Časopis Naše řeč
en cz

Mluvme a pišme správně česky!

Josef Zubatý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Mluvme a pišme správně česky! Napsal prof. Fr. Pulec. Prohlédl a doplnil prof. M. Kolaja. Třetí vydání. (Školní příručky »Dědictví Havlíčkova«. Svazek 29.) V Brně 1929. Nákladem »Dědictví Havlíčkova« v Brně, Pekařská 2. Tiskem Rolnické tiskárny v Brně. Str. 176. Za Kč 10·—.

»Toto dílko chce vyhověti potřebě, která se pociťuje na všech stranách, ve škole, v úřadech i jinde… Nejdůležitější orgán naší mateřštiny »Naše řeč«, jež vychází letos již v 13. ročníku, ohromným množstvím látky… nevyhovuje denní potřebě… Potřebu vyčerpati bohatství vědeckých prací v »Naší řeči«, shrnouti jejich obsah, zjednodušiti, utříditi a doplniti potřebnými poučeními z mluvnice, aby bylo vše pohromadě pro rychlé poučení všech, kdo mají zájem o čistotu jazyka, vyslovil již nejeden odborník. Toto dílko má býti takovou příručkou. Není jistě bez nedostatků, vždyť i vědečtí pracovníci nejsou v mnohých věcech jednotní, ba i »Naše řeč« v nových ročnících opravuje nebo doplňuje svá dřívější rozhodnutí podle výsledků nového vědeckého badání…«

[159]Co p. spis. píše v doslovu o NŘ., plně uznáváme; ba již dávno mluvíváme spolu o potřebě srovnati látku posud zpracovanou tak, aby byla lehce přístupna každému, kdo by potřeboval poučení o některé otázce jazykové správnosti. Vždyť jsme byli na důležitost něčeho podobného upozorňováni již nejednou, a to i od osob, na jejichž mínění nám velmi záleží. Také dobře pociťujeme povinnost, abychom právě my, kteří tak často jsme se snažili opravovati brusy starší, ukázali sami, co dovedeme. Jsou dvě věci, které nám stály a z části posud stojí v cestě: jsou jednak ještě některé důležité otázky, o nichž jsme posud v tomto časopise dosti podrobně nepojednali (na to zejména zvěčnělý přítel Ertl rád ukazoval), jednak všichni my členové redakční rady jsme poutáni mimo úkoly Naší řeči důležitými pracemi a povinnostmi jinými. Ale úmyslu, o němž se zmiňujeme, s mysli nepouštíme.

Prof. Pulec nás svou knížkou předešel; již proto nás ovšem musí zajímati, jak vykonal úkol, jejž pokládáme za svůj. Hned předem musíme poznamenati, že by se mýlil, kdo by podle slov shora uvedených soudil, že jediným jeho pramenem byla NŘ.; užil i úředních Pravidel a starších brusů. To ovšem musí býti povinností každého, kdo se ujímá podobné práce.

Knížka prof. Pulce podává místy i více, než je jejím přímým úkolem. Tak na př. vysvětluje někdy minulost jazykových fakt, o nichž je řeč. Mohl by snad býti spor o tom, je-li to vždy na prospěch v pouhé abecední příručce, která chce býti co nejstručnější; ale nemůže býti pochyby, podávají-li se podobné výklady v knížce určené především žákům, že by měly býti tak správné, jak vůbec při dnešním stavu vědy býti mohou. A bohužel se ve výkladech P-ových objevují časem nesprávnosti, jakých by v knize profesora češtiny nemělo a dnes nemusilo býti. Tak na př. čteme na str. 8: »Po aniž není zápor; vzniklo z a oni a neporozuměním nabylo významu záporného.« Že ani někde opravdu je z pův. a oni, ví každý, kdo o dějiny našeho jazyka zavadil; ale stejně by přece měl věděti, že záporná částice ani, aniž je původu jiného. Či si prof. P. dovede představiti, že by na př. aniž v 10. přikázání »aniž požádáš statku jeho« vůbec mohlo býti z a oni? Na str. 14 se dovídají žáci, že »staročesky bylo původně hromadné podst. jm. ta bratř (= dnešnímu to bratrstvo); ženský rod a význam čísla množného je pak svedlo pod vzor paní Nač vydával Gebauer Historickou mluvnici a Slovník staročeský, když profesor češtiny svým žákům na střední škole smí takové věci povídati? Srv. NŘ. 13, 3 v pozn. a t. 63. Na str. 53 se vykládá správně mn. č. stč. kněžie, nč. kněží, a od[160]kazuje k tvaru bratří; jak tomu má porozuměti čtenář neznalý správného výkladu, podívá-li se opravdu na str. 8? Na str. 21 čteme, že -nácte, -náct v čísl. 11—19 je z na desěte a to že znamená ‚na deset‘; pozná z toho čtenář neznalý staré češtiny, že na desěte je lokál, ne ak., a že znamená ‚na desíti‘? Hned potom se dovídá, že »číslovky od 21 do 99 se čtly ve staré češtině jedenadvacet…, tak jak je čteme dnes«; porozumí čtenář, že se stč. říkalo jedenadvacet i dvacet jeden (srv. 1, 314)? »Dnes tvar Králové jako 2. p. od králová zůstává při skloňování… místních jmen beze změny: Hradec Králové, do Hradce Králové, k Hradci Králové atd.« (39); jindy tak nebývalo? Pod heslem mermo (64) čteme mezi odvozeninami kořene mer-, mor- také »morz, z něhož vznikl mráz«; je to tak jisté, že sem toto slovo opravdu patří? »2. p…. podst. jmen (s 1. p. mn. č. na -ovici, na př. Lobkovici) se klade nyní ve významu přivlastňovacím absolutně (t. j. bez zřetele na číslo a rod), na př. mlynářovic sad, mlynářovic zahrada, mlynářovic pole; upalte ji, kantorovic Stázu« (88). Snad p. sp. těm tvarům rozumí dobře; ale nevybere si čtenář z jeho slov, že by tvary jako mlynářovic měly míti koncovky různé podle čísla a rodu? Na str. 124 se vykládá nedostatek plné shody ve jmenném přísudku při dvou nebo více podmětech rodu stř. v jedn. č., o němž jsme mluvili 13, 63 nn., jako shoda podle přirozeného rodu podmětů místo podle rodu mluvnického. Věty »Srbsko a Bulharsko zvítězily, království české a markrabství moravské se shodly« (m. mluvnicky správného »zvítězila, se shodla«) vykládá prof. P. tak, že zde působil přirozený rod podmětového pojmu »ty země«; ve větě »veselé zpívání, jásavé hallelujah dozněly« podobně prý působil přirozený rod podmětu »ty bytosti neživé«. Jsou-li zpívání a hallelujah bytosti neživé, jsou na př. ve větě »prase a tele nám pošly« podmětem bytosti živé, a tak bychom s ‚bytostmi‘ vlastně stačili skoro všude, protože i země jsou přece spíše bytostmi než zpívání a hallelujah; tak i ve větách, kde je řeč o bytostech, které podle okolností mohou býti živé i neživé (na př. prase a tele, nebo podměty ve větě »srdce mé i tělo mé radovaly se« v bibli z r. 1462, kde rukopis má radowali). Nám se ovšem zdá, že je pojem ‚bytosti‘ příliš abstraktní, aby mohl kdy působiti v tvoření vět, a zejména, že sám o sobě ani nemá přirozeného rodu (právě tak jako ho nemá pojem ‚země‘); přirozený rod je přece pohlaví, ne mluvnický rod slova, kterým nějaký pojem jmenujeme? Nč. vesmír prý vzniklo ze stč. vešmír, t. veš (všechen) svět (149); pravda je, že se stč. říkalo veš svět a že slovo mír v tomto významu mimo padělanou glosu v Mater verborum známe jen [161]z t. zv. písně sv. Vojtěcha (ty spase všeho míra), která přece není čistě staročeská, a že slovo mír v ní může býti stopa církevní slovanštiny.

Kolik viny v takových chybách máme přičísti na účet nedokonalých vědomostí, kolik na účet spisovatelské povrchnosti, nedovedeme rozeznávati; ale učitel jazykové správnosti by takových vlastností měl býti co možná prost. Chyby z nich plynoucí se přihlásí samy, snižují správnost knihy a podrývají důvěru v ni, i kde je bez chyb. A drobných nedostatků je v knize P-ově dost. Rady týkající se jazykové správnosti by mohly a měly býti hojnější a úplnější; nehledíc k chybám jiným, neměly by se vyskytovati chyby z pouhé povrchnosti a jiná nedopatření. Uvedeme některé doklady.

Na str. 9 čteme: »baňský od baně (důl), proto Baňská Bystrica; jiné báňský od báně, báň«. Slováci dolu (na rudy a p. říkají baňa, odtud má jména Banská (ne Baňská) Bystrica. Český tvar téhož slova s významem ‚doly‘, pokud ho vůbec užíváme, je báně, příd. jm. k němu (aspoň obyčejně) báňský; k druhému jménu téhož znění (s význ. báně na věži a pod.) příd. jm. báňský snad nikdo nikdy nevyslovil. Ve výkladu o spojovací čáře (19) u osobních jmen mužských si sp. neuvědomil, že to mohou býti i dvojí příjmení adoptovaných synů, nejen přívlastky přidané k vlastnímu příjmení (Gustav Pfleger Moravský); má se pak psáti na př. Novák-Jelínek či Novák Jelínek? Žák se doví (34), že se správně říká na př. dvoje hodiny, troje dveře, oboje kamna, ale ne, že mohou býti také čtvery hodiny, patery housle a pod.; proč není v části o číslovkách zmínky o číslovkách druhových vůbec? Proč pod heslem dobývati (29) není uvedeno jméno dobyvatel, v němž žák snadně napíše ý? Pod heslem charakter (41) mohlo býti uvedeno, že oblíbené dělení charakter není ničím oprávněno. Pod heslem choť (41) čteme, že se má říkati choť doktorova, nesprávné že je choť doktora; což napíše-li paní X. někde do přihlašovacího lístku, že je choť doktora? Na str. 45 se nedoví čtenář, jaký je rozdíl mezi větami »chodil od jednoho domu k druhému« a »chodil dům od domu« a p. »Jmín je příčestí minulé činné« (50). Správné je »máme chuť na jídlo«, nesprávné chuť k jídlu« (51); což není mezi oběma vazbami podstatný rozdíl významový? I jinak prý je »chuť k něčemu« nesprávné; u Jungmanna by prof. P. našel z Komenského vazbu »chuť k učení míti«, jež v svém významu jistě je správná. »Kvésti je umělý novotvar, nesprávný« (58); ale správné je vykvísti i vykvésti, vzkvísti i vzkvésti (154, 157). Zapovídají-li se tvary vkleče, vleže, vstoje, proč ne také vsedě? »NŘ. 9 tvar podpíši (v. pode[162]píši) zamítá« (94). Hned potom se čtenář doví, že podepisovati m. podpisovati je nesprávné, a snad se podiví, proč podepíši je správné a podepisovati nesprávné; kdyby se podíval do Naší řeči, shledal by, že nás prof. P. nesprávně cituje. Právě tak na str. 100, kde píše: »N. Ř. 11 uvádí: Považovati něco za něco je stejně nesprávné jako pokládati něco za něco.« Pod heslem pán by mělo býti uvedeno, že se ve významu Bůh píše velikým písmenem (Pán jej povolal, v Pánu zesnulý a p.). Proč není pod heslem sám ani zmínky o novodobých výmyslech sama v 2. p. muž. r., samu v 3. p., a proč se uvádí bez poznámky vulgární tvar seshora (121, 123)? Stejně vulgární zezdola právem schází. »Skoliti je nesprávný novotvar místo skláti (původně sekláti)« 125; pův. tvar ovšem byl seklati (jako sebrati). Pravidla učí, že ze stč. stvieti sě, stvíti se »v jaz. spis. je skvíti i stkvíti a vedle toho zpravidla skvělý, skvost, skvoucí«. Pravidla ovšem tím praví, že sloveso ve všech svých tvarech se píše skv- i stkv- a jeho jmenné odvozeniny zpravidla jen skv-, a tak tomu jistě rozumí každý, kdo jen trochu zná tato slova z našeho písemnictví; prof. P. z toho vybral naučení toto: »Skvíti se; tvary skvím se nebo skvěji se… rozk. zp. skvi se nebo skvěj; v neurč. zp. je správné též stkvíti se (126).« Rčení starší desíti let je zastaralé, lépe starší o deset let (131); je význam obou rčení týž? Toto smutné klasobraní, které bychom mohli ještě rozhojniti, končíme nedbalou a nesprávnou parafrází pravidla o místě zvratného zájmena ve větě (166): »Zvratné zájmeno se klade, pokud možno, na počátek věty.«

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 7, s. 158-162

Předchozí Josef Zubatý: Míjeti kolem

Následující Z kanceláře Slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1