š. Baar, Hu nás. (Povídky chodské hyjty.) V Plzni 1920, nákladem Karla Beníška, stran 285.

V desíti povídkách z Chodska shrnutých do této knihy vrátil se Baar, autor známých románů a povídek z kněžského života, zase ke kraji a lidu, z něhož vyšel a jemuž již dříve posvětil povídku »Pro kravičku«, román »Poslední soud« a ohlasy jeho písní bulačinou »Rodnému kraji«. Jsou to drobné obrázky, kreslené s teplým porozuměním pro starosti i radosti prostého lidu chodského, črty povahopisné a vzpomínkové. Honzík Pernukluc prožil svůj život jako kravárek na panství trhanovského šlechtice v Polsku, ale k stáru se vrací do rodného Klenčí, aby tam složil své kosti a aby byl donesen k hrobu milými krajany. Sedlák Prudina odpírá zaplatit bernímu úřadu 2 zl. daní, až dojde k exekuci a neústupný Chod se octne ve vězení. Potom se stane povolným, zaplatí všecko, ale nesnese posměchu, kterým jej častují občas škodolibí sousedé, a vystěhuje se do Ameriky. Krásná postava selská je Krištof Podestát, jehož dobré srdce se osvědčuje v hladovém roce 1842. Jako rádi přijmou a s láskou hostí Chodové francouzské důstojníky, kteří k nim prchli z bavorské pevnosti ingolštadtské r. 1870, tak naopak nepochodil rakouský major Vávřík, rodák postřekovský, jmenovaný za statečné chování v r. 1866 důstojníkem, když po letech navštívil své rodáky, třebaže na něm všecko zlatem a stříbrem hořelo, neboť se odrodil a sloužil cizím. Ze vzpomínkových črt nás zaujme zvláště »Stryjček Hadam«, u něhož Baar spolu s profesorem Vavřincem Duškem, známým dialektologem jihozápadních Čech, sháněl před národopisnou výstavou r. 1895 halmaru s ptáčky. Děje nedávné doby líčí »Pohřeb«, tklivý to obrázek poslední pocty vojínovi, padlému na dalekém bojišti, a »Cestou«, velmi živý popis toho, co se dělo v Klenčí 14. října 1918, když tam došla předčasná zpráva o osvobození československého národa. — Po[180]pisy poutí, hojné zmínky o bohoslužebných obřadech a průzračná tendence některých míst svědčí o katolickém kněžství autorově.

Vedle obsahu nás hlavně zajímá jazyk, jakým Baar své povídky napsal. Přiznati musíme, že je to stilista obratný a spisovatel celkem dbalý správnosti jazykové. Mile zpestřuje svůj sloh jadrnými výroky selské moudrosti, na př.: Přátelství se musí ctít, nemá-li shnít 127. Kosa, sekera a cep chtějí knedlíky a chléb 193. Kravička půl chlebíčka 234.

Jeho slovník se časem pochlubí pěkným, nevšedním výrazem, vzatým z úst lidu. Na př.: Štěpán Vávřík měl příslotek Košut 244; byli rostenci, chodili spolu do školy 72; kroje a stroje 11, 139; (les) hustým peručím bránil paprskům slunečním 109; Makásek, vezoucí na pěchotních sáňkách pytel žita do mlýna 80, ubídněné obilíčko 168; — zima ho počala trolit, až se mu dolejší čelist roztřásla 19, pes zalezl do teplé boudy, zachrul se tam do slámy 37, (žito na sáh vysoké), ječmeny až proléhaly 193. Malebně a velmi názorně dovede vykresliti některé situace, na př.: u nás na Chodsku velcí malí v zimě v létě, od slunka do slunka žijí jako v kole 45; z míry dobrý člověk, na patě se otočí a o hněvu už neví 135; měl hlas, kterým překřikl i troje mlýnské složení 162.

Často zbarvuje Baar svou mluvu rodným nářečím. Je to chodština severní, odlišná v některých podrobnostech od nářečí středního a jižního, které soustavně zaznamenával po dlouhá léta Fr. Hruška. V knize »Hu nás« jsme našli tato pěkná úsloví: Do pa je tám? — Nu já, táto. — Ha červa, divče, dyby tě prašivec vzel, cák tam děláš? 149; hlete hrodí! Tak staryj sem, ha tuto slyším ponyjprv 145 (u Hrušky Slov. 32: hrode [= hrome], tys tomu dal!); tuto není s dobrým, že tak pasou po všom, co je startodávnýho 140; ještě není čas (zabíti prase). Ještě není zažraný. Ještě mu bere 110; hale to ste vy mladý, všecko pod plouh, všecko zvorat 64, 65; pan berní na mě uhání a nedoplatků je plno 73; ha íčko šichní do peří, poručil po večeři, ráno ve tři vás zbudím 37.

Pro nová slova zasluhují pozornosti tyto doklady: nebudou ani žitnavky, ani jakubky, ani třešničky, ani švestičky, ničehož nic nebude, pádeř je to všecko 167; eště po mým prachdědkovi stojí na punebí halměř jako vrata veliká 145; odhaduje už teď svoje prásko na metrický cent 104; tak schovalého krmníka už jsme na léta neměli v chlívě 113; to muší byjt ty Polky ňáký kňuchny k něčemu 26 (o kuchařkách); budem ti forovat, ha postavíš si storolu zděnou 44; dyž mi necháš čas a nebudeš [181]na mě dynovat, stvořím kožich, že bude zpívat devět kousků, ha každyj jinyj 33; tak si hu nás sednite, ha huslečte se, topíme pařezí, to ňák zadyjchá senci! 246.

Půvabné konkretnosti nabývá řeč lidová vtipnými příměry: cák vězíš v tom špitále jako cvrček v dírce 10; pochutnejte si do vůle (na senoseči), tráva je křehká jako salát, rosa eště drží, seče se nám jako po másle 14; hlava se mi točí jako mlyjn, slabyj sem, jako bych bul vopilyj, všecky vás vidím daleko jako ve mhle, v huších mi hučí jako hu splavu 20; tvou míru v nebi ztratili, a narost si jako bidlo 31; mluví jako koňskyj handlíř, sotva desátý slovo je pravda 54. Hovor selský bývá kořeněn ještě jinými způsoby, na př.: kakrahnáte! To sou ňáký léta, co nás staryj Eisenhut měřil linýárem! 10; snad nejsi Karbanuc Jiřík? — Toť, že sem 10; hale, stryjče, tento, cák to mluvíte? 15.

Nesprávně zapsal Baar přemejtím (104) místo chod. přemyjtím a plévy (36) místo obecného plívy.

Avšak v mluvě Baarově pronikají také jazykové nesprávnosti, jimiž trpí téměř všecka dnešní tvorba literární. Zase tu musíme vytýkati vazby a slova, proti nimž se už tolikrát psalo, na př.: dostál slovu 9, 73, k vůli vodpustkům 18, nezaplatil, dosud úroku v obnosu dvou zlatých 106; koženky končívaly těsně pod kolenem, nad kolenem pak už začínala punčocha 93 (m. se končívaly, začínala se); (hněv) naopak šířil a mohutněl 100 (m. šířil se). Příklonné se bývá kladeno místo do prvé pausy větové (t. j. za výraz uvozovací nebo za první přízvučný člen) daleko do věty proti duchu správného jazyka: když tak z čista jasna, jako by s nebe spadl, objevil se po novém roce 9, (potlesk), až hostinec chvěl se v základech 55, do teplých světnic, kde u kamen dovařoval se oběd 79; chtěl punčochu dodělat, aby večer nadíl si oka na novou 94. Nesprávné jest také: (sníh) nebyl dosud ani proházený, ani prošlapaný 71 (m. proházen, prošlapán).

Tvaroslovné chyby jsou v slovech, jako: (autor) ponechává důvtipu režisérově, aby kus stylově vypravil (m. režisérovu); Prudina se svojí ženou 122 (m. svou); pluk s červenými výložkami 73 (m. výložky); na loži si hovící sedlák (m. hovějící); kolik dní si musí pohovit v posteli 121 (m. pohovět); jak ho v dlani zastudělo (topůrko) 39 (m. zastudilo); vynahražoval 72; svežená úroda 39, natrousené zrní 91. I do odstavců psaných výhradně mluvou spisovnou se vloudily tvary oprávněné jen v nářečí, na př.: roh volu asi po týdnu upad 22; kožich jako by se neměnil a nestár 45; když měl jít na ponůcku nebo v zimě ject [182]do města 64. Z úchylek v kvantitě slabik připomínáme: (zasedl si) s prácí na lavici 92.

Do knihy se vloudily některé chyby tiskové: tim němcom moc nevěř 23, trámy vohnilí 44, dvě panenky to zpraví 86.

Knihy, jako je Baarova »Hu nás«, potěší čtenáře nejen tím, že jej uvedou mezi zdravý lid, kde se miluje vlast a ctí svoboda, kde se pomáhá chudákovi a »na hyjtách« se vedou hovory rozmarné i vážné, nýbrž v nich voní zemitou chutí mateřský jazyk, docela jiný než papírová mluva naší denní literatury. Pro skladbu nářečí se tu najdou často cenné příspěvky, tím vzácnější, čím méně pozornosti bylo této stránce lidové mluvy posud věnováno.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 6, s. 179-182

Předchozí Zítra, zejtra

Následující Vladimír Sova: Nemravní