Paměti babičky Kavalírové

Josef Zubatý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Paměti babičky Kavalírové. V Praze 1929. Vydal Spolek českých bibliofilů.

Zvláštní knížka. Psána v letech, kdy dnešní starci, dozrávající k hrobu, byli dětmi, spatřuje světlo veřejnosti v době, kdy nejen spisovatelka sama, nýbrž i ti, pro něž knížka byla složena, dávno opustili tento svět. Psána pro nejužší družinu dětí spisovatelčiných, ocitá se v rukou veřejnosti nejširší. Vzniklá z upomínek na doby patriarchální prostoty života, mimo nejnutnější potřeby styku s nejbližším okolím, soustředěného mezi několika stěnami skrovného rodinného bytu, vstupuje do hluku a ruchu dnešního, v němž se zdá, jako by ten národ, z kterého se zrodila i spisovatelka, mílovými kroky spěchal k cílům ve všem protilehlým. A přece ji pročítá i čtenář dnešní se zájmem stránku od stránky rostoucím a s přáním, aby se dostala do rukou co možná nejčetnějších, a zejména do rukou pokolení dnešního, jemuž ty obrázky tichého domácího štěstí, střídající se s výjevy boje o život, bez jakých nebyl ani život našich předků před sto lety, zdáti se budou stránkami z nějaké vymyšlené pohádky. Z pohádky o štěstí, jež ovšem nepadá samo do otevřené po něm náruči, nýbrž je [82]ovocem života oddaného s věrnou láskou všem povinnostem z něho plynoucím. Krásně shrnul vnuk babičky Kavalírové a vydavatel jejích Pamětí a listů význam těch drahých památek slovy: »Čtěte její památník, čtěte její listy. V nich slyšíte především bít srdce matky, srdce české maminky. Ve vzpomínkách na strasti, které sama snášela, po zkušenostech, kterým ji naučil vlastní tvrdý život, převládá v ní láska k dětem, které jí Pámbu dal, starost o jejich budoucnost, péče o jejich domov, úzkost o jejich štěstí, neboť z celé duše je miluje všechny. Mnoho život béře, však také dává. »»Nic není na světě než trápení«« — a — »»přece je radost na něm být««. V jeho temných stínech hledá a nalézá světlo; a to světlo podává svým dětem.«

Babička Kavalírová mnoho školní učenosti neužila, jako jí zpravidla mnoho neužily naše babičky a prababičky a naši dědečkové a pradědečkové, když chodili do školy někdy počátkem minulého století. U babičky Kavalírové zavinil mnoho také osud, který hnal její rodiče ze starosti do starosti o chléb a s místa na místo, kde ho měli krušnou prací dobývati. Její otec, Josef Adler, byl sklářský dělník, podle potřeby a možnosti i obchodník se skleněným zbožím, a dětství Toniččino padlo do dob úpadku řemesel i obchodu ve válečných dobách v prvých desítiletích XIX. století. Bídy a starostí zakusila její rodina dost a starostí bylo dost, i když se Tonička provdala za skláře Františka Kavalíra, bylo jich dost, i když její vlastní rodina (jež zůstala ve věrném spojení s jejími rodiči) si našla r. 1835 trvalé vlastní sídlo ve sklářské huti na Sázavě; vždyť samo založení, vybudování a upevnění tohoto vlastního sídla působilo rodině stálé starosti, nehledíc ani k starostem a strastem rodinným, nemocem, úmrtím a pod., jichž dokonce nebyla ušetřena ani rodina babičky Kavalírové (ona sama byla matkou dvanácti dětí). Ty události svého života, všecky ty trampoty, všecka zklamání i ty řídké úsměvy štěstí vypisuje babička Kavalírová do počátku let šedesátých asi tak, jako by je vypisovala babička Boženy Němcové a tolik babiček jiných z téže doby, kdyby se jim aspoň na konec života bylo dostalo tolik oddechu a ovšem také tolik ducha bystrého, schopného zažívati životní zkušenosti, a těžiti z nich tak, jako se všeho toho dostalo babičce Kavalírové. Její paměti jsou vzácným pramenem pro poznání života malých lidí z doby jejího mládí a z vrstvy, v níž rostla. V tomto románu jejího života neschází ani živel milostný; je to její láska s pozdějším jejím mužem. Již jako malý hoch Frantík Kavalírů neopomíjel posílati pozdravy malé Toničce. Později byl Frantík učedníkem a potom dělníkem v téže huti, v níž pracoval Toniččin otec. A »tak dlouho byli známí, až začal [83]k nám ten Franc Kavalírů chodit; dál a dál chodil častěji« (dál je babiččino oblíbené slovo). Dokonce půjčil otci Adlerovi bez Toniččina vědomí na krávu, když po ní stále toužila; ale chodil tak k Adlerovům léta a nedostával od Toničky ani kalého pohledu, neřku-li vlídné slovo. Jednou přinesl Toničce a její sestře pouti. Mladší sestře pannu, Toničce »hezké střevíce, hřeben s kameny — tenkrát byla ta móda — a perníkové srdce«. Sestra to Toničce podávala, ale byla zkrátka odbyta: »To srdce si, Pepičko, nech, a to druhé já nechci« (69). »Byla to nějaká divná láska« (70). Rodiče dceři domlouvali, ta odpovídala: »Já ani nevím, jak to je si jeden druhého vzít« (70). Ale konec konců byl, že byly »všecky tři prohlášky najednou« (72) a že »takovou veselou svatbu hned tak žádný nepamatoval« (73) …»Ale zaplať Bůh, my jsme byli spokojeně a zrovna svatě živi…!« (73, 74). Jistě babička dědečkovi nezpůsobila nikdy žalosti, a on jí teprve svou předčasnou smrtí.

Do poutavého vypravování o osudech domácích zapadají ovšem občas také světla ze světa vnějšího. Tak se hned na začátku Pamětí hlásí válka v Italii r. 1859, za níž začala babička psáti, ozývají se pak zmínky o válkách francouzských a o státním bankrotu z r. 1811, na str. 65 se vypravováním mihne »pan profesor Bolzano z Prahy«, Pražan si rád přečte zmínky, jak vypadala Praha a život v ní v první polovici minulého století (na př. na str. 118). Babiččin otec na sklonku života dovážel zeťovo zboží do Prahy, »až se začala železná dráha«. Ale pak se roznemohl na souchotiny; v té nemoci pak říkával: »Kdyby mi Bůh dal zdraví, abych já moh jen jednou tu železnici vidět! Je mi to přece divné, bez koní jezdit. Jak je to možné?« říkával. »Vždyť on je přece někdy čert vezme a všecky lidi to pobije. Jak by to mohlo jináč být?« »Ale co?« zas řek; »vždyť já říkám, milé děti, — ale vy toho třebas nedočkáte, ale vaše děti, — že budou lidé lítat, a to jednou bude, ale jen po rovině; do kopce a sem tam na křivo, to nebudou moct. To já prorokuju, a to jistě jednou bude« (145).

Těžce dolehl na rodinu rok 1848. Čtyři synové byli v Praze na školách a sestra Anna s nimi, aby jim hospodařila; měli v Praze najatý svůj byt. Byla ovšem starost, jak by se všichni dostali domů z Prahy. To se podařilo, ale 1. července 1849 syn František byl v Praze pro nějaké účastenství ve spiknutí zatčen a brzy potom odvezen do Komárna. Sestra Anna jela pak se dvěma paními, stejně postiženými, do Komárna. Cestou se stavily ve Vídni a prosily v audienci o milost. »Císař pán je zkrátka odbyl; řekl: Já cítím s vámi a budu na to myslit, aby vám přišli brzy ven.« Ale potom ještě tři žádosti byly poslány do Vídně; poslední pode[84]psal ještě otec již na smrt nemocný, ale »nic platno nebylo. Císař pán byl jako dub« (184; aby to přirovnání neznělo zrovna jako urážka Veličenstva, přidáváme, že ho paní Kavalírová na str. 150 užila také o milostivé vrchnosti, jež odpírala nové huti na Sázavě palivo na úvěr). Mnoho starostí přinesl také sňatek dcery Anny s Josefem Fričem (1857); zejména z dopisů paní Kavalírové se v dojímavých slovech ozývá bolest milující matky, jíž není možno ani v nejtěžších chvílích státi po boku drahé své dcery.

Nás zde ovšem zajímá především jazyková forma, v jakou babička Kavalírová své Paměti oděla. Řekli jsme již, že se jí mnoho školní učenosti nedostalo. Byla si toho dobře vědoma; byla si dobře vědoma, že by zejména její pravopis před přísnějším soudcem neobstál. Hned na začátku svých pamětí píše: »Dopropisnost snad ani dřív za mých mladých let páni učitelové neučili; ani to nepamatuju« (9). I ve vydání, o kterém zde podáváme zprávu a jež po stránce pravopisné není docela věrným obrazem původního rukopisu, jsou věci, které by i chatrnější žáček obecné školy prohlásil za hrubé chyby (a čím chatrnější, tím by byl asi přísnější). Jsme pamětlivi úkolů »Naši řeči« a opravujeme zde podle dnešního pravopisu i text vydání, jež máme před sebou, někde pozměňujeme podle požadavků spisovného jazyka i některý mluvnický tvar; ale to jsou jen povrchnosti podle našeho soudu bezvýznamné. Přáli bychom Pamětem babičky Kavalírové nejen pro jejich obsah, ale i pro jazyk, kterým jsou psány, aby našly mnoho čtenářů; psala je Češka, která byla i po stránce jazykové prosáknuta poctivým českým duchem našich otců a matek, jaký tak často scházívá i leckterému z našich dnešních hojně čtených spisovatelů. Filologii zůstanou tyto paměti vzácným pramenem poznání, jak vypadala čeština nespisovná v první polovici minulého století; a co bychom dali za to, kdybychom měli prameny stejně vydatné a obsáhlé i pro doby jiné! Nebudeme zde uváděti dokladů pravopisných a mluvnických zvláštností Pamětí (že se tu na př. píše stále né, dvá, túze, řiká, řikává, děfče, srce, kapca, po svácích m. po svátcích, třebas i vrníčku = v hrníčku, 1. p. ty židi, 4. p. lide, vite = viďte, Tonice = Toničce atd.); to jsou věci, kterých snad si bude všímati dějepisec české výslovnosti, českého tvarosloví. Ale ukážeme aspoň na některé věci málo již obvyklé, a přece plně české.

Jsou to na př. všelijaká lidová přirovnání, lidové obrazy a pod., jimiž se Paměti hemží. Na př.: Taková paní necitlivá, nezkušená nic neví. Je živa jako punčocha 41. Jako když ukradne (= ledabylo) jsem ho přivítala 61. Ostala jsem, jako když do mne vědro krve naleje (zarděla jsem se) 70. Spali jsme, jako se říká, po vý[85]prasku (tvrdě) 89. Plac od dříví byl, jako když jej vymete (prázdný) 91. (Klučík) dlouho byl jako sítěný (nedomrlý) 97. Vždycky mluvili, jako když máslo krájí (lísavě), a zatím byli šelmy ty největší 98. Pravda má vždycky předek 99. Ulekli se a chodili jako škrobení (zaraženi) 104. Tetička je suchá jako kosinka od samé skouposti 38; holka byla hubená jako kosinka 116. Bílá čepička s třapečkem mu stála na hlavě, jako když má být mráz 120. On na to čekal s otevřenou hubou, jako kocour na myš 144. Oni na to nic nedbali, jen když nám velký dluh pověsili, aby nás měli v pytli 147. Ta důvěra… byla, jako když spláchne, všecka pryč 151. Každý pil (u pramenů v Karlových Varech) jak starý 199. Atd.

Také jinak poskytuje jazyk Pamětí mnoho zajímavostí (srovnáváme je pro pohodlí podle abecedy). Boma = bomba, puma 162 (již u Jungmanna; také starší pražští Němci říkávají die Bomme). Courek — cár, cárek 153. Slova dobře užívá paní Kavalírova docela ve smyslu něm. recht, na př.: kdybych si byla dost chatrný kloc… koupila, už jim to nebylo dobře 77; máš dobře, milá ženo 92.[1] Místo obvyklého filuta čteme tvar filut 91, 148 (s významem ‚podvodník, šejdíř‘). Fyzikátor (srv. 13, 73) se 4. p. stejným s 1. p. 172. Často nalézáme odůvodňovací spojku jako u přívlastků, na př.: (voják) nechal ho (hocha), jako hodný (jakožto hodný, protože byl hodný), projít 160; on (lékař), jako dobrý pán, šel hned s nimi (k nemocnému) 174; pod. 45, 103, 198. To je způsob vyjadřování dnes neobvyklý, ale objevuje se časem v starších památkách, na př.: tehda ona, jako lstivá, poslala ke královi jě k ispanskému Pass. 354; kníže, jako muž povolný, pověděl, že… Háj. Místo našeho přece jen pouhé jen: Karlo(vy) Vary je město a místo plné, plné divů!… Ale co plátno, mně jen tam byla tuze dlouhá chvíle 198. Klíčné, dobrovolný přídavek k ceně, za niž byla koupena usedlost, 132, 133 (Kott 6, 604). Dobře a lícně (pěkně) vymyslit a napsat 9 (v. Jungm.). Kaše z líněte (ze lněného semene, Kott 1, 922) 187. Velkou mocí = z donucení 25. Jsem k tomu už stará a nemožná; jak je člověk k starosti nemožný a bídný 203. Celá společnost osmutněla 165 (Kott 7, 131 ze slovenštiny). Pedlíny (m. r.), druh špatných bramborů (pro prasata) 15. Rozhoršiti se (rozhněvati se) 106. Rozlítiti se (s významovým vztahem k slovu líto, ne k příd. jm. lítý: rozteskniti se) 176. Smrtelný s významem moribundus, k smrti blíz[86]ký 181, 183, 194. Přeběhli strašně (ustrašeně) silnici 162. Matka naše byla tesklivá pár dní po nich (stýskalo se jí) 26. (Poutníci) celou zem ulíbali 25 (základ slovesa zulíbati). Ulítiti se 97 (naplněn býti lítostí, v. Jungm.; sloven. uľútilo sa mu ho). Mezitím se můj muž znepokojil s těmi Židy 146 (rozešel se, nepohodl se).

V předmluvě k Pamětem babička Kavalírová píše: »Při těch upomínkách člověk někdy ovane, a někdy zas až srdce se ulekne, a zas dál okřeje« (3). Chce naznačiti, jak se střídají city vzbuzované upomínkami. Z toho smíme usuzovati, že slovesa ovanouti a okřáti jsou pocity příjemné. Při slovese ovanouti hledáme výklad v Jungmannově dokladu z lidové mluvy »nechám prádlo trochu ovanouti« (= větrem přeschnouti), k němuž se druží doklad z excerpt Dobrovského »ovanulá zem« (vyschlá po dešti). K tomu Bartošovy doklady z moravských nářečí se starším zněním slovesa »nechoď, až to trochu ověne (oschne), už hodně ověnulo a bláto obeschlo«. Způsob, jakým užito tohoto slovesa v Pamětech, je již obrazný; snad je základem toho obrazu příjemný pocit tepla, když po dešti šat a tělo vlažným větrem oschnou?

Na dvou místech jsme našli slovo stáří ve smyslu, o kterém jsme se zmínili 7, 93 a 141 (jsme spolu stáří a p. = jsme téhož stáří, stejně staří); zdá se, že p. vydavatel v něm hledal 1. p. mn. č. m. r. přídavného jména starý (ten by paní K. byla asi napsala tvarem starý, ne staří, jako v témž pádě píše hodný, dobrý, který, m. hodní, dobří, kteří a pod.). Svobodná Tonička si stěžovala otci, že ji kamarádky a hoši zlobí, že bude Kavalírka. Otec se jí ptá »kerýpak (ne: keří, kteří) hoši?« a Paměti pokračují: »Menovala sem ty, který (ne: kteří) byli se mnou staří a se mnou stejný (ne stejní)«. A na str. 75 čteme: Kdo nás zná, — sou lidé stejně staří s náma dosavád živi, — jako já jistě každej řekne, že sme byli přičindlivý lide«. Tvar staří máme zde za nesprávný; nevíme, jak je psán v rukopise (jsou v něm nedůslednosti i v označování délky samohlásek), ale tušíme, že paní K. také užívala příslovečného tvaru stáří.[2]

[87]Těchto několik poznámek přidáváme; aby čtenář poznal, že ani pouhý filolog neprohlédne tyto Paměti bez užitku. Hlavní jejich užitek pro filologii ovšem leží v tom, že podávají celkový obraz domácké řeči městských rodin v první polovici minulého století, jako podává jejich obsah obraz prostého rodinného života z těže doby. To znamená, že se z Pamětí nedovídáme ničeho o písemnictví té doby. Vnuk babičky Kavalírové mimo Paměti vydal také několik dopisů, jež se po ní zachovaly a jež k Pamětem tvoří dojemný doplněk; v úvodních slovech k nim čteme: »Babička Kavalírová nebyla horlivou čtenářkou. Měla jenom několik málo knížek, ale ty měla ráda. Zachovaly se z nich jen modlitby a Němcové Babička, kterou poznala v posledních létech svého života; vím, že jí byla nesmírně milá.« Na poslední listy těchto knížek napsala data dní, které se nejbolestněji dotkly jejího srdce: den 13. pros. 1825, v němž odjížděla do Prahy se synkem v zoufalém strachu, aby nepozbyl zraku, den 1. června 1849, v němž »našeho France vzali a na pražský hrad ho vsadili«, týž den roku 1853, v němž »v 8 hodin ráno náš dobrý tatínek v Praze v Anniných a Antonínových rukou zemřel«, a den 13. září 1858: »odjela naše Anna do širého světa. A zdá se mi, že ji víc, víc žádný nespatří anebo neuvidí«. Mimo tyto události si tam vepsala tři věty, v nichž snad sama spatřovala vůdčí hvězdy svého krásného života:

Pan Neruda řek v jeho spisech — přeci je ten svět krásný.

Pan Šťastný řek, že by nerad vybral tu trpělivost až do dna.

Zas jeden pán řek, že dobrá žena je lepší než zlatá koruna v domě.

Toto vydání Pamětí je ozdobeno krásnou podobiznou babičky Kavalírové, již perem nakreslil mistr Max Švabinský.[3]

---

[1] Slova vhod, do kterého se nutíváme jako do náhrady za něm. recht, užívá paní K. ve správném smyslu, na př.: Odepsal, že je oba s velkou radostí přijímá, že tam zrovna potřebuje dobré přátele,… že mu přijdou zrovna vhod 78.

[2] Užívám této příležitosti, abych čtenáři, kterého by to zajímalo, předložil několik dokladů tohoto slova, jak se mi nahodily. V Kronice Kuthena ze Šprinsberka jsem četl: Ludvík, syn krále Vladislava, sotva dvacet let stáří; mládenček v 16 letech stáří; syn prvorozený Kazimíra, krále polského, 18 let stáří; k tomu zajímavý tvar skloňovaný: Karla, 7 let stářího (T, 2 a; 4 a; R, 3 b; L, 2 b). Každý (žid), který dvadcíti let a výše stáří jest… a kteří pod dvadceti let… až do desíti let stáří jsou (Sněmy č. 15, 2, 677, r. 1611). Když měsíc Martius jest 3 aneb 4 dni stáří (Arch. č. 23, 415, r. 1667). — Jak mne poučil prof. Ant. Klír, také v jeho rodišti (v Strašicích u Mýta, na Zbirovsku) se říká »jsme spolu stáří« (= stejně staří).

[3] Poznámky k závěrku zprávy o Pamětech mohli jsme přidati laskavostí jejich vydavatele, vnuka babičky Kavalírové, p. tov. Jos. J. Friče, presidenta Národohospodářského ústavu. Jeho péčí vychází v těchto dnech nákladem Topičovým nové vydání Pamětí, doplněné m. j. zachovanými desíti dopisy, jež babička psala svým dětem, komentářem (v něm je výklad o českém sklářství, dále rodové zprávy, rejstřík, týkající se osob, míst a věcí, o nichž je v Pamětech řeč, a seznam zajímavých rčení a slov s poznámkami mluvnickými a pravopisnými) a několika obrázky.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 4, s. 81-87

Předchozí Josef Zubatý: Volavka, II.

Následující František Oberpfalcer, Redakce: Z našich časopisů