O překládání uměleckém
František Táborský
[Články]
-
Z velikého hnutí národů, jehož jsme účastníky a svědky, vzejde zajisté, jak doufáme, vedle jiných pronikavých změn také všeobecné zopravdovění našeho života, nadmíru zpovrchnělého. Válka světová sahala již na kliku našich dveří, a my, netušivci, váleli jsme se v chumáči nejpustší domácí hašteřenice stranické; civilisovali jsme Prahu a po ní venkov samými »bio« a »kino«; divadlo, slovesnost, noviny naplnili jsme lechtavým flirtem a pikantní »duchaplností«, překlady pochybné ceny; pařížské šantány staly se desátou múzou našemu umění, div se devět starých múz od nás nevystěhovalo; Praha a po ní venkov zrovna s pochoutkou bouraly staré naše památky stavitelské a stavěly po nich většinou stvůry; v Praze vybudovali jsme si novou část, která šmahem může slouti novým Berlínem nebo novou Peští; nové tvary jazykové, zkaženiny nevkusné až do hrubosti, šířily se z Prahy po venkově, že na př. v krásném jednom městě našem už se říká místo do Smetanova domu — »do Smetáku«, místo do paedagogia — »do pajdáku« atd., atd., slovem, žili jsme, jakobychom hlásali: Po nás ať přijde potopa!
Zopravdovění ať nastane a zvýší naši lásku a péči ke všemu, co našeho. Nám na tomto místě přísluší státi na stráži a udržovat oheň lásky a péče k českému slovu a slohu, k výrazu naší povahy, naší duše — v původním tvoření i v překladech. Měrou nezměněnou platiž dosud, co před 422 lety Viktorin Kornel ze Všehrd napsal úvodem k svému překladu »Řeči o napravení padlého« od sv. Jana Zlatoústého: »Kteréhož sem i z té také příčiny rád vyložil, aby se jazyk náš český i tudy šířil, šlechtil a rozmáhal. Neb nenie tak úzký, ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnost a bohatstvie jeho z toho muož poznáno býti, že což koli řecky, což koli [66]latině… muož povědieno býti, to též i česky… Co se pak hladkosti jeho dotýče, neviem, by tak výmluvně, tak ozdobně, tak lahodně všecko jazykem českým povědieno býti nemohlo, jako řeckým nebo latinským, bychom se toliko snažili a jedni mimo druhé chvátali, abychom jej vyzdvihali«…
Týmž duchem a touž snahou jsouce vedeni, všimneme si důkladněji našich básnických překladů, jsou-li překladatelským uměním; jsou-li smělým a čestným závoděním s vrcholným výrazem národů jiných, s vysokým jejich slovem a slohem. Jde nám při tom o věc, nikoliv o osoby.
I. M. J. LERMONTOV: BÁSNĚ
Světové knihovny č. 1245—47
O tomto překladě vybraných básní Lermontovových napsal jeden týdeník náš: »Mezera, vzniklá v literárním životě našem úmrtím Jaroslava Vrchlického, pociťuje se i v tom, že nepřekládá se již u nás systematicky a ve velkém slohu z význačných básníků cizích; dosud nikdo nehlásí se o toto dědictví. Jen sporadicky objevují se pozoruhodné zjevy a my je tím radostněji vítáme, čím bližší je překladatel co do veršové a umělecké dovednosti svému geniálnímu předchůdci. Z takovýchto pozoruhodných zjevů je překlad »Básní« M. J. Lermontova…« Končí pak: »Forma překladu vyhovuje úplně; opírajíc se o starší převody, vynikla vysoko nad ně a dostalo se v ní velkým a populárním básním Lermontovovým tlumočení dokonalého.«
Tato svrchovaná chvála pohnula mne, že jsem si honem koupil ten překlad. S radostí dal jsem se do čtení. Hned první verš na první stránce mne sice zarazil, ale četl jsem trpělivě a důkladně dál, srovnávaje s originálem i se staršími překlady. Čím dále však, tím trapněji jsem cítil, že to, co se tu vydává za hotový překlad, jest pouze rozběh k němu, první náčrt, na němž se bude měnit, škrtat, osekávat, pilovat, vyhraňovat, do souzvuku uvádět, než se řekne: »Hotovo«. Schillerovo »mistr lopotit se musí« platí zrovna tak o překladech, jako o lití zvonů. Pravý překlad básnický musí být čistě ulitým zvonem. A zvláště překlad Lermontova. Vystihnout a zachytit jeho verš svrchovaně melodický, s jeho atmosférickou hudbou, verš lehký a plavný jako oblaka; jeho určitost, přesnost, jasnost, konkrétnost, plastičnost výrazovou; jeho smělou rytmickou linii dlouhých vln, tu prudko narážejících, tu tiše se rozlévajících — na to třeba pořádně napnouti všecky síly. To všecko stálo i Ler[67]montova tuhou práci, jak dosvědčují jeho rukopisy, v nichž rázně škrtala a měnila neúprosná autokritika jeho. Tím tužší práci musí to státi překladatele. Nedostačí tu pouhá chuť a záliba. Přesvědčil jsem se, že tento překlad, bohužel, není lermontovský. Není v něm rytmu Lermontovova, tím méně vypracovanosti veršové a plastičnosti výrazové. Verš za veršem — výjimek velmi málo — vidíš povrchní, ledabylý postřeh, vidíš povrchní, ledabylou reprodukci. Každé slovo své doložím ukázkami, ne všemi; na to není tu místa.
1. Překlad nezachovává rytmu Lermontovova. Rytmus je přece temperament básně. Měniti ho nelze. Ale p. překladatel mění. Na př. v básni »Tři palmy« (str. 156.) začíná:
Kdes v poušti písčité arabské země
tři palmy nádherné vznášely témě (!);
z neplodné půdy té potok (!) se pod nimi
za šumu probíral vlnami chladnými,
jsa v (!) listy ztajený (!), ve chladu stálém,
byl chráněn před pískem, před slunce (!) palem.
Zcela jinak u Lermontova. Rytmus jeho 
pohyblivější a výraznější, ale pro překladatele těžší. Směle znějí prvé dva verše — prosím čtenáře, ať jen, čta verše původní, vyráží dobře slabiky přízvučné — svým mužským rýmem; vždyť představují hrdý zjev:
V pesčanych stepjach Aravijskoj zemli
tri gordyja palmy vysoko rosli.
A hned následující dva verše se končí ženským rýmem; vždyť tu cos milého, lahodného, příjemného, osvěžného se představuje 
Rodnik meždu nimi iz počvy bezplodnoj,
žurča, probivalsja volnoju cholodnoj —
Ale nepřítelem mu bylo žhavé slunce a pískové vlny. Od nich chránily pramen vznešené palmy tři jako jeho štít. Proto opět ten energický, jako v prvých dvou verších, rým mužský:
chranimyj pod sěňju zelenych listov
ot znojnych lučej i letučich peskov.
Pozorujete logickou nutnost takového složení a střídání rytmův a rýmů. Ty rýmy svým zvukem již jsou plastickým výrazem básníkových představ; nejsou nahodilé. Měniti nebo vynechávati je jest hříchem. Lermontov je básníkem nejen slovy, ale, jako pravý umělec tvůrce, je zároveň básníkem zvukomalby a básníkem plastikem. Všeho toho v novém překladě není. Pan překladatel utekl před těžkostmi. Pozměnil rytmus a přehodil rýmy. Tak, jako on, vyhýbaje se obtížím, překládal tuto báseň již před 42 lety Ladislav [68]Čelakovský (ve Vymazalově »Slovanské poeziji« I., V Brně 1874). Alois Durdík pokusil se již, také před 42 lety (v Poesii světové »Básně Michala Lermontova«), zmoci tento krásný, ale pro tvrdohlavou češtinu těžký rytmus. A v několika málo verších se mu to podařilo:
A bez hluku mnoho se prohnalo let…
Nový překlad z r. 1916 se vůbec o to nepokusil. Nepokusil se také, aby zmohl ruské anapesty v básni »Sousedka« (167). S lhostejnou pohodlností tlumočí je jambem dosti laciným, a kde má Lermontov rým mužský, klade beze všeho rým ženský a naopak. A přece jaký rozdíl, čteme-li u Lermontova 
:
i okno vysoko nad zemlej
a u dveri stojit časovoj
a v překladě:
vysoké okno výhled maří (!),
na prahu strážník s přísnou tváří (!).
Podobně v »Zajatém rytíři« (166), v »Mořské carevně« (176) a jinde ještě nedbáno původního rytmu.
O drobných chybách proti rytmu, hlavně proti jambu, ani nemluvím. Dopouštějí se jich básníci naši všichni, třeba ne tak nepečlivě. Před stem let Jungmann neodvážil se překládati »Ztracený ráj« jambem. Teď už se odvažujeme na všecky jamby cizí. A za sto let budou »jambické« verše naše zcela jistě jambické, kdežto dnes jsou to po většině verše trochejské s bezpřízvučnou předrázkou, na př. »Ó, vítej, modrá obloho!«, »Ó, hvězdo mořská, matko milosti«. Jambicky správný verš by byl: »Ó, vítám tě, má obloho!« Ale tak přísné požadavky jsou dosud nemožny. Naprosto však nedovoleny jsou verše, jako p. překladatelovy: Neznám příčiny jediné 81, kdyby nebeský její zrak 82, Pravda: Nevím, kde zrozen jsem 83, host tam neznámé končiny 88, s hrany na hranu nachýlen 119, s džbánem na hlavě, pěšinou 121 a j., které mají býti jambickými!!
2. Nezachovává všude jeho skladby větné. Předměty a přístavky jeho rozvádí větami. Lermontov dí: »naprasno (nadarmo) proroka o teni on prosit«, »da koršun (sup) chochlatyj, stepnoj neliudim«, a p. překladatel mění: »ždá marně proroka, aby mu seslal stín«, »sup pouze bradatý (!), v poušti jenž sídlí« (!). Praví-li Lermontov, že jak se pomodlí zázračnou modlitbu, ulehčí se mu v duši, že věří a pláče. »i tak legko, legko…«, to opakování musí v překladě zůstat. Pro rým překládati »tak lehce — potají« je chybno. Vždyť tu nijakého »potají« není; je tu upřímné vyznání básníkovo. Zrovna tak »Ne plač, ne plač, moje ditja« je [69]nelermontovsky přeloženo slovy »Již, dítě moje, pláče nech«. Anafor básníkových není zachováváno:
Věr’ on laskal tebja šutja,
věr’, on ljubil tebja ot skuki!
3. Ochuzuje živost jeho vypravování a líčení. U Lermontova je více dějů, než z překladu možno poznati. Na př. u Lermontova ve »Valeriku«: »Slyš! — Dálný výstřel… zafičela vzteklá kulka … Slavný zvuk! … A křik — a znova vše kolem zatichlo…« Překladatel vynechává, co výstřel způsobil. Poplašil všecko — křik se zvedl — a znova všecko ztichlo. U něho jen čteme: »zahvízdala to kule vzduchem v svévoli… Zvuk slavný!… a zas v okolí vše ztichlo«. A dále u Lermontova: »hle, jezdec projel, druhý… Hluk, hovor…« Úsečnost ve vypravování; dramatický spád. Toť ordonance, rozkazy! Už to praskne!… To všecko v překladě se ztratilo. Obyčejný pochod se nám líčí: »Druh za druhem jde za sebou, šum (!), křik«. Nebo, rovněž ve »Valeriku«, vypravuje se o výpravě na Kavkaz, »jak s Jermolovem prudko hnali se v Čečnu, v Avarii, tam jak se rvali, jak jsme je prali, jak namlátili také nám«. Se vzácnou nestranností, tak rozkošnou, vypravují se ráz na ráz čtyři děje; v překladě jsou jen tři: »jak naši statně pronikali v Avarsko, Čečnu, do hor tam, pod Jermolovem, jak se rvali, než jak i soupeř splácel nám«, což je o mnoho slabší rytmem, zvukem i obsahem.
4. Rozřeďuje verš, kde Lermontov jest úsečný; štěrkuje, kde Lermontov tesá z balvanu; vycpává, kde u Lermontova je plnost krásné prostoty. Na př. »vintovku (pušku) vychvatil provorno (hbitě), už blizko… vystrěl… legkij dym…« překládá: »rázem v pěst (!) chyt lesklou hlaveň (!) pušky věrné a dostih ho… tu výstřel… dým…«, t. j. 8 slov překládá 14 slovy! A všecka rychlost jednání, všecek spád vypravování se tím kazí. Nebo konec »Tří palem« u Lermontova: Palmy spáleny; karavana odtáhla; pramen bez ochrany. »A nyní vše divoko a pusto kolem; nešepcou listy s bublavým pramenem: nadarmo proroka o stín on prosí, — jej písek jen rozpálený zanáší, a sup chocholatý, stepní samotář, trhá a škube kořist nad ním«. Jak velkolepě prostě líčí Lermontov dílo zpustošení! Zdá se, že u nás málo dosud smyslu pro takovou čistou kresbu několika jen smělými, ale velikými a jistými rysy, ačkoliv máme Alše, který zrovna tak podivuhodně líčíval a vyprávěl. Kde není jasných pojmů, myšlenek a představ, tam mluví se mnohoslovně, »květnatě«, zrovna jako stavitel, který není tvůrcem, polepuje průčelí ďas ví jakými zbytečnostmi a nemotornostmi. Hle, jak přeloženo Lermontovovo líčení:
[70]Teď pusto, žalno tu, smutek vlá místem (!), —
víc potok (!) nešeptá s keřem (!) ni listem:
Ždá marně proroka, aby mu seslal stín —
i jej snad (!) zavalí písek kdys (!) v sypký klín (!);
sup pouze bradatý, v poušti jenž sídlí (!),
tu v křiku (!) kořist rve a mává křídly (!!).
Nejen rytmus nesprávný — jak již zvukově krásný je verš básníkův: »I nyně vsjo diko i pusto krugom« — ale i text. Čtenář si sám srovná originál s překladem. Všedně zní »Ždá marně proroka, aby mu seslal stín«. Poesie přece vyhýbá se, jak jen může, větám vedlejším, a nejen poesie biblická. Místo určitého, neodvratného »jej písek jen rozpálený zanáší« slyšíme zcela falešné »i jej snad (!) zavalí písek kdys (!) v sypký klín (!)«; a přece tu není žádného »snad« a »kdys«, když teď už jej zanáší, jakmile ochrana tří palem byla odstraněna. A což vycpávka »v sypký klín«! Je-li někde v překladě veršovém vycpávka nevyhnutelná, jako že jest, ona musí překladu prospívat, výraz stupňovat, zdůrazňovat, ale nikoliv jej rozřeďovat, zevšedňovat, snižovat. Zrovna tak nepříjemné, ba protivné jsou vycpávky ve verších »sup pouze bradatý, v poušti jenž sídlí, tu v křiku kořist rve a mává křídly«. Lermontov nekarakterisuje supa chocholatého větným přívlastkem »v poušti jenž sídlí«, — to vědí už děti z obecné školy, ba některé než jdou do školy! — ale pouze přístavkem »stepnoj neljudim«, t. j. stepní nevlídník, stepní samotář (neljudim = ne s lidmi obcující, ne v lid chodící, tedy nevlídný, lidí se štítící). A že sup kořist rve »v křiku« (t. j. správně česky za křiku, křiče) a při tom »mává křídly«, je představa tak falešná, tak nesmyslná, že uražen čtenář se ptá, pro koho se takové překlady pořizují. U Lermontova sup »trhá a škube kořist« nad hynoucím pramenem, t. j. požírá nad ním svou kořist, a při takové práci, jak známo, pták nekřičí a nemává křídly, zrovna jako čmelák přestává brnět a včela bzučet, jakmile ssaje. — Nebudu unavovat jinými slohami této překrásné v originále básně; uvedu doklady z jiných. V »Bojarinu Oršovi« Lermontov vypisuje výzdobu trapezy (klášterního sálu, refektáře), začínaje prostě: »Bezmolvna trapeza byla«, což v překladě našem zní: »Sál tichý byl« — s nešťastnou vycpávkou: »prost ozvěny« (!). Když básník popsal i strop vymalovaný, jak horlivý mnich to uměl a dovedl, podotýká: »Žalkij trud, otňavšij množestvo minut u Boga, dum svjatych i děl: iskusstva (umění) gorestnyj uděl« — což v překladě našem podáno zmateně: »Ký to hořký blud! V nic Bohu, lidem jeho trud, jímž tolik času utratil… Máť umění — žal za podíl!«… (77). Nebo: »I jesli-b mog ja etu gruď pered toboju razvernuť« — »Ó kdybych [71]mohl ňader skrýš (!) ti otevřít, bys nahléd blíž (!) (81). Nebo v básni »Mciri« (nikoliv »Mcyri«) básník dí o strážci rozvalin klášterních, že »od lidí i smrti zapomenut, stírá prach s náhrobních desk, jichž nápis hovoří o slávě zašlé i o tom, jak unaven svou korunou jakýsi car v rok ten a ten se Rusku vzdal i s lidem svým« — v překlade našem: »bez citu pro radost i stesk (?) tu stírá prach s náhrobních desk, jichž nápis, stajen v kovu lesk, o staré slávě vypráví, i o vládci, jenž churavý a vlády syt, kdys pro poklid vzdal Rusi sebe i svůj lid«. U Lermontova 21 slovo, v překladě 39! Prostinké zakončení básníkovo »I Božja blagodať (milost) sošla na Gruziju! Ona cvěla (kvetla) s těch por (dob) v těni svojich sadov, ne opasajasja (nebojíc se) vragov za graňju (hranicí) družeskich štykov« (bodáků) zase zakaleno: »A boží mír pak sestoupil na Gruzii! — skryt v květný pyl (!) svých sadů, kraj žil v hojnosti a zbaven válek krutosti měl štít svůj v ruské chrabrosti« (107). Nebo ty čisté jamby čisté kresby v »Démonu«: »Vysokij dvor, širokij dvor sědoj Gudal sebě postrojil… Trudov i slez on mnogo stojil rabam poslušnym s davnich por« — jak zkaženy: »Dům mocný s širým dvorem vznes kdys Gudal šedý nad hor půdu (!)… stál raby jeho slz dost, trudu, až v otrockém jhu mnohý kles« (str. 18)! Nebo: »On vzygral (zajásal), veselja polnyj, i v objatija svoji naběgajuščija volny prinjal s ropotom ljubvi« — cítíte-li ty vášnivé trocheje originálu v rozměklém překladě (161): »Rozehřál se (!) slastiplně, a vstříc moře záplavou (!) splývající toku vlně (!) náruč rozpjal laskavou (!)«?
Přestávám na těchto ukázkách.[1]
[1] Referát jednoho deníku ze dne 4. února uvádí dvě jiné ukázky, podotýkaje: »Takto překládati, byť i nebylo ve vydaném souboru překladovém takových míst mnoho, jest věc neodpustitelná.« Ale mé doklady, nikoliv citáty namátkou, dokazují, že takových míst je mnoho.
Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 3, s. 65-71
Předchozí Sdělení redakce
Následující Josef Zubatý: Zrazovati, zrážeti, odrazovati
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1