Časopis Naše řeč
en cz

České jamby

Josef Král

[Články]

(pdf)

-

Fr. Táborský vykládá v článku »O překládání uměleckém« (»Naše Řeč« I, 1917, str. 66), že se naši básníci všichni dopouštějí chyb proti rhythmu, hlavně proti jambu. »Před stem let Jungmann neodvážil se překládati »Ztracený ráj« jambem. Teď už se odvažujeme na všecky jamby cizí. A za sto let budou »jambické« verše naše zcela jistě jambické, kdežto dnes jsou to po většině verše trochejské s bezpřízvučnou předrážkou, na př. »Ó, vítej, modrá obloho!« »Ó, hvězdo mořská, matko milosti«. Jambicky správný verš by byl: »Ó, vítám tě, má obloho!« Ale tak přísné požadavky jsou dosud nemožny.« Také Frant. Frýdecký v čl. »Zeyerův blankvers« (tamže, str. 142) tvrdí, že ten, kdo čte Zeyerovy blankversy, nutně vposlouchá jejich trochejský rhythmus s arsickou předrážkou a skanduje všechny verše jako zdánlivé jamby. Tyto »zdánlivé« jamby se prý staly básníkovi osudnými, ježto se dopustil v nich hojně chyb proti přízvuku. Blankvers prý v české prosodice natropil pravou spoustu (tak soudil také Vymazal, v. tamže, str. 156: Kdo vylíčí spousty českého jambu?). Rozměr sám je nečeský, severského původu; živého ducha jazyka, který přizvukuje na první slabice slova, případně na lichých slabikách vůbec, přímo vraždí. Čeština má poměrně velmi málo jednoslabičných a bezpřízvučných slov, která by byla vhodna pro arsickou předrážku blankversu. Básníci tvořili proto jambické verše násilně, proti přirozenému rhythmu mateřštiny, a dopouštěli se v nich hojně chyb proti přízvuku.

I Josefa Holečka (Poznámky o českém jazyku, »Nár. Listy« 17. dubna 1917) prý vždycky mrzela »náruživá láska našich básníků« k jambům; neboť jamb je českému jazyku nepřirozený a zavinil chyby přízvučné v českých básních. Českého jambu žádné umění nevytvoří. Co se nám za jamb vydává, je prý přízvučná polovina trocheje s nepřízvučnou předrážkou. Na každého českého jambistu padá část viny, že se český přízvuk zakolísal.

[228]Názory tyto vysloveny byly od spisovatelů, z nichž dva jsou mnoho let v české literatuře činni a jejichž činnosti také já si vážím; ale právě proto pokládám za nutné ukázati, že nejsou správné.

Že jamby jsou vlastně trocheje »s předrážkou« a že nejsou češtině příhodné, bylo u nás již dávno tvrzeno a dokazováno. Nové tedy to tvrzení není, za to však je zcela jistě nesprávné. Což pak jamby jsou vůbec co jiného než trocheje, anapaesty něco jiného než daktyly s předrážkou? Obojí značí přece naprosto totéž; rozdíl je pouze ten, že se při prvním názvu (jamby, anapaesty) držíme starořeckého dělení v takty (a z řecké metriky přejaty jsou i tyto názvy), při druhém (trocheje, daktyly s předrážkou) dělení novověkého. Řekové dělili na př. jambickou řadu  v hudbě tím, že nad noty, které byly nad slabikami dlouhými a tedy nad těžkými dobami taktu, kladli bod k označení rhythmického důrazu (iktu): ; jednotlivé jejich takty mohly se počínati také lehkou dobou, i rozeznávali proto takty sestupné  a vzestupné . Novověká hudba začíná však každý takt těžkou dobou a lehkou dobu odděluje od ní jako předtaktí; u nás každá nota, stojící za taktovou čarou, má tedy rhythmický důraz i bez zvláštního označení. Jambická řada, výše uvedená, psala by se a vskutku se ještě často píše po moderním způsobu takto: , t. j. jako řada trochejská s předrážkou. Rozdíl v psaní té řady je pouze formální. Rhythmus její zůstane týž, ať ji píšeme jambicky, ať jako trocheje s předrážkou.

Ale výše uvedení spisovatelé mají při svých výrocích na mysli asi ještě jinou věc. České jamby mohou se podle povahy českého přízvuku, jenž je vždy na první slabice slova, správně, bez porušení přízvuku, skládati jen tehdy, začínají-li se jednoslabičným, slabě přízvučným slovem, nemohou se tedy, jako na př. v němčině, angličině nebo ruštině, počínati také slovy o dvou nebo více slabikách. Je tu tedy »předrážka« stálá, prostému oku viditelná; proto podle mínění mnohých spisovatelů řady jambické nejsou v češtině pravými jamby, nýbrž vlastně jen trocheji s předrážkou. Tato předrážka podle jejich mínění nesouvisí s následujícími trocheji dosti těsně, jako spolu souvisí slabiky téhož slova, kterými se jambické řady počínají v jazycích, jejichž slovní přízvuk není tak jednotvárný jako náš.

Divné jest ovšem, proč ti národové, kteří mohou počínati jambické řady slovy delšími, přece pranic se nerozpakují počínati je velmi často jednoslabičnou »předrážkou« a skládati tak také vlastně trocheje »s předrážkou« místo jambů, a že jim to pranic [229]nevadí. Na př. v Schillerově »Valdštýnově smrti« počínají se známé verše (blankversy) takto:

Es gibt im Menschenleben Augenblicke,
wo er dem Weltgeist näher ist als sonst
und eine Frage frei hat an das Schicksal.

V celém tom vypravování Valdštýnově o 46 verších jen pět veršů se nepočíná jednoslabičným slovem. A kdybychom si vybrali kterékoli německé verše jambické, starší i novější, shledali bychom všude asi týž poměr obojího způsobu těchto veršů. Není to divné, že se Němci takových veršů s jednoslabičnou »předrážkou« nebojí, že je pokládají za jambické, ačkoli jsou vlastně trochejské s jakousi předrážkou, s jednoslabičným počátečním přílepkem?

Angličina má, jak známo, velmi mnoho jednoslabičných slov a bojí se takových jednoslabičných začátků jambických řad ještě méně. Vezměme si na př. koncové blankversy ze Shakespearova Romea a Julie:

A gloomy peace this morsing with it brings;
the sun, for sorrow, will not show his head:
go hence, to have more talk of these sad things.
Some shall be pardon’d, and some punished:
for never was a story of more woe
than this of Juliet and her Romeo.

Samá jednoslabičná slova na začátku (i some je ovšem ve výslovnosti jednoslabičné)! Takových příkladů mohlo by se uvésti — i z jiných jazyků — ne na tisíce, nýbrž na statisíce. Proč tito národové pokládají tak hojné »trochejské verše s předrážkou« za jambické a připouštějí je bez rozpaku, ačkoli by je mohli skládati také jinak?

Příčina toho, že se u nás takové verše pokládají jen za »zdánlivě« jambické, je staré a nesprávné mínění o pause na konci slova, arci dávno již vyvrácené, a zvyk čísti verše očima a ne sluchem. V každé řeči splývají všecka slova v celek, pokud úmyslně nebo neúmyslně (na př. dojde-li nám dech nebo nemůžeme-li si vzpomenouti na slovo) nečiníme v řeči přestávky. Dítě, které ještě neumí správně psáti, dělí v písmě slabiky téhož slova anebo spojuje je se slabikami slova jiného, právě proto, že si dosud pojmu slova neuvědomilo a v řeči mu mnoho slov splývá ve skupiny. Mluvíme ne jednotlivými slovy, nýbrž ve skupinách slov, v nichž slova nerozlučně souvisí, rozvrhujeme řeč podle smyslu v určité shluky [230]slov. To novější fonetikové a vědečtí grammatikové dobře vědí, jen my (nejvíce asi zásluhou Josefa Durdíka) to ještě pořád nevíme.

Jsou ovšem také slova, která se pojí k předcházejícím anebo následujícím slovům velmi těsně a po kterých nebo před kterými vůbec není přípustno činiti v proudu řeči přestávku. Ve verších Schillerových výše uvedených není přípustna přestávka ve slovech Es gibt — wo man — dem Weltgeist — näher ist — als sonst atd.; přípustné jsou přestávky při správném přednášení jen po slovech Menschenleben, Weltgeist, Frage, nebo po frei hat, snad i po näher ist — nikde jinde. Možno ovšem každý z těch tří veršů přednášeti také bez paus, jedním dechem. Kdyby kdo při přednášení těch veršů přestávky kladl jinam, trhal by od sebe slova, která činí v proudu řeči celek, přednášel by špatně.

A zrovna tak je i v jiných řečech a také v češtině. Vezměme si na př. jambické verše Vrchlického ze sbírky »Bozi a lidé«, (pův. vydání, str. 299):

Mé nové muky | začly později.
Tlum nových zatím | povstal nadějí,
však bázeň za nimi | a hrůza zas,
zda nezrodíš se | v osudný ten čas?

V nich jsou možné, ale nikoli nutné, přestávky jen na místech, naznačených kolmými čarami, a ovšem na konci veršů. »Předrážky« těch veršů pevně souvisí s následujícími slovy, a skupiny těch slov (mé nové, tlum nových atd.) ve výslovnosti činí zrovna tak celek, jako na př. německá jednotná slova »beginnen, entweder« a j. Nemáme tu nijakých jambů zdánlivých, nýbrž jamby skutečné, úplně rovnocenné jambům cizím. Je tedy i čeština jambů schopna, a není správné, co se tvrdí, že to, co se nám za jamb vydává, je přízvučná polovina trocheje s nepřízvučnou předrážkou. Tím by naše jamby byly teprve tehdy, kdyby po té předrážce musila býti přestávka. Kdyby kdo na př. napsal verš:

Nechť kletba padne na hlavu
mou, nechať smyji hříchu tíž,

byl by druhý verš špatný, byl by skutečným trochejským veršem s »předrážkou«, ježto po slově mou musím učiniti přestávku a slovo to při přednášení připojiti k předešlému verši. Ale takových vadných veršů není asi v literatuře naší mnoho. Básníci zde projevili více správného citu pro verš než někteří naši theoretikové. Připomenouti ovšem dlužno, že všude tu rozhoduje jen pausa skutečná, [231]ne snad naše interpunkce, která se často řídí logickým rozčleněním věty, nikoli skutečnou výslovností; na př. verš jambický:

Pojď, pojď jen rychle! Nech se vésti!

je úplně správný, poněvadž ve výslovnosti živé mluvy opakované pojď se řadí k prvému bez přestávky, třeba bychom v písmě po něm dělali čárku.

Není tedy správné, že jamb je českému jazyku nepřirozený, že snad až za sto let budeme skládati správné jamby. Správných jambických veršů nadělali naši básníci dost a dost, arci vedle hojných veršů nesprávných, poněvadž z pohodlí a špatného zvyku dopouštěli se v nich zcela zbytečně přízvukových chyb a tím hřešili proti grammatice svého jazyka. Ke špatným přízvukům je každý národ citlivý; na špatných přízvucích pozná hned každý, že ten, kdo se jich dopouští, jazyka dostatečně nezná. Jen naši básníci (i nejlepší) se domnívají, že smějí přízvuk šlapati nohama! [1]

Jednoslabičných slov, potřebných ke skládání jambických řad, je v češtině dost; nemusí to býti jen slova bezpřízvučná (a, i, když a pod.). Také slova s přízvukem dosti silným mohou státi na počátku i uprostřed jambické řady, stojí-li jen za nimi slovo s přízvukem silnějším, větným; srv. výše uvedený verš Vrchlického: »Tlum nových zatím povstal nadějí«, v němž podstatné jméno »tlum« má dosti silný přízvuk, ale slabší větného přízvuku v slově »nových«. Vůbec sluší míti na mysli, že bez přízvuku není v slově a větě žádná slabika. Každá se pronáší s nějakým důrazem, buď větším nebo menším; proto může i dosti silně přízvučná slabika státi v řadě jambické v lehké části taktu, v arsi, je-li za ní nebo před ní slabika s důrazem silnějším. Není tedy naprosto třeba čekati ještě sto let, až vznikne více jednoslabičných slov odsouváním koncových slabik. Máme těch umělých slov, jako van, pal, kam, znov (m. znovu!) již dosti, — některá, jako znov, jsou přímo hříchem proti duchu jazyka, — a není třeba, aby byla dále rozmnožována.

Nikterak ovšem nepopírám, že český jazyk má převahu slov trochejských a daktylských, po případě daktylsko-trochejských, a [232]že tedy tyto rozměry jsou v něm nejpřirozenější, ovšem také nejsnadnější. Ale nějaký určitý spád má každý jazyk (řečtina jambický, latina spondejský atd.). Vyhýbají se však proto jazyky všem rozměrům, které se obvyklému jich spádu příčí? Nikterak! Pokoušejí se o rozměry jiné, a zpravidla se vším zdarem. A český jazyk, tak ohebný a pružný, by toho nesvedl? Vždyť máme přece spoustu bezvadných veršů přerozmanitých rozměrů — arci vedle spousty veršů, které jsou vadné a někdy velmi vadné, protože básník nebo překladatel nedbal nebo neznal pravidel o českém přízvuku.

Bylo již dříve často a nejnověji opět s několika stran tvrzeno, že právě jamby, ježto se příčí povaze našeho jazyka, zavinily ty hojné poklesky proti správnému přízvuku, jež se vyskytují v českých verších. I to tvrzení je naprosto nesprávné. Vždyť se tyto poklesky objevovaly a objevují dosud i ve verších trochejských a daktylských, tedy ve verších, které věru v češtině lze skládati velmi snadno. Příkladů by se mohlo uvésti na tisíce. Uvádím ze sbírky básní Vrchlického »Bozi a lidé« verše trochejské se str. 95 n.:


jak zrcadla bohů pronikavé tesy
zpod kosmaté brvy, jež se mračně šeří
viděl silné paže i huňatý prs
noha vbitá v půdu, zrak upjatý v keř
více neznal Gaie a Uranův syn

Těch šest příkladů je nasbíráno ze dvou nevelkých a necelých stránek.

Prvními původci takových chyb byli Jungmann, Šafařík a Palacký, když vystoupili proti Dobrovského theorii přízvučné a hlásali, že přízvuk v češtině není vždycky na první slabice slova. Palacký tvrdil na př., že v otázce slovo opravdu? má přízvuk na poslední slabice (spletl si tu přízvuk slovní s přízvukem melodickým), Jungmann byl přesvědčen, že žádný Čech nezkaženého sluchu, jenž není nadšen německým duchem, nevyslovuje cizinci, spanilou, nýbrž cizinci, spanilou atd. Čelakovský po nich začal přízvuk nahrazovati délkou přirozenou nebo polohovou (na př. um svůj těmi bav caparty), a jiní mínili zase, že se správné prosodii lze naučiti z lidových písní, jejichž texty mívají arci prosodické chyby. To jsou příčiny, proč si naši básníci navykli měřiti slova chybně (na př. daktylské slovo jako amfibrachys ) a proč, jdouce za těmi vzory, začali básniti prosodicky ledabylo. Básníci z konce osm[233]náctého a ze začátku devatenáctého století, kteří se drželi prosodie Dobrovského, veršovali mnohem přesněji!

P. ředitel Táborský má ještě jinou příčinu, proč nynější jambické řady pokládá za nedokonalé. Verš jambický »Ó vítej, modrá obloho« je podle něho vadný, verš »Ó vítám tě, má obloho« správný. Co jsem z tohoto tvrzení vytušil, to mi p. řed. Táborský dotvrdil laskavým dopisem. Chce, aby jamby byly také uprostřed verše patrny, aby aspoň některé takty jambické se končily plným slovem (jako ve verši »Buď vítána, | má obloho« , aby hranice taktů nepadaly doprostřed trochejských slov (jako ve verši: Ó vítej, milá obloho). Míní, že tak jambický rhythmus náležitě vynikne.

To je požadavek, jehož se ani naši básníci, ani básníci němečtí a angličtí, jichž jazyk je jambickému rhythmu podajnější, nikterak nedrží. I u nich jsou jambické verše, v nichž by se s jamby nebo aspoň s dipodiemi jambickými končilo slovo, poměrně řídké, jak se každý může snadno přesvědčiti (srv. na př. několik výše uvedených veršů německých i anglických). Ale dejme tomu, že bychom podle toho pravidla vskutku skládali jambické verše. Aby tyto jambické takty uprostřed verše byly nejen oku, nýbrž také sluchu znatelny, bylo by nutno, aby po nich byla možná přestávka, ježto by jinak s následujícími slovy podle toho, co bylo výše vyloženo, naprosto splývaly. V uvedeném verši: »Ó vítám tě, má obloho«, po slovech »vítám tě« přestávku učiniti můžeme, ale nemusíme; můžeme všecka ta slova vysloviti také jedním dechem, jako verš »Ó vítej, modrá obloho«. Kdo by takto verš ten vyslovil, drže se obecné výslovnosti, podle níž často vokativ přes čárku, kterou jej od okolních slov oddělujeme, s okolím svým splývá (srv. věty: pojď, synu synu, neplač a j.), ten by naprosto nijakého konce jambického taktu v řadě té neznamenal, ačkoli řada ta jako celek je vskutku jambická. V uvedené již sbírce Vrchlického na str. 227 máme jambické verše:

Rci sám, zda mohu za to?
To největší můj trest,
co přírodou že svato,
mnou v prach sšlapáno jest.

Tu je v každém verši takt jambický, končící se slovem (rci sám to největší co přírodou mnou v prach), ale jen v prvním verši po slovech »rci sám« mohu učiniti přestávku; v ostatních třech verších tyto takty, jambicky se končící, splývají s následujícími slovy, poněvadž při správném přednášení přestávku po nich učiniti nemožno. K čemu bychom se tedy namáhali ta[234]kovým skládáním veršů jambických, když by naše píle vyzněla naprázdno, ježto výsledek té píle by znamenalo leda oko, nikoli sluch?

Toto všecko, co jsem tu napsal, není pranic nového. Všecko to je obšírně vyloženo a náležitými důvody podepřeno v mé České prosodii, která vyšla mezi r. 1893—1898 v Listech filologických (jest jí celkem 37 tiskových archů), a později v krátkém a přístupném výtahu r. 1909 v Světové knihovně. Také v mé Řecké rhythmice je mnoho o tom psáno, ale to je ovšem kniha, o kterou málokdo stojí. Pojednání o české prosodii stálo mě mnoho let práce, práce velmi trudné, jak by přiznal každý, kdo by si je přečetl. Nikdo ovšem není povinen je čísti jen proto, že bylo napsáno; ale pozoruji už dávno, a mohl bych toto tvrzení opříti četnými doklady, že se mnozí spisovatelé dotýkají otázek, mnou probraných, i v časopisech vědeckých, ale pojednání toho neznají, ačkoli, píšíce o týchž věcech, by je znáti měli. Leda ještě nějaký dilettant si přečte část mé České prosodie, aby mne vlastním mým materiálem nesprávně ubíjel. Každý vědecký spisovatel stává se po své smrti dříve nebo později literární mrtvolou; poznávám však, že se já stávám literární mrtvolou již za živa.

Příště ostatek.


[1] Pisatel tohoto článku — nebudiž mu toto připomenutí pokládáno za neskromnost — přeložil sám 14 dramat, většinou řeckých a latinských, celkem složil asi přes 18.000 veršů, které od r. 1893 (tedy ve všech svých překladech mimo čtyři nejstarší) skládal bez přízvukových chyb, chtě dokázati, že možno všecka metra antická dobře přízvučně napodobiti. V těch překladech — a také v některých novějších překladech jiných překladatelů starověkých básní — může každý najíti několik tisíc úplně správných jambických veršů ne roztroušených, nýbrž v dlouhých řadách za sebou, míní-li kdo, že jich nelze najíti u našich básníků. Ale ovšem — to jsou Graeca, non leguntur!

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 8, s. 227-234

Předchozí Josef Zubatý: Josef Král

Následující Václav Flajšhans: „Měsíční čeština“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1