Štěstí van Zantenovo

B.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Laurids Bruun, Štěstí van Zantenovo. Román lásky z ostrova Pelli. Přel. Jar. Chudenic. Topičových dobrých knih přeložených č. 22. Cena neudána, ani rok vydání, a rovněž neuvedeno, z kterého jazyka je spis přeložen.

Aby nebylo nedorozumění! Laurids Bruun, dánský spisovatel, nenapsal této knihy, třebas je na ní jako autor nadepsán. On ji jen vydal. Spisovatelem jejím jest Holanďan van Zanten (Pieter Adrian), který jí také dal ten podivný název, ale sám jí za svého života nevydal, jenom ji prožil. Laurids Bruun napsal k ní však druhý díl »Neradostnou vdovu«, patrně podle vypravování Zantenova, s nímž se v Paříži stýkal a který mu odkázal všechny své rukopisy, mezi nimi tento román k vydání úplně připravený.

Jest to román autobiografický. Van Zanten byl zástupcem holandského obchodního závodu na ostrově Yapu a Pelli v Jižním moři, kde »vzdělanost« evropská teprve vrhala první stíny, a oženil se tam — podobně jako slavný romanopisec Pierre Loti s divoškou Rarahu z ostrova Bora-Bory — s rozkošnou domorodkou Ali i včlenil se takto do obyvatelstva tamního, jako by byl tamním [297]rodákem. Na ta dvě léta vystoupil ze služeb firmy, ale potom, když mu Ali zemřela, ujal se zase bývalého zaměstnání, až po smrti otcově žil z důchodů vlastního jmění v Londýně, v Paříži a na cestách po Itálii a Švýcarsku.

Vítáme tu knihu ve svém písemnictví. Právem o ní praví předkladatel, že kdyby ji byl vydal van Zanten sám, »byla by literatura již v polovici sedmdesátých let minulého století obohacena spisovatelem světového jména«. Rozvírá se nám tu roztomilý obraz prakultury lidské, skrz naskrz poutavý, se všemi podivuhodnými zvyky, pověrami a slavnostmi. Nejednou nás jímá úžas z toho, co vidíme a slyšíme. Poznáváme zejména též život ženy od narození až do smrti, a to do všech podrobností milostných a manželských, které by mohly býti podány s garniturou pikanterie nejkořeněnější, ale které se tu vypisují s čistotou a nevinností přímo rajskou. I na Yapu umějí dívky milovati a žárliti, musí ženy trpěti — a jak! Ale možno tu býti nejšťastnějším člověkem, milencem, manželem i otcem, jako se podařilo van Zantenovi v těch dvou letech.

Rozkošné naivnosti protkávají děj ve vypravování jeho. Vypsání návštěvy u krále a královny a jednání s ministrem působí skoro humoristicky. Zanten měl všude oči, nic mu neušlo, ani sbíhání slin v ústech hostí, když děti přinesly na stůl pečené holuby, ani šedivé chloupky v podpaží králově, ani zápach odtamtud vycházející, ani barvitost zvuku, jejž vydávala královna, obracejíc hlavu stranou, kdykoli van Zanten na ni pohledl; přirovnává jej ke zvuku, jejž slyšíme od kočky, když ji hladíme proti srsti. Kniha poutá od kapitoly ke kapitole a dospívá nejednou mohutnosti, na př. při líčení porodu nebo řádění tajfunu, při popisu smrti ženiny neb utrpení zapuzené pro neplodnost manželky. Životní román ten je psán způsobem tak zálibným, že čtenář na knize přímo visí.

Pan překladatel snažil se dostihnouti holandského autora ve všech milých vlastnostech jeho slohu: v nehledanosti, v zachovávání lidového tónu, ve snaze vyhýbati se zdobné poetičnosti mluvy a vypravovati tak prostě a přirozeně, jako to činíme v denním obcování, a při tom propůjčiti slovnímu výrazu vrcholné konkrétnosti a názornosti, i v dikci, upoutávající čtenáře tak, až zapomíná, že čte a domnívá se, že vše sám prožívá. Věnoval tomu zřejmou péči. Tím více přítele správné češtiny překvapují a tím trpčeji ho vyrušují četné chyby mluvnické. Jiné, slohové a smyslové, naznačují, že překlad český je v jakémsi příbuzenském poměru s překladem německým.

[298]Podívejme se, co dělá p. překladateli největší potíže mluvnické? Hlavně slovesa, a zvláště slovesa třetí a páté třídy. Jemu domorodci neví ničeho o líbání, (m. nevědí nic), druzí se přou (m. prou), zavřou oči (m. zavrou); osoby některé nesmí spolu uzavírat manželství (m. nesmějí). Ale prosím: ani obrat »uzavírati manželství« nevoní správností; u nás lidé raději vstupují ve stav manželský. »Jak je to krásné, že lidé umí milovati!« zní jeden povzdech spisovatelův; škoda, že tu krásu trochu setřel překlad svým neuměním časovati sloveso uměti; to má zajisté v 3. osobě množné umějí a bývá dokonce v mluvnicích vzorovým příkladem. A tak jest i chybně řečeno: viděl jsem, jak (mladí) mizí za dům (m. mizejí) a j. Dívky na Yapu občas sejmuly sukénku, aby muži mohli obdivovati krásný vzor, jímž byla jejich spodní část těla tetována (m. sňaly sukénku, aby se muži mohli obdivovati n. podivovati krásnému vzoru, jímž byla spodní část jejich těla tetována). Tvary jmul, -a, -o jsou vůbec jaksi u p. překladatele v lásce; »sejmul« se opakuje několikrát a k němu se druží »obejmul a vyjmul« (m. objal a vyňal). Také sklánění zájmena já nezdá se býti p. překladateli dosti známo; píšeť u mně (m. u mne), na mne bylo dávati pozor (m. na mně bylo) a pod.

Neradi jsme postřehli v překladě některé chyby, stále vytýkané, ale ovšem i dále se vyskytující, na př.: dárky sestávají z ovoce, ptáků a selátek (m. skládají se), jen když si člověk na to zvykne (m. tomu zvykne), vídal jsem ho (východ slunce) 20 let (m. vídal jsem jej; »ho« se klade jen u životných jmen), aby svou sílu aspoň k něčemu použil (m. aby své síly použil). Zvláštní jest obrat: les mi září, nebo: nepokoj ovládá hlavu i její ruce; dále: nedovede postrádat pohledu na spokojený obličej mladíkův (snad místo: nemůže se nedívati n. rád se dívá na spokojenou tvář mladíkovu); nebo: počal jsem rozdávati ze svého přebytku za předpokladu přátelského smýšlení a j. — Častá vazba: »budou s to ucpat díru« zůstává pořád ještě chybou místo: budou s to, aby ucpaly díru. Také »zelený« mladík, jenž střílel po potkanech, měl by ustoupiti nezkušenému ještě, nezralému, nedospělému. »V každém ohledu dobrá partie« jest ještě lepší, je-li po každé stránce dobrá; (chrápající na ostrově Pelli) bývá vynešen přede dveře (spr. vynesen); podobně má býti nahrazen m. nahražen; dívala se po očku, jaký dojem to u mně vyvolá m. jaký dojem to u mne vzbudí (lépe: jak to na mne bude působiti). Vyvolati škandál (lépe způsobiti). Vše, co si jen mohla přát (m. čeho si mohla přáti); máš prý dalekohled, který je poloviční toho druhého (m. který je o polovici kratší toho druhého); milovala mne příliš, než [299]by mi způsobila tu hanbu (m. … příliš, aby mi…); máš-li mít dítě, musila bych ho dostat m. máš-li ty míti dítě, musila bych já je dostati; jejž pozbyl m. jehož pozbyl; páchla tak, že mi bylo špatně, lépe: až mi bylo nanic; když mne spatřila, zůstala stát (m. zastavila se; státi může zůstati jen ten, kdo už stál). — Nevím, jak to přišlo m. čím to bylo, čím se stalo; co má dát chudý Toko svému majiteli za dar? m. jaký dar má chudý dáti svému majetníku? — Ještě jiné oči mimo Talaových a mých hleděly na mladé lidi u plotu (m. mimo Talaovy a mé; mimo se pojí se 4. pádem; kromě a vedle s 2. pádem). — Tu nebyla pro nás pomoc m. nebylo nám pomoci; kdybys se měl s ní rozloučiti m. kdyby ses měl s ní rozloučiti; nikdo neměl smyslu pro něco jiného než pro zbytky tahu ryb (m. pro nic jiného). Překladatel také má rád slovo koukati; děti prý se vyřítily na břeh, aby koukaly (m. se dívaly). Jinde ministr koukal. Sloveso to není sice nesprávné, ale nehodí se do každé souvislosti.

Také se skloňováním a s pravopisem má p. překladatel tu i tam potyčky. Píše: pod nohami (m. pod nohama), z popele (m. z popela), s tímtéž výrazem (m. s týmž výrazem), z chýže a do chýže (m. chyše), vztýčený (m. vztyčený od slova tyč), zdvihati (m. zdvíhati), jizva se jitřila (m. jítřila), věštiti (m. věstiti) a pod.

Jak veskrze milá mohla býti tato vzácná knížka, kdyby jí byl p. překladatel věnoval ještě o trochýnek péče více a přibral si k překladu vedle slovníka také Pravidla českého pravopisu, v nichž je též potřebné zření obraceno k mluvnici!

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 10, s. 296-299

Předchozí Jiří Malovaný, Red. (= Redakce): Čím dál, tím víc; čím dál víc

Následující František Oberpfalcer: Na ochranu a povznesení jazyka českého