Časopis Naše řeč
en cz

Volavka, II.

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

(Pokračování.)

3. V jiných jazycích slovanských má volavka jméno, které je ve zřejmém příbuzenství s naším jménem čápa. Není to nic divného; vždyť volavky jsou čeleď ptáků čápovitých a tělem i způ[77]sobem života se velmi podobají čápům. Kromě češtiny a slovenštiny nalézáme ve všech slovanských jazycích tvar čapl’a (čaplja) s významem ‚volavka‘ (význam ‚čáp‘, jejž klade Miklosich u toho slova v Etym. wtb. 30 pro církevní slovanštinu, srbštinu a slovinštinu, zdá se nesprávný, ač bychom snad Slovinci Miklosichovi mohli věřiti, že se tak v některém slovinském nářečí říká neb říkávalo i čápu). Odchylný je obyčejný tvar velkoruský cáplja (také capúra) vedle málo slýchaných tvarů čáplja, čapúra; pochází ze severoruských nářečí, v nichž se č mění v c (Bělorusové a Malorusové říkají čaplja). Srovn. na př. Berneker, Slav. etymol. Wörterbuch 1, 136.

Staročeský tvar tohoto slova byl čepě, před zaniknutím jotace bývalého ě asi čěpě; to je správně po česku přehlasovaný tvar slova, které by v hláskách praslovanských znělo čap’a (čapja). Jak máme vykládati rozdíl mezi tvarem čapl’a, jejž nalézáme i v polštině a v lužičtině, a českým čěpě, čepě, není snadno rozhodnouti; l slov mimočeských by mohlo býti částí přípony, kterou tvar český nemá, znění čapl’a by se bylo mohlo do polštiny a lužičtiny dostati z ruštiny nebo i z některého jazyka jihoslovanského mezinárodním obchodem s volavčími pery, kdežto u nás by se bylo udrželo správné západoslovanské znění čapja, čěpě, a snad by bylo znění čaplja z pův. čapja mohlo vzniknouti v polštině a lužičtině i bez cizího vlivu.[1] Ale to jsou otázky, kterých zde nemusíme dbáti; nás zajímají spíše další osudy tohoto patrně již praslovanského slova v jazyce našem.

4. Snad se někde u nás volavce říkalo i přímo ‚čáp‘ (tvar čáp sám mimo češtinu nikde není s jistotou doložen). Orbis pictus píše 23, 3: »Haliaeetus (= haliaëtus; něm. der Fisch-Aar) et gavia (Kybitz) devolantes, sed ardea stans in ripis captant pisces«. To překládá český (nebo, jak Jarník dobře napsal, spíše československý) text z r. 1685: »Ostrýž (rybár; rybář 1728) a vodná lastovice (vłaštovice 1728) nad vodou lítajíc (létající 1728), ale čáp (čěpě, vołavka 1728) stojíce na břehu lapají (łoví 1728) [78]ryby«. Slovo čěpě by mohl míti upravovatel překladu z r. 1728 na př. z Veleslavínova Nomenclatora; vždyť Orbis pictus je vlastně ve větách zpracovaný a ilustrovaný slovník starého vzoru, podávající slovníkovou látku v jednotlivých odstavcích, v nichž jsou slova srovnána ne podle abecedy, nýbrž podle toho, k jaké části lidského vědění náleží. Slovo čáp ve významu ‚volavka‘ Jarník provází vykřičníkem, jenž jistě je oprávněn tím, že tento jeho význam nikde jinde není doložen; ale není nemožné, že na př. někde na Slovensku opravdu volavce říkali čáp, tím spíše, že čápa Slováci jmenují slovem, jak se zdá, přejatým od Poláků, bocian, bocan (Orbis pictus z r. 1685 i z r. 1728 překládá sice 19, 7 lat. ciconia slovy čáp a bokán, ale slovo čáp by zde mohlo býti slovo české). Vždyť je naopak možné, že někde v Čechách říkali čápu volavice; o tom by mohla svědčiti varianta volavice v starém českém slovníku jako překlad lat. slova ciconia (v. Flajšhans, Klaret, 251).

Měli tedy naši předkové mimo jména volavka, volavice jména čáp, jímž asi označovali, ne-li vždy a všude, aspoň především dnešního čápa, a čěpě, čepě s významem ‚volavka‘. Smíme-li souditi podle slova čaplja v ostatních jazycích slovanských, bylo slovo čěpě, čepě rodu ženského (to by také vysvětlovalo, proč druhé a bezpochyby pozdější české jméno ptáka Ardea, volavka, je rodu ženského). Toto slovo známe ze staročeských slovníků, mimo ně na př. z Žídkovy Spravovny (32, 43 Tob.), kde se čepě uvádí jako lékařství »pro dna«; v. Gebaurův slovník 1, 172. Smíme se domnívati, že jmény čáp a čepě byly oba rody ptáků asi tak rozlišovány, jako my je rozlišujeme jmény čáp a volavka.

5. Snad bylo jinak s jejich mláďaty. Mláděti čapímu my říkáme, mluvíme-li o něm vůbec, čápě (mn. č. čápata); toto slovo s tímto významem a s tímto tvarem je doloženo u Jungmanna a Gebaura z konce 16. st., uvádí je tak také na př. Rosa r. 1672 v Čechořečnosti (34). Dokud byly zákony o přehlásce v češtině [79]v plné platnosti, řídilo se jimi ovšem i slovo čápě (před přehláskou čápja) a mělo před slabikami měkkými místo á dvojhlásku ie (z níž by bylo mělo později zúžením vzniknouti í), skloňovalo se tedy v č. jedn. čiepě, čiepěte atd., v č. mn. čápata, čápat atd., jako byly vedle sebe na př. tvary třiesti, třiesli třásl, třásla atd.; vyrovnáním toho hláskového rozdílu vzniklo sklonění čápě, čápata, jako říkáme třásti, třásli podle třásl, třásla atd. Mladé měly ovšem i čěpě, volavky. Vzniklo-li jejich jméno již před přehláskou a v ě (e), tedy v době, kdy se v Čechách volavkám ještě říkalo čapja (a to je docela možné, protože v té době naše země měly jistě více bažin a vod než později, a tedy také více volavek), bylo by v době přehláskové znělo stejně, jako jméno mláďat čapích, tedy čiepě, mn. č. čápata; vzniklo-li po přehlásce a v ě (e), bylo by znělo čiepě, mn. č. čiepata.[2] A přidáme-li velikou podobnost slov čěpě (čepě) a čiepě, vidíme, že byly mezi rodinami slov čáp a čepě hláskové shody a podobnosti, které se mohly státi příčinou, že se hranice mezi nimi ztrácely, třebas si naši předkové jinak zůstávali vědomi, že čáp není volavka. Přečteme-li si na př. v Gebaurově slovníku článek čiepě, zřetelně vidíme, jak je v jeho dokladech skoro nemožné rozlišovati slova čěpě ž. r. a čiepě stř. r.; slovo čápata mohlo znamenati mláďata čapí i volavčí a tato stejnost mohla se při rušení výsledků přehlásky přenésti z množného čísla i do jednotného, takže tvar čápě mohl nabýti i významu mláděte volavčího. Tvar čiepě pro podobnost s tvarem čěpě, čepě mohl také pozbýti významového vztahu k pojmu mláděte, a čiepě nebo později čápě mohlo pak znamenati i dospělou volavku; jsou doklady podobné i jinde. Káně jako jméno r. ž. podle vzoru duše znamená ptáka dospělého, káně jako jméno r. stř. podle vzoru kuře je jeho mládě; ale říká se často i káni dospělé káně s rodem stř. a se skloněním jmen mláďat. Káčě (i Káča) je domácký tvar jména Kateřina, ale s rodem stř. se říká káče (kačátko) i kachňatům (jako se říká kachnám i kačena, kačka; mezi oním křticím jménem a podobnými jmény kachny je souvislost, v. Berneker, Slav. et. W. 1, 465); ale na Táborsku se káčata místy říká i divokým kachnám dospělým, a napsal-li Štelcar (v do[80]kladě Jungmannově) »stvořeni byli: husy, kačata,…«, je zřejmé, že mu kačata nejsou jen kachny mladé. Střevle (r. ž., podle vzoru duše) je jméno ryby Phoxinus laevis, střevlata se místy říká rybímu plodu; ale na Rychnovsku jsou podle zprávy prof. Vysokého střevlata i jisté rybky dospělé.

To jsou asi cesty, jimiž čeština zejména asi v 16. a 17. stol. dospěla v užívání slov, o nichž mluvíme, k nejasnostem a snad i zmatkům, které my snad pociťujeme více, než je pociťovali v oněch dobách naši předkové. Ty zmatky přestaly, když naši předkové přestali volavce říkati čepě a pod.; jen jméno čapátkové peří se snad zachovalo déle, ale i to časem zaniklo. V zachovaných památkách mnoho dokladů těch zmatků není, ale jsou; a které známe, předvádíme zde laskavému čtenáři.

6. Nám je čápě jen čapí mládě; ale tomu tak vždy nebývalo. Jungmann má z Kroniky o panně Biancefoře, tištěné v Praze r. 1519 a nyní přístupné v krásném faksimilovém vydání Tobolkově, doklad »na též cestě tovaryši jeho (Floriovi) rarohy a sokoly popúzeli jsú na čápata a supy; kteřížto v povětří boj mezi sebú veliký měli« (19a). Ať zájmeno kteřížto znamená supy s čápaty, či snad spíše s jedné strany rarohy a sokoly, s druhé čápata a supy, čápata v našem významu, jejž zde hledá Jungmann, ani jako bojovníci se supy, ani jako oběti myslivosti do obrazu, jejž nám Kronika předvádí, naprosto se nehodí.[3] A uvědomíme-li si, že bývaly v Evropě honby se sokoly a posud bývají v Asii s jestřáby na volavky (Ottův Sl. n. 26, 910), spíše uvěříme, že čápaty jsou zde míněny volavky. A není to jediné místo, na kterém čteme o »čápatech« způsobem podobně divným. Václav Vratislav z Mitrovic (nar. 1576, zemř. 1635), jenž byl r. 1591 jako komorní pachole přidán císařskému vyslanci do Cařihradu, pro tehdejší neklidné doby tam pobyl (z veliké části jako vězeň) do r. 1595. Příběhy a zkušenosti z cesty a z pobytu v Turecké říši vypsal v zajímavém spise, jejž vydal m. j. Ertl jako 20. č. České knih. zábavy a poučení (Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, 1906). Vypravuje m. j. (21), jak jeli na lodích po Dunaji »mimo pěkné luhy a po obou stranách… přerozkošné louky; a na té cestě labutí, husí, řežábů, čápat, káčat mnoho jsme viděli a některé stříleli a jich dostali«. Proč je řeč o čápatech, ne o čápech?

Dne 15. dubna 1471 píše purkrabí na Helfenburce svému pánovi, panu Janovi z Rožmberka, nejvyššímu komorníku králov[81]ství Českého, m. j.: »A teď (= zde, s tímto listem) Vaší Milosti poslal Ondřej Mladějovský dvé čápat« (Arch. č. 8, 38). A 22. května 1490 píše pan Vok z Rožmberka s panskou stručností z Třeboně svému krumlovskému purkrabímu: »Jakož tam máš pět čápata (!), pošli je hned pánu Strakonickému do Strakonic« (a přikládá také hned šestnáct grošů »na poselstvie«; t. 21, 421). Co by si byli měli tak velicí pánové s čápaty počít? Vše je jiné, pomyslíme-li si, že to asi nebyla naše čápata, nýbrž volavky z rožmberských rybníků, jež páni Rožmberkové dávali opatrovati pro sebe nebo na dary svým přátelům. Nevíme ovšem, jde-li zde o volavky, které podle potřeby teprv byly z panství živé nebo mrtvé opatřovány, či nebyly-li snad volavky celé nebo jejich části se vzácnými pery nějak konservovány.[4]

(Ostatek příště.)


[1] T. zv. epenthetické (vsuvné) l mezi retnými souhláskami a j (na př. v rus. srb. zemlja z praslov. zemja vedle č. země, pol. ziemia, luž. zemja) objevuje se mimo sloveso č. pliji, pol. pluję atd. z předslov. pjują (lit. spiáuju) pravidelně jen v ruštině a v jazycích jihoslovanských. Tato nestejnost mezi západními a ostatními jazyky slovanskými může prostě pocházeti odtud, že na území praslovanském v slovech, o která jde, nepůsobila jazyková analogie všude stejně. V předslov. slovese pjują se plj z pj vyvinulo ve všech jazycích slovanských proto, že na začátku slova původní pj nenalézalo nijaké ochrany v slovech příbuzných. Tvar zemja však mohl býti změny mj v mlj uchráněn tím, že vedle zemja byla slova příbuzná, v kterých nebyla hláska j a v kterých tedy nebylo hláskové příčiny ke změně mj a mlj, na př. příd. jména, jež máme v slovech zemský, zemní; v jazycích jihoslovanských a v jazyce ruském tato obdoba nepůsobila, ba naopak tvar zemlja způsobil, že se v pozdějších památkách církevních místo starších tvarů zem’sk’, zem’n’ objevují i tvary zeml’sk’, zeml’n’ (ale na konec v ruštině přece opanovaly tvary bez l, zémskij, zémstvo, zemnój). Říkali-li naši předkové volavce čapja, později čěpě, čepě, ne čaplja, později čěple, čeple, mohla by být příčina v tom, že měli také příbuzné slovo čáp, kdežto u Poláků a Lužičanů původní tvar čapja této ochrany neměl. U slovesa kropiti má stará čeština 1. os. j. č. kropju a podst. jm. krópě (krůpěj), ne kroplju, króplja — króple, jak by ty tvary snad hláskoslovně měly zníti; v polštině je kropić s 1. os. kropię, ale podst. jm. zní kropia i kropla, tedy snad zůstal vedle hláskoslovně správného tvaru kropla i tvar beze změny pj v plj.

[2] Není nemožno, že slovo čiepě v obou významech mělo i v č. mn. původně tvar s ie (čiepata), protože p bylo původně před střídnicemi praslov. nosového ę měkké; byly by to tvary jako na př. v slově kniežě, mn. č. kniežata (ne kňážata). Neznáme ovšem chronologii věcí, o něž jde; vzniklo-li jméno mláďat po ztvrdnutí měkkého p, nebyla by před ním nastala přehláska. Samohláska á místo očekávaného ie by byla mohla vzniknouti podle slova čáp.

[3] Snad bychom mohli ukázati i k tomu, že podle dnešního lidového citu honba na čápy a zvláště na čápata by byla surovost, ne-li hřích; ale neznáme po té stránce názory 16. stol.

[4] Menší pták, na př. i vrána, vysuší se v suchém a teplém vzduchu úplně. Snad se dělo něco takového s ulovenými volavkami tak, že před sušením byly vyvrženy? Možné je také, že se slovem čápě označovala i pera sebraná a zachovaná z uloveného »čápěte«, jako na př. dnešní kožišník ‚hermelínem‘ nebo ‚kunou‘ a pod. dovede pojmenovati vydělanou kůži z hranostaje, z kuny atd.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 4, s. 76-81

Předchozí Jan V. Sedlák: K nové české práci o otázkách básnického jazyka

Následující Josef Zubatý: Paměti babičky Kavalírové

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1