Časopis Naše řeč
en cz

Mladé

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

»Mladé, všech zvířat, hovad (= ssavců) i ptactva mladý plod«, napsal Daniel Adam z Veleslavína v svém slovníku (1598). Nemůže býti ani pochyby, co je slovo mladé v č. j. po stránce mluvnické: nemůže to podle tvaru býti nic jiného než zpodstatnělý stř. rod příd. jména mladý (jako je něm. das Junge, ein Junges, na něž již Ve[57]leslavín ukazuje). A tak ho také v č. j. užíváme; ani nedovedeme jinak říci, než na př., že se kočce jedno mladé utopilo, že jí pes jedno mladé zadávil, že si kočka (nebo ‚stará‘, jak také o zvířecích matkách říkáme) s mladým hraje atd. Ale jinak je, ohlédneme-li se po čísle množném.

Tvary mimo 1. a 4. p. jsou i zde nepochybné, ale jsou to ovšem tvary, z nichž samých rodu nepoznáváme. Řekneme také na př., že si kočka hraje s mladými, že mladým přinesla myš, že z těch mladých nic nebude a p. Řekneme také na př., že jedno z mladých pošlo, a snažíme-li se mluviti mluvnicky správně, řekneme podle toho snad i, že dvě z mladých pošla (místo pošly, jak bychom asi řekli, kdybychom mluvili nespisovně, docela jako bychom nespisovně řekli na př., že se dvě z těch vajec zkazily m. spisovného zkazila). Ale což když se chceme vyjádřiti 1. pádem: řekneme také dvě mladá pošla? Je-li slovo mladé r. stř., přísná mluvnice by toho žádala, a přece se v nás vše proti tomu vzpírá; v hovoru nespisovném bychom (podle výslovnosti středočeské) řekli dvě mladý pošly, což bychom do jazyka spisovného převedli zněním dvě mladé pošly. Snad zde, kde jde o pád 1., zvláště v řeči spisovné i tomu bychom se raději vyhnuli a řekli, že pošla dvě (všecka) koťata (štěňata, housata atd., anebo učeněji třebas mláďata); ale v pádu 4. bez rozpaků říkáme, že kočka má mladé, jen dvě mladé, že jí všecky mladé utopili a jen jedno nechali atd. Soudíme-li jen podle tvaru, zdálo by se, že ze jména mladé, v č. jedn. středního, v č. mn. se stalo jméno rodu ženského; dvě (obě) je tvar, který může podle mluvnice býti tvarem ženským nebo středním, všecky pošly a samo mladé může býti tvarem ženským nebo mužským neživotným, spojení dvě mladé atd. by ledy podle normální mluvnice mohlo býti jen tvarem ženským. Snad by potřebě mluvnice praktické opravdu stačilo říci, že slovo mladé je v č. jedn. rodu středního, v č. mn. rodu ženského. Tím by ovšem nebylo řečeno nic o původu té zvláštnosti; proto se spokojujeme zatím jen tím, že ji prostě konstatujeme.

V jazyce starším nalézáme obyčejně tvary tytéž, jakých užíváme dnes; nesmíme ovšem zamlčeti, že dokladů nám známých je velmi poskrovnu. Pro č. jedn. známe s jistotou uvedený již doklad z Veleslavínovy Sylvy quadrilinguis; na štěstí je to doklad nepochybný tím, že tvar mladé v č. jedn. nemůže býti nic jiného, než slovo r. stř., a že opravdu jde o č. jedn., vidíme z Veleslavínových výkladů jazykem latinským, řeckým a německým (uvádíme výklad něm.: »Jungs, eyn jung thier, als füllin, färcklin, jungs händlin, vnd der gleichen«). V č. mn. nalézáme v bibli Kralické tyto tvary po stránce rodové nezřetelné: »(vzal velbloudův s mladými jich [58]třidceti« 1 M. 32, 15; »jako orlice… sedí na mladých svých …« 5 M. 32, 11; »když bys našel hnízdo ptačí… s mladými neb vejci, a matka seděla by na mladých aneb na vejcích: nevezmeš matky s mladými, ale hned pustíš matku a mladé vezmeš sobě« t. 22, 5 n. V posledním dokladu vidíme 4. p. mn. č. v tvaru, jakého bychom užili i my; tak také v žalmu 84 (83 vulg.), 4 »ano i ten vrabec nalezl sobě místo, a vlaštovice hnízdo, v němž by schránila mladé své, při oltářích tvých« a ve výkladu na Přísl. 17, 12 (lépe člověku potkati se s nedvědicí osiřalou) »t. když mladé ztratí«. Slovo mladé v tomto výkladu by ovšem mohlo býti i dokladem jedn. č. (medvědice mívá 1—3 mláďata); najisto tvar jednotný je ve větě »krávy pak a dobytčete s mladým jeho nezabijete jednoho dne« 3 M. 22, 28. Tyto doklady slova mladé v bibli Kralické jsou, pokud vidíme, její zvláštností proti biblím starším a biblím opírajícím se o latinskou vulgátu vůbec; v těch čteme na př. o telatech velblúdic 1 M. 32, 15, o plodu jejich nebo dobytčat 3 M. 22, 28, u ptáků o ptáčatech, ptačátkách nebo ptáčencích, kuřatech, kuřátkách nebo kuřencích,[1] orličátkách 5 M. 32, 11, i místo mladým krkavcům Ž. 147 (146), 9, jak čteme u Bratří, má rukopisná bible z r. 1462 (IV. B. 12 v Nár. mus.) ptáčencóm havraním, Ž. Witt. dětem vranovým, Ž. Kap. kuřenciem (Ž. Klem. kuřencóm) vranovým, Benátská bible ptačátkuom vranovým, Veleslavínova havraňatům atd. Vulgáta mívá nejčastěji slovo pullus, asi proto, že mimo mláďata jiná toto slovo nejčastěji znamená kuřata, stalo se, že naši starší překladatelé kuřaty, kuřátky, kuřenci často jmenují i mláďata jiných ptáků než slepic (kur). — Mimo bibli známe slovo mladé ve 4. p. mn. č. také z Gynterrodova překladu Xenofontovy Cyropaedie (4, 1, 17, v Rozumově Stč. bibl. 5, 317): »(divoká svině) hned na toho žene, kdož jí chce její mladé bráti«.

[59]Ale máme ze starší doby i doklady tvarů jiných, jakých aspoň z dnešní mluvy živé neznáme. V překladu Ezopa z r. 1557 (vyd. A. Truhlář ve Sbír. pram. I, 2, 3) čteme v Brantově vypravování »O přátelské věrnosti« na str. 284 tvary mladým a 4. p. mladé, nám již odjinud známé (a tak skřivánek hnízdo své staré opustiv, jiné místo sobě obmyslil, kde by své mladé přenesl); ale 1. p. mn. č. zní zde mladí, má tedy tvar zřejmě a nepochybně mužský (ten ptáček [skřivánek] shnízdil se jednou mezi obilím, kteréž brzo dozrává, tak že, když již počalo běleti, jeho mladí ještě bez peří byli… Když se pak zase ten skřivánek vrátil, počali mladí křičeti strachem…). K tomu mužskému tvaru mladí se ještě vrátíme; zatím upozorňujeme již zde na okolnost sotva nahodilou, že jde o mláďata zvířete, které má bez rozdílu skutečného pohlaví jméno mluvnického rodu mužského. Tato okolnost nás zdržuje, abychom nepokládali beze všeho tvary z Ezopa a z Kralické bible i z Gynterroda za stejné. Shodu tvarů vidíme zde totiž jen v pádech mimo 1. (4. p. mladé a tvary jako mladých, mladými); nevíme, smíme-li pro jazyk Kralické bible a Gynterrodův předpokládati také 1. p. mladí, a pochybujeme o tom, pokud tento tvar známe jen u zvířete se jménem mluvnického rodu mužského.

U Komenského jsme našli tvar, jaký bychom podle pravidel přísné mluvnice u jména, které zní v 1., 4. p. č. jedn. mladé, tedy u jm. r. stř., v čísle množném v češtině očekávali všude. V Didaktice 16, 1 (vyd. brn. 4, 190) čteme: »Pták mladiti se[2] hledí ne v zimě (vystydlo by mu hnízdo a mladá zmrzla)…« Právě u Komenského ovšem je možná pochybnost, vyjádřil-li se zde způsobem obvyklým v skutečné mluvě lidové. V době před ním jsme již našli množný tvar mladé; sice jen ve 4. p., ale kdyby v lidové mluvě byl žil pravý střední tvar mladá v p. 1., jak jej vidíme u Komenského, našli bychom jej také v p. 4., protože u jmen r. stř. oba tyto pády jsou vždy stejné. Snad Komenský tvar mladá znal z nějakého nářečí (na př. ze svého domova). Ale snad si jej utvořil sám podle požadavků mluvnických k jedn. č. mladé, které jistě z mluvy lidové znal jako slovo stř. r.; u Komenského, jenž o mluv[60]nické stavbě mluvy vůbec a jazyka českého zvláště měl u nás vědomosti hlubší a důkladnější než kdokoli před ním, aspoň možnost něčeho podobného připustiti musíme. Zvláště uvědomíme-li si náležitě, že Komenský psal jazykem spisovným, vyrostlým z jiných nářečí, než jakým on sám z domova byl zvyklý. Jisté je, že v Komenského větě mladá by zmrzla nalézáme tvar, který by dnes nebyl možný v žádném z československých nářečí, pokud je známe.[3] K těmto dokladům literárním přistupuje z 16. a 17. stol. několik dokladů ze zřízení neboli instrukcí týkajících se hospodářského života, zejména poměru poddaných k vrchnosti na našich panstvích; shledali jsme je z veliké Kalouskovy sbírky Řádů selských a instrukcí hospodářských (1350—1850), vyplňujících díly 22.—25. a 29. Archivu českého. Význam těchto dokladů je v tom, že nepocházejí od literátů, kteří by byli vědomě tvořili díla literární a snad i uvažovali o mluvnické správnosti všeho toho, co psali; byli to panští úředníci, hejtmani neboli později direktoři panství a j., někdy snad i pánové sami, praktikové, jejichž vědomosti prýštily více z života než ze škol a knih a kteří při svém spisování zvyklosti kancelářského slohu českého (jenž v stol. 17. a ještě více v stol. 18. ustupoval němčině) podle potřeby musili doplňovati z mluvy lidové, jak ji poznávali ve styku s lidem samým. O ‚mladých‘ ve vlastním písemnictví mnoho řeči nebývalo; v denním životě bývalo k tomu příležitosti více. A z dokladů, ovšem nečetných, jež známe, mezi nimiž však nalézáme i jeden s 1. p. mn. č. mladé a s příslušnou k němu shodou v slovese, poznáváme, že se toho slova užívalo v mluvě živé stol. 16. a 17. stejně, jako na př. v Kral. bibli a jako ho užívá živá mluva dnes (a jak ještě uvidíme, i nová mluva spisovná), a že tedy způsob dnešní má patrně nepřetržitou tradici, sáhající při nejmenším do 16. st.

Ve zřízení daném panem Jiřím z Valdštejna poddaným na panství hostinském a miletínském r. 1566 čteme v § 16 (na ochranu ptactva při rybnících, struhách, potocích, jezeřích i lesích): »Pakli by kdo postižen byl, an vejce aneb mladé zbírá,… takový vzat bude a trestán…« (Arch. č. 22, 222). V instrukci fridlandské, sestavené r. 1628 a potom několikrát opisované a všelijak i měněné, je ustanovení, co drůbeže má šafářka odváděti: »Od jedné každé slepice, berouc jednu druhej na pomoc, povinna šafářka odvésti nejméněji kuřat 4 a 1 kopu vajec; od husy housat 5, od indijánek mladých 4, od kačen mladých 10« (t. 23, 50); jinde zase [61]čteme, co má do roku příplodku zachovati: »kuřat 4, od jedné husy mladých odchovati 4, od indiánův 2, od kačeny 8 kusův« (70). Instrukce hejtmanská na panstvích komorních (t. císařských), pocházející z r. 1603, ale opětně měněná a doplňovaná, má v recensi z r. 1652, 1655, 1673 (t. 22, 272 n.) toto ustanovení: »A jakož také v skutku to se vynachází, že při sekání sen na lukách, kde obory bažantní jsou, sekáči i jiní poddaní slepice na vejcích sedící častokráte s mladými berou a škodu činí: protož hejtman náš spolu s forštmistry mají na to obzvláštní pozor dáti,… aby žádná překážka od žádného jim se nedála a mladé k vyvedení a k užitku přivedeny býti mohly, zapověděti…«

Obracíme-li se k dokladům z písemnictví nového, jak je známe z látky nasbírané posud k chystanému slovníku České akademie, nalézáme obraz v podstatě týž, jaký jsme předvedli z dnešní mluvy živé a z písemnictví staršího. Dokladů ovšem mnoho není; vzpomeňme jen, jak sami mluvíme: jde-li o zvířata známější, užíváme nejraději slov, jimiž se označují mláďata jednotlivých zvířat, a mluvíme tedy o koťatech, štěňatech, kuřatech atd.; ve výkladu více nebo méně přírodopisném spíše mluvíme o mláďatech; je množství zvířat, o jejichž mláďatech obyčejně ani nemluvíváme, a když již nastane toho potřeba, spokojíme se nějakým opisným výrazem (jako na př. ‚mladé rybičky‘, neužijeme-li odborného slova ‚plod‘) a slova mladé užijeme skoro jen, chceme-li říci o nějakém zvířeti, zvláště o takovém, pro jehož mláďata není v obyčeji zvláštní slovo rodové, že má ‚mladé‘, t. j. že přivedlo na svět svému rodu potomstvo; věty, jaké jsme si vytvořili pro začátek tohoto výkladu, v životě jistě málokdy slýcháme, a tím řidčeji se s nimi shledáváme v knize.

V č. jedn. i v písemnictví se tu objeví nepochybný rod střední (»že na jedné skále každý rok jakýs velký pták vejce snáší, ale že ani jediné mladé vychovati nemůže« Němcová, vyd. Laichter 8, 47). V č. mn. dokladu v 1. p. skoro neznáme; ve 4. p. se objevuje nestřední tvar mladé, na př. »bolest i samičku svírá, když jí kdo mladé vybírá« Doucha, Schránka 38, »měli mladé« (o párku kanárů) Pravda, Ženské srdce 13, »nesyt, vida své mladé žízní práhnouti« Rozum, Lessingovy bájky 29, »lvice bránící své mladé« Zap, Zrcadlo 1, 88, »ptáčkové své mladé krmí« Chmela, Bájky 2, 35, »lidé, kteří ptáčkům berou jejich mladé i s hnízdečkem« Doucha, Bludičky 77. Doklad s 1. p. mn. č. známe ze slovníkové látky jediný a k tomu naprosto nepravidelný. Jde o mravence, u nichž o mladých nebo o mláďatech obyčejně vůbec nemluvíme již proto, že místo nich se z vajíček líhnou larvy, jež se pak v kukle mění ve vyspělá zviřátka, která bychom leda nazvali mladými mravenci; [62]doklad je z vypravování, v němž si mravenci vedou a mluví jako lidé, a protože jsou to zvířata se jménem mužským, jako v Ezopu z r. 1557 se objevuje tvar mužský: »uhoříme i naši mladí ve vajíčkách« Erben, Poh. (Laichter) 66. U Erbena smíme s jistotou předpokládati, že způsob, jak se vyjádřil, byl mu východistěm z nouze (a u něho snad ani není nemožné, že přímo napodobil Ezopa z r. 1557; v 2. díle Výboru otiskl podle opisu Jungmannova 29 čísel z téhož sborníku, mezi nimiž ovšem bajka »O přátelské věrnosti« není): o tvaru naše mladá ani nemluvíc, tvaru naše mladé (mn. č.) užíti asi nechtěl, poněvadž slova mladé o zárodcích mravenců, je-li o nich řeč jako o zvířatech, ani se neužívá a tvar mladí snad se mu zdál přiměřeným ve vypravování, v němž mravenci mluví jako lidé.[4] Nesnáz Erbenovu zvyšovala okolnost, že by zde byl potřeboval 1. p. mn. č., jemuž se náš jazyk zřejmě vyhýbá, asi proto, že v podmětu je potřeba tvaru určitého větší než v předmětech nebo v jiné části věty. Mladí v Ezopu z r. 1557 jsou patrně mladí ptáčkové skřivánkové, u Erbena mladí mravenci; snad bychom se dovedli podobně vyjádřiti i o mladých kanárcích, špačcích nebo vrabcích, také na př. o mladých králících nebo krtcích (v krajích, kde se Talpa europaea po česku jmenuje krtek, ne krtice), ale obvyklý způsob vyjadřování to u nás není a nebýval snad ani v době starší.[5]

Shrneme-li, co jsme shledali v dnešní mluvě lidové a v mluvě spisovné starší i novější, vidíme, že množné číslo slova mladé, jež v č. jedn. je rodu středního, zní mladé, což aspoň podle platných pravidel naší mluvy spisovné, přihlížíme-li k tvaru samému, mohl by býti jen 4., nebo někdy také 1. p. mn. č. rodu ženského. V rodu středním by mělo býti mladá, rod mužský vylučuje tvar číslovky dvě nebo obě (pes zadávil dvě, obě mladé), místo něhož by jinak musilo býti dva, oba; proto také nelze pomýšleti na to, že by 1. p. mn. č. mladé (všecky mladé pošly) byl — jako na př. dnešní tvar 1. p. mn. č. koně m. staršího koni nebo nespisovné lidi m. spisovného lidé, anebo, abychom zůstali v téže významové skupině, jako stč. kuřence (= kuřata) m. kuřenci (o těchto tvarech jsme se již výše zmínili) — vl. 4. p. mn. č. (t. zv. tvar neživotný) užívaný místo [63]1. p. (místo tvaru životného). Ale je jiná otázka, je-li tvar mladé v č. mn. opravdu i podle svého původu tvar ženský. Marně se ohlížíme po příčině, která by byla jazyk vedla k tomu, aby slovo mladé, v č. j. jméno rodu středního, změnil v č. mn. v jméno rodu ženského. Příčiny významové není, protože ‚mladé‘ přece nejsou samé samice. Není ani příčiny tvarové. Slovo dítě (se zdrobnělým dítko) má sice mn. č. děti (se zdrobnělým dítky, dětičky), s rodem odedávna vždy ženským. Ale zde jde o dvě slova sice v kořeni příbuzná, kmenem však různá: dítě (stč. dietě, praslov. dětę) je slovo utvořené příponou touž jako družina slov r. stř. mládě, kuře, house atd., v mn. č. děti vězí pův. slovo j. č. ž. r. děť (zachované tak ještě v jaz. srb.-charv.) s hromadným významem ‚děti, potomstvo‘ (v. 11, 46). Říkáme-li na př., že jedno z dětí zemřelo, nelze v tom viděti důkazu, že by pomnožné jméno děti bylo mívalo své vlastní jednotné číslo r. stř.; říkáme rodem středním jedno, protože v duchu doplňujeme představu, již vyjadřujeme slovem dítě, právě tak, jako říkáme na př., že jeden (t. jeden muž, jeden bratr) z té rodiny již umřel, anebo jako naši předkové i v době, kdy ještě slovo bratřie bylo podst. jm. ž. r. j. č. s významem asi ‚bratrstvo‘ (docela jako srb. braća), z něhož vzniklo v době již historické mn. č. r. m. bratří, jistě mohli mluviti o jednom z bratřie.[6]

A proto se nám opravdu zdá, že tvar mladé v č. mn. podle svého původu vlastně není tvar r. žen. Setkali jsme se již 4, 42 a 9, 149 [64]s doklady, v nichž množný tvar podle přísných mluvnických pravidel ženský (nebo neživotný mužský) stojí, kde by měl státi množný tvar střední. Již z roku 1415 jsme uvedli větu »královstvie naše České… a markrabstvie Moravské… od toho času, jakž vieru křesťanskú… přijaly, tak… svaté cierkve Římské… bez přestánie se přidržely«, z doby dnešní věty jako »Československo a Polsko jsou odkázány na vzájemnou pomoc«; zamyslíme-li se, jak sami mluvíme, shledáme, že bychom musili říci na př. »tele a prase vám utekly«, »město a předměstí (město s předměstím) měly společnou správu« a pod. Věty s podmětem složeným ze dvou nebo z několika jednotných jmen rodu středního mají výrazy schopné rozlišování rodu, které by s podmětem měly míti shodu, ne v náležitém tvaru rodu středního (»království a markrabství se přidržovala církve římské« by nám znamenalo, že těch království a markrabství bylo několik, slova »království a markrabství« by byla v mn. č.), nýbrž v tvaru, který není střední, mohl by býti ženský nebo neživotný mužský, ale patrně je prostě množný bez rodového rozdílu.[7] A totéž nalézáme i ve větách s množným číslem slova mladé, s tím rozdílem, že zde i toto slovo samo i jeho přívlastek má tvar, který místo tvaru středního je patrně zase prostě indiferentní tvar množný: »ptáku by mladé zmrzly, obě mladé pošly, pes zadávil kočce všecky mladé«.

Podíváme-li se na dnešní jazyk lidový, shledáme, že to, co zde [65]se stanoviště jazyka spisovného nám je podivné, ne-li záhadné, v jazyce lidovém je věc docela obyčejná, a to v míře mnohem větší, ne jen v těch případech, kterými jsme se posud obírali. Přívlastky i přísudky schopné vystihovati rozdíly rodu nemají v mluvě lidové v čísle množném tvarů středního rodu vůbec. Říkáme venkovský (= venkovské) města, města byly vydrancovaný, ty města atd.; jedinou výminkou jsou — jako u slova mladé — přívlastky dvě, obě: dvě, obě města. A zároveň vidíme, že tvary, které místo spisovných tvarů středních nalézáme v mluvě lidové, zase by se někomu mohly zdáti ženskými, ač každý cítí, že ženské nejsou: říkáme český (= české) města stejně jako český vesnice, ty města stejně jako ty vesnice. A vzpomeneme-li si, že stejnými tvary v mluvě nespisovné mluvíme, i jde-li o jména rodu mužského, životná i neživotná (říkáme český řemeslníci, český lesy), vidíme, že to jsou indiferentní tvary množného čísla kteréhokoli rodu, docela jako tvary českým, českých, českými. Proto se nám Čechům nezdá vlastně, neposuzujeme-li své věty podrobněji, ničím nepřirozeným, čteme-li v novinách nebo v knihách na př. »město i předměstí měly společnou správu, kočka má mladé (mn. č.)« atd. A posuzujeme-li ty věci se stanoviště historického, jak nám to činí možným historický jazykozpyt český i slovanský vůbec, řekneme, že co jazyk spisovný provedl jen v jistých případech, jazyk lidový provedl vůbec, a to znamená patrně totéž, jako bychom řekli, že v jazyce spisovném vidíme jen začátky toho, co jazyk lidový dávno provedl důsledně do konce. Ani se tomu příliš nepodivíme; vždyť jazyk spisovný vždy a všude celou svou povahou je konservativní, potřeba ustálenosti jazyka v písemnictví vždy a všude klade překážky nepřetržitému a nezadržitelnému vývojovému proudu živého jazyka lidového. A kdybychom srovnávali dnešní jazyk spisovný s živým jazykem lidovým v jeho rozličných nářečích podrobněji, kdybychom češtinu dnešní srovnávali s češtinou starou, kdybychom přibrali k tomu ještě ostatní jazyky slovanské a jazyky indoevropské vůbec, viděli bychom, že zanikání rodových rozdílů ve jméně přídavném (v nejširším smyslu toho slova, tedy také v našich minulých tvarech slovesných) je proud mnohem mocnější, než by se zdálo při pohledu povrchním; vždyť v tvarech mladé syny, mladé dcery, mladých, mladým, mladými nedostatek rozdílu rodového, jenž vznikal zde z příčin nestejných, je již z doby praslovanské.[8] Dějiny [66]postupu, jakým se ten nedostatek rozdílu v nářečích československých šířil dále, nejsou ještě dopodrobna napsány; ale sotva se mýlíme, domníváme-li se, že právě nenáhlé zanikání pravého středního tvaru pro 1., 4. p. mn. č. (mladé léta prešly a p.) má počátky dávné. Jeho doklady se trousí v našich památkách od doby velmi staré (na př. v musejním rukopise o štěpařství z r. 1447 jsou doklady jako tvé vína m. tvá vína časté); a je-li nám věta mladé (mladý) léta přešly pro spisovnou češtinu hrubou chybou, v spisovné slovenštině, jejíž základy pocházejí z doby o staletí pozdější než základy spisovné češtiny, je věta mladé letá prešly normální. Vždyť i náš gramatik Václav Jan Rosa uvádí tvar krásný (m. krásná) v 1., 4. p. mn. č. r. stř. v své Čechořečnosti (1672) vedle tvaru krásná ve vzoru skloňování příd. jmen na (Gebauer, Hist. ml. 3, 1, 551).

Snad se bude čtenáři zdáti divným, proč se tedy nepůvodní tvary, nelišící rodu, u nás ustálily tak dávno a tak trvale právě v slově mladé a ve větách jako »město a předměstí měly společnou správu«. Způsob, jak mluvíme, vyrůstá na složitém pletivu všelijakých duševních asociací. Srovnáme-li výrazy a věty jako »města měla svou správu«, »mladá koťata pošla« s větami jako »město a předměstí měly (m. měla) společnou správu«, mladé pošly (m. mladá pošla), vidíme jistý rozdíl: správné střední koncovky -a, -á mají oporu v stálých a nehybných koncovkách 1., 4. p. mn. č. středních jmen jako města, koťata, a té opory není při jednotném tvaru město, ani užijeme-li zpodstatnělého příd. jména mladé m. plnějšího výrazu mladé kotě. Je pravda: nemají v č. mn. všecka podst. jm. stř. r. koncovku -a (jména jako psaní, moře); ale střední jména všecka, ať patří již ke kterémukoli vzoru, jsou se jmény na -o sdružena pevným poutem mluvnického citu, který je s nimi slučuje v jedinou mluvnickou skupinu.[9] U zpodstatnělého jména stř. r. mladé pak jsou ještě jiné věci, které bránily, aby se jazyk neustaloval na mn. č. mladá. Jistě působila právě u slova znamenajícího živého tvora i okolnost, že mladá může býti také jméno ženského rodu v č. jedn. U zvířat tak sice neříkáme (máme jen slovo stará na př. o kočce, slepici, která má nebo již měla mladé: vozka tak řekne v důvěrném hovoru i kobyle), ale vzpomeneme-li [67]si na Komenského větu »mladá by zmrzla«, snadně vycítíme její nezřetelnost. A zpodstatnělé slovo mladá j. č. opravdu máme, znamená nám mladou ženu (zejména na rozdíl od rodičů jejích nebo mužových), jako mladý je syn (nebo zeť), mladí oba manželé. Ještě více však váží, že množných tvarů zpodstatnělých jmen na r. stř. v češtině vůbec není. Máme slova jako uzené, vepřové, mělnické, plzeňské, ale v čísle množném, ukáže-li se ho potřeba, musíme říci uzená masa, moravská vína a pod.[10] Mn. č. mladá by v češtině stálo mimo všecky její mluvnické skupiny, a takovým věcem se každý jazyk vyhýbá. V latině jsou zpodstatnělá příd. jména stř. r. v mn. č. velmi častá a na př. žaltář Kapitulní, který se úzkostlivě snaží latinská slova vulgáty vystihovati věrně po česku, má názorné doklady, jak je v češtině něco podobného nemožno. Máme v češtině odedávna podst. jm. dobré, zlé (již v staré době také v nesložených tvarech dobro, zlo, mnohem řidších a z části i pochybných), na př. ve rčeních obecné, zemské dobré, ve výrazech v dobrém, ve zlém, po dobrém, po zlém, k tvému dobrému a pod. Množného čísla dobrá, zlá se dnes žádný Čech neodvažuje a i v době starší je nalézáme jen jako makavý latinismus, častěji na př. v Ž. Kap.; a užívá-li čeština dnešní časem pro mn. č. nesložených tvarů dobra, zla, každý cítíme jejich nepřirozenost, zvláště v 2. p. dober, zel.[11] Zní-li nám mn. č. horka, vlhka, nebo dokonce mračna po [68]česku, je to proto, že slova horko, vlhko, mračno a p. nabyla významu konkretních podst. jmen, jejichž původu si je vědom jen Čech o něm uvažující. Snad jen vědecké termíny mluvnické najdeme občas v množných tvarech zpodstatnělých příd. jmen r. stř., a i to jen v školské mluvě napodobením způsobu latinského, mluvívá se tak na př. o pomnožných (pluralia tantum), zvratných (reflexiva) a p.; ale tu všude příliš živě cítíme zamlčené jm. podst. (jméno, zájmeno, sloveso).

Většině našich čtenářů snad by místo všech těch výkladů šlo především o radu, jak bychom měli slova mladé správně užívati. Nedovedeme dáti rady lepší, než aby se náš spisovný jazyk nadále držel způsobu, jakého bez jakékoli rady se drží jazyk lidový a po něm skoro úplně i posavadní jazyk spisovný. Jedn. č. je slovo stř. r. mladé, jež v č. mn. vystupuje samo i se slovy přímo k němu přiřaděnými v tvarech nestředních, shodných koncovkami s tvary ženskými, třebas to svým původem přímo koncovky ženské nejsou. Komenského tvar, opravdu střední, mladá, je našemu mluvnickému citu úplně cizí a bylo by i zbytečné násilím se do něho nutiti; a tvar mladí, jejž jsme našli v Ezopu z r. 1557 a u Erbena, je u nás patrně možný jen za zvláštních okolností a i za nich nám zní cize. Při tom bychom měli následovati vzoru jazyka lidového i v tom, že bychom se nenutili do vět se slovem mladé, kde se jim náš jazyk — i spisovný — zřejmě vyhýbá; jsou to zejména věty, v nichž by mn. č. slova mladé mělo býti podmětem a státi tedy v p. 1. a v nichž, jak jsme již viděli, náš jazyk si dovede pomoci i jinak. Je to jakási kapitulace přísné mluvnice a spisovné mluvy před mluvou lidovou, ale nesmíme zapomínati, že zde jde o případy v písemnictví velice vzácné, v nichž mimo okolnosti jiné lidové mluvě pomáhalo k vítězství to, že právě pro jejich vzácnost si mluva spisovná v nich nevytvořila pevně ustáleného způsobu vyjadřování.

Slovo mladé s významem zvířecího mláděte není naším výhradním majetkem; nalézáme je podobně ve všech jazycích záp.-slov. a je aspoň částečně zastoupeno i v obou druhých větvích slovan[69]ských, takže je snad smíme počítati ke společnému majetku jazyků slovanských z doby praslovanské. Ale stejně je ovšem možno, že význam, o který nám jde, vytvořil se na rozličných místech slovanského území samostatně, bez historické spojitosti; je to významový vývoj docela přirozený a týž význam jsme viděli i na něm. Junges, das Junge, aniž proto budeme jeho původ hledati v neznámých dobách indoevropského pravěku nebo vykládati jej jako germanismus u nás nebo jako slavismus u Němců.

Slováci užívají, pokud dovede posouditi Čech nežijící v přímém styku se slovenským lidem, podst. jm. mladé stejně jako my. Jako u nás i na Slovensku v lidové mluvě zaslechneme spíše určitější pojmenování podle základního jména zvířete, o kterém je řeč, tedy holúbä, húsa, kozľa atd., anebo zvláštní slovo, jež má jazyk pro označování některých mláďat, jako jahňa, teľa, žriebä (hříbě), ale kde takového určitějšího slova není, anebo kde z jakékoli příčiny (na př. ze snahy vytknouti rozdíl mezi starou a mladými) nebo i bez příčiny zřejmé se Slovákovi lépe hodí slovo méně určité, řekne v č. j. mladé nebo nespisovným tvarem mladô (vysl. mladuo, 2 slab.), v č. mn. zase mladé (v některých nářečích mladje nebo mlaďje) a tvoří jako Čech ostatní pády podle sklonění jmen příd.[12] Tak čteme na př. v pohádce, že tři havrani, kteří každý den králi lítají okolo hlavy a krkají, »sú otec, matka a mladuo« (Polívka, Súpis sloven. rozprávok 3, 70). V básni Agar (Sobr. sp. 3, 2. vyd., 22) vkládá Hviezdoslav v ústa stárnoucí, bezdětné a na matku Izmaelovu žárlivé Sáry slova

»pod večer idú statky (dobytčata) každé s mladým,
ba niekde dve, vše (vždycky) vidím, na ne hľadím —«;

je na snadě domněnka, že to je reminiscence z bible Kralické (3 M. 22, 28), pochopitelná v básni s látkou biblickou, ale básník by sotva byl užil slova mladé, kdyby se příčilo slovenskému jazykovému citu. P. odb. r. dr. Menšík mne upozorňuje na vypravování Kukučínovo o staré huse s housaty, které s bídou dostali z hořící stáje: »I staryga podišla k dverám ku gazdinéj (k hospodyni), hútoriac (hovoříc) svojim mladým,…: Ta-ta-ta, ta-ta-ta…« (Sobr. sp. 1, 2. v., 103); z románu Mať volá má doklady »stará (svině) [70]i s mladými«, »dve staré (svině) s mladými« (2, 12; 13), »mladé (kůzlata) sa učia od matier« (5, 283). Prof. Vážný, výborný znatel slovenských nářečí, potvrzuje listem ze 16. pros. 1928 úplně, co jsme zde o slovenštině pověděli; na př. ‚vtáci‘ vrabec, vlaštovka, kos, koroptev, bažant, luňák atd. vždy »majú mladé« (vrábě bylo v st. češ.), pod. ssavci jako jezevec, divoká svině atd. Prof. Vážný také rozmnožil naše doklady ze svých zápisů; z pohádky z Turč. Sv. Martina má větu »liška poslala mladuo pre drevo«, z Czamblovy vých.-slov. pohádky (Slov. reč 243) »dala im (dziva sviňa) po jednim mladim«, o medvědicích se říká, že jsou nebezpečné, »keď majú mladé«. Slovenského původu je také Zechenterova Medvědí polovačka (= hon) na Slovensku v Živě 5, 97 nn. Čteme tam o medvědích mláďatech (v textu ovšem českém) v č. j. mladé, s mladým, u mladého, č. mn. dokonce větu »byla to stará a při ní šla dvě mladá« (100). Vypravování je psáno formou, již známe zejména z Bož. Němcové: po česku se vtroušenými slovy slovenskými v uvozovkách i bez nich a se slovenskými větami vkládanými v ústa osob v něm vystupujících. Od koho tato úprava pochází, zdali od spisovatele samého či od někoho z Čech (podle mínění dra Menšíka, jenž se o Zechenterově Polovačce zmiňuje v poznámkách k vydání jeho povídky Lipovianska maša [= huť] v Čít. štud. mlád. slov. 15, 97, byla by to mohla býti Němcová, jež byla v srdečných přátelských a literárních stycích s MUDrem Zechenterem), nevíme, ale po tom, co jsme o slově mladé shledali na předešlých stránkách, s plnou jistotou smíme říci, že jeho mn. č. r. 1857 v ústech českých a tím méně slovenských nikde neznělo mladá a že tento tvar v Živě vznikl jen ze snahy neprohřešiti se proti mluvnici spisovné češtiny.

O jiných jazycích slovanských se zmíníme jen krátce, již proto, že z nich o slově mladé známe skoro jen to, čeho jsme se dočtli v slovnících. Zná je polština a horní i dolní lužičtina, kde mn. č. v 1. 4. p. má týž tvar, co u nás, zní młode (o tvarech jednotných se slovníky nezmiňují). Jazyk velkoruský toho slova nemá; mn. č. by znělo molodýje, a příčinou zániku našeho významu je snad okolnost, že ruština týmž slovem a tvarem označuje i ženicha s nevěstou nebo novomanžely. Z maloruštiny zná slovník Želechovského — vedle významu ‚novomanželé‘ — mn. č. molodí s význ. ‚mladé‘; podle sdělení prof. Kolessy je s významem týmž i j. č. molode. V lidové mluvě srb.-chorv. je j. č. mlâdô r. stř. s mn. č. mlâdî r. m. (4. p. mlade); v slovníku slovinském a bulharském nic takového nenalézáme.

[71]Kol. Ertl mne upozorňuje, že jako říkáme mladé o mláďatech zvířecích, tak se o novorozeňatech říká malé nebo častěji maličké: »sestra má maličké« a pod. (t. narodilo se jí dítě). Zde ovšem nebývá hrubě příležitosti mluviti v množném čísle, protože o odrostlejších dětech se tak neříká a narození dvojčat nebo trojčat je vzácnou událostí; ale i zde sotva by kdo užil množného tvaru středního maličká nebo mužského maličcí; o matce dvojčat by se asi beze zření k pohlaví dětí řeklo, že »obě maličké jí umřely«, kdyby se vůbec toho slova užilo (oba maličcí umřeli by se řeklo, kdyby se výslovně mělo naznačiti, že je řeč o dvojčatech mužského pohlaví). Něco jiného ovšem je, užívá-li česká bible téhož slova o dětech odrostlých, ne o novorozeňatech, jako na př. na známém místě Mat. 19, 14, Luk. 18, 16 v některých překladech evangelií »nechte maličkých přijíti ke mně« (sinite parvulos venire ad me). Zde jde o skutečný tvar mužský, kterým v č. mn. se naznačují děti vůbec bez rozdílu pohlaví. Můžeme tak o dětech i dospělých lidech obojího pohlaví říci na př. »malí zůstanou zde a velcí (t. dospělí) se postaví za ně«. Proto v tomto smyslu 1. p. j. č. je maličký (užili bychom ho ovšem jen o hochu, na př. »pojď sem, maličký«), v č. mn. maličcí, na př. 1 M. 43, 8 »půjdeme, abychom živi byli, a nezemřeli, i my, i ty (otče), i maličcí naši (= děti naše, parvuli nostri vulg.)« Kral.

Také slovenština zná toto označování novorozeněte; Bernolákův Slovár má heslo malé s význ. synon. ďéťa, nemluvňátko, a jako synonyma slova mláďa (= nemluvně) uvádí slova ďéťa, nemluvňa, maličké. Z pohádky z Povestí Oravských v Polívkově Súpise 3, 4 známe také doklad, že v témže významu se někde říká i mladé; praví tam muž, ke kterému přišli z nenadání hosté, »… lebo mi žena ku mladému pracuje«.


[1] Jmen mladých zvířat tohoto způsobu v starší době nalézáme dost veliký počet, tak na př. húsenec, kozlenec, lvíčenec, holúbenec. Obyčejně se objevují tak, že k jednotnému jménu na r. stř. se druží mn. č. na -enci (nebo též neživotným tvarem na -ence) r. m.: na př. jedn. č. kuřě, 2. p. kuřěte, mn. č. kuřenci anebo kuřence, 2. p. obyčejně kuřenec, 3. p. kuřenciem n. kuřencóm. Později opanoval v Čechách v mn. č. tvar -ata r. stř. (kuřata), ale zbytek tvarů druhých je na př. příd. jm. prasenčí (pr. chlívek, ve vých. Čechách, Kott 2, 886), housenčí (»první peří z husy, z první jarní podškubávky, tak zvané housenčí, nemají selky rády« Baar 12, 165); ostatně stejný kmenový poměr je mezi jmény mládě a mládenec. Na Moravě žije mn. č. takových jmen v nářečí hrozenkovském, které ovšem patří k nářečím uherskoslovenským (Gebauer, Hist. ml. 3, 1, 104 n.); na Slovensku jsou množná čísla jako húsence (2. p. húseniec) k j. č. húsa častější než tvary téhož kmene (húsatá). Tak se obyčejně skloňuje i dievča (děvče), mn. č. dievčence (vedle řidšího dievčatá).

[2] Mladiti se zde znamená ‚míti mladé‘ (lat. text zní »avis genus multiplicatura non rem inceptat hieme«), docela jako kotiti, teliti, hřebiti, prasiti se = míti koťata atd.; k tomu s videm dokonavým o ženě (podle Sychry i na př. o krávě) omladiti se (míti dítě, o krávě = oteliti se, v. Jungmannův slovn.). S tímto slovesem pak souvisí pomnožné m. r. omladky (stč. u Klareta omladci) ‚puerperium, šestinedělí, stav po porodu‘, též slovo omladnice (šestinedělka). Stejně jako omladiti se jsou utvořena dokonavá slovesa okotiti, oteliti, ohřebiti, oprasiti se; a také obahniti se (s nedok. bahniti se), o němž v. 12, 142 (Jehněd).

[3] V Manualníku (vyd. Jindř. Hrozný jako 18. sv. Vešk. spisů v Brně 1926) nechal Komenský tvary bible Kralické, pokud nescházejí pro stručnost výrazu, beze změny, tedy i 4. p. mn. č. mladé 5 M. 22, 7 a Ž. 84, 4.

[4] V 8. hl. Babičky pozorují Proškovic děti shon mravenců po mraveništi a Vilém se ptá komtesy Hortensie: »Co to dělají s těmi vajíčkami, že je ustavičně vynášejí a odnášejí?« »To jsou jejich dětičky, a ti, co je nosí, jsou jich chůvy a opatrovnice«, odpovídá komtesa, a babiččina drobotina jistě jí rozuměla lépe, než kdyby byla řekla, že to jsou jejich mladí.

[5] Poněkud podobné je, překládají-li Bratří Ž. 147 (= 146), 9 »kterýž dává hovadům potravu jejich, i mladým krkavcům (pullis corvorum vulg.), kteříž volají k němu«. Zde ovšem slovo mladý má svou plnou platnost přídavnou.

[6] Také slova oko, ucho, r. stř. v č. jedn., jsou v č. mn. rodu ženského: říkáme na př. »krásné oko zářilo«, ale »krásné oči zářily«. Ale oči, uši podle svého původu jsou tvary čísla dvojného a ještě v st. češtině, je-li řeč o více očích než o dvou, č. mn. jest oka: »(Jáchym a Anna) modlitby činiec vznosiesta (vznášeli) oka«, Gebauer, Hist. ml. 3, 1, 359. Nám tvary oči, uši (též ruce) jsou čísly množnými a liší se od tvarů oka, ucha významem, ne pojmem dvojnosti na rozdíl od pojmu mnohosti; množnými se nám staly teprv, když jinde dvojné tvary zanikly. Jejich rod nám je ženský; ale jest docela možno, (a se stanoviště jazykozpytu srovnávacího pravděpodobno), že oči, uši byly v době plného života dvojného čísla tvary r. stř. Jsou to duály pův. souhláskových kmenů ok-, ous-, a může-li býti pochybnost, jaká byla pův. koncovka 1. 4. p. dv. č. ženských kmenů souhláskových, u kmenů středních lze skoro s jistotou říci, že byla (= slov. -i). Jména příd. i sloveso v min. č. s příčestím l-ovým měly v č. dv. v době praslov. i v staré češtině tvary stejné v rodu stř. i žen. (dvě stě dvě ruce; veliciej, velicie, později velikéj, veliké městě i rucě; obě městě i obě ruce byle [jsta]…); když dvojné číslo zaniklo, zůstaly bývalé dvojné tvary veliké oči, uši, jako zůstaly na dosti dlouhý čas tvary dva česká (groše), ale nabyly významu množného, takže se pak říkalo i na př. čtyři veliké oči, čtyři česká (groše). Že potom veliké oči atd. byly mluvnickému citu českému tvary ženskými a že se po zaniknutí dv. č. v slovese říkalo oči zářily, je docela přirozené. Má-li litevština proti našemu rodu stř. pro pojmy oko, ucho slova akis, ausis r. ž., je to proto, že rodu středního (mimo několik nezřetelných zbytků) pozbyla a že se pův. neutra v ní změnila v slova r. muž. nebo žen.

[7] Při tom by nás ovšem nesmělo překvapiti, kdybychom i v takovém případě někde našli mluvnicí žádaný tvar mn. č. r. stř., třebas i jen jako výsledek mluvnické úvahy spisovatelovy. Tak vypadá na př. překlad žalmu 83, 3 (cor meum et caro mea exultaverunt in Deum verum) v žaltáři Kapitulním: »srdce mé a tělo mé vzveselila sě v Boha živého«, není-li vzveselila písařská chyba. Tento žaltář je však, jak jeho vydavatel Rippl dobře ukazuje, opis starší předlohy a jeho písař v něm nadělal dost chyb. Taková chyba je nejspíš i zde; aspoň neznáme zatím jiného místa, kde by při dvou nebo více jednotných podmětech r. stř. v přísudku byl jmenný tvar v mn. č. r. stř. Je-li zde písařská chyba, mohlo původní znění býti rozličné. Jde zde o podměty dva, měl by tedy v přísudku býti vlastně tvar dvojného čísla (vzveselile sě), který by byl opisovačem pokažen stejně jako 87, 10 »oči moji nedužila jsta« (m. nedužile; koncovku -le, jak jí žádá v tomto tvaru dv. č. r. ž. a stř., tento žaltář jinde má). Není ovšem nemožno, že již původní předloha zde měla tvar množný m. dvojného; doklady podobné, svědčící o nenáhlém zanikání dvojného čísla, objevují se právě v slovese někdy již v době dosti staré. Podle našeho dokladu z r. 1415, kde sloveso (se přidržely) také má při dvou podmětech tvar množný místo dvojného (se přídržele), mohla předloha míti i vzveselily sě (musejní bible z r. 1462 zde má »srdce mé i tělo mé radovaly se«). A konečně je možno, že původní předloha měla shodu jen s jedním z obou podmětů, tedy »srdce mé a tělo mé vzveselilo sě«; tak čteme na témže místě na př. v žaltáři Poděbradském veselilo se, v bibli Veleslavínově rozveselilo se. Pro podobnost písmen a o tato poslední možnost je snad nejbližší pravdě.

[8] Něm. Junges, das Junge ‚mladé‘ v č. jedn. je slovo i podle tvaru nepochybně a zřetelně rodu stř. V č. mn. (Junge, die Jungen) podle tvaru na tom slově samém i na slovech k němu náležících rod vůbec není zřejmý a die Jungen může podle okolností znamenati i mladé nějakého zvířete i hochy i mladší členy rodiny i mladou generaci nějaké společenské vrstvy (‚mladí‘).

[9] Náhodou právě čtu v novinách (Nár. l. 16. list. 1928) větu »potom by arci ani alibi zatčených nepostačovaly«. Je to chyba, které by svědomitý učitel nesměl přehlédnouti, protože slovo alibi jako podst. jm. je jménem r. stř.; ale kdo je zvyklý pohlížeti na jazykové »chyby« se stanoviště psychologického, chápe, že slovo cizí, s koncovkou -i, v 1. p. češtině neznámou, a nesklonné, mluvnickému citu nedává tolik opory jako domácí slova jiná tvaru a mluvnického rázu obvyklého.

[10] V hostinci můžeme platiti jedno plzeňské nebo pět plzeňských, ale snad ani nejpřísnější filolog neplatí dvě, tři, čtyři plzeňská, nýbrž dvě, tři, čtyři plzeňské, anebo leda dvě, tři, čtyři plzeňská piva (i tak se ovšem málokdo vyjádří). K nepochybnému mn. č. stř. r. se v nás zde ozývá týž odpor, jako k mn. tvaru mladá. Snad se tyto obojí případy plně nekryjí: mohu platiti i jednu plzeňskou, t. plzeňskou sklenici = sklenici plzeňského (nebo před zavedením desetinné soustavy měr holbu = půl bývalého mázu), stejně jako jednu mělnickou = láhev mělnického, tak že dvě plzeňské by byly svým původem dvě sklenice (holby) plzeňského; ale odpor k tvaru dvě plzeňská v nás, je i zde zřejmý. — Máme zpodstatnělá slova mužský, ženská s mn. č. mužští, ženské. Podle nich bychom čekali i dětské, mn. č. dětská, ale místo toho je děcko (= dětsko), mn. č. děcka. Snad i v tom se jeví nechuť ke zpodstatnělým tvarům na v č. mn.; ale neznáme dějin slova děcko tak, abychom se odvažovali určitého soudu (zdá se, že to je slovo z nářečí východních).

Na označování všelijakých platů má čeština starší i dnešní zpodstatnělá příd. jm. jako tržné (za dovolení prodávati na trhu), příjemné (za přijetí do města, do cechu), nájemné, služné, cestovné, novoročné atd. Taková slova mn. č. vůbec nemají. Kde je řeč o platech opětovaných nebo většímu počtu osob, buď užijeme singuláru ve smyslu hromadném anebo, chceme-li se vyjádřiti zřetelně, musíme si pomoci jinými slovy (účtujeme na př. novoroční přídavky, nebo novoročné úředníkům a zřízencům a p.).

[11] Tak na př. 34, 12 (retribuebant mihi mala pro bonis) překládá Ž. Kap. »otplacěváchu mi zlá za dobrá«, ale Ž. Pod. »zaplacováchu mi zlé za dobré« (zlým za dobré se mi odplacují Br.); 37, 21 (qui retribuunt mala pro bonis) se ozval i v překladateli Ž. Kap. Čech a napsal »již otplacijí zlé za dobré«; 20, 12 (quoniam declinaverunt in te mala) překládá Ž. Pod. »nebo uhnula sú sě na tě zlá«, Ž. Kap. dovedl si pomoci tím, že přidal podst. jm.: »nebo schýlili v tě zlá diela« (nebo jsou proti tobě ukládali zlost Br.). Atd. V památce z doby, kdy se v písmě nelišily samohlásky dlouhé od krátkých, nevíme ovšem, máme-li čísti dobra, zla, či dobrá, zlá. Překladatel Ž. Kap. užíval tvarů obojích; tak na př. napsal 38, 3 otdobrich = ot dobrých, a vedle toho 106, 3 »duši lačnú nasytil dobry«, 121, 9 »hladal [= hledal] sem dobr« [2. p. mn. č., nč. dober]).

[12] Kdo by chtěl hledati jemné rozdíly, snad by shledal, že jsou stopy jakési významové stupnice podle stáří a dospělosti zvířete: mladé — na př. house mladá husa. Ale shledal by také, že v tom není ani jednotnosti ani důslednosti; slyšel by na př., že hospodáři je hříbětem statný, dvouletý i starší koník, který musí zastati již pěkný kus práce. Anebo by našel slova, jako ptáče, zvíře, prase, která nevyjadřují mladost zvířete, nýbrž jsou po významu pouhými zdrobnělinami (ptáče, sloven. vtáča) anebo i prostým pojmenováním beze vztahu k velikosti zvířete (zvíře, prase, dobytče).

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 3-4, s. 56-71

Předchozí Václav Ertl: Dareba s darebou

Následující Jaroslav Dvořáček: Ještě o »Mary Pickford« a jiných netýkavkách

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1