Časopis Naše řeč
en cz

»Společenstvo krejčí«

[Drobnosti]

(pdf)

-

V kterémsi úřadě prý byla loni porada o tom, nemělo-li by se posavadní »Společenstvo krejčí« změniti ve »Společenstvo krejčích« (šlo vlastně o změnu posavadního místního přídavku »v Čechách« a jen vedle toho o onen tvar, ale nesejde na tom). Nějakého filologa se nezeptali; to se dělávalo v starém Rakousku, ale dnes, když my, »národ filologů«, jsme samostatní, toho netřeba. [262]Ale hledali prý »ve všech Gebaurech«; výsledek byl, že 2. p. mn. č. krejčích je tvar nesprávný, správně se má říkati »Společenstvo krejčí«. Musíme se do toho tvaru sice nutiti, nikdo tak ve skutečném životě neříká, ale proto právě je to tvar »správný«. Proto také na př. »Venkov« psal 27. led. 1922, že »Rakousko má u nás tak mnoho přímluvčí«.

Podívali jsme se také do Gebaurovy Histor. mluvn. III, 1, 130, 172 a 254 a do Ertlova zpracování Gebaurovy mluvn. č. pro školy střední (§ 298) a předkládáme čtenářům, co jsme tam našli a vyčtli my. Především, že jsou v našich mužských podst. jm. na podle původu vlastně tři vrstvy. Vyčítáme je zde:

1. Podst. jm. mužského r., která původně patřívala ke vzoru oráč, ale stažením kmenové samohlásky s koncovkou obsahující j a jinými změnami hláskovými konečně ve všech pádech mají samohl. -í-. Jsou to zejména slova, jež v 1. p. původně mívala v koncovce -’j’ (souhl. j mezi dvěma měkkými jeři); v círk. slovanštině je konc. -ij, na př. rěpij »osten«, stč. řěpí, řepík (t. j. lopuch, hořký lupen, jehož úbory, »žebrácké knoflíky«, hojnými svými ostnatými drápky se zachytávají v šatech, srsti, vlasech a p.), stč. řebří (řebřík), hřěbí (hřebík), čřěví, třěví (střevíc), klí (lep, smola a p.; odtud nč. klih), úlí (úl). Stejně se skloňují české tvary latinských jmen na -ius, jako Jiří (Georgius, cslov. Jurij), Jiljí (Aegidius), Brikcí (Brictius), v starší době i Alexí, Ambrosí, Inocencí (Antoný psáno s ý, aby se nečtlo Antoňí) a j. Sem také patří září, stažením ze stč. zářuj, zářij, pondělí, tvar vzniklý asi prostě zpodstatněním příslov. výrazu po neděli (muž. r., který se teprv později měnívá i v stř., má toto slovo podle slova den a mužských jmen dnů v témdni).

2. Původní jm. stř. r., podle vzoru znamenie, znamení, jako stč. podkomořie, podkonie, podpřěvořie aj. Tato jména pův. asi znamenala úřad, pak teprv úředníky; změna významu způsobovala změnu rodu i sklonění (pod. na př. ze stpol. podkomorze je dnešní podkomorzy). Komoří je slovo nové (Jungmann ho ještě nezná[1]), utvořené z podkomořie, podkomoří. Sem také patří zaniklá slova polúbratřie (poloviční, nevlastní bratr), polúsestřie. Jsou tvořena jako častá slova stč., na př. polúhlavie (půl hlavy, rozpůlená hlava, ob. vepřová; odtud pochází pražské »polohlavé, polohlavý« r. stř., vepřové maso v »polské« omáčce), poloudělí (půl dílu, pozemku), [263]polúhodinie (půl hodiny), polúkopí (půl kopy), posud žijící polouletí (které se ovšem mění v pololetí), poloumílí (půl míle) atd. Polúbratřie (vl. půl bratra) mění pův. stř. rod v mužský, polúsestřie ovšem v ženský (doklad, jakého Gebauer neznal, z r. 1451 je v 3. p. v Arch. č. 28, 297: Velce, polúsestří mé).

3. Původní jm. m. r. s praslov. kmenovou příponou -’ja-, s praslov. 1. p. na -’ji, v círk. slov. na -iji, stč. na , jako sudí (cslov. sądiji), lovčí, popravčí, krejčí, v starší době i pradlí, přadlí (muž živící se praním, předením) a p. Tato jména se skloňovala pův. podle vzoru paní. K nim se přidružila cizí slova hrabie, hrabí (nč. hrabě), purkrabie, markrabie, lanckrabie, falckrabie.

Tyto tři skupiny jmen měly ovšem pův. ve skloňování některé rozdíly, které se velmi brzy vyrovnávaly jednak snahou po stejnosti tvarů slov jinak velmi podobných, jednak přehláskou a úžením ie v í, jimiž se rozdíly samohláskové mechanicky odstraňovaly (na př. 3. p. k Juří, Jiří byl před přehláskou Juřú, po přehlásce Jiří, k sudí již před přehláskou sudí). K těmto změnám přibývaly změny, jichž se domáhal živý jazyk pro nezřetelnost některých tvarů. Dovedeme se smířiti na př. s jednotvárností ve skloňování jmen paní, psaní, protože je nalézáme buď s předložkou, která jim dodává významu (s paní, k paní, v psaní, z psaní), anebo s nějakým přívlastkem, který se skloňuje (milá paní, paní Novákovou atd.). Ale co na př. se slovem jako sudí, krejčí, které by, kdybychom si umínili užívati jen tvarů, jaké bývaly v samém počátku našeho písemnictví, ovšem s náležitými hláskovými změnami pozdějších dob, musilo zníti stejně ve všech pádech a číslech mimo množné a dvojné tvary s koncovkami souhláskovými (-m-, -ch). Mohli bychom říkati »potkal jsem krejčí, dones to krejčí, jmenovali ho sudí« atd. atd.? Vlastně bychom ovšem mohli, jako říkáme »potkal jsem paní, dones to paní, až budeš paní« atd.; ale je jazyk, který by se nesnažil takovým stejnostem tvarovým vyhnouti, může-li?

Někde tvarové nezřetelnosti napraveny vzájemným vyrovnáním růzností v pův. skloňování jmen z oněch tří skupin. To se stalo již dávno, snad v době předdějinné. 7. p. j. č. k sudí by měl vlastně zníti sudí (ze suďů, jako je paní), ale tento tvar vůbec není doložen a podle Jiřím byl nahrazen tvarem sudím. V 7. p. mn. č. by vlastně měl býti tvar Jiří, znamení; ani těch tvarů nikde není, a protože je sudiemi, sudími, říká se také Jiřími (častěji doloženo na př. hřebími), znameními, podkomořími.

Vydatným pramenem novotvarů, jimiž se opravovaly nedostatky těchto vzorů, bylo zejména skloňování přídavných jmen měk[264]kého kmene (vzoru dnešní). Podle něho bylo utvořeno, čeho bylo jazyku třeba; bylo to docela nasnadě, protože je několik zpodstatnělých příd. jmen tohoto vzoru, která se s pův. podst. jmény přirozeně sdružila v touž mluvnickou skupinu (tak v starší době budoucí »dědic, následník, potomek«, v nové době účetní, důchodní, podstarší, domácí, řídící a j.). Jazyk si při tom vedl docela rozumně. Kde novotvaru nebylo třeba, kde je mluvnický význam starého tvaru naznačen předložkou nebo přívlastkem, jazyk ho nezměnil. Jména pondělí, září jako jména určitých časů objevují se mimo 1. a 4. p. skoro jen s předložkou (v září, od září, do pondělí a p.) anebo leda s přívlastkem (příštího pondělí), proto nám stačí tvar starý (novotvar pondělího, který se v starší době časem objevuje, se neujal). Křticí jména na nepotřebují novotvarů, kde je řeč o samém světci, protože mají přívlastek (svatému, svatého atd. Jiří). Nepotřebují jich ani, kde se jimi označuje den (na sv. Jiří) nebo kostel, socha světcova (u sv. Jiří), i když přívlastek »svatý« schází, protože pak zase bývá předložka; za našich mladých let, kdy vypovídací a nájemné lhůty se jmenovaly po výročních dnech (hromnice, sv. Jiří, Jakub, Havel), najímaly se byty od Jiří, bydlelo se v nich do Jiří, po Jiří se z nich nájemníci stěhovali. I jinde, kde je přívlastek, stačíváme bez novotvarů (ač nový jazyk mimo ony výjimky má raději tvary docela zřetelné); dovedeme ještě mluviti o panování krále Jiří, o době za krále Jiří, dovedeme ještě po staru říci »pražského purkrabí, pražskému purkrabí«. Ale jinak užíváme zřetelných novotvarů Jiřímu, Jiřího, o Jiřím. Lidová mluva si utvořila dokonce i novotvary podle jiných vzorů, tak krejčů (v N. je několik krejčů), krejčům, v starší době i krajčovi a j.

A tak si utvořil jazyk i novotvar v 2. p. mn. č., krejčích. Není o nic méně správný než na př. Jiřímu, sudímu, krejčímu. Není ani o nic pozdější; jako již v staré době jsou novotvary Jiřieho, Jiřiemu, sudieho, lovčiemu, krajčiemu atd., tak již v staré době nalézáme vedle původních tvarů i tvary sudích, lovcích, krajčích, krejčích. Snad nikdo nedovede říci »byli jsme u sudí« místo »u sudích«, snad ani »byli jsme u Krejčí«; proč má býti nesprávné »Společenstvo krejčích« nebo »mnoho přímluvčích«? Či proto, že snad v některé mluvnici je označen tento tvar jako »novotvar«? Co by zbylo z dnešního skloňování muž. jmen na , kdybychom z něho vymýtili všechny novotvary? A co by zbylo z kteréhokoli jazyka, kdyby lidé byli všude stejně přísní, jako jsme my k tvaru krejčích? Tvary jako krejčí v 2. p. mn. č. by byly již dávno měly vymizeti z našich mluvnic nového jazyka, jako v nich není téhož tvaru v jiných pádech, kde by podle jejich vzniku snad [265]mohl býti; dokud se bude uváděti i jen jako možný vedle skutečně žijícího tvaru krejčích, vždy budou u nás učitelé češtiny i spisovatelé, kteří jej budou míti za jediný tvar správný proto, že ho živý jazyk nezná.


[1] Ze sbírek na Slovník jazyka českého uvádíme: Hrabě August Breuner, c. k. komořj we Wjdni ČČM. 1827, 3, 132 (seznam údů Společnosti mus.); Geho c. k. aposstolské Gasnosti skutečnému komořjmu… připisuje spisowatel, Věnování Klicperova Almanachu dram. her z r. 1828.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 9, s. 261-265

Předchozí Josef Zubatý: Na místě, na místo, místo

Následující Paní doktor

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1