Časopis Naše řeč
en cz

Zeyerův blankvers

František Frýdecký

[Články]

(pdf)

-

Článek p. prof. Jakubce ve 4. čísle »Naší Řeči« o českém přízvuku na předložkách a o velikých hříších proti tomuto jazykovému zákonu vzbudil tyto stručné řádky; i jinak neradno bylo déle otáleti.

Podle dokladů řečené stati zlý zvyk předložek nepřízvukovati zakořenil se mezi vzdělanci hlavně vinou školy. Velmi mnoho pravdy jest v těchto trpkých slovech. Nuže, kterak škola páše — zajisté bezděky — toto »nutné« zlo? Veliký podíl na něm má tuším jinak nevinný odstavec učebné osnovy, který nařizuje, aby žáci pokud možná často cvičili se v memorování a přednášení básní. Uvádím přesvědčivý důkaz.

V III. díle Truhlářova »Výboru z literatury české«, kterého se do nedávna užívalo na všech středních ústavech českých, byl soustavně (ve všech třech vydáních) otiskován úryvek romantické básně Zeyerovy o »Ólgerdu Gejštorovi«. Básni této, psané v rozměru t. ř. blankversu, učilo se nazpamět rok co rok několik [142]vrstev studujícího dorostu; byla přednášena i na studentských akademiích a dosud jest pro aesthetickou cenu v spravedlivé oblibě. Byla-li dnes z novějších výborů slovesných vyřazena, dostalo se jí pocty trvalejší na straně jiné, totiž úplným vydáním ve »Sbírce souvislé četby školní« (č. 13) — půvabný »Olgerd Gejštor« zajímá mysl i dnešní mládeže středoškolské.

Kdo však čte hlasitě anebo jen v duchu verše této Zeyerovy básně podle pevného rozměru blankversu, nutně vposlouchá — nelze vyjádřiti se stručněji — i její trochejský rytmus s arsickou před-rážkou a skanduje všechny verše jako zdánlivé jamby:

A tyto zdánlivé jamby staly se básníkovi osudnými. V řečeném úryvku o podivném příběhu chudobného rytíře Olgerda z Gejštoru, který v knize Truhlářově zabírá 120 veršů, dopustil se 16 hrubých prohřešků proti českému přízvuku. Učí-li se mládež tomuto místu nazpamět, a to rok od roku s železnou vytrvalostí, učí se především rytmickým chybám.

Uvádím nesprávné verše jako doklad (číslice označuje verš podle »Výboru« Truhlářova, kursiva značí nesprávný přízvuk slabikový):

„a památka na matku zemřelou…“ (12)
„na chlum zele oné výšiny…“ (23)
„svůj blýštící [svit] po světě házelo…“ (34)
„na slunnou výš, pod javor šumící…“ (60)
„Na večer bylo to, když nad chlumem…“ (67)
„do moře, v jeho třpytu posledním…“ (69)
„na poli z amarantů blankytných…“ (72)
„po dlouhé pouti, bludné zajisté…“ (77)
„pro věrnost jeho, jak by koni Bůh…“ (83)
„o lém koni pana Olgerda.“ (103)
„kdy ve snách zdát [se] o štěstí na zemi!“ (109)
„i mne od kmitným úsměvem…“ (111)
„Za pohádku mou; bylať věrná tak…“ (112)
„smích potlačit nad jeho prostotou.“ (115)

V další části básně, kterou Truhlář čísluje znovu verši 1—60, poměr chybných přízvuků jest ještě zhoršen:

„na pozdní, když juž stíny husty jsou…“ (3)
[143]„na uprášenou dlažbu ulice…“ (6)
„že nehoden jest stát před oltářem.“ (10)
„i já, ve stínu smrti, blízké juž,
před zavřenými dveřmi života,
za nimiž v zlaté planeš glorii.“ (14—16)
„o hvězdách sní, až vichr zavane…“ (23)
„na jehož paprscích se duše má
do še nesla v samý boží ráj…“ (32—33)
„Buď tobě dík, posvát bytosti… (41)

Blankvers v české prosodice natropil pravou spoustu. Rozměr sám jest nečeský, severského původu; živého ducha jazyka, který přízvukuje na první slabice slova, případně na lichých slabikách vůbec, přímo vraždí. Čeština má poměrně velmi málo jednoslabičných a bezpřízvučných slov, která by byla vhodna pro arsickou předrážku blankversu; básníci tvořili proto jambické verše násilně, proti přirozenému rytmu mateřštiny. Zeyer nedbá přízvuku na předložkách vůbec; a chybný jamb na počátku verše mstí se rytmicky i dále: »na chlum zelené (!) oné výšiny«, »i mne odní (!) kmitným úsměvem«, »Buď tobě dík, posvátná (!) bytosti«…

Zeyerův blankvers jest velmi zhusta těžký hřích proti svatému duchu jazyka, jehož stříci mají povinnost i básníci; jediné licence nemají, třeba měli všechny ostatní: kaziti jazyk. Et corrumpere iuventutem. Poslouchá-li žák, anebo dokonce učí-li se nazpamět nerýmovaným veršům blankversu, má jedinou oporu paměti v rytmu básně; a je-li rytmus její nesprávný, vštípí se nutně v pamět i nečeský přízvuk. Proto právě vrstvy vzdělanější (to jest asi: vychované střední školou) pozbývají citu pro český přízvuk. Neboť škola stává se nepřímo spoluvinnicí básníka, který daleko překročil hranici básnické volnosti.

Zlo, jež bují velmi neutěšeně, bude nutno úplně stavovat. Při výběru básní, které jsou vhodny pro školní účely (a zejména pro »Sbírku souvislé četby školní«), budiž napříště východištěm i rytmická správnost mluvy básníkovy, nikoli pouhá stránka aesthetická jeho díla.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 5, s. 141-143

Předchozí Václav Ertl: O postavení podmětu po členech úvodních

Následující Povídky z Kopanic

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1