Časopis Naše řeč
en cz

České jamby

Josef Král

[Články]

(pdf)

-

Ostatek.

V »Národních Listech« otištěn byl dne 15. července t. r. Článek dr. Josefa Sedláčka »O prosodii v češtině Jaroslava Vrchlického«. Proti výtkám, které v něm činěny byly češtině i prosodii Vrchlického, obrací se článeček Vladimíra Frídy »Střečkové« ve »Venkově« dne 21. července t. r. Spisovatel jeho zastává se i prosodie i češtiny Vrchlického a proti těm, kdož mu vytýkají v těch věcech chyby, vystupuje velmi příkře. Poklesků proti správnosti jambů (na př. »při nové knize myslím na svou dobu«) hájí tím, že prý Vrchlický všecka ta místa skandoval daktylsky, i když se vyskytují uprostřed verše. Takové »zpestření« metra je prý přece dovoleno, ba i výhodné a často i úmyslné a účelné! Dovolává se i veršů Erbenových, Máchových i volných veršů moderní poesie, do nebe prý vynášených. Ve výtkách grammatických chyb Vrchlického vidí frappantní nedostatek smyslu pro sílu a plastiku básnického slova. S hluchým je prý těžko dorozumívati se o hudbě. Troufá si dokonce odborníky okřikovati. »Ruce pryč od uměleckého díla, pánové!« Podobná hájení básnických chyb vyskytují se i v článku Skrze v témž časopise 22. července a v básničce Jana Opolského »Poprava básníka« dne 27. července t. r.

Pan Frída i původcové ostatních dvou článků stojí patrně na stanovisku snad všech našich básníků, že jest jim v řeči všecko dovoleno, že smějí řeč komoliti, jak chtí, a že jim za to snad máme býti ještě vděčni. Básníci jiných národů tak nečinívají. Ti vědí, že prohřešovati se proti správnosti mateřské mluvy je veliká nevážnost k ní a k celému národu. Snahou po hudebnosti nelze omluviti chyb grammatických. Snad by té domnělé a velmi subjektivní hudebnosti svých veršů dosáhli básníci také správnými tvary a vazbami!

[258]Bylo by vůbec dobře, aby se přestalo s ohříváním starých frásí, dávno vyvrácených. V tom libuje si také p. Frída. On na př. velmi neprávem si chválí Zikmunda Wintra, že chtěl, aby se latinský časoměrný hexametr četl přirozeným přízvukem. Že se tím ničí rhythmus časoměrného latinského verše naprosto, ani Zikm. Winter ani p. Frída neví, ježto oba si podrželi ze studií starou, dávno vyvrácenou frási, že při přirozeném čtení časoměrných latinských veršů rhythmus vynikne sám sebou. To je však makavý klam. Latina přejala prosodii časoměrnou z řečtiny, jež měla přízvuk hudební, nikoli důrazový. Prosodie ta se jí pro důrazovost jejího přízvuku nehodila, jako se nehodí češtině; proto lze verše latinské čísti sice podle přízvuku, ale s porušením rhythmu, nebo podle rhythmu, ale s porušením přízvuku. Nebo rhythmický přízvuk na těžké době taktu a slovní přízvuk jsou oba v latině důrazem, a oběma nelze v časoměrném verši latinském vyhověti. O tom bylo mnoho psáno, také mnou. Nikdo není nucen to čísti, ale nechce-li to čísti, má o takových věcech mlčeti. Hájiti ellise (sic!) v češtině ellisemi v latině, řečtině, franštině, němčině, italštině je také naprosto dilettantské!

Výtka dr. Sedláčka, že Vrchlický (ale i jiní básníci čeští) jednoslabičná slova s větným přízvukem často kladou do lehké doby taktu, která je bezpřízvučná, byla docela oprávněna. Frída však ji také odmítá. Výtka ta by prý mohla míti oprávněnost jen tam, kde by někdo školácky skandoval celou báseň, z níž skladatel článku uváděl příklady, podle metra jambického, vyrážeje bezpodmínečně jen těžké »stopy«. Jak snadno je prý akcentovati obě slova vedle sebe: »toť první páky žití« akcentem větným i metrickým. Příklad ten nebyl sice vytýkán správně; slovo první tu má větný přízvuk, nikoli toť, ale co tu praví Frída, je rovněž zcela nesprávné. Co pak lze »vyrážet«, t. j. s důrazem pronášeti v taktu lehké »stopy« (t. doby), jak tvrdí Frída? Činí-li to kdo, ruší rhythmus. Pythický výrok, že lze akcentovati obě slova toť první akcentem větným i metrickým, obsahuje zase nesprávnost. Což pak »metrický« přízvuk (t. iktus), jenž je důrazem, může býti jinde než na důrazné slabice, t. na slabice s přízvukem, ať slovním ať větným?

Výtka, že naši básníci (i Vrchlický) nedbají větného přízvuku, jest zcela oprávněna. Naši básníci drží se ještě theorií přízvukových z konce 18. století, kdy o větném přízvuku byly velmi matné představy, a kdy Dobrovský hlásal, že každé jednoslabičné slovo lze klásti do těžké nebo lehké doby taktu. Slova však na př. hrom a blesk mají míti rhythmus kretický , ježto obě podstatná jména mají stejný větný přízvuk, a dokonce nejsou daktylem [259], zač je naši básníci (i Vrchlický) pokládají. Proto jsou často jejich řady daktylské vskutku kretické. Je na př. verš Vrchlického:

šicí stroj řinčí, slyš

daktylský () či kretický ? Zde může zkusit zase p. Frída, má-li on hudební sluch, jehož nedostatek vytýká jiným.

V článku p. Frídy se tvrdí, a to se u nás často opakuje, že prý je dovoleno v jambických řadách klásti daktyl. To skutečně se tvrdí již v druhém vydání Zikmundovy mluvnice (z r. 1874). Tvrdil to i Niederle (r. 1874) a zvláště Josef Durdík (r. 1878), tento proto, že prý by rhythmus stále týž unavoval, a že je přímo osvěžením, jestliže se někdy poruší… Vyložil jsem obšírně v České prosodii, že je to pouhá a nepodařená omluva prosodických chyb našich básní. Proč by přesný rhythmus unavoval? Unavuje snad v hudbě nebo v tanci? A unavuje-li vskutku, což jej nemůže básník změniti, jako jej mění hudebník, přejíti na př. z řad jambických v trochejské nebo daktylské? Jest to však počínání naprosto nerhythmické, aby se uprostřed řady nebo na jejím začátku místo půldruhého jambu náhle položil daktyl, aby se na př. místo řady  náhle vyskytla řada  nebo řada  a měla se pokládati za jambickou. První byla by vlastně místo jambické trochejská, v jejímž prvním taktu zrychlený daktyl, takt sestupný, zastupuje sestupný trochej, jak se to i v hudbě vyskytuje. V druhé řadě by byla změna taktu uprostřed řady prapodivná. Jak se to má měřiti? Jak se má vyložiti ten sestupný daktyl po taktech vzestupných a před takty trochejskými? To že je rhythmicky správná jambická řada?

Tyto »daktyly« stojí uprostřed jambických řad i u nejlepších básníků, na př. i u Vrchlického. Srv. na př. Kytky aster z r. 1895, str. 9

pak změť jak dým kadidla vane,

str. 12

I jahodí v příštího plodu tuše

a jinde velmi často.

Co p. Frída vykládá o daktylech uprostřed verše, je psáno tak, že tomu naprosto nerozumím. Kdo neumí jasně říci, co chce, ať nechá psaní a neobtěžuje lidí svými nejasnými stilisacemi. Taký pisatel nemá práva žádati odpovědi. P. Frída mluví tu o jakési [260]nutné pause v interpunkci po jednoslabičném slově, čímž daktylské slovo následující dostane svůj přízvuk  a věc je prý odbyta. Ve verši uvedeném od Frídy taková pausa je, ale v jiných verších a také ve verši uvedeném výše »pak změť jak dým kadidla vane« a v mnohých jiných podobných není po slově jednoslabičném nijaké interpunkce a pausy, naopak slova souvisí tu těsně a pausy nepřipouštějí. Že takový daktyl nestává jen po jednoslabičném slově, ukazuje verš druhý, mnou výše uvedený.

Básník však v uvedených verších zcela jistě nečetl slov kadidla a příštího jako daktyly, nýbrž jako amfibrachye  tedy celou řadu čistě jambicky, ovšem s porušením přízvuku. Jak k tomu porušování přízvuku došlo, vyložil jsem obšírně ve své České prosodii a naznačil i v tomto svém článku. Tedy i na začátku jambů čtli básníci tyto »daktyly« jambicky s porušením přízvuku, zvláště ve výrazech předložkových, poněvadž nesprávně kladli přízvuk ne na předložku, jak toho vyžaduje správná výslovnost, nýbrž na jméno s ní spojené: Důkazem toho nezvratným jest i ten úkaz, že se vyskytuje u nich takové porušování přízvuku také ve skupinách, které jsou delší daktylů; srv. Vrchlického »Kytky aster«, str. 50 (v básni jambické):

po půlstoletí člověk týž a jeden

str. 65

Bez deklamace, beze frásí

str. 91

Ze zásobárny starých anekdot

a j. často.

Zde přece je patrně předložka bez přízvuku, leda by kdo chtěl tvrditi, že tuto zase skupina slabik míry  stojí místo . Ve sbírce »Než zmlknu docela« (1895), str. 19 čteme v jambickém verši: »vzlet výš nad prach a popel k ideálu«. Je tu zase místo jambu položen trochej? Jestliže někteří grammatikové a novější básníci tvrdí, že kladou za jamby náhradní daktyl, hledají pro tyto své chyby zcela nepodařené výklady.

Že by se tedy v jambických řadách mohl klásti daktyl, je pouhá výmluva, zastírající makavé chyby, jež se udržují starou tradicí.

Uvádím tu příklady z Vrchlického, básníka, jehož si nad jiné vážím a k němuž jsem byl poután dlouholetými svazky. Nebudiž mi to vytýkáno. Kdykoli jeho básně čtu, vždy mě bolí, že je zcela zbytečně znešvařoval těmito i jinými jazykovými chybami, zby[261]tečně proto, že ovládal český jazyk mistrně a mohl se jim snadno vyhnouti.

Tato neblahá rhythmická nepřesnost zavinila také u Vrchlického velikou nejistotu metra. Srv. z uvedené sbírky báseň »Šicí stroj« na str. 78n:

Ať v slunci jizba plá,
ať deštěm šerá,
šicí stroj řinčí, slyš,
dnes jako včera,
řinčí tak vždycky
v práci mou, v snění,
však prosaický
věřte mi, není,
zřím v jeho niti
snouti se žití.

Podle verše prvního, druhého a sedmého soudil by člověk, že báseň je jambická, je však, jak ukazují jiné verše a ostatní strofy, daktylsko-trochejská  Srv. i báseň Ixion ze sbírky »Než zmlknu docela«, str. 51, která se podle prvních veršů zdá daktylsko-trochejská , ale jest asi jambická. Tam jsme dospěli, že podle Durdíka přesně rhythmické verše pokládáme za vadné (»strohé«, řekl mi jeden básník), a že, vyskytnou-li se někde verše vskutku přesné, oznamujeme to v referátech téměř jako výtku! Dr. Josef Sedláček měl tedy při svých výtkách úplnou pravdu.

*

Již po napsání tohoto článku poznávám, že také pan Karel Dostál-Lutinov v čl. České jamby (Archa V, 1917, str. 163n) hájí daktylů, kladených v řadách jambických, starým, již dávno vyvráceným způsobem. Nového je v článku málo. Nemáme prý skandovat slabiky, nýbrž třeba prý čísti rhythmus celé věty. Na př. verš: »Nevím, kde zrozen jsem« lze prý čísti jambicky, je-li přízvuk větný na slově »zrozen«. Ale i má-li slovo »zrozen« důraz, je pořád rhythmus těch slov  t. j. daktylsko-trochejský, nikoli jambický.

Protáhne-li prý ve verši:

Ó mlčení, hluboké, bájné!

ve slově »mlčení« poslední slabiku, táhne prý k sobě celé následující slovo »hluboké«, takže povstává čtyřslabičný útvar, v němž možno na slabiku »bo« položiti slabý akcent, zdvih. To [262]také není pravda. A jak má čtenář poznati, kterou slabiku má protáhnouti, aby vyhověl zamýšlenému metru? Naznačí mu to snad básníci ve svých verších? Mimo to délka nepůsobí v češtině na přízvuk, nýbrž naopak přízvuk na trvání slabik. Verš uvedený má jen míru .

Ve větě prý může míti někdy i čtyřslabičné slovo »váhu« pouze jediné bezpřízvučné slabiky. V tom prý je tajemství volného rhythmu. I to je makavý blud, k němuž může dojíti pouze ten, kdo českého přízvuku vedlejšího neslyší. O větném přízvuku a jeho působení jsem také psal v České prosodii, jen že nikdo těch výkladů nečte. O připomenutém bezcenném »tajemství« volného rhythmu pojednám co nejdříve v článku »Nový rhythmus« v Listech filologických.

Také časopis »Zvon« (1897, str. 688) obrací se proti článku Sedláčkovu, o němž se stala svrchu zmínka. Tvrdí, že prý mu Vladimír Frída trefně odpověděl. Ujímá se rovněž daktylů v jambických řadách a nepravidelností rhythmu. Snad se ozvou i básníci jiní.

Z projevů těch vysvítá, že se naši básníci nechtí vzdáti svých prosodických a grammatických chyb, myslíce, že »křišťálová«, naprosto korrektní, přesně podle školní prosodie strouhaná forma — jak praví Dostál-Lutinov — činí verše často studené, a míníce, že mají právo, jazyk měniti podle svého zdání beze všech ohledů k jeho správnosti. Jiní národové mají větší citlivost pro požadavky svého jazyka, třeba také u nich vedle básníků pečlivých byli básníci nepečliví.

Důvody, které starší básníci pro toto své stanovisko uváděli a uvádějí, kdykoli se jim vytýká jejich jazyková a prosaická nepřesnost — výtky ty jsou staré, jak lze poznati z mé České prosodie — jsou pouhou výmluvou, kterou zakrývají buď svou neznalost grammatiky (a také nauka o přízvuku náleží do grammatiky), nebo své pohodlí.

Když se věci takto mají, nezbývá věru nic jiného, než prositi našich básníků i našich spisovatelů vůbec, z nichž přemnozí píší češtinou velmi vadnou, dopouštějíce se i nejhrubších chyb, aby se náležitě obeznámili s vlastnostmi jazyka, jehož k vyjádření svých myšlenek užívají, a svědomitě plnili tuto svou povinnost, nekazíce a nekomolíce starobylé naší mateřštiny, nejkrásnější a skoro jediného dědictví, kterého se nám po předcích našich dostalo a které pod planými záminkami domnělé hudebnosti przníme a znešvařujeme. Nejhudebnější čeština je správná čeština.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 9, s. 257-262

Předchozí Sdělení redakce

Následující Josef Zubatý: Dostáti v slově

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1