Časopis Naše řeč
en cz

Čaroděj

Václav Flajšhans

[Drobnosti]

(pdf)

-

Článeček »čaroděj« (6, 313) vykládá o poměru a stáří slov »čaroděj« a »čarodějník« celkem správně; ale přece se vloudily do něho některé omyly, a poněvadž naše slovníky o těchto slovích nemohou ještě podati správného vysvětlení, podávám tuto několik doplňků.

Čaroděj má nejstarší doklady z Král. rkp. — a jen nějakým omylem řečeno, že Jugmann má doklad z Komenského Brány; tam (č. 988) stojí správně »kouzelníci a čarodějníci« a tak správně citují Jugmann i Kott.[1]

Čarodějec bible Olomoucké pochází zrovna tak málo z našeho východu; překladatelé bible čerpali z Klareta a z církevní slovanštiny charvatských mnichů v Emauzích. Tomu je tedy prame[43]nem círk. slov. čarodêic’, začež ještě starší texty hlaholské mají cizí slovo goit (z řečt.).

Čarodějník je tedy vlastní a starý náš výraz, dobře doložený od nejstarších dob ve všech našich slovnících starých i nových. Ale některým starým dokladům je potřebí výkladu. Gebauer uvádí z Klareta, rkp. A čarník = sortilegus (= slov. Prešp.); toto čarník hexametru Klaretova není však ve skutečnosti = čarník, nýbrž — po způsobu u Klareta obvyklém — čarodějník (tak čteme u něho pro verš ‚zlatavek‘ m. zlatohlávek, ‚Krasien‘ m. krá(lová) sien za lt. aula, psievno m. psie víno atd. atd.); dokazují to varianty ostatních rukopisů: čarodějník v rkp. B (= Rozkoch), rkp. G (slovník třeboňský A 6, mám opis díky laskavosti třeboňského archivu a st. vydav. ústavu); ve vídeňském Trialogu, jiném potomku Klareta, je omylem psáno ‚zárodník‘ = incantator, opět m. čarodějník — naproti tomu Slov. Klem. 84a opsal správně čarodějník = sortilegus. Paralelní staročeský slovník ke Klaretovi je t. zv. Vokabulář gramatický (neboli, jak jej nazývá Klaret ‚Bohemarius‘, kterýmž názvem dnes rozumíme slovník jiný), zachovaný ve verších v rukopise kapit. a mikulovském, ve výtahu v t. zv. Slov. Klem. (neboli, jak jej nazýval Čelakovský, Lex. vet. — u Dobrovského správněji Voc. gram.). V tomto slovníku (verš 356) slove magica czartdlna; patrně omylem místo čarodlna: slovo rovněž nově ukuté, jako největší část názvů tohoto vokabuláře. Opis ve Slov. klem. 2v a to opravil na ‚kúzedlna‘ — ale patrno jest, že všechna tato tři slova ‚čarník‘, ‚zarodnik‘ i ‚czartdlna‘ vznikla buď omylem písařů neb chybou tvůrců a že tedy do našich slovníků vlastně nenáleží, nerozmnožujíce skutečné látky jazykové.

Jungmann uvádí z excerpt Dobrovského také sloveso ‚čaroději‘ ‚čaroděnie‘; zde máme patrně jeden z kořenů novočeského ‚čaroděje‘. Excerpt Dobrovského je gramatická abstrakce; je doloženo stč. čarodějenstvie (viz Gebauer), ale také čaroděnstvie (= divinacio) ve Vokab. gramm. 358. Jako zlořečenstvie, blahoslavenstvie atd. odkazují zdánlivě k zlořečiti, blahoslaviti, tak předpokládal patrně Dobrovský k čaroděnstvie i sloveso ‚čaroději‘; jeho žák týmž způsobem k čarodějný (jako k způsobný způsob atd.) prvotné a starší čaroděj. Slovo to vskutku domyšleno správně, jen že nemá dokladů a nemůžeme ani přes ckslov. čarodêi a polské czarodziej je tak prostě předpokládati; staročeské tvary všechny lze vyložiti jíž z odvozenin čarodějn-, jež velmi záhy zněla dialekticky také čaroděn-: a z této formy pochází pak dnešní obecné čarodeník, čarodenice.


[1] Omyl se stal nedopatřením, opravdu nepochopitelným, když jsme vypisovali z Jungmannova slovníku. Red.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 2, s. 42-43

Předchozí Josef Zubatý: Zdraviti, pozdraviti

Následující Z. (= Josef Zubatý): Napadlo mne, napadlo mi