Je mi dvacet let, jsem stár dvacet let

[Drobnosti]

(pdf)

-

»Prosím: jak se mám tázati na dítě v kolébce? Kdybych se otázal: kolik roků je tomu dítěti? dala by se mi chůva do smíchu řkouc, že jsou mu sotva dva měsíce. Tu myslím, že mi nezbývá nic jiného než otázati se: jak staré je to děcko?« Tak nám píše čtenář »Naší řeči«, který chvála Bohu ve zdraví přečkal už pěknou řádku brusů a brusičů a sám jako spisovatel, překladatel a redaktor dlouhá léta věrně sloužil správnosti našeho jazyka, Primus Sobotka. Kdyby se nás tak ptal někdo jiný, snad bychom mu poradili, aby milého občánka zběžně odhadl a zeptal se podle toho ne na jeho léta, ale na měsíce nebo třebas i na dni; snad by se dověděl bez nehody, kolik mu je měsíců nebo na kolikátý měsíc mu jde; ale čtenáři tak milému musíme odpověděti přece jen jinak.

Prostý, v brusech nehoněný Čech, kdyby nevěděl, jak asi je dítě staré, ptal by se prostě, »jak je staré«. Pravda, brusy to zapovídají, jako zapovídají říkati stáří, kde se nemíní skutečná staroba, nýbrž doba sebe kratší, kterou někdo posud prožil. My jsme jen jednou (1, 213) red. Pelantovi vytkli, že m. »v stáří 12 let« měl lépe napsati »ve věku«, s poznámkou »nechme stáří jeho [16]význam vlastní«, a bylo nám to v Listech fil. pokáráno, a správně. Ani rčení »jsem stár x let« není nesprávné, ba zdá se nám, kdybychom měli podrobný výčet, kolikrát je psáno v starší době tak a kolikrát »jest mi x let«, že by počet první daleko převyšoval počet druhý. Tak na př. čteme v Evang. sv. Mat. s homiliemi 25a (ze 14. st.), proč Herodes kázal pobíti všecka pacholata v Betlemě i v okolí jeho do dvou let stáří: »to káza proto učiniti, že podlé řeči oněch králóv nadějieše sě (= domníval se), by mohl Ježíš tak stár býti«; a t. 135a, jak »svatý Lukáš píše, že dci kniežěte (Jaira) dvanácte let byla stára«. Dějiny českého jazyka nepotvrzují učení brusů, že se má správně po česku říkati jen »jest mi x let«; a znamená-li příd. jm. starý i v starší době opravdu často vlastnost osoby nebo věci, která pobyla na světě dlouhou dobu, podst. jm. stáří, anebo v staré češtině vlastně stářě ž. r. (jako výšě = výše, šířě = šíře a p.), tam znamená, jak se lze přesvědčiti jediným pohledem do Jungmannova slovníku, prostě dobu, po kterou na př. člověk posud žil, ať je krátká či dlouhá. V staré češtině čteme opravdu věty jako »pět let v stáři bieše (= byl)«, Veleslavín mluví o dítěti »sotva půl léta stáří« atd., a podst. jm. stáří stř. r. s významem lat. senectus je patrně z doby nové (Jungmannův nejstarší doklad je ze Zlobického, † 1810); místo »stáří« v tomto novém významě říkali staří Čechové »starost«. Opakujeme, že dějiny českého jazyka zápovědí a výstrah brusů nepotvrzují; a nepotvrzuje jich ani dnešní mluva lidová.

Mluva dnešní se nekryje v této věci s mluvou starou a učení brusů proti jejich obvyklému způsobu vlastně stojí spíše na straně mluvy dnešní proti mluvě staré. Proto se nám i zde zdá nejmoudřejším mluviti a psáti tak, jak jsme zvyklí mluviti v denním nenuceném hovoru. Po stáří se ptáme obyčejně slovy »kolik ti je let?«; otázka »jak jsi stár« zní nám dnes nezvykle, mnohem nezvykleji, než zněla našim předkům (»jak stáři jsú ti mládenci?« zní někdy okolo r. 1500 otázka v uherskobrodských Libri informationum, Tkáč 1), tedy se tak neptejme; vždyť beztoho věty jako »kolik ti je let« jsou mluvnicky pohodlnější než opisy s příd. jm. starý. Ale nepokládejme tento zapovídaný způsob hned za chybný, a žádají-li např. někdy zvláštní příčiny, abychom se tak ptali, nebojme se otázky, jak je staré dítě v kolébce; není proč se jí báti. Říkáme dnes obyčejně »je mi 26 let«, ne »jsem stár (starý) 26 let« (zvláště v ž. r. by prý taková věta zněla nelibě), nikdo snad neřekne »když jsem byl stár 26 let, až budu stár 26 let«; pišme tedy, jak obyčejně mluvíváme. Nikdo však snad neřekne »mně je o 10 let více (méně) než tobě«, říkáme [17]»jsem o 10 let starší (mladší) než ty«; nebojme se tak také psáti. A stejně se ptáme na př., chceme-li věděti, kdo je z několika osob »nejstarší«, třebas by to byly samé děti; stejně říkáme »jsem tak starý jako ty« a p.

Rčení »je mu x let« vyjadřuje stáří jako vlastnictví osoby, o níž je řeč; proto se někdy říká také »má x let« (v staré češtině se říkávalo spíše »jmá sobě x let«). Proto říkáme o věcech spíše, že jsou x let staré, ne že je jim x let. Také na př. o zvířatech; ale jako zosobněním věcí nebo zvířete (zvláště zvířete člověku blízkého, na př. koně, psa) dovedeme říci, že na př. kabátu, koni je již 15 let. Hus píše v předmluvě k bibli Šafhauské (u Erbena 3, 260) »tato česká biblé psána jest z dobré staré biblé latinské, ješto jie (= které) bylo tři sta let a několik a dvaceti« (píše to na doklad, že čtenář nesmí kdekterou odchylku od bible jiné hned pokládati za chybu); již vzácnost tohoto rčení v době staré sama ukazuje, že stáří bible jí v očích Husových dodává jisté hodnověrnosti, jako staří Čechové bývali na př. ve sporech vlastnických ochotni věřiti spíše svědkům »starožitným«, kteří něco pamatují, než lecjakému holobrádkovi. Výraz »jest mu x let« je tak osobní jako staré slovanské rčení »jest mu jméno« (ještě stč. »jest jemu jmě«, místo čehož se zase říkalo také »jmá sobě jmě«, jako se říkalo také »jmá sobě x let«); na Moravě z toho zkrácením vzniklo rčení na př. »je mu Jožka«, ale tohoto rčení užívá Moravan jen o křticích jménech osob, ne o jménech zvířat nebo věcí.

Komu se zdá, že slova starý, stáří, kde jich užíváme o počtu let, měsíců a dní, nejsou na místě, kde není řeči o skutečném stáří v novém smyslu toho slova, t. o něčí starobě, přehlíží jednu důležitou věc. Pojem »stáří« může býti absolutní i relativní, může se jím rozuměti nejen veliká míra prožitého času, nýbrž i jakákoli míra času, již kdo prožil. Je to pojmová dvojakost významu, jakou nalézáme i na jiných jménech vlastností, které lze nějak měřiti. Řekneme-li o někom, že je veliký, rozumíme tím, že jeho výška přesahuje obyčejný průměr; ale můžeme se ptáti také, jak veliký je trpaslík A, je-li větší on či trpaslík B, mluvíme o velikosti živočichů, které vidíme jen drobnohledem atd. Stejně mluvíme o šířce, délce, výšce, hloubce, vzdálenosti, hustotě atd.; fysik mluví o hustotě plynu, statistik do rubriky o hustotě obyvatelstva v nějakém opuštěném kraji dovede napsati třebas nulu, neřku-li nepatrné číslo, a ani ve snách se mu nezdá, že by psal něco nesmyslného. A tak není jen v češtině, je tak i v jiných jazycích. A shodne-li se tu některý jazyk s jazykem jiným, na př. čeština s němčinou v užívání slov starý — alt, stáří — Alter [18]o stáří relativním, nesmí to ve věci tak přirozené býti pokládáno za důkaz, že to jeden jazyk přejal z druhého; takový důkaz by musila podati teprv filologie. A co filologie dovede říci o správnosti či nesprávnosti slov starý, stáří ve významě, o nějž nám jde, pokusili jsme se právě krátce vyložiti.

Říkáme také o minulých událostech anebo o stavech trvajících z minulosti do přítomnosti »je tomu x let, co se to stalo, co ten dům stojí« a p. Nemusíme vykládati, že významový podklad tohoto rčení je týž jako u rčení týkajících se lidského stáří. Událost, o níž tak mluvíme, je také stará jistý počet let nebo měsíců atd. Ale neříkáme zde, že by »to« bylo staré; řekneme-li tak o něčím vypravování, znamená to, že jsme o věci, jíž se vypravování týká, již dávno slyšeli.

Ve rčení »jak je stár?, je stár x let« je příd. jm. přísudkem (doplňkem). Proto mívalo v staré době obyčejně tvar jmenný, neurčitý, se zdlouženou kořennou samohláskou (stár, stára, stáro, stáři, stáry, stára, jako zdráv, zdráva atd.); rozdíly délky v kořeně i v koncovce poznáváme zřejmě ovšem teprv v době, kdy se stalo zvykem je důsledně označovati (stč. stara, starzi lze čísti stára, stáři i stará, staří). Dnes je tvar jmenný (stár) bez násilí možný jen v j. č. r. m., jinde nám zní již strojeně a cize; sotva kdo ještě řekne, že matka je stára, dítě stáro tři dni. Říkáme a obyčejně i píšeme »matka je stará, ti lidé jsou staří«, a můžeme ovšem psáti i »jsem starý«. V 6, 16 jsme kárali, že kdosi napsal »okna … tvrda a stara«; stara nejen dnes nic není, ale nebylo ničím ani v staré češtině.

Ale i tvar stár nabyl povahy tvaru čistě osobního; neužívá se ho o věcech ani o zvířatech a bylo by marno jej zde křísiti. Říká se na př. »kůň je starý, nábytek je starý« a není proč jinak psáti.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 1, s. 15-18

Předchozí Václav Ertl: Co je to za člověka?

Následující Troja, Julia