Časopis Naše řeč
en cz

Troja, Julia

[Drobnosti]

(pdf)

-

Ve skloňování cizích jmen a slov na -ja, -ia je v našem písemnictví jakási nejistota, jejíž původ je asi v tom, že matiční Brus, v němž se podávají k němu pravidla, nečiní mezi obojími rozdílu. Ve všech vydáních nalézáme jména jako Julia, Troja pohromadě; mezi vydáními je rozdíl ten, že 1. vyd. (24) učí říkati v 4. 5. 7. p. Troiu, Troie neb Troio, Troiou (tedy také Juliu, Julie neb Julio, Juliou), 2. vyd. (32) Troiu, Troio, Troiou (Juliu, Julio, Juliou), 3. vyd. (53) Troji, Troje, Trojí (Julii, Julie, Julií). Chyba se stala, že původcům těchto pravidel šlo více o jejich jednotnost než o vůli jazyka samého; čtenář sám, je-li z kraje, který dal základy našemu spisovnému jazyku, cítí jistě s námi, [19]že tvary 4. 5. 7. p. Troji, Troje, Trojí a Juliu, Julio, Juliou jsou nečeské. Ani bychom o této věci nemluvili, kdybychom si nebyli poslechli ve vinohradském divadle Zeyerovu »Starou historii«; po celý večer se tam ke jménu Lavinia ozývá ve všech možných i nemožných modulacích vok. »Lavinio!«.

Jak se po česku skloňuje Troja, není Pražanu těžko zvěděti; stačí malá vycházka přes Královskou oboru na pravý břeh Vltavy. Tam leží ves Troja, do Troje je přívoz, od něhož se k Troji dostaneme za chvilku, přes Troju si lze zajíti k Čechově vile, v Troji je zámek a nad Trojou Kobylisy; a kdyby nás nadchla nějak zvláště naše Troja nebo trojské víno, zvoláme snad »ach, Trojo!« Rádi bychom znali Pražana, který by se vyjadřoval tvary, jichž žádá 3. vyd. Brusu. A rádi bychom znali příčinu, proč by se Homérova Troja měla skloňovati jinak. Je to sklonění smíšené, ale jakáž pomoc; skloňuje-li se Troja z části podle vzoru ryba, z části podle vzoru duše, není jediným slovem s podobnými nepravidelnostmi. Kdybychom měli skloňovati Troju v mn. čísle (mimo Troju naši a maloasijskou je, co víme, v Italii město a pobřežní pevnůstka téhož jména, v Slezsku přítok Odry Troja a v Již. Americe řeka Troya), přidrželi bychom se většiny tvarů jedn. č. a tvořili bychom potřebné tvary podle vzoru duše. A rozumí se samo sebou, tak že bychom skloňovali i jiná jména na -ja, u nichž v češtině není posud tvarů ustálených; tak na př. jméno rostliny soja (soya), již se místy i u nás pokoušejí pěstovati, ind. májá (nebo mája, sen prabytosti, jímž podle filosofie védántské je, co nám se zdá skutečností), románové ženské jméno Maja, jméno slavné kinové hvězdy Moja, italská a rumunská místní jména Baia, Gruia (jež se píší s -ia, ale vyslovují s -ja) a co by se snad časem ještě naskytlo. Co jiného může býti v pochybnostech lepším vodítkem, než co vytvořil jazyk sám?

Jména s pův. koncovkou -ia (-ija) si čeština zpravidla přizpůsobila již dávno sama způsobem nepochybným tak, že gramatik skoro nemá o čem uvažovati: tato cizí jména mají koncovku přehlášenou v -e a skloňují se podle vzoru duše (Amalie, Antonie, Asie, fuchsie atd.). V prvních stoletích našeho písemnictví nalézáme tvary jiné, s nom. na i nebo na dvojhlásku ie (jednou slabikou, ne dvěma, -i-e, -ije, jak vyslovujeme dnes); zbyl nám v této podobě tvar Maří, Máří a zastaralý tvar biblí, místo něhož se ujalo bible. Nejdéle se držela obecná jména na -ci a -si za lat. -tio, -tia, -sio, jako absolucí, instrukcí, sentencí, audiencí, okkasí, processí; dnes jsou tyto tvary již také zastaralé a vystřídaly je tvary na -e (podle duše), mimo procesí, jež změnilo rod a přešlo ke vzoru znamení (na Táborsku se tak stalo i s jinými pod. jmé[20]ny a říká se tam na př. operací, audiencí s rodem stř.). Jinak se u nás asi od 16. stol. ustalují tvary na dvoj slab. ie. Jen výjimkou se zachovává v 1. p. tvar cizí na ia, tak ve jméně Maria, míní-li se jím osoba biblická, zvl. Kristova matka, v jiných jménech určitých osob historických (Julia, dcera Augustova), někdy v cizím jméně u nás neobvyklém (Ofelia, Lavinia), v cizích, nezdomácnělých jménech zeměpisných (Pavia, Christiania), ve slovech vědeckých, na př. botanických a j.; ale i zde je zřejmá tendence v jazyce samém počešťovati i v nom. koncovku v slově u nás trochu běžnějším (tak na př. vyslovujeme po česku jména rostlin u nás známějších, jako fuchsie, gloxinie, akacie a j.). Ostatní pády, i se 4. a 7., tvoříme podle vzoru duše, a sám Brus uznal v 3. vyd. tvary Juliu, Juliou za nemožné. I v mn. č., na př. kdyby se vypravovalo o cestě »Marií« k hrobu Kristovu.

A jak v 5. pádě? Vzorem by nám snad mohlo býti jméno Maria, jež v modlitbách i jinde (na př. Luk. 1, 30; Jan 20, 16) má vokativ stejný s nom. Zde vedla naše předky zbožná úcta, jež je naučila volati matku Kristovu týmž tvarem, který slýchali v latinských modlitbách a litaniích; kde výjimkou užili tvaru českého, neříkali »Mario«, nýbrž Marie. Tak se modlívali obyčejně »zdráva, Maria« (»zdrávas« je pozdější obměna starého neslovesného pozdravu podobného, jako v starých překladech evangelií »zdráv, králi židovský«), ale paní Lichtenštejnská z Rožmberka »zdráva, Maryje« (Arch. č. 11, 253, z r. 1450). Nom. na ia je tvar nečeský, přenesený z cizího jazyka, a nemůže býti základem jiných pádů, mají-li míti znění české. Cizí jméno, jehož původní, nečeský tvar v nom. je Julia, zůstává týmž jménem, ať bylo v nom. zachováno či počeštěno, a kdyby se mělo zachovati znění věrné jeho původu ve vok., musil by leda zníti Julia, ne Julio, což není tvar ani český ani latinský. A Zeyer, jenž jméno Lavinia jinak skloňuje po česku (i v 4. 7. p. Lavinii, s Lavinií), měl v 5. p. po česku psáti Lavinie.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 1, s. 18-20

Předchozí Je mi dvacet let, jsem stár dvacet let

Následující Z. (= Josef Zubatý): Lačné ženy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1