Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Časopis pro moderní filologii a literatury přináší v 2. seš. IX. roč. další příspěvky Jankovy k výkladu slov českých anebo v češtině užívaných, jmenovitě pak těchto: stč. akštejn (jantar, magnet) je z něm. acstein, Agatstein (pomíšením achátu s jantarem a magnetem); akt (jednání, spis, živý model) a slovo z něho odvozené aktovka je z lat. actus ad agere (jednati); aktér (herec) je pův. franc. (acteur); k témuž základu co akt patří dále slova: aktivní (činný), aktivum (slovesný rod. činný, v plur. skutečné jmění), obě z lat. activus (činný), aktuální (nynější, časový), z franc. actuel s příp. polatiněnou (-alis), a aktuár (soudní zapisovatel), z lat. actuarius (písař); akustika (nauka o zvuku) a odvozené akustický je z řec. akustiké techné (věda o slyšení), a to ze slovesa akuó (slyším); akušér (porodník) je jen pravopisně obměněné franc. accoucheur (z ac-coucher, slehnouti); akut (ostrý přízvuk) je lat. acutus (accentus) od acuere (ostřiti); toho původu je i slovo akutní (naléhavý, o nemoci prudký); akvamarin (odrůda smaragdu) je z aqua marina (voda mořská, jejíž má barvu); akvarel (malba vodovými barvami) vznikl z ital. acquarello, dnes obyč. acquerello (a to zase z aqua, voda); lat. aqua je dále základem slov akvarium (vodní nádržka k pěstování ryb a rostlin), z lat. aquaris (vody se týkající), akvatinta (lept na způsob tušové kresby), z ital. acquatinta (lat. aqua tincta, voda barvená, tuš), a akvavit (kořalka), z lat. aqua vitae (voda života), jehož překladem je franc. l’eau de vie; akvisice (něco nově získaného, vymoženost) se zakládá (jako akvisitér) na franc. l’acquisition z lat. acquisitio (nabytí, získání) od slovesa acquirere (ad-quaerere); akvit (potvrzení přijaté věci) je rovněž z franc. acquit (kvitance, zapravení) od acquiter (lat. ad-quietare, uklidniti); à la (na př. klobouk à la Pamela) má základ ve franc. výraze à la manière de (na způsob); alabastr (úběl) je z řec. alabastron, lat. alabastrum (vláknitý vápenec, nádobka z něho) a to asi z východu; alafanc, halafanc (úplatek) vznikl z něm. alevanz (alefanz) a to z ital. all’avanzo (ku prospěchu, zisku); alagér (hra v karty, kuželky ap.) je z franc. à la guerre (jako ve válce); alalia (lékařský název [153]chorobné ztráty řeči) je z řec. a- (bez) a lalia (štěbetání, mluvení); alamodový (podle módy) je podobného původu jako alagér, t. j. z franc. Výrazu à la mode; alant (rostlina zvaná oman) je z něm. der Alant; alapatryta (jídlo) je z olla potrida (ital. oglia podrida), t. j. hrnec (olla, lat. aulla) páchnoucí (lat. putridus); alarm (poplach) vzniklo z ital. volání all’arme! (do zbraně); alaš (likér kmínový) má jméno podle lotyšské vesnice u Rigy; alba (bílé roucho kněžské) je z lat. alba (bílá) tunica; albatros (brodivý pták) je asi slovo původu arab., al bátros (ten Petrův, t. j. pták mu zasvěcený na památku, že také sv. Petr chodil po vodě); Albera, Alber, jméno osobní (a z něho místní Alberov, Alberovice, Albeřice), je původem něm. jméno Adal (edel, urozený) — bero (Bâr, medvěd). — V témž sešitě pokračuje K. Titz v svých výkladech o českých slovech v románských jazycích. Uvádí především slovo karas, jméno známé ryby, které se v tvaru Karaz objevuje v pol. 14. stol. v němčině (slezské), ale ustupuje časem tvaru Karausche (z litevštiny). Z němčiny přejala toto slovo franština (carassin, carousse, lotrin. karuš); mimo to přešlo jméno této ryby v tvaru karas ze srbštiny do rumunštiny. Jméno karas (a ryba sama) není sice českého původu a také nejstarší doklad německý slova karaz je starší než první známý doklad stč.; přes to se T. domnívá, že toto jméno přejali Němci od Čechů, neboť tato ryba se šířila z jihu a do Německa se dostala přes území české (Labem a Odrou). Druhé slovo, které z češtiny prostřednictvím německým přešlo do jazyků románských, je prám (něm. Prahm, franc. prame, ital. prama). O českém původu svědčí nepochybně jeho tvar (pol. je prom, rus. porom). Naše řeč vykládala o tomto slově v Hovorně 5. roč. (str. 253).

V 7. a 8. čísle Sborníku Matice slovenskej se obírá prof. Zubatý výkladem slovenského konča, pokonča. Doklady z literatury i z živého jazyka mají význam místní (konča mostu = na konci mostu, pokonča lúky = na konci louky); dokladu pro význam časový (= konečně) prof. Zubatý nemá. Na Moravě je zlínské končá, se zdlouženým á jako v čes. včerá. Prof. Zubatý pokládá toto slovo za přechodník přítomný, ztrnulý v nom. sg. mask. stejně asi jako česká příslovce, pův. přechodníky, leže, stoje, chodě, kleče. S tímto výkladem se srovnává fakt, že konča nemá dokladu z Čech, neboť v stč. vůbec nebylo slovesa končiti, nýbrž jen končeti (stsl. kon’čati). Je-li konča vskutku ustrnulina přechodníková, jest to jistě výraz dosti starý. Ze zlínského končá lze souditi, že na východní Moravě bylo končiti už v době staré, a to potvrzuje také doklad Kottův ze Sušilových písní. České končiti v živém jazyce nemusí býti staré končiti, nýbrž novotvar podle končení a končím (z končěnie a končiem od končěti).

V témž dvojčísle ukazuje Jan Menšík na důležitost sbírání slovníkové látky a podává sám tři lexikální příspěvky, k nimž připojuje dotazník o existenci oněch tří slov, jejich významu a zeměpisném rozšíření. Jsou to tato tři slova: 1. Zbuček (zbučok, zbučko). Doklad je z Ondreje Belly 1897: »A ja dverce neotváram bez perečka zbučkom« (t. chlapcům, kteří [154]nemají za kloboukem pero). Slovo souvisí buď se slovem buk, pol. buczek (= metafor. silný chlap), nebo s pol. zbuk, zbucze = zkažené vejce, a pak by znamenalo »neplodný, jalový«. Kálal zná slovo zbuček ve významu »petlice, závora u starosvětských dveří«. 2. Zadanákať, zdanákať. Doklady zase z Ondreje Belly 1893 a z Paulinyho-Tótha 1868. Význam je asi zahulákat. Základem je onomatop. dana, doložené v slovenských, polských i srbských písních lidových. 3. Triem. Doklady jsou z Kollára 1834 a z Ondreje Belly 1880 a 1883. Význam podle Kollára »pavlač, chor, výklenek«. Podle Miklosiche souvisí se stsl. trêm’ = turris.

V časopise Cep (ze dne 22. října 1922) bylo uveřejněno toto Odvolání: »Utrpěvší urážku na cti slovem i skutkem pan František Hrazdilík, pro odcizení kola panu Medvědovi, hostinskému v Nové Vsi, odvolávám. Karel Hrazdil.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 5, s. 152-154

Předchozí — l. (= Václav Ertl): Nová sbírečka chyb v naší úřední češtině

Následující Bobek

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1