Z našich časopisů

František Oberpfalcer, Redakce

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Literárních novinách (IV, 5) ze dne 6. března 1930 odpovídal Boh. Mathesius na náš posudek o jeho překladu kmihy Remarquovy. Hájil některé slangové obraty, několik jiných svých výrazů a hlavně nespisovnou [88]formu, které prý užil, aby text přiblížil k »stoprocentnímu slangu« některých míst. B. Mathesius tvrdí, že »čeština má mezi evropskými jazyky jednu z nejvěších propastí mezi formou hovorovou a spisovnou«. Proto již dříve (v časopisu Tvorba 1927, str. 103 n.) nazval sentimentálním bombastem známou apotheosu českého jazyka od Karla Čapka »Řeč a literatura«. Spisovná čeština je prý jazyk »nepříliš bohatý, slabě prokultivovaný, zjednotvárněný, ztěžklý«. Jen mluva obecná prý má svaly, kosti, krev. Ale opravdová hovorová čeština nezná těch papírových germanismů a jiných kazů, jimiž p. M. svůj překlad zaplavil. Ty má p. M. ze svého »inteligentského dialektu«, abychom mluvili jeho terminologií. Směs tvarů hyperkorektních, literárních a triviálních, jež jsme v překladu zjistili, se nedá obhájiti Mathesiovými kriterii estetickými ani jeho »jazykovým taktem«. Po bedlivém uvážení všech jeho mnohomluvných výkladů nevidíme příčiny, proč bychom odvolávali kteroukoli ze svých výtek. Co se týče hodnocení spisovné češtiny, souhlasíme s Karlem Čapkem, spisovatelem velmi dbalým jazykové správnosti. Čím kdo výše stojí kulturně a literárně, tím více z jazyka čerpá a tím více mu také může dáti.

Dr. Fr. Oberpfalcer

 

Proč se říká »Ve smečkách«? Tuto otázku jsme čtli v odpol. Nár. pol. 22. března, a hned také s odpovědí. Čítáme časem v novinách takové zprávy o staré Praze, leckdy nad jejich podivností pokrucujeme hlavou, ale nechce se nám obyčejně hledati, co je na nich pravda, co báseň. Ani se to obyčejně našich úkolů netýká. Ale o »Smečkách« jsme sami již psali (2, 63), a proto nás zajímá srovnati výklad náš, založený na pevných Tomkových »Základech místopisu pražského«, s výkladem Nár. politiky. V N. pol. čteme, že »Ve smečkách« je prastaré pojmenování, »které se připomíná již z dob krále Václava (kterého? Byli, nemýlíme-li se, čtyři) a o němž máme zápisy již z roku 1399«. To jméno prý pochází od smeček psů, kteří se tam potloukali po zahradách a zejména v noci podnikali průvody za potravou (jako jsme to slýchávali o Cařihradě). My jsme se u Tomka dočtli, že se té ulici říkávalo »v ulici Smekhacově (1400), v ulici Smekhaci (1398 nn.), ve Smekhaci« (1399 nn.) (in vico Smekhaczonis, in vico Smekhacz, in Smekhacz). Tedy ne »Ve smečkách« (Smečky je vulgární zkrácenina z doby pozdější, nám neznámé, jako když na př. my dnes třídě Jungmannově říkáme Jungmanka). Jméno ulice Smekhacovy atd. jsme si vykládali tak, že vzniklo po někom, jemuž se dostalo přezdívky Smekhac (plněji Smekl-hace; hace, jak známo, naši předkové říkali mužským nohavicím). O události, která byla podnětem k této přezdívce, dějiny bohužel mlčí, mlčí také o okolnostech, které našeho neznámého spoluměštěnína přiměly k tomu, aby »smekl hace«; ale zbylo po tom po všem aspoň jméno. Odkud má N. pol. zprávy o »smečkách« psů, které tam tehdejší magistrát trpěl, nevíme. A pokud o jejich pramenech neuslyšíme, nevěříme jim již proto, že slovo smečka podle svého původu ani neznamená nespořádaný [89]houf potulných psů, nýbrž psy vedené na téže ‚smečce (smyčce)‘. Stejný význam má i něm. podst. jm. die Koppel. — Co se pravopisu týče, správné je psáti Ve Smečkách (úřední Pravidla mají toto jméno mezi příklady, jež uvádějí na poučení), poněvadž slovo smečka v tomto pojmenování obecného významu ani nikdy nemívalo.

V příloze Nár. listů ze dne 9. března uveřejnil J. Ambrož článek »Krkonošské názvosloví«. Mluví právem o svévolném, otrockém a směšném překládání německých místních jmen, často nepřeložitelných, v jakém si libují naši turisté. Uvádí za příklad jméno Bobí louka, jímž se překládá něm. Bohnwiese. Neznáme pramenů, které by nám potvrdily výklad, že jméno Bohnwiese je z pův. Bodenwiese (je to možné); ale příd. jm. bobí nám je tak nesprávné, jako by byla příd. jména vejčí (z vajec), lní (lněný), slamí (slaměný) atd., protože se koncovkou í tvoří příd. jména jen ode jmen zvířat a někdy i lidí (člověčí, hraběcí; také boží). Je-li výklad p. Ambrožův správný, znamenalo by zde slovo Boden asi totéž, co č. planina, t. rovinu ve vyšší poloze (planina říkají v alpských krajích Slovinci letní salaši, a ty jsou ovšem na výše ležících lučinatých rovinách). Pôde (půdy) se jmenuje vysoko ležící skalnatá rovina pod Grintovcem v Savinských Alpách. Příklad docela libovolného překladu, který mají na svědomí krkonošští turisté, je na př. Hromovka (= Tannenstein u Špindlerova Mlýna). Špindlerovu Mlýnu samému se do nedávna říkalo — nesprávným překladem něm. jména Spindelmühle — také Vřetenový Mlýn; naše úřady samy již zavedly historicky správná jména Spindlermühle, Špindlerův Mlýn, jež mimo přesnou zprávu z konce 18. stol. mají oporu v tom, že v Špindlerově Mlýně dosud žije rod Spindlerů a že nad Špindlerovým Mlýnem posud jsou Špindlerovy boudy, zvláště veliká nová Špindlerova bouda na hřebenu (krkonošské »boudy« vznikly z bývalých salaší, letních stavení, do kterých býval honěn dobytek z údolí na léto, aby byl užitek z horských luk). — Nesprávný překlad je jméno přítoku Labe z levého břehu, Bílé Labe (něm. Weisswasser). Proč ne Bílá Voda? Kdo viděl z dáli prudký tok této říčky, tříštící se v nesčíslných menších a větších vodopádech, pochopí její jméno německé; ale těžce chápeme, proč z těchto obou řek jen jedna má míti rozlišující přívlastek. — Skutečnému turistovi nejzajímavější částí Krkonoš je Kozí hřbet. Proč mu naši turisté říkají Kozí hřbety, opravdu nevíme; snad má množné číslo dodati představě této hory náležitého veličenství. Kdo zná krkonošský Kozí hřbet, pochopí, proč mu tamní Němci dali jméno der Ziegenrücken. Vidí na západním konci hřebenu něco jako dopředu vyčnívající hlavu (Němci tomu říkají die Nas’, Nos, vidí v tom kozí čenich, český turista to překřtil na Štít), za tím se táhne dosti dlouhý krk, za ním — jako obratle na kozím hřbetě — vystupuje za sebou několik skalnatých výšin, konec pak tvoří na východě ocas, sedlo mezi Kozím hřbetem a sousední Železnou horou (Eisenkoppe); nezasluhoval by trestu Čech, který přiléhavé jméno německé své[90]volně kazí nesmyslným množným číslem? Připomínáme, že druhý Kozí hřbet (Heidelberger Ziegenrücken) je asi v polovici cesty z Vrchlabí do Špindlerova Mlýna; je to mocná žíla temné žuly, označená na povrchu zejména řadou skalisk, jež se táhnou od Žalého (Heidelberg) na severovýchod k Labi a přinutily je, aby si razilo cestu oklikou k východu. — Za nevhodný překlad máme jméno skaliska (1033 m) na severovýchod od Vítkovic, Šeřín (něm. Finsterstein); zní nám příliš umělkovaně a ani ne dobře po česku. Je to skála, na níž je bronzové poprsí Rašínovo s deskou hlásající jeho zásluhy o republiku a oznamující poutníku, že to bývalo jeho oblíbené místečko; musí-li již něm. jméno býti pro nás změněno a není-li snadno najíti překlad, který by zněl opravdu po česku (Temný kámen?), snad by nebylo hříchem, kdybychom památku Rašínovu zachovali i jménem a německému Finstersteinu po česku říkali Rašínova skála? Asi 15—20 minut na sever je podobná skála (a od ní se táhne k západu zase několik skalisk podobných); Němci jí říkají Schwarze Koppe, čeští turisté vhodně Černá skála (ale nechápeme, proč některý český turista tímto jménem, napsaným na skále půlmetrovými bílými písmeny, ji zohavil na hanbu české turistiky). Překládání místních jmen by jistě nemělo býti předmětem nápadů neodborných nadšenců.

P. Ambrož přidal také správnou poznámku, že se má podle našich pravopisných zásad psáti s malým písmenem v druhé části jména na př. Černá hora (Schwarzenberg u Janských Lázní), tedy také Kozí hřbet, i Petrova bouda a pod., s velikým však na př. Špindlerův Mlýn, Janské Lázně a pod. Není to jen choutka učitelů českého pravopisu. Ve jméně Spindlermühle (Spindelmühle), Janské Lázně necítíme již původní význam druhého slova, obě slova dohromady tvoří vlastní jméno místa jím pojmenovaného (třebas domácí obyvatelé Špindlerova Mlýna posud říkají »die Mühle« stavení, dnes velikému hotelu, které stojí na místě, kde stával původně skutečný Spindlerův mlýn, t. pila na prkna, jenž dal jméno pozdější osadě). I kde druhá část podobného složeného jména v denním hovoru stačí jako archaismus na pojmenování určitého místa (říkáme na př. »zítra pojedu do Hradce« m. »do Králové, do Jindřichova Hradce«), přece ji cítíme jako jméno vlastní, ne jako jméno obecné. Ale něco jiného je, vypravujeme-li o výstupu na Černou horu slovy »na horu (nahoru) jsme došli snadně«, nebo o zastávce v Petrově boudě slovy »v boudě jsme si odpočinuli«; tak můžeme mluviti jen, předpokládáme-li, že posluchač ví, kterou horu, kterou boudu míníme; slovo hora, bouda je zde slovo obecné, ne vlastní. I Němec, který podobná jména vyslovuje a píše obyčejně jako složeniny, nedostatkem členu naznačuje, kde cítí celé jméno jako jméno vlastní, a členem, kde mu druhá část jména je jméno obecné. Bez členu říká na př. našemu Novému Městu (na Moravě) Neustadt, ale pražské Nové město mu je die Neustadt, jako mu je naše Malá strana die Kleinseite; bez členu říká Spindlermühle atd., ale s členem der Ziegenrücken (Kozí hřbet), die Schneekoppe, die Peterbaude [91](Petrova bouda) atd. Tento rozdíl zaniká ve výslovnosti, kde první část složeného jména je skutečný 2. pád (ačkoliv i zde obyčejně přízvuk obojí význam rozlišuje), ale oku se jeví tím, že složený výraz způsobu druhého v písmě netvoří jediné slovo (Kárlsbad jsou Karlovy Vary, Karls Bád by byla Karlova lázeň).

Redakce

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 4, s. 87-91

Předchozí Josef Zubatý: Paměti babičky Kavalírové

Následující Loučany