Časopis Naše řeč
en cz

Zdraviti, pozdraviti

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Je-li prý tak hrozná chyba říkati a psáti, že někdo někoho »zdraví« m. »pozdravuje«, jak vykládá prof. Flajšhans 1, 236 a 282? Tak se nás ptá starý čtenář N. řeči. Krátká odpověd by byla, že nám je složené sloveso pozdraviti, pozdravovati milejší než zdraviti, protože podle našeho soudu vždy je lépe držeti se výrazu ustáleného v mluvě spisovné i lidové než chytati se zbytečných novot. Ale stejně je pravda, že nesložený tvar zdraviti v ničem neporušuje zákonů našeho jazyka a že bychom mohli být rádi, kdyby se mu nestalo nikdy nic horšího, než kdyby se novotvar zdraviti ujal úplně.

V lidu se říká snad všude pozdraviti, pozdravovati. Tak i na Slovensku (též s vazbou pozdraviť sa komu). Každý zná písničku »hněvej ty se na mne nebo nehněvej, jen, když mne potkáš, pozdravení dej«, anebo ustálený začátek lidového rodinného dopisu »my Vás všecky nastokrát pozdravujeme a líbáme a doufáme, že Vás s těmato párma řádky při dobrém a stálém zdraví vynatrefíme; my jsme chvála Pánu Bohu zdrávi.« Kott 5, 418 zná zdraviti z živé mluvy od Rožmitála, k tomu, jak se zdá podle zkratku před touto poznámkou, od přísného brusiče, † prof. Vycpálka; bez novotvarů není a nemůže býti ani živá mluva, ale nevíme, bylo-li toto zdraviti zachyceno z mluvy prostého venkovana či z úst osoby, která se snad snažila mluviti »vzdělanější« češtinou. V češtině starší nalézáme — snad mimo jediný doklad[1] — vždy [34]jen tvary složené; teprv v době nové se tvar nesložený (doložený u Kotta z Nerudy, Hejduka a Krásnohorské) šíří v písemnictví a přechází z něho do mluvy živé. Při tom ovšem zasluhuje pozornosti, že tvar nesložený i v živé mluvě dnešní i v době starší skoro stejně je neslýchaný ve významě »činiti, učiniti zdravým«, že zde skoro stále nalézáme tvar uzdraviti, uzdravovati (se). Jungmann má v tomto významě zdraviti z Rosy, který rád slova vymýšlel, Kott zná 2 doklady ze staré češtiny, 1 z Haranta, 1 ze slovenské rukopisné básně S. B. Hroboně, a sami jiného dokladu neznáme. Z těchto jistě velmi řídkých dokladů jsou dva z básní (stč. z Šafaříkova zlomku legendy o apoštolích, a slovenský); a básník snadně užije z potřeby metrické tvaru, jehož by bez ní snad neužil (to platí i o dokladu z leg. o sv. Kat., čteme-li a vykládáme-li v ní správně). Zdá se však, že bylo a je ustálené rčení zdraviti se (= býti zdráv, míti se dobře a p.), které nalézáme v Kottově dokladu z Palackého Děj. 4, 2, 59 (umíráme a zdravíme se při císařově milosti) a v Kubínových Lid. povídkách (Rozpr. Č. ak. 3. tř. 52, 515, z Rovenska; Honza, který tam léčí princeznu, ptá se jí: »Jak se zdravíte? jak vám teď je?«); byli bychom vděčni, kdyby nám někdo pověděl, kde všude se tak říká.

Jak jsme již řekli, líbí se nám tvar složený spíše než nesložený proto, že je odedávna obvyklý. Matiční Brus (2. vyd. 243, 3. vyd. 265, 420) a Bartoš (Nová rukověť 90) mají proti tvaru zdraviti také důvod mluvnický: působením němčiny prý se vypouští předložka u sloves, při nichž vždy byla. To je zjev, který v češtině nalézáme (jako v jiných jazycích slovanských) dosti často, aniž musíme všude hledati německý vliv; ba, nalézáme jej i kde přímého vzoru v němčině není. Jsou ovšem v podobných změnách některé rozdíly, jichž si všimneme.

1. Obě slovesa, složené i nesložené, mají vid nedokonavý. Doklad Bartošův je »vrcholky stromů se hýbaly« místo správného »se pohybovaly«. Snad nemusíme teprv vykládati, že hýbati (se) a pohybovati (se) je totéž, že v tomto příkladě ani není německého vzoru.

»Nesprávných« příkladů tohoto způsobu bychom vyhledali sta. [35]Našli bychom, že představa slovesem složeným je snad někdy vyjádřena určitěji a barvitěji; ale víme dobře, že volíváme výraz určitější, kde se právě chceme určitěji vyjádřiti, že se často spokojujeme i výrazem méně určitým bez újmy jazykové správnosti. Kdo zapovídá hýbati se m. pohybovati se, musil by zapovídati i na př. skákati m. poskakovati, vyskakovati, blížiti se m. přibližovati se atd. Někdy snad tvar ten či onen se může zdáti vybranějším (na př. pohybovati se proti hýbati se), ale to jsou již požadavky slohové, ne mluvnické.

2. Obě slovesa mají vid dokonavý. Tak v příkladu »střeliti zajíce, střelený zajíc« m. »zastřeliti, postřeliti«, jejž kárá Brus i Bartoš. Co myslivců, kteří ani německy neumějí a jinak mluvívají velmi jadrně po česku, řeklo již po honbě, že střelili, že bylo střeleno tolik a tolik zajíců! Rozdíl je ten, že sloveso složené je určitější než nesložené. A vždyť ani někdy myslivec neví, zastřelil-li či postřelil-li zajíce; zajíc dostal ránu a utekl, snad padl v houští, do kterého měl jen jediný skok, a myslivec se těší, že ho »střelil«. Snad řekne, že ho »bouchl«; to by měl také správně říci, že ho »pobouchl« nebo »zabouchl«? O člověku potřeštěném se říká, že je »střelený« (podle slovníku Dobrovského plněji »do temena, do paty stř.«); také zde máme správně říkati »postřelený«? Střelený je prostě tvor, který dostal ránu (proto o zajíci, na kterém je znáti stopu starší rány, říkají myslivci, že už byl střelený), a záleží zase na vůli mluvící osoby, chce-li naznačiti její výsledek. Bartoš má také příklad »poslední ránu střelil jsem po káněti«. Zde opravdu asi každý řekne »vystřelil«, ale to proto, že »rána«, t. náboj, zde je přímým předmětem děje docela určitého, že se tou větou má na určito naznačiti, jak náboj vyšel z hlavně a je zmařen; proto každý spíše řekne, že »ránu vystřelil do vzduchu«, ale podle libosti stejně správně může bez předmětu říci »střelil, vystřelil jsem do vzduchu«.

A podobných příkladů zase bychom mohli nahromaditi množství. Někdo vypravuje, jak v noci slyšel, že se někdo dobývá do domu; musí říci správně, že »seskočil s postele« atd., nesmí mu stačiti pouhé »skočil«? Prsten se nám smekl s prstu; musíme říkati, že »vpadl, zapadl« do trávy, nesmíme říci, že »padl«? Zvyk jazykový (mimo okamžitou náladu mluvící osoby) zde rozhoduje, žádná mluvnická pravidla. To vidíme zejména u slovesných složenin, jejichž předložkou se ani vid ani vlastní význam slovesa nemění. Máme tak vedle sebe stejným významem chytiti — pochytiti, lapiti — polapiti. Stará čeština užívala obojích [36]tvarů bez rozdílu, bylo možno říci na př. o zloději že byl »chycen« nebo »pochycen«. My říkáme pochytiti jen ve významě přeneseném (na př. že někdo pochytil v městě trochu němčiny nebo městských zvyků): směl by z toho někdo usuzovati, že stará nebo nová čeština kteréhokoli z oněch tvarů užívá nesprávně?

3. Dokonavý vid slovesa složeného se mění v tvaru nesloženém v nedokonavý. Tento rozdíl mezi obojími tvary je nejčastější, jak vidíme z nesčíslných příkladů jako dodělati, udělati atd. — dělati — Kde je vlastní význam slovesa v svém pojmovém obsahu v obojím tvaru týž, kde je rozdíl jen vidový a předložka je spíše tvaroslovným prostředkem k vyjádření dokonavého děje než skutečnou předložkou, žádný Čech se nedopustí chyby. Nikdy neřekne na př. dělati, kde by správně měl říci udělati; slyšíme-li na př. od někoho větu »počkej zde, já tě volám«, víme hned, že to je Němec, který si plete volati a zavolati, protože něm. rufen znamená obojí.

Jde zde především o složeniny, v nichž předložka mění i význam slovesa, ne jen jeho vid, na př. dělati — vydělati, rozdělati, přidělati a p., volati — vyvolati, přivolati, odvolati a p. Zde opravdu čeština dosti často, častěji než sami tušíme, slovesem nesloženým vyjadřuje děj nedokonavý, ale zároveň s významovým odstínem, který na slovese dokonavém je vystižen předložkou; vidíme to nejlépe na dokladech, kde takový nedokonavý děj mimo sloveso nesložené možno vyjádřiti i nějakou odvozeninou dokonavého slovesa složeného. Mluvili jsme o tom mimochodem již dříve (3, 152; 5, 208); ale musíme se k tomu zde vrátiti. Tak na př. srovnati se (s někým) znamená s videm dokonavým shodu v obcování (zvl. se záporem: nemohou se spolu srovnat a p). Nedokonavé sloveso odvozené zní srovnávati se (dobře se spolu srovnávají); ale v Plané n. L. říkají staří lidé s týmž významem také rovnati se (»jen dyž se to rovná« řekl starý pantáta o rodině, která jinak neměla na růžích ustláno). Co toto píšeme, je slýchati skoro denně o finančních nehodách rozličných podniků, zaviněných neurovnaností dnešní doby, také o nezdaru pražského Edenu a j.; slýcháme, že podnik X. se vyrovnal s věřiteli na 30 %, podnik Y. že se vyrovnává (jsou to slova utvořená podle něm. sich ausgleichen, ale dobrá), ale zase také, že se rovná. Říkáme odedávna na př. rovnati dříví ap. s dokonavým tvarem srovnati (anebo s významy poněkud odchylnými vyrovnati, narovnati na hromadu); »rovnáme-li« dříví, knihy nebo co jiného, neděláme ty věci rovnými, jak by se zdálo podle vlastního významu toho slova, nýbrž srovnáváme je tak, aby byl pořádek. [37]»Srovnáváme« nesváry nebo svářící se lidi; Chelčický, který pocházel ze vsi dosti blízko od Plané, píše o moci světské, že »rovná mnozstvie, aby svorně u pokoji mohla státi« (Síť víry 92b). Tak na př. pokročilý český hospodář tráví (= otravuje) myši; dovede zkrmiti i bramborovou nať a řekne, že krmí nať; atd. Je docela nasnadě, jak takové nedokonavé tvary vznikají: protože mezi slovesy jako udělati, zavolati a dělati, volati je rozdíl po stránce tvarové jen v předložce, napodobí jazyk tvary bez předložky i u sloves, u nichž předložka mění význam slovesa podstatněji než pouhým rozdílem vidovým. Jsou slovesa jako rovnati (se) vedle vyrovnávati (se), srovnávati (se) a p. nesprávná? O jejich správnosti nebo nesprávnosti si rozhodne jazykový zvyk sám, podle něhož se na př. posud nikomu neuzdálo říci, že by rčení »rovnati dříví« bylo nesprávné. Že nevznikla vlivem německým, každý vidí; vždyť přece v němčině není nic, co by bylo mohlo v těchto věcech nějak působiti; Němec bez rozdílu tvarového užívá o ději dokonavém i nedokonavém téhož ausgleichen, vergleichen atd.

Bartoš vyčítá na př. neznámému »lokálkáři«, že napsal větu »na sv. Víta tlukou hospodyně podmáslí«; lid prý »netluče, nýbrž stlouká, a stlouká máslo, nikoli podmáslí«. Chudák lokálkář asi byl Pražák, a nám Pražanům hlavním produktem »stloukání« je podmáslí; máslo najdeme, není-li zrovna válka, v každé ulici v několika krámech, ale kdo si chce pochutnati na podmáslí, musí je hledati, kde »stloukají«. To podmáslí místo másla je ostatně chyba věcná, do níž nám nic není. Ale je sloveso tlouci v tomto významě jazyková chyba, místo níž se správně má říkati jen stloukati? V Čechách hospodyně snad všude máslo tlukou nebo vrtí; dokonavý tvar je stlouci, svrtiti (až stlučeme, svrtíme; už jsme stloukli, svrtili; máme stlučeno, svrceno, nebo na Táborsku svrcíno), ale nedokonavý tvar stloukati v Čechách je aspoň málo obvyklý, třebas by mu i v Čechách každý rozuměl (Jungmann má tlouci i stloukati, zná také rčení vrtiti, vrtěti máslo, nezná však v tomto významě svrtiti, které je v obyčeji na př. na Táborsku). Předložka s má v slovech stlouci, stloukati, svrtiti jistě svůj význam (tuk v mléce nebo v smetaně obsažený se »stluče« dohromady v máslo), ale jazykový zvyk český si vytvořil pro děj nedokonavý rčení tlouci (vrtiti) máslo, jehož nikdo nemá práva mu zapovídati. Na Moravě se říká spíše asi stloukati, stlúkať (proto české máselnici, másnici říkají podle Bartošova slovníku na Vizovsku stlúkačka), to vidíme z Bartošova pohoršení nad českým tlouci a ze zkratku moravských přispěvatelů v Kottově Slovn. 3, 670 (kde bohužel nelze poznati, jde-li o tvar stlouci či stloukati); jistě se však nenajde Čech, který by zvláště u slova týkajícího [38]se tak těsně domácího života moravskému spisovateli vytýkal tvar v jeho kraji obvyklejší nebo snad jediný obvyklý. Ani na tvaru tlouci v tomto rčení ani na stloukati není nic, co by se příčilo obecným zákonům našeho jazyka, a není proč se příti o správnost jednoho nebo druhého z nich.

Lidová mluva česká takovýchto nesložených nedokonavých sloves vzniklých rozkladem dokonavých sloves složených má množství dosti značné, právě tak jako moravská a slovenská nářečí ráda tvoří nedokonavé odvozeniny složených sloves dokonavých často způsobem nám Čechům v užším smyslu toho slova cizím. Kde není ustáleného zvyku, zvláště spisovného, který by sloveso složené činil nezvyklým, uznáváme, že je lépe užívati odvozeniny složené. Říká-li se v Čechách m. obvyklého vyplazovati (jazyk) také plaziti, m. obvyklého vytápěti (místnost) někdy také topiti, není přece pochyby, že přednosti zasluhuje tvar zřetelnější, je-li obvyklý nebo dokonce obvyklejší než tvar méně zřetelný. Ale chrániti se ovšem budeme, abychom v takových věcech s Bartošem nehledali hned německého vlivu. A nevidíme potřeby zakazovati tvar nesložený, kde mu zvyk jazykový dodal náležité zřetelnosti.

Sem ovšem také zasahuje otázka, je-li správnější tvar zdraviti či pozdravovati. Zdraviti vzniklo z dokonavého pozdraviti rozkladem této složeniny, tedy způsobem, na kterém po našem soudě není nic nečeského. Zde ani nelze mluviti o nezřetelnosti; předložka v složenině pozdraviti dodává slovesu nesloženému jen význam vidu dokonavého a vlastní význam tvaru zdraviti nemůže nikomu býti pochybný, tím méně, že tohoto tvaru neužíváme s významem »uzdravovati«. Ale zůstává výčitka, že zdraviti je zbytečná novota vedle staré a v živé mluvě obvyklejší složené odvozeniny pozdravovati. U výrazů jako plaziti (jazyk), topiti (místnost), rovnati (se) = vyrovnávati, srovnávati (se), i tráviti (myši) a p. k výčitce neobvyklosti ovšem se druží výčitka nezřetelnosti.

Brus s Bartošem vytýkají i jiné domnělé chyby podobného způsobu. Nepoznávají, že čeština často klade slovesa nedokonavá, kde by mohla býti i dokonavá. A nejde jen o dokonavá slovesa složená. Tak na př. mohu o téže věci říci »bratr mi řekl« i »bratr mi říkal (povídal)«, »podíval jsem se do stolu« i »díval jsem se«, »pohleď, podívej se, koukni (se)« i »hleď, koukej«, »proč to udělal« i »proč to dělal«; často snad užijeme i spíše tvaru nedokonavého než dokonavého, třebas šlo o děj úplně dokonaný, na př. »ten obraz maloval Mánes, to stavěl Dietzenhofer, otec tě volal« atd. Někdy je mezi oběma tvary i rozdíl; slovy [39]»kdo to udělal« ptáme se na původce nějakého skutku, »kdo to dělal« na původce nějakého hotového díla. Takové nestejnosti nalézáme — nejen v češtině — proto, že děj může býti myšlen a slovem pak naznačen prostě jako ukončený beze zření k délce času, kterého k němu bylo třeba (Bůh stvořil svět, Římané si podrobili skoro celý známý starý svět), anebo představen v mysli a předváděn posluchači podle svého průběhu jako děj trvalý. Samo sebou se rozumí, že jazykový zvyk pak ustálí jeden z obou možných tvarů, kterého pak užíváme jen ze zvyku, ani si nejsouce již vědomi, proč, bez přímého základu v představě samé; a úkolem mluvnického učení jest popisovati a podle možnosti vykládati, co si jazyk vytvořil, ne opravovati na něm, co by podle našeho soudu žádalo změny. Bartoš na př. prý učíval ve škole, že nesprávně říkáme »psal jsem bratrovi« m. »dopsal jsem bratrovi«, kde vyjadřujeme děj dovršený; pak bychom snad směli říkati např. »včera jsem četl Homéra«, protože popisujeme minulý děj v jeho trvalosti, ale ne »Homéra jsem četl«, chceme-li naznačiti, že jsme si jeho básně již přečtli. Takovými požadavky bychom přišli do stálých rozporů s jazykem skutečným a učinili bychom si mluvení úkolem zbytečně nesnadným; musili bychom si navyknout rozbírati po stránce psychologické i logické každou skoro větu, již bychom chtěli vysloviti, a cíle bychom přece jen nedošli, aspoň ne v národním celku, který tvoří celá obec lidí týmž jazykem mluvících.

Zvláště trpné příčestí bývá velice často tvořeno od slovesa nedokonavého, vyjadřuje-li vlastnost předmětu vytvořenou nějakým dokonaným dějem. Brus vyčítá výraz tažený los (m. vytažený), míchaný vlak (m. smíšený); ale máme takových výrazů plno, na př. pečená husa, uzené maso, sušené houby, kovaná mříž, tlučený pepř, učený muž, všemi mastmi mazaný člověk atd., a říkáme i dobře malovaný obraz ap. Kde je složené sloveso vidu nedokonavého v obyčeji, užíváme ho také stejným způsobem a říkáme na př. vyšívané střevíce, nakládané okurky a p., ale nenutíme se do tvaru nedokonavého, kde není dosti obvyklý, a říkáme nasolené maso, přesolená polévka jen proto, že nasolovati, přesolovati (nebo místy na Moravě přesálet, na Slovensku presáľať) jsou tvary, jež se vyskytnou jen za zvláště řídkých příležitostí, u »přesolené« polévky zvláště také proto, že zde nejde o obvyklou vlastnost, nýbrž obyčejně o věc výjimečnou, při níž máme na mysli dovršenost děje v určitém případě; z toho ovšem vidíme, že zde nejde o vypouštění předložek vlivem němčiny, nýbrž o užívání slovesa nedokonavého, kde bychom spíše očekávali tvar dokonavý. A tvar nedokonavý zase snadně pochopíme: houby se sušily, [40]proto jsou sušené, ale jde-li o to, aby se zvláště vyjádřila dovršenost děje, řekneme, že jsou dobře usušeny. »Tažený los« stíhají brusy s dojemnou vytrvalostí od r. 1881, a se stejnou vytrvalostí se tak říká podnes na důkaz, jak pevně tento způsob tkví v české duši; a chápeme to, protože trvá přece jen nějakou chvíli, než je los se všemi formálnostmi vytažen, a doba ta může býti dosti dlouhá, táhne-li se, jak obyčejně bývá, losů více. »Míchaný vlak« zapovídají, ale kuřáci kouřívali »míchaný tabák«, dokud bylo co míchati (a třeba vysvětlovati žertem »sprostý s ordinárním, prstem míchaný«); když r. 1891 velká voda zničila část Karlova mostu a mezeru, než se zacelila, jsme obcházeli a objížděli po dřevěném přístavku, našel pražský vtip starému Kamennému mostu jméno Míchaný nebo Nastavovaný. Míchati je slovo dnes málo vznešené, z písemnictví skoro vyloučené, jehož se odvažujeme, skoro jen kde je řeč o věcech z nejvšednějšího života, proto nám neznějí výrazy jako míchaný vlak, míchaná společnost dost ušlechtile, ne proto, že by byly nějak po stránce jazykové chybné; bodrý venkovan, který byl ve společnosti, jež se mu nezamlouvala, řekne o ní podnes nejspíše, že to tam bylo »míchané«.

Právě v takovýchto trpných příčestích je v jazyce našem veliká nedůslednost, již by bylo podle našeho soudu stejně nesnadno jako marno upravovati nějakými pravidly. Čím obecnější vlastnost takové příčestí vyjadřuje, tím spíše najdeme tvar nedokonavý; ale hranice mezi obojí možností, představovati si týž děj v jeho průběhu nebo v jeho dovršení je tak nejistá, že ani jazykový zvyk nebývá vždy ustálen. Čtli jsme na př. v Č. slově 6. pros. 1922 o kapesníku »s bílým vykrojovaným okrajem a bíle vyšitým monogramem«. Vykrojovaný okraj je asi nutné: slovo vykrojený by nenaznačovalo, že je výkrojů několik, vykrojený o kapesníku by nikdo neřekl. Ale lze o monogramu říci, že je vyšívaný i vyšitý a nikdo nerozhodne, co je správnější.

*

Aby nás nepostihla výčitka, že jsme si slov napsaných v čele tohoto výkladu hrubě nevšimli, povíme ještě několik slov o jejich původu. Jasný je, kde zdraviti, pozdraviti, pozdravovati anebo spíše uzdraviti, uzdravovati znamená »zdravým učiniti (činiti)«; jsou to odvozeniny příd. jména zdravý, jakých každý jazyk mívá hojně (na př. jako bíliti, černiti, zlehčiti, obohatiti atd.). Také ve významu druhém má sloveso pozdraviti, pozdravovati podobný původ, sloveso je odvozeno také od příd. jména, ale způsobem tak zajímavým, že zasluhuje krátkého výkladu.

[41]V starších dobách indoevropských národů nalézáme úkaz, který bychom mohli stopovati i u národů jiných, na př. u národů stojících na nižším stupni osvětového vývoje nebo u národů východních. Osoba druhá se oslovuje způsobem takovým, že se jako hotová skutečnost vyjadřuje něco, co se vlastně podle přání mluvící osoby teprv má vyplniti. Indická etiketa na př. žádala, aby osoba přistupující ke králi oslovila jej příd. jménem, které znamená »plnověký« (âjušmân), anebo větou, v níž se praví »král vítězí (jest vítězný)«. Nás zde zajímají doklady, že se pozdravuje druhá osoba nominativem nebo vokativem příd. jména znamenajícího »zdravý«. Nebudeme se zde zabývati výklady ne docela jistými, je-li lat. pozdrav salvê »buď zdráv« již od svého původu rozk. zp. slovesa salveo či zakuklený pův. 5. p. příd. jména salvus »zdravý, neporušený« (pak ovšem pův. salve s krátkým e), vězí-li podobný pozdrav (»zdráv, Sne«) v záhadném homérském výrazu »úle oneire«. V germánských jazycích jsou doklady nepochybné, že se v staré době tak užívalo dnešního něm. příd. jména heil. Slova, jimiž podle evangelií žoldnéři posměšně pozdravovali Krista (»zdráv buď, králi židovský« Kral.) znějí ve Vulfilově překladě, patrně napodobícím pozdrav obvyklý u Gotů, »zdráv hails), král (nebo »králi«) Židů«; v staré němčině jsou pozdravy jako heil hêrro (»zdráv, pane, pán«), volalo se také heilo (slabým tvarem příd. jména, dnes [der] heile) i zesíleným tvarem heilâ, a je známo, že toto volání obnovili za naší paměti němečtí nadšenci. V litevštině a v lotyštině je podobným pozdravem příd. jm. sveiks »zdráv«, které se časem objevuje beze změny, i týká-li se pozdrav několika osob; Lotyš se loučívá také pozdravem vesels »zdráv« (původem slovo totožné s naším vesel).

A v slovanských jazycích byly pozdravy podobné. Příd. jm. psl. cěl’ (celý) je původem totožné s got. hails a mělo původně i týž význam »neporušený, zdravý«, sloveso cěliti, cělovati znamenalo také »uzdravovati, hojiti« (č. jitro-cel znamená vl. »hojič, hojení jítřící se rány«). Nalézáme-li círk.-slov. cělovati s významem »pozdravovati« (tento význam se pak mění, prý snad vlivem křesťanského pozdravného líbání, v některých slov. jazycích ve význam »líbati«), není tak smělá domněnka, že býval i v slovanštině pozdrav cěl’ (anebo snad i také ještě v tvaru 5. p. cělu), který znamenal »zdráv buď«; tento pozdrav je snad ještě doložen v tvaru ćol ve zbytcích jazyka polabského (Berneker, Slav. etym. Wört. 1, 123 n.).

Ale v jazycích slovanských je skutečně a nepochybně zachován jiný pozdrav docela podobný. Polák připíjívá si s přítelem s pozdravem zdrów; Slovinci mají pozdrav týž, zdrav, u Rusů a [42]Srbů jej nalézáme v obměněném tvaru zdoróvo, zdravo. V staré češtině je podobných příkladů hojně. V starých překladech evangelií mívá pozdrav žoldnéřů, o němž jsme mluvili, tvar »zdráv, králi židovský« (ave, rex Judaeorum; tak také v Husově Postile u Erbena 2, 79), pod. »zdráv, Mistře« (ave, Rabbi Mat. 26, 49, Mar. 14, 45); pozdravení andělské v starší době vždy zní »zdráva, Maria«, »zdráva, milosti plná«, a modlíme-li se my »zdrávas, Maria«, měníme vlastně ustálený smysl původního tvaru (bible Kral. překládá Luk. 1, 28 »zdráva buď, milosti obdařená«; podobnou změnu staršího »zdrowa« v »zdrowas« nalézáme v překladech polských). A stejné pozdravné věty v staré době i jinde; na př. zdráv, dobrý zrádce Troj. 1468, 105a, zdráv, Alexandře Alx. p. hl. 122, zdráva, královno macedonská t. hl. 2, zdrávo, tělo Krista krále uctitedlné (Nejedlý, Děj. hus. zpěvu 2, 703), zdrávi, páni (Div. Klem. C. 752, 768) aj.

Viděli jsme, že z pozdravu cěl’ vzniklo sloveso cělovati »pozdravovati«; podobná odvozenina stejného významu je na př. lit. sveikinti, lot. sveicinát, stněm. heilazzen, stangl. hâlettan, stsever. heilsa. Znamená-li naše pozdraviti, pozdravovati, pol. pozdrowić, pozdrowiać (v starší době i nesložené zdrowić), rus. zdoróvať-sja, pozdoróvať-sja, srb. zdraviti se aj. pozdravný projev, jest patrno, že základní význam tohoto významu není »činiti zdravým«, nýbrž »říkati nebo volati zdráv«.

[1]V štokholmské legendě čteme, jak poustevník pokřtil sv. Kateřinu. »A jak sě to sta (= stalo), v téj chvíli inhed (= ihned) jej tak slza přili (= přilila, polila), že pravými radoščemi vzjiskři (= radostně vzjiskřil), zdravě miloščemi Boha i jeho Matky chválú« (pozdravuje laskavě pochválením Boha, t. j. pozdravem jako »pochválen buď…«, 933). Tak asi musíme vykládati, chceme-li se podle Spinovy rady přidržeti lat. vypravování, které český básník znal. Pak ovšem rukopisné giey musíme čísti jej (jako na př. gyey 15), ne jiej (= jí, t. sv. Kateřině); a jen tak se dobereme rozumného smyslu, již proto, že »přilíti komu« nic není, kdežto vazba se 4. p. má obdobu ve vazbě připadnouti koho (= padnouti na koho).

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 2, s. 33-42

Předchozí Zpovykati

Následující Václav Flajšhans: Čaroděj